S Karlem Radou nejen o stárnoucích básnících

Rozhovor s režisérem Karlem Radou – JANA BÉBAROVÁ

Kdy jsi studoval na FAMU a jaká tam tehdy byla atmosféra?

Na FAMU jsem nastoupil v roce 1995, bylo mi 31 let, když mě tam vzali, a absolvoval 2001.

Proč jsi čekal s přihláškou tak dlouho?

Já jsem se chtěl hlásit v roce 1989 a do toho přišla revoluce, tak jsem dělal jiné věci. Potýkal jsem se se změnou režimu. Byly to nové věci… do té doby byl člověk někde zaměstnaný, nebo taky nebyl. Takže jsem se pak sžíval s novým režimem.

Já jsem byl odmalička blázen do filmu. Když jsem byl po noční šichtě na dráze, tak jsem sedl na autobus a jel jsem do Prahy do kina na Václavák. Bylo tam tehdy asi deset kin a já jsem šel vždycky tak na dva až tři filmy. A to bylo za komunistů. Říká se, že tehdy žádné filmy v kinech neběžely, ale opak byl pravdou. 

A jaká byla tehdy situace na FAMU, když jsi tam začal studovat? 

Už tehdy Katedru scenáristiky vedl Petr Jarchovský, který to s různými peripetiemi táhne dodnes – jako taková šedá eminence. Taky nás tam učil Edgar Dutka nebo Jiří Dufek. Byla to partička různých zajímavých lidí, u přijímaček jsem zažil i Otto Zelenku, Petrova tátu. A bylo to tam fajn.

Šel bys studovat na FAMU i dnes, v současné situaci, kdy je – řekněme – poněkud rozložená?

Upřímně nevím. Tehdy to byla jiná FAMU. Staré schodiště… dodnes vidím, jak tam sedí vrátní, kteří tam tam tehdy s námi taky studovali… například Pavel Kolaja.

Jak probíhala výuka? Co pro tebe byly nejinspirativnější předměty, pedagogové, setkání…?

Řeknu ti to asi takhle – chodili jsme pořád do kina. Jestli jsem chodil předtím do kina sám jako blázen, tak pak jsem chodil ještě víc. Mám pocit, že ty teď žiješ život, který já jsem žil tehdy. Jinak pro mě osobně tehdy byla nejinspirativnější naše profesorka Světové literatury Marie Mravcová.

Kdo s tebou v ročníku studoval?

Byl tam se mnou Honza Lekeš, který teď pracuje pro Českou televizi jako dramaturg a kreativní producent. Taky Bára Šťastná (tehdy ještě Chvojková) a Lucie Konečná. To jsme byli asi jediní, kteří dostudovali. Pak tam byli asi dva, tři další lidi, kteří to v průběhu vzdali. V ročníku z režisérů tam byl Pavel Göbl, což byl asi nejvýraznější postava.

Ten učí u nás na ateliéru Audiovize ve Zlíně! 

Já vím, toho znají všichni. (úsměv) Pavla Göbla znají všichni od Zlína až do Varnsdorfu. (úsměv) Pavel Göbl byl vždycky takový můj temný stín. Kam jsem šel, tam jsem ho potkal. (úsměv) Pavel tehdy dělal přijímačky i k nám na scenáristiku, ale dostal se i na režii. Dostal se na obě katedry, ale rozhodl se pro režii. Taky tam byl i Roman Švejda nebo Jirka Fedurco, který studoval dokument a který loni spáchal sebevraždu… Bydleli jsme spolu na kolejích a upřímně jsem se s jeho smrtí ještě stále nesmířil.

A co tvé studentské filmy a scénáře? O čem pojednávaly?

Pořád o tom samém. (smích) Spoustu odpovědí, na které se ptáš, najdeš v knížce ..a bude líp, kterou jsem ti právě dal. (úsměv)

Když se do ní dívám, tak se tu píše, že jsi členem punkrockové kapely Haj hou založené v roce 1987. Stále ještě hrajete?

To víš, že jo! Čas od času. Hrajeme i v tom filmu.

Zároveň se tu píše, že jsi příznivec filmu, literatury, punku a magických žen. V čem tě ženy inspirují? 

Tím, že jsou magické! (úsměv)

Takže magické ženy jsou tvé múzy? 

Ano, ženy by měly být svůdné a neřestné. (úsměv)

Jak vzpomínáš na natáčení svého prvního filmu?

Když to tak vezmu, tak teprve Uprostřed září zpěv je můj první film – myslím celovečerní hraný. Ostatní považuju za předstupeň. První profesionální dokument byl cestopisný výlet do Ruska s názvem Cesta do Nižného Novgorodu, který jsme absolvovali s dalším mým kolegou z Katedry dokumentu, Markem Sklářem, coby kameramanem, zvukařem a spolurežisérem.

Mohl bys divačkám a divákům představit svůj celovečerní hraný debut Uprostřed září zpěv, který je aktuálně v postprodukci?

Je to o mladé holce, která točí dokument o partě stárnoucích básníků. O nás, starých páprdech. (smích) Jak my, staří básníci, jsme takoví úchyláci, co pořád musíme mít ty mladé holky. (smích)

A ty tam hraješ?

Já tam dokonce hraju hned dvě role. Ale protože jsem teď bez zubů, huhlám, tak mě musí v té roli básníka Roberta někdo předabovat. (smích) A právě na postsynchrony a střih momentálně sháníme peníze v kampani na Startovači (projekt můžete podpořit zde, pozn. autorky), ale jen do 6.10., pak to tam už končí. Možná pak ještě rozjedeme další kampaň na Donio, uvidíme. Ale peníze pořád hledáme, za pochodu.

Jak se vůbec u nás shání peníze na takový film?

Sháněli jsme je všelijak, nesehnali nic, ani na Státním fondu… takže jsme to točili tak, jak to šlo. S pomocí zmíněných Startovače, Donia a všelijakých menších soukromých podporovatelů.

Ty jsi producentem?

Já jsem výkonným producentem. Producentem je ostravský herec René Šmotek, náš kamarád, se kterým nás seznámila herečka Lenka Krčková.

Jaký je tvůj názor na současný český film? Sleduješ ho?

Moc se mi líbil film mého kamaráda Bohdana Karáska Karel, já a ty (naše recenze k přečtení zde, pozn. autorky). Bohdan byl můj spolužák na FAMU, respektive nastoupil, když já jsem byl v posledním ročníku. Seznámili jsme se tehdy v Poněšicích. 

Chodíš ještě do kina s takovou intenzitou jako za mlada?

Vůbec. Je to drahé. Naposled jsem byl na Mládí, Létě… Já mám doma velkou zásobu DVD, takže s mojí partnerkou sledujeme filmy spíš doma.

Pojďme se vrátit k tvému novému filmu. Kde jste ho točili?

 17. září tomu byl rok, co padla první klapka. Akorát kameraman, který tu první klapku odtočil, už bohužel není mezi námi… Točili jsme v Žatci, doma v Kadani, na horách v Kovářský, v Sebuzíně u Ústí nad Labem… za Kláštercem nad Ohří v chaloupce u řeky… Tehdy tam proběhla vzpoura hereček.

Kvůli čemu?

Asi kvůli tomu, že nebyly peníze. Olga Dabrowská, se kterou jsem se domlouval, že bude shánět peníze, jim po dvou-třech týdnech natáčení bez mého vědomí řekla, že finance nejsou. Ale jsem rád, že se to vyčistilo. Jinak já jsem tam nakonec hrál roli, kterou měl hrát Vláďa Javorský, jenž mě odmítl se slovy „Napsal jste krásný scénář, ale na mě je to moc odvážné.“ Měl ji potom hrát ještě Ondra Vetchý, ale ten je strašně vytížený. Ale hraje tam moje dobrá kamarádka Šárka Ullrichová. Nakonec bylo zajímavé, že jsme to dotočili s ochotnickými herci. 

Komu film věnuješ?

Mrtvým kamarádům, kteří se toho už nedožili: zmiňovanému Jirkovi Fedurcovi a básníkovi Radkovi Popovičovi, přezdívanému Indián, který též loni na podzim zemřel. A mému dosavadnímu kameramanovi Petrovi Netušilovi, který zemřel letos v dubnu.

Držím palce a těším se na film! A díky za rozhovor.