„Vždyť jsme si jen hráli…“
Na základě spolupráce Ludvíka Aškenazyho s režisérem dětských filmů Milanem Vošmikem[1] vznikl povídkový snímek Hry a sny (1958), pod kterým je český spisovatel podepsán jako autor předlohy a scenárista. V následujícím textu si přiblížíme nejen Aškenazyho dětskou tvorbu, ale především si budeme všímat, jak se jeho poetika projevila ve filmu samotném. Nakolik je podoba snímku ovlivněna literární předlohou a nakolik je to výsledek konkrétního filmového zpracování Milana Vošmika.
Aškenazy dětem
Ludvík Aškenazy byl zejména ve své době mezi čtenáři velmi oblíbený, ať už díky svým reportážím (např. Ulice milá a jiné reportáže z Polska, 1950, Indiánské léto, 1956), povídkám (Sto ohňů, 1952, Psí život, 1959) nebo tvorbou pro děti. V posledně jmenované oblasti literatury se řadí mezi autory moderních pohádek spolu např. s Janem Werichem, Aloisem Mikulkou, Milošem Macourkem nebo Hermínou Franková.[2]
Pro tyto příběhy je příznačné, že „autoři (v nich, pozn. B. S.) zpravidla postupují tak, že vycházejí z běžné každodenní skutečnosti, která se náhle stává něčím zajímavá (…) pak následuje rozvíjení výjevů nebo nápadů souvisejících s univerzálnějším záběrem do lidského světa (…) a končí vypointováním, které na rozdíl od tradiční lidové pohádky není jednoznačné“.[3] Dalším rysem, který se v těchto textech objevuje je „hra se slovem a slovním nápadem, rozvedení doslovnosti významu slova, kdy se oživuje dětský smysl pro humor, podporuje se jejich zvědavost, smysl pro hledání skrytého nebo utajeného.“[4] Z Aškenazyho moderních pohádek jmenujme např. Ukradený měsíc (1956), Praštěné pohádky (1965) nebo Cestopis s jezevčíkem (1969).[5] V roce 1998 byl příběh o trpaslíkovi, který utekl z obrázku, nazvaný Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka (1959) uveden na televizní obrazovky jako třináctidílný večerníček v režii Josefa Lamka.
V Aškenazyho tvorbě se často objevují jako hlavní postavy děti, mnohdy ale jeho texty svou poetickou obrazností, nostalgií a melancholií spíše osloví odrostlejší čtenáře. Jeho díla se tak ocitají na hranici mezi literaturou pro děti nebo o dětech. Podobnou rozpačitost vyvolal i snímek Hry a sny, její příčinou se budeme zabývat později.
S nostalgií až snovostí vypráví Aškenazy o bezelstném dětském světě a mnohdy jsou jeho příběhy vystavěny právě na střetu se světem dospělých, jak je tomu např. v Dětských etudách (1955) nebo Milencích z bedny (1959), což je jedna ze dvou povídek ve filmu Hry a sny.
Kdo si hraje, nezlobí
Hry a sny vycházejí ze dvou Aškenazyho textů: Malá vánoční povídka, ve snímku zkráceně jen Malá vánoční,[6] kterou napsal její autor přímo pro film,[7] a Milenci z bedny. První povídka odehrávající se během Štědrého večera vypráví o malém klukovi, který se ztratil a bloudí ulicemi Prahy. Druhá je o chlapečkovi a holčičce, jenž si hrají na tatínka a maminku v bedně ve dvoře, jdou na radnici, aby se vzali, a posléze jedou i na svatební cestu.
Jak již samotný název snímku a hlavní hrdinové obou povídek napovídají, jedná se právě o dětství, které je neoddělitelně spjato s hrami a sněním. „Hra je distinktivním indikátorem dětství, stává se základním projevem dětské činnosti, je pro děti bytostným poznáním světa a života.“[8] Samotné děti, z jejichž perspektivy pohlížíme na svět v obou povídkách, jsou si mnohdy vědomy toho, že se jedná pouze o hru jako něco neskutečného a nereálného. Míša v Malé vánoční mluví za postavičku čerta ve výloze, což je navíc zdůrazněno jedním záběrem mluvícího chlapce stojícího vedle figurky nebo v Milencích z bedny zase kluk několikrát opakuje holčičce zabrané do hry na maminku a tatínka, že si na to jenom hrají a opakovaně je tak poukázáno na to, že oba jen něco předstírají.
Jak již bylo zmíněno dříve, setkáváme se zde pro Aškenazyho tvorbu typickou konfrontací dětského světa s dospělým. Děti si hraní a napodobují dospělé a naopak
malí hrdinové ztělesňují pro ně připomínku bezstarostného dětství, na které s nostalgií a smutkem pohlížejí, jak je tomu v případě poznámka kolotočáře při rozhovoru s taxikářem v Milencích z bedny:
„Tak ti tu dnes byly dvě mrňavý děti a říkali, že jsou na svatební cestě.
Je to škoda, že taky jednou budou velký.“
Vedle samotného tématu hry, jež zaznívá i v názvu povídkového filmu, nacházíme mezi oběma příběhy několik paralel. V obou případech se děj odehrává v Praze a hlavními postavami jsou děti a jejich pohled na svět kolem nich. Nelze opomenout především výborné a přirozeně působící výkony dětských herců, ať už se jedná o údiv, překvapení, zděšení nebo napodobování dospělých, a to zejména Míši Stanince,[9] který hraje hlavní roli v obou povídkách.
Téma, které nacházíme v obou povídkách, je hledání domova. Nejprve postavy Míši v Malé vánoční i přes dobrodružství, které prožívá ve sváteční Praze, nakonec teskní po domově a chce zpátky k rodičům a i dvojice dětí z Milenců z bedny si hrají ve velké bedně na domov a po celodenním dobrodružství se taky těší k rodičům, i přesto, že je oběma jasné, že budou doma biti.
Dobrodružství vánočního sirotka
Malá vánoční[10] vypráví o dobrodružství malého kluka, který se ztratil tatínkovi během nakupování na Štědrý večer. Filmová povídka se na rozdíl od literární předlohy soustřeďuje pouze na postavu malého Míši, [11] a tak o jeho rodičích a jejich reakcích ohledně ztráty syna nic nevíme. Z toho důvodu je zcela vynechána první kapitola z knihy, nazvaná Tryskové letadlo se neozývá, ve které se dovídáme, jak se kluk ztratil. Místo toho se hned na začátku filmu setkáváme s Míšou, jak bloumá nazdařbůh po ulici. Během jednoho večera si kluk povykládá s kaprem, potká čerta, který ho láká do pekla, sveze se na dostavníku nebo řídí dopravu na policejní strážnici a to vše skrze svou fantazii, se kterou pohlíží na pro nás obyčejné shon na ulici v době svátků.
V řazení jednotlivých situací se filmové zpracování drží literární předlohy, i když mnohé epizody jsou většinou výrazně zkráceny. Týká se to především kapitoly S ďábly v pekle, ve které se scéna odehrávající se v podzemí odbude pouze na ulici s tím, že Míša do pekla nemůže, protože hledá tatínka. Podobně je tomu i v případě Dostavníku, kdy snad až na samotný povoz s koněm čekajícím na svého pána před hospodou jsme ochuzeni o scénu u poštmistra doma i maličký živý dostavník s koňmi, který Míša od něj dostane. Oproti literární předloze se ale dostaneme na zavřený vánoční trh, kde si malý hrdina hraje s osvětlením a pouští koledy, dokud jej odsud nevyžene správce.
V době Štědrého večera nezůstane stranou ani otázka, jestli Míša ještě věří na Ježíška, na což odpoví, že „ve školce věříme na dědu Mráze, ale doma chodí Ježíšek“. Ne náhodou se taková odpověď objevuje ve filmu z padesátých let, kdy se objevují snahy prosadit dědu Mráze jako vánoční symbol. V této spojitosti nelze nevzpomenout na vánoční projev dětem tehdejšího komunistického prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1952 o tom, že Ježíšek už vyrostl a stal se z něho děda Mráz.[12]
V Malé vánoční se zcela obyčejná situace, kdy se ztratí rodičům dítě, stává pro hlavního aktéra dobrodružnou cestou. Nelze opomenout nostalgickou atmosféru vzpomínek na dětství, která se nese celou povídkou, kdy díky představivosti nebylo nic nemožná.
Tatínek, maminka a velká bedna
Zatímco povídka Malá vánoční je vystavěna na tom, že skrze dětskou fantazii pohlížíme na štedrovečerní shon na ulicích, v případě Milenců z bedny princip spočívá v tom, že „skrze dětský herní princip se nahlíží do světa dospělých“[13], a to konkrétně hrou na maminku a tatínka. Oproti literární předloze se i zde filmové zpracování soustřeďuje výhradně na dětské postavy a s výjimkou hostiny, která se ve snímku neodehrává na svatbě, ale v luxusním hotelu, k výraznějším úpravám Aškenazyho povídky nedošlo.
Na dvorek činžovního domu je přivezena velká bedna, ve které si dva milenci udělají svůj nový domov a mladík (Miloš Nesvadba) nakreslí křídou po stěnách jeho vybavení včetně elektrické ledničky, pravého peršanu či okna se záclonami. Holčička a kluk předškolního věku, kteří bydlí činžovním domě, se shodnou, že bedna na dvorku je výborné místo na hraní. Mladík, kterého vevnitř potkají, jim dovolí si tam hrát, ale jen pokud budou svoji, a tak začíná putování dvou dětí na radnici, poté následuje hostina a svatební cesta do Benátek a Egypta.
Ať už při hraní v bedně nebo ve městě přejímají obě děti vzorce chování od dospělých. Zatímco holčička v bedně drhne podlahu, kluk sedí v rohu a jakoby si čte noviny. Věrně tak napodobují to, co znají z domu, a jejich svébytný pohled na chování dospělých vyvolává úsměvné reakce. Humornost, která se v jejich dialozích uplatňuje, najdeme i v Malé vánoční, ale ve větší míře je patrná právě v Milencích z bedny. Jako příklad si uveďme tuto pasáž:
Kluk: „Maminko, musíme se hádat. Dneska jsme se ještě nehádali.“
Holka: „Tak to nech na zítra, když je tak hezky.“
Kluk: „Tak dobrá, až zítra.“
Holka: „Nebo pozítří nebo vůbec ne.“
Kluk: „To nejde, když jsme manželé, musíme se hádat.“
Co v knize nenajdete
Zatímco obě povídky Ludvíka Aškenazyho jsou samostatné, v případě jejich filmového zpracování v rámci jednoho filmu jsou vzájemně propojeny, a to nejen tím, že v obou se v hlavní roli objevuje Míša Staninec. Postava příslušníka Veřejné bezpečnosti, kterého ztvárnil Martin Růžek, si u malého Míši vyprosí malou roličku i v druhé povídce a na začátku Milenců z bedny řídí dopravu na křižovatce, kudy projíždí náklaďák s bednou. Druhou postavou objevující se v obou příbězích je taxikář. V Malé vánoční, kde ho Míša považuje za kouzelníka, mu řekne tajné zaklínadlo taxirlaxir a v Milencích z bedny se oba znovu potkávají před radnicí, na což kluk reaguje se slovy: „Ježíšmarja, to je kámoš, von je kouzelník.“ Řidič pak jej i jeho kamarádku vezme na projížďku, během které si klučina stěžuje, že to jeho zaklínadlo nefunguje, i když to pořád říkal dokola.
Patrná je i sebereflexe filmu a kina samotného. Na začátku Malé vánoční, když se poprvé setkáváme s Míšou, nám říká, že v tom filmu hraje a že se nemáme bát, že všechno dobře dopadne. V závěru téže povídky pak oponuje, že ještě nemůže jít domů, protože hraje ještě v jedné povídce, avšak nakonec se dohodne se strážníkem, který ho odvádí k rodičům, že ta druhá povídka se bude točit v létě, až dozrají meruňky. V Milencích z bedny pro změnu vidíme na náklaďáku, který přiváží bednu, nápis Ústřední pohádková zpráva, oddělení bednomat, což bezesporu ironicky odkazuje k filmovému průmyslu. Všechny tyto prvky pak dovršují celkové téma snímku, vždyť samotný film lze považovat v tomto směru za jistou formu hry, předvádění něčeho neskutečného.
A co na to děti?
Na pomezí literatury pro děti nebo o dětech se podobně jako Aškenazyho tvorba ocitnuly i Hry a sny. Režisér Milan Vošmik v jednom z rozhovorů promluvil o tom, jak byl jeho film přijat nejmenšími diváky a jaké jsou příčiny jejich rozporuplného přijetí.
„Film Hry a sny byl roztříštěný námětově i svým určením. První povídka, Malá vánoční, byla skutečně pro děti. Jak často se v předvánočním shonu ztratí malé dítě, které se pak dostane do nezvyklého a neznámého světa cizích lidí! Chtěl jsem ukázat poezii takovéto příhody. Malou vánoční jsme pak s Ludvíkem Aškenazym doplnili další povídkou o dětech, Milenci z bedny. Byla to však už jenom povídka o dětech, a nikoli pro děti. Patřila dospělým, podobně jako jim patří celé Aškenazyho vyprávění o „človíčku“. Milenci z bedny je povídka s pohádkovými motivy, v níž se kamera dívá na hrdiny příběhu tak, jako se „človíčkové“ dívají na „velké lidi“ kolem sebe.
Toto dvojí zaměření filmu, v němž každá půle byla určena jinému diváku, bylo příčinou neúspěchu a rozpačitého ohlasu Her a snů. Na besedách s dětmi jsem si ověřil, že Malá vánoční si našla své diváky a že byla chyba přičlenit k snímku pro děti povídku o Milencích z bedny, určenou dospělým.“[14] Vošmikův povídkový film je tedy, jak vyplývá z výše řečeného, spíše nostalgickou vzpomínkou na dětství, snímkem o dětech, nežli dílem pro děti.
Dětsky filmový Aškenazy
Snímek Hry a sny představuje zdařilé převedení dvou Aškenazyho povídek do filmové podoby, i přesto že divácké přijetí, a to zejména ze strany těch nejmenších, bylo rozporuplné. Znaky typické pro Aškenazyho literární tvorbu, jako jsou humor, hravost nebo nostalgie, se objevují i ve Vošmikově povídkovém filmu. Samotnou příběhovou stránku převzatou z literární předlohy pak bezesporu po filmové stránce obohatili zejména dětští herci, na jejichž přirozených a přesvědčivých výkonech spočívá působivost Her a snů.
Hry a sny
Režie: Milan Vošmik
Scénář: Ludvík Aškenazy
Kamera: Josef Střecha
Střih: Miroslav Hájek
Hudba: Svatopluk Havelka
Hrají: Michal Staninec, Miluška Baliová, Stanislav Neumann, Josef Kemr, Eman Fiala, Fanda Mrázek, Martin Růžek, Vladimír Hrubý, Eva Hrabětová, František Vnouček a další
Československo, 1958, 92 min.
—
Použitá literatura
FALTÝNEK, Vilém: Ludvík Aškenazy se vrací k českým dětem. 2007. Dostupný z WWW: http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/ludvik-askenazy-se-vraci-k-ceskym-detem, cit. 2011-02-20.
FRANCL, Gustav: Dětské etudy na plátně. Film a doba, 1959, č. 4, s. 278–280.
oa: Malá vánoční, o prvé povídce filmu „Hry a sny“. Kino, 1958, č. 26, s. 403
URBANOVÁ, Svatava: „Hra jako indikativ výrazovosti“ autorské pohádky, téma hry. In. DENEMARKOVÁ, Radka: Zlatá šedesátá. Praha : Ústav pro českou literaturu 2000, s. 188–196.
VÁŇOVÁ, Libuše: Umění pro malé, rozhovor s režisérem Milanem Vošmikem. Film a doba, 1961, č. 10, s. 667–669.
[1] Milan Vošmik se ve své tvorbě výhradně orientoval na dětský film. Už během studií na FAMU natáčel filmy o dětech, Dětská ozdravovna (1950) nebo Červené tulipány (1952). Jeho prvním celovečerním filmem byla adaptace známé stejnojmenné knížky pro děti Bohumila Říhy Honzíkova cesta (1956) a poté následovaly Hry a sny. Z jeho známějších filmů jmenujme např. Pohádku o staré tramvaji (1961), Táto, sežeň štěně! (1964) nebo sérii snímků s postavou vedoucího dětského oddělení VB dr. Martina – Volejte Martina (1965), U telefonu Martin (1966), Martin a červené sklíčko (1966), Martin a devět bláznů (1966).
[2] URBANOVÁ, Svatava: „Hra jako indikativ výrazovosti“ autorské pohádky, téma hry. In. DENEMARKOVÁ, Radka: Zlatá šedesátá. Praha : Ústav pro českou literaturu 2000, s. 189.
[3] URBANOVÁ, Svatava: cit. d., s. 192
[4] URBANOVÁ, Svatava: cit. d., s. 190
[5] V roce 2007 vydala Mladá fronta Pohádky čtyř větrů. Jedná se o první překlad Aškenazyho německy psaných pohádek, které napsal během emigrace, do češtiny. [FALTÝNEK, Vilém: Ludvík Aškenazy se vrací k českým dětem. 2007. Dostupný z WWW: http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/ludvik-askenazy-se-vraci-k-ceskym-detem, cit. 2011-02-20.]
[6] Povídka se připravovala pod různými jmény – Nejmenší z města, Vánoční sirotek nebo Vánoční povídka [oa: Malá vánoční, o prvé povídce filmu „Hry a sny“. Kino, 1958, č. 26, s. 403].
[7] FRANCL, Gustav: Dětské etudy na plátně. Film a doba, 1959, č. 4, s. 279.
[8] URBANOVÁ, Svatava: cit. d., s. 191.
[9] Jedním z pravidel Milana Vošmika při natáčení s dětmi bylo, že kvůli přirozenému projevu se v každém filmu objevovali jiné děti, ale výkon Míši Stanince ho natolik zaujal, že se objevil v další Vošmikové filmové povídce Bloudění (1959), jež spolu s Pronásledováním (1958) Františka Vláčila tvoří povídkový film Vstup zakázán (1959). V témže roce si ještě zahrál Staninec v povídkovém československo-sovětském snímku Májové hvězdy (1959), jenž podobně jako Hry a sny vznikl na základě scénáře Ludvíka Aškenazyho.
[10] Aškenazyho Malá vánoční povídka se vedle filmové adaptace dočkala i uvedení jako stejnojmenná rozhlasová četba v režii Jana Bergera z roku 1966, kterou vypráví Karel Höger. Rozhlasové zpracování se až na několik dialogů věrně drží literární předlohy.
[11] V literární předloze se kluk jmenuje Jakub.
[12] Záznam jeho projevu najdete zde: http://www.youtube.com/watch?v=tB3EkcR65kg.
[13] URBANOVÁ, Svatava: cit. d., s. 191.
[14] VÁŇOVÁ, Libuše: Umění pro malé, rozhovor s režisérem Milanem Vošmikem. Film a doba, 1961, č. 10, s. 668–669.
Autor
Komentáře (2)