Český mír

Režisérské duo Filip Remunda a Vít Klusák originálním a sarkastickým způsobem demonstrovalo ve svém debutu Český sen moc reklamního průmyslu. Po šesti letech přicházejí s druhým celovečerním dokumentárním snímkem, v němž bez uhlazování poukazují na stav společnosti. Český mír mapuje dění okolo radarové základny, kterou na našem území chtěly vybudovat Spojené státy americké.

Autoři dávají názvem explicitně vzpomenout na Český sen (2004), ale bylo by klamné domnívat se, že se jedná pouze o marketingové upomínání úspěšné značky. Nelze také čekat explicitní úvahu o vztahu Čechů k militarismu či válečnému řešení konfliktů. Protagonisté Českého míru neřeší, zda válčit, neválčit nebo za jakých podmínek, ale na čí stranu se v hypotetickém konfliktu přiklonit či nepřiklonit, což platí zejména pro zastánce radaru, kteří namísto faktů argumentují sympatiemi ke Spojeným státům. Odpůrci se zase mnohdy podobně laciným způsobem vymezují vůči USA, zjednodušují a zplošťují realitu, v níž žijeme, čímž mohou být rovněž nebezpeční. Lidé ve filmu většinou neřeší podstatu problému, nehledají vlastní názor nebo pravou podstatu radarového projektu, ale pouze svůj vztah k Americe. V této souvislosti platí slova filozofa Slavoje Žižeka znějící pod závěrečnými titulky o tom, že bychom konečně měli žít a realizovat vlastní sen, nikoliv sny jiných národů. Obloukem se tak vracíme ke snu – iluzi, která hýbe společností. Středobodem dění Českého snu byl smyšlený hypermarket a reálná kampaň a Český mír se točí okolo rovněž neexistujícího, ale připravovaného radaru. A že radar nevzniknul, nebylo zásluhou jeho odpůrců, ale změnou amerického postoje.

V obecnější rovině mapují filmy Remundy a Klusáka naše postoje, ptají se, co je normální, jaké touhy a motivace vedou naše kroky a rozhodnutí. S tím souvisí i téma manipulace a její eventuální podoby. Tentokrát režiséři nejsou iniciátory dění, ale observační metodou pozorují a zaznamenávají dění. Občas pouze zaslechneme jejich otázky za kamerou, několikrát jsou se zapnutou kamerou vyvedeni pořádkovými silami, ale jinak na sebe neupozorňují. Postupně jsme přítomni demonstracím, veřejným vystoupením i diskuzím, které pořádají obě strany. Kamery vesměs zachycují dění ve veřejné sféře, prezentaci jednotlivých protagonistů před médii. Přestože tvůrci přiznali své sympatie k odpůrcům radaru, sledují dění nezaujatým a otevřeným způsobem. Nevyhýbají se ukázat trapno a demagogické tendence u obou stran. Dílo nepůsobí tendenčně ani navzdory skutečnosti, že někteří představitelé odpůrců základny si filmaře pustili tzv. více k tělu (zejména pan Houška a starosta Neoral z Trokavce) než zastánce, čímž mezi nimi přirozeně muselo vzniknout důvěrnější pouto. Škoda, že se podobně nedaří proniknout blíže k představitelům establishmentu. Možná by se jejich jednání ukázalo jako iracionálně pramenící ze strachu o svou pozici v hierarchizovaném mocenském systému. Toto však film neukazuje, poněvadž to tvůrcům jednotliví protagonisté neumožnili. Ostatně znamenalo by to jejich vyřazení z daných struktur. Takto se nás nepřesvědčivým způsobem snaží ujistit o svém přesvědčení.

Pozoruhodné je sledovat v současném povolebním kontextu tehdy nenáviděné zastánce radaru, které dnes média oslavují téměř jako zachránce před hypotetickým bankrotem českého státu (Alexander Vondra z ODS nebo Karel Schwarzenberg či Vlasta Parkanová dnes zastupující TOP 09). Snímek tak dokumentuje, jak rychle se otáčí veřejné mínění a jak krátkodeché bývají subjektivní sympatie či antipatie.

Zastánci dokola opakují „mantru“ o výhodném spojenectví se Spojenými státy, za níž stojí obava z nadvlády z východních mocností (ať už Ruska nebo muslimských zemí), zároveň je u nich patrná rozpačitost až bezradnost, kterou jiná média soustředící se jen na „faktická sdělení“ nezaznamenají. Zástupci vlády nedovedou, snad ani sami sobě, objasnit smysluplnost projektu. Odpůrci tuto nejistotu trefně napadají, ale sami se často uchylují k zavádějící argumentaci a marginalizují potenciální ohrožení. Tyto obavy zesiluje i fakt, že se v odporu proti radaru spojí s kdekým. Od Miloše Zemana, kterého na každém kroku provází „stín“ v podobě Miroslava Šloufa až po neskrývaně bolševické křídlo české levice. Mluvčí iniciativy „Ne základnám“ Jan Tamáš expresivními výrazy obviňuje novinářku České televize z podjatosti, aniž by ale uspokojivě odpověděl na její otázku… Někteří protestující svůj odpor pojímají jako hru. Místní obyvatel, pan Houška, podniká se štábem utajené výpravy do zakázaného vojenského prostoru, kde aktivisté z hnutí Greenpeace ustavují imaginární stát „Peaceland“ v očekávání „bezpečného“ vyvedení a s tím souvisejícího mediálního zájmu. Účastníci protest pojímají jako „bojovku“ na dětském táboře s vědomím, že se jim nic hrozného nestane a nikdo jim skutečně neublíží. Neškodné laškování, jako odpor neúčinné, maximálně uvádí do rozpaků pořádkové síly, které o ničem nerozhodují. I tato forma odboje charakterizuje českou mentalitu.

Film tedy není objevný ve smyslu přinášení a odkrývání nových faktů či souvislostí, shrnuje a připomíná vše, co už víme. Podobnou funkci plní třeba i kniha Erika Taberyho Vládneme, nerušit (popis politické scény v období tzv. opoziční smlouvy), podle níž vznikl stejnojmenný dokument Tomáše Kudrny. Český mír je ale krom oživování paměti cennější o komplexní pohled a zobecnění něčeho, co by se dalo označovat jako národní povaha, což v Taberyho díle nenalezneme, to zůstává přísně faktické a „nemúzické“. Nedozvíme se tedy více nových informací, ani argumentů, ale dostáváme se za mediálně unifikované a kontrolované sdělení, na něž jsme si navykli natolik, že je považujeme za banální.

Autoři Českého míru si všímají podružností jako kálející vlaštovky (či jiřičky) v místnosti, kde probíhá veřejná televizní diskuze, záběry nebývají střihnuté ve stejných momentech jako v publicistice či zpravodajství, ale mnohdy trvají déle a ukazují zdánlivě nepodstatné dovětky apod. Jednotlivé scény se střídají, a tudíž prostupují, v mnohem širším významovém rámci, než v televizním nebo rozhlasovém formátu. Jako diváci musíme jít za běžné vnímání diskutovaného problému a nalézat zobecňující pohled. Klíčem k této poetice může být hned jeden z prvních záběrů filmu, jehož podstatnou část zabírá televizor vysílající zpravodajskou relaci, v níž moderátorka oznamuje záměr americké armády o výstavbě radaru. Tvůrci nepoužili klasicky vstřižený archivní záběr, který by jistě měli k dispozici, ale zabírají konkrétní přijímač v konkrétním obývacím pokoji. Kolem vidíme kýčovitou výzdobu jedné, jak se později ukáže, domácnosti v Trokavci, v jejíž blízkosti měla základna stát. Vedle televize stojí dřevěná žirafa a na ní leží dva porcelánoví andělíčci. Dochází tak k formě nenápadné „karnevalizace“ sledovaných událostí a s tím související kladení „vysokého“ a „nízkého“ na jednotnou úroveň. Vzniká tím odstup a díky zobrazování podstatného i marginálního najednou i komplexnější pohled na skutečnost.

Český mír ukazuje na ubohost a bezobsažnost diskuzí nad aktuálním celospolečenským tématem a na převládající argumentaci strachem. Navzdory „nízké“ komunikační úrovni protagonistů lze snímek číst i jako pozitivní zprávu o tom, že ne všem je vše jedno. Je potřeba umět se dívat i z jiné, než jen momentální lidské perspektivy. I film Víta Klusáka a Filipa Remundy uvozují a uzavírají záběry prázdného lesa, který existuje bez ohledu na člověka. Jejich nejnovější dílo je co do „autorské dravosti“ umírněnější a vyjadřuje velmi hořké pousmání nad českou povahou. Příznačně ironicky a přitom i teskně a smutně v průběhu snímku zní i remix známé písně „Rozvíjej se poupátko“ (v podaní hudební formace Midi lidi) z „budovatelské“  pohádky Pyšná princezna.