O experimentálním filmu s Pipem Chodorovem – část 1.

Publikováno: Mary Meixner Publikováno dne: 25. února 2011 Rubrika: Experimentální film | Komentář : 3

EXPERIMENTÁLNÍ FILM: ROZHOVOR – PIP CHODOROV – AUTOR: MARIE MEIXNEROVÁ

Na prosincové Přehlídce animovaného filmu v Olomouci jsme se setkali s americkým experimentálním filmařem a galeristou, toho času žijícím ve Francii, Pipem Chodorovem, abychom s ním rozprávěli nejen o dokumentárním snímku Free Radicals: Dějiny experimentálního filmu, se kterým na PAF přijel, ale především o jeho vlastní experimentální tvorbě, galerijní činnosti, studentských létech, rodinné tradici a experimentálním filmu vůbec.

Tento měsíc vám přinášíme první část rozsáhlého rozhovoru, na jehož dokončení se můžete těšit v následujících dvou číslech. Všechny části výjimečně přinášíme jak v české, tak anglické jazykové verzi.

ENGLISH VERSION

___________________________________________________________________________

PIP CHODOROV

Pip Chodorov pochází z rodiny s bohatou uměleckou tradicí. Hry, které napsal jeho dědeček, se hrály na Broadwayi a jeho scénáře točil Hollywood, než se dostal na McCarthyho černou listinu. Pipova matka byla malířka, otec psal pro televizi a točil televizní dokumenty o umělcích.

Pip se narodil v dubnu 1965 v New Yorku a od roku 1972 se věnuje natáčení filmů a skládání hudby. Vystudoval kognitivní vědy na University of Rochester v New Yorku a filmovou sémiotiku na Université de Paris ve Francii, kde studoval mj. pod Christianem Metzem.

V současnosti se věnuje filmové distribuci experimentálních snímků (Re:Voir Video), od roku 2005 vede v Paříži galerii zaměřenou výhradně na experimentální filmy (The Film Gallery) a nepřestává točit vlastní filmy…

Je spoluzakladatelem filmové laboratoře L’Abominable v Paříži a moderátorem internetového fóra o experimentálním filmu FrameWorks.

Mezi jeho nejznámější snímky patří Charlemagne 2: Piltzer (2002), dokument A Visit to Stan Brakhage (2003), který natočil pro francouzskou televizi, Faux mouvements (2007) a dnes již i dokument Free Radicals (2010). O tom se ale více dozvíte až v další části rozhovoru a v samostatném článku, který vám přineseme v jednom z příštích čísel 25fps.

___________________________________________________________________________

Výběrová filmografie (Zdroj re:voir.com)

_______________________________________________________________________

ROZHOVOR

Víme o Vás, že máte v Paříži galerii – vůbec první uměleckou galerii, která se cele věnuje experimentálním filmům. My bychom rádi věděli, co Vás na prvním místě přivedlo do Francie. Bylo to proto, že jste si Paříž zamiloval během studií?

Ano, studoval jsem francouzštinu už od svých jedenácti let, pak na střední i na vysoké, i když jsem točil filmy… Na univerzitě jsem studoval kognitivní vědy, což je studium mysli a inteligence, a stále jsem se přitom zajímal o filmovou tvorbu a o to, jak o filmech smýšlíme a jak je vnímáme.

Absolvoval jsem tehdy několik seminářů zaměřených na sémiologii a na avantgardní film. A jedna moje profesorka mi řekla, že pokud mě zajímá film a sémiologie a studuji francouzštinu, mohl by se mi líbit studijní program ve Francii, kterým sama (jak mi řekla) prošla. A tak jsem se do tohohle programu zapojil.

Předně proto, abych završil své studium francouzštiny a abych chvíli žil ve Francii, taky proto, abych studoval sémiologii u lidí, kteří o ní psali knihy. Mým velkým mentorem tam byl Christian Metz, který napsal knihy o užití psychologie a jazyka k analýze filmů. Takže jsem jel do Francie, abych studoval s Christianem Metzem a jeho žáky a když už jsem tam byl, tak velmi rychle – protože já pořád točím filmy, každý rok několik – si několik mých filmů přizvalo družstvo filmařů Light Cone. Pozvali mě na každoroční setkání filmařů a povídají: Víš, máme tady družstvo, každý kdo může, by se měl nezištně zapojit, takže jsem pro ně začal pracovat jako dobrovolník a pak mi chtěli začít platit, protože jsem toho dělal vážně hodně, no a nakonec jsem pro ně pracoval sedm let. (smích)

A věci byly prostě pořád v pohybu, neustále se toho strašně moc dělo, člověk se mohl do tolika věcí zapojit, tolik toho dělat.

Samozřejmě jsem se mohl kdykoli vrátit do New Yorku, ale musel bych si tam najít práci a trápit se s tím, co dělat, zatímco v Paříži už bylo co dělat.

A snad i umělecká atmosféra v Paříži byla pro Vaši galerii lepší?

No, ta galerie je celkem nová záležitost; do Paříže jsem přišel už v roce 1988 a galerii jsem založil teprve v roce 2005. Umělecká… no to nevím, ale filmová jistě. Spíš je to o publiku než o tvůrcích.

Snímky francouzských filmařů mě zase až tak nebraly, trochu jsem se divil, proč se berou tak vážně – významné filmy byly podle mě natočené už před padesáti lety nebo v úplně jiných zemích. Ale co bylo skvělé, nebyly ty filmy, ale zapálené publikum, které se na ně dívalo! Byla tam nadšená divácká základna. Každá projekce byla plná. Na moje filmy se začali dívat lidé, zvali mě, abych svoje filmy promítal a mluvil o nich.

Bylo to prostě… byla tam skutečná energie! To bych v Americe neměl. A taky když jsem chtěl začít točit film, našel jsem tu spoustu nadšených lidí, kteří mi pomohli. V New Yorku všichni tvrdě pracují a musí vydělávat všechny ty peníze, aby zaplatili nájem, a tohle prostě nedělají.

A taky očekávají, že za svou práci dostanou zaplaceno. Ve Francii jsem našel kooperaci, dobrovolníky, nadšení – což je v rozporu se vším ostatním, co o Francouzích vím. Že jsou negativní a lenošní a pořád stávkují. Takže film je vážně mění! (smích)

Když jsme u té Vaší galerie – ve filmu Free Radicals jsme viděli řadu umělců, z nichž někteří galerie v lásce zrovna neměli, proto bych se Vás ráda zeptala, jakým způsobem prezentujete filmy ve své galerii. Jistě je to velice složité.

Je to pokaždé jiné. Pořád hledám tu nejlepší cestu. Nejdřív jsem měl šestnáctimilimetrový projektor namířený do okna, takže celou noc mohli kolem procházet lidé a sledovat okno.

Na výstavách ale míváme tvůrce, kteří používají film, superosmičku, šestnáctku, a děláme s nimi instalace nebo filmy pouštíme ve smyčce. Nebo děláme jiné věci, jako třeba že vystavíme jejich fotografie nebo kresby. Ale promítat film v galerijním prostředí je opravdu těžké, protože lidé přicházejí třeba v půlce nebo… Je to obtížné.

Na veletrhu, který je ve filmu [veletrh umění FIAC v Paříži, 2007, pozn. MM], instaloval Kubelka svůj film na zeď, což obvykle dělá v muzeích, Richter měl roli, japonský filmař Takahiko Iimura zase smyčku a film byl na Möbiově pásce, takže vidíte obě strany.

Pak jsme měli kresby Paula Sharitse, fotografie Maurice Lemaître a Christiana Lebrata, filmové políčko, vlastně jeho zvětšeninu, od Jonase Mekase, takže je to kousek filmu zvětšený jako fotografie, a potom knížky, předměty… Bylo tam taky DVD od Jean-Jacquese Lebela.

A v centru jsme měli projektor se smyčkou sestávající ze tří filmů, což je lepší než jen jeden film. Vidíte film Hanse Richtera, Jonase Mekase, Petera Kubelky, a to se opakuje.

Abych to zakončil. Nejlepší způsob prezentace neznám, pořád jej hledám. Právě teď máme v Paříži výstavu, kde máme instalaci Jürgena Rebleho, jeho skupiny SCHMELZDAHIN, což je super8 projektor, kterým prochází film, ale nenavíjí se na cívku, nýbrž míří rovnou do mixéru, který ho rozmixuje. Celá věc se aktivuje pohybem, spustí se, když jdete kolem. Dělá to spoustu hluku, vidíte film, jak se promítá, a pak si uvědomíte, že se zároveň ničí, a že to způsobujete vy, a tak honem ustoupíte zpátky. (smích)

Patrně je taky hodně komplikované pro tyhle věci stanovit cenu nebo najít kupce…

Ano, je skutečně složité přivést lidi k tomu, aby pochopili, co film je, co s ním můžou dělat a jak s ním žít. Prodali jsme zatím jen velmi málo. Prodali jsme jeden kus sběrateli umění, který sbírá fotografie, ale je to věc, která se dá pověsit na zeď. Prodali jsme taky malý superosmičkový projektor se smyčkou…

A věc, která je v podstatě kus drátu, který velmi rychle rotuje, a na něj se promítá obraz, takže způsobuje takový flickr efekt. Takže je to zase předmět, který si někdo koupil. A některá muzea si koupila i filmy. Třeba film Jonase Mekase, fluxus film nebo lettristický film. Koupili si kopii filmu a opravdu dobře za ni zaplatili.

A co si umělci myslí o prodávání svých děl prostřednictvím Vaší galerie. Nezdráhají se někteří?

Ale ano, pro některé je to v pořádku, jiné to frustruje. A taky musím podotknout, že nemám zas takový úspěch, protože moje galerie je nová, nemáme velký kapitál nebo vliv. Sběratelé za námi nepřichází automaticky.

Tak třeba jsme několik let operovali s dílem Paula Sharitse a pak s ním chtěla pracovat galerie v New Yorku, takže Paulův syn poslal jeho kresby tam a teď v té galerii pořádají velké výstavy, Sharits se dobře prodává, takže jeho syn z toho má spoustu peněz, a tak na nás zapomněl. (smích)

Je těžké být avantgardní, být v předstihu před svou dobou. Pokud jste příliš v předstihu před svou dobou, trpíte.

Mohl byste nám doporučit nějaké nové, mladé experimentální umělce, snad z Francie, kteří vystavují u Vás v galerii, nebo Vaše osobní favority…

Olivier Fouchard, který žije za Grenoblem a je tak trochu šílený, pracuje se superosmičkou a 16mm filmem, někdy s videem. Operuje s chemikáliemi, se zpracováním filmů, je to velmi spletité, velmi krásné a velmi poetické.

On je ale svým způsobem proti systému prodávání věcí v galeriích. Chce, aby jeho dílo přirozeně zmizelo. Je velmi tvrdošíjný, jeho přesvědčení je proti tomu být sbírán a být placen… Chce prostě jenom pracovat a aby lidi jeho dílo viděli.

Rose Lowder zase není vůbec mladá, tvoří už od šedesátých nebo sedmdesátých let, ale dělá nové věci, zajímavé věci s 16mm kamerou, kterou natočí tři věci, které se jedna druhé navzájem nepodobají – jako kytku, scénu s loďkami a řekněme pole – a pak z toho udělá klik-klik-klik klik-klik-klik. Vlastně točí na třech různých místech; nafilmuje jedno políčko a potom zakryje objektiv a natočí dvě políčka – takže jsou černá – a později jede pozpátku a chybějící druhá a třetí políčka doplní na další lokaci.

Je to velmi zajímavá percepce a ona si s ní opravdu vyhraje.

Jak se podle Vás pozná opravdový experimentální filmař? Dneska, kdy všichni mají digitální kameru a foťák a produkují roztodivné věci, o kterých se domnívají, že jde o umění… Jaká jsou Vaše kritéria pro to, abyste si řekl: Tohleto je experimentální filmař?

To máte jako s poezií. OK, je spousta básníků, hodně z nich špatných. Ale jakmile je někdo dobrý, tak, jestli čtete poezii, poznáte, že je dobrý. Pokud jste poezii nikdy neměli v ruce a popadnete báseň, může se stát, že ji nepochopíte. Ale když začnete poezii číst a budete číst velké básníky a špatné básníky, můžete už začít hledat sami.

Můžete to ale vysvětlit? Můžete říct, co dělá básníka dobrým? Je těžké to říct, ale jakmile to uvidíte, okamžitě to poznáte. Když už se v tom vyznáte, tak to poznáte. A řekl bych, že konsenzus odborníka potvrzuje dobrého básníka. Vezměte si Ezru Pounda nebo T. S. Eliota, to jsou skvělí básníci, a když někdo vydává poezii a vydává tyto básníky a potom vydá někoho, o kom jste v životě neslyšeli, můžete svým způsobem důvěřovat jeho úsudku. Řeknete si: Páni, vydali Pounda a vydali Eliota a teď tady tohohle, tak to musí být dobrej.

A přesně tohle já dělám s videi. Publikuji totiž videa. Vydal jsem Brakhage a Jonase Mekase, Hanse Richtera, Lena Lye, všechny lidi v mém filmu [Free Radicals, pozn. MM], a potom můžu vydat Oliviera Foucharda; nikdy jste o něm neslyšeli, ale můžete mi věřit, že jeho dílo je dobré.

Ale například svoje vlastní filmy jsem si nikdy nevydával, protože si nemyslím, že by byly zase až tak dobré. Nestačí takovému kalibru.