Někdo tady schází
Federální detektiv Teddy Daniels připlouvá se svým novým profesním kolegou Chuckem na místo zvané Shutter Island. Na této bohem zapomenuté skále uprostřed šedivého oceánu leží Ashecliffe, nápravné zařízení pro psychicky narušené zločince. Detektivové jsou na ostrov vysláni, aby vyšetřili zmizení duševně nemocné ženy, Rachel Solando, která utopila své tři děti. Píše se rok 1954: Amerika se ještě nevzpamatovala z 2. světové války a začíná jí dělat starosti i vnitřní nepřítel – komunisté. Teddy s Chuckem se pouštějí do vyšetřování, ale už od začátku narážejí na hradbu odmítání a nespolupráce. Postupně, jak pronikají dále a dále do tajemství hurikánem bičovaného ostrova, vychází najevo, že by léčebna na Shutter Island nemusela být jen nevinným zařízením pro nebezpečné, duševně nemocné trestance. Jenže je tu další ale…
Prokletý ostrov je mysteriózní thriller, který může svou hrou s divákem, překvapivou pointou a zatajováním informací připomínat Shyamalanův Šestý smysl. Ne na všechny otázky, které film postupně otvírá, najdou diváci uspokojivé odpovědi. Scorseseho snímek však nabízí velký prostor pro vlastní interpretaci a úvahu. Méně vnímavý divák jej může považovat za „celkem obyčejný“ krimithriller. Máme tady spletitý případ, skrývající ještě další tajemství, dva sympatické detektivy, kterým člověk prostě musí držet palce, nepřátelské vedení a personál celého ústavu. Když však nahlédneme pod tuto žánrovou slupku, objevíme další, skrytější, ale důležitější vrstvu: vrstvu psychologickou, a čím více se blížíme ke konci, i vrstvu až bergmanovsky existenciální. Podobně jako ve filmech tohoto švédského klasika se na plátně objevují obrazy, myšlenky a činy, které přesahují běžný rozměr protagonistů. Vztahují se na člověka obecně. Víra, morálka, odpovědnost. Zároveň se objevují otázky etiky užívání devastujících metod k léčení duševně nemocných pacientů. To všechno vytváří skládačku, která nutí diváka přemýšlet i po skončení filmu.
Martin Scorsese je velkým znalcem kinematografie. Dokáže si s divákem hrát a většina z nich na tuto hru ráda přistupuje. Celým filmem prostupuje mysteriózní napětí. Samo prostředí ostrova s absurdně nastavenými bezpečnostními praktikami vyvolává potřebnou náladu. Skaliska bičují vzedmuté vlny, šedivé nebe věští blížící se bouři. Unavení pacienti s řetězy na nohou, netečný ošetřující personál, strážní nadužívající pravomocí, jež jim poskytuje vnitřní řád léčebny. Režisér pracuje velice úsporně – nepopisuje celek, ale vybírá si dílčí podrobnosti, ze kterých se pak v divákově mysli skládá celkový obraz. S koncem příběhu nás Scorsese vtahuje do prostředí měnícího se ze znepokojivého až k vysloveně děsivému – oddělení C ve staré pevnosti, plné rezavých mříží, kovových schodů a podivných zvuků. V udržení atmosféry mu pomáhá i hurikán, zuřící ve střední třetině filmu. Tato bouře rezonuje i s bouří pochybností, odehrávající se v Teddyho hlavě. S tím souvisí i série několika snových vizí hlavního hrdiny, pomocí nichž se režisérovi úspěšně daří bořit auru perfektního, byť skrytě nejistého policisty z úvodu filmu a vzbuzovat pochybnosti o tom, jak moc je jeho postava příčetná. Vizuálně se tyto scény od ostatních liší, snovost evokuje padající popel, papíry a sněhové vločky. Mísí se v nich vzpomínky s představami, které záměrně není jednoduché od sebe odlišit.
V hlavní roli Teddyho exceluje Leonardo DiCaprio, po Robertovi De Nirovi druhý Scorseseho dvorní herec. V Teddym Danielsovi se přesvědčivě prolíná navenek pevný muž s člověkem, který má v duši neuvěřitelný zmatek. Jeho život je silně poznamenaný zážitky z osvobození koncentračního tábora v Dachau a smrtí manželky. Odhalení, k nimž během pátrání přichází na kloub, mu na duševní pohodě nepřidávají. Sebejistota je ta tam, i když v kritických chvílích dokáže zachovat rozvahu, jde tvrdě za svým a pouští se i do riskantních podniků. Výraznou postavou je i Dr. Cawley. Sir Ben Kingsley v něm spojil pokrokového psychiatra se vzhledem pohádkového kouzelníka. Na Cawleyho přání byli na ostrov federální vyšetřovatelé vysláni a on jejich příjezdu využívá k vlastnímu výzkumu. Výmluvná je v tomto případě scéna, kdy detektivové vyslýchají personál zařízení, zatímco Cawley jen v pozadí mlčky sedí, naslouchá a dělá si poznámky. V menší roli psychiatra se zde objevil dnes již jednaosmdesátiletý Max von Sydow. Jeho Dr. Naehring je velmi komplexní postavou, u které si protagonisté na plátně ani divák nejsou jistí, kým vlastně je. Jeho velké životní zkušenosti se promítají do jeho duševního klidu a charismatu. Určitě skrývá tajemství, ale nikdy se nedozvíme jaké. Tajemstvím je obestřen i jeho původ, což špatně snáší hlavně Teddy díky své zkušenosti z konce války. Nemůže být tento vyrovnaný muž jedním z doktorů z nacistických koncentračních táborů?
Mark Ruffalo jako Teddyho parťák Chuck zůstává silně v DiCapriově stínu. Od začátku je mezi nimi patrná hráz pramenící z toho, že Teddy pracuje v týmu s Chuckem poprvé, nezná ho a nevěří mu. Chuck se snaží vyšetřování nějak prospět, ale Teddyho nedůvěra k němu se projevuje i v tom, že ho příliš nepouští ke slovu. O to více vynikne Chuckova překvapivá proměna ve zlomové scéně filmu. Najednou se pasivita vytrácí a on se mění z neaktivního posluchače v jednu z důležitých figur v celé hře.
Režisér klade velký důraz na vizuální stránku filmu. Záběry jsou vybledlejší, kontrast barev není tolik ostrý (ty přehnaně výrazné jsou téměř eliminovány). Důvody k této promyšlené práci s obrazem a barevností (kontrasty mezi jednotlivými scénami apod.) jsou v zásadě dva. Prvním je, že se Scorsese snaží evokovat vzhled filmů padesátých let. Druhým důvodem je Scorseseho obdiv k anglickému režisérovi Michaelovi Powellovi. Ten totiž proslul podobně promyšlenou prací s obrazem a Scorsese se nikdy netajil svým velkým obdivem k tomuto tvůrci. Za film, který jej nejvíce ovlivnil, považuje právě Powellovy Červené střevíčky, které pomáhal společně se střihačkou Thelmou Schoonmaker restaurovat. Schoonmaker, vdova po Powellovi, stříhala i Prokletý ostrov. A je to také přístup k umění, který Scorsese s Powellem sdílí. V rozhovoru pro deník Telegraph uvedl, že umění není o tom, jak ho chce udělat autor, ale jak chce samo být uděláno.1 Tato myšlenka se prolíná i do Prokletého ostrova. Cesta k cíli se neřídí tím, co bychom si přáli, sama si dělá, co chce, a řídí nás. Můžeme tomu říkat, jak je libo – osud, předurčení, ale nic s tím nenaděláme. K tomu závěru dochází i Teddy. Ať má jakékoliv představy o tom, co chce docílit, běh událostí je neúprosný a dovede ho mnohdy úplně jinam, než by očekával.
Prokletý ostrov je především filmem, kterým chtěl režisér pobavit diváky i sebe. Ale není to jen laciná zábava pro řadové návštěvníky kina. Je to snímek pro vnímavé obecenstvo, který dodržuje všechna podstatná pravidla kriminálního žánru, míchá je s psychologicko-filozofickým přesahem a vytváří tak skvěle promyšlený, napínavý a zručně natočený celek. Co ostatně čekat od jednoho z nejlepších režisérů ve filmové historii? A jak to vypadá, na odpočinek se Martin Scorsese rozhodně nechystá. Ve výrobě nebo v přípravě má celkem jedenáct projektů, a to jak hraných, tak dokumentárních. Nezbývá než doporučit: nenechte si ujít film, který patří mezi Scorseseho nejlepší. Minimálně za poslední desetiletí.
Shutter Island
Režie: Martin Scorsese
Scénář: Laeta Kalegridis (podle románu Dennise Lehanea)
Kamera: Robert Richardson
Hrají: Leonardo DiCaprio, Ben Kingsley, Mark Ruffalo, Max von Sydow, Michelle Wiliams, Emily Mortimer, Jackie Earle Haley, Ted Levine, Patricia Clarkson
USA, 2010, 137 min
Distribuce v ČR: Bontonfilm
Premiéra v ČR: 25. 2. 2010
1 In BROWN, Mick. Martin Scorsese interview for Shutter Island. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/culture/film/filmmakersonfilm/7366950/Martin-Scorsese-interview-for-Shutter-Island.html
Autor
