Typologie postav – hrdinové, mimozemšťané, roboti a vědci

Následující text zabývající se typologií postav ve sci-fi je dalším ze tří textů, převzatých z bakalářské diplomové práce Ondřeje Kuhna (Sci-fi sitcom – příklad hybridizace žánru¹), jež s laskavým svolením autora publikujeme v aktuálním „sci-fi“ čísle 25fps. Trojici doplňuje příspěvek Co je to science fiction? a Tři základní typy science fiction fabule, jejichž názvy hovoří za vše.

Postavy tvoří v každém komplexním fikčním textu hlavní osu příběhu, bez nich jsme se schopni jen velmi těžko ztotožnit se vším, co se děje na plátně / v knize. Jsou našimi průvodci a měli by nám tedy být co nejpodobnější a pokud možno co nejsympatičtější. Tento požadavek (ne)splňuje již od kořenů fikční literatury statný hrdina, zpočátku urozeného původu, dnes spíše jako reprezentant náhodného vzorku populace. Jenže jak se mění původ a podoba hrdiny (zpočátku jím byl výhradně muž), autoři nám poskytují i jiné perspektivy a vytvářejí za tímto účelem antihrdiny. Science fiction nám v tomto ohledu zprostředkovává vcelku jasně profilovaného hrdinu, tak jak jej definuje Per Schelde:² Ústředním protagonistou bývá téměř vždy obyčejný „bezvýznamný“ člověk, muž nebo žena, který se snaží žít život co nejnormálnějším a co nejšťastnějším způsobem. Bohužel je v průběhu jeho dokonale průměrného života a s ním všemi náležejícími aktivitami vyrušen a místo toho je vržen do víru krizových událostí. Najednou stojí čelem k něčemu, kde „něco“ je právě projevem vědy, či jejích hypotéz. Příkladů takových hrdinů bychom našli opravdu mnoho; mohl by jím být Robert Scott ve filmu The Incredible Shrinking Man, který se v důsledku atomové exploze zmenšuje; dalším by mohl být Sam Lowry – obyčejný úředník, který se stal obětí krutého vládního aparátu v dystopické realitě Brazil; patřila by mezi ně servírka Sarah Connor ze sci-fi Terminátor.

Schelde dodává, že klasický hollywoodský hrdina science fiction není vykreslen do hlubších psychologických detailů, je doslova „obecně použitelným“ typem Američana, jehož stereotypy jsou pro masové konzumní diváctvo nejlépe stravitelné a nestrhávají tak pozornost na jeho osobnost − rezonuje v něm postava typická již pro folklorní příběhy, či pohádky.

Důležitějším, ve své podstatě ikonickým hrdinou/postavou science fiction je vědec, ten je opakem výše zmíněného hrdiny, který je v tomto případě přítomen ve všech ostatních kolem hrdiny-vědce. Už jeho životní krédo, tedy honba za poznáním čehosi nového a unikátního, jej vlastně vyděluje z většinové společnosti. King s Krzywinskou³ jej rozlišuje na tři typy – vynálezce, vědec a hacker/šprt⁴. První a druhý typ jsou v zásadě stejné, jeden je spíše kutilem s mnoha výstupy práce a druhý zase profesor věd v bílém plášti. Postava hackera, který je specialistou na počítačové systémy, je založením spíše rebel, jeho variace „šprt“ je jen fyziognomicky slabší a v zásadě asociální. Právě vědec (a jeho mody) je strůjcem příčin neobvyklých jevů a událostí, které fungují jako zápletka sci-fi textů. Často se mu jeho pokusy vymknou kontrole, někdy zas jeho obsese vědou překračuje racionální chování i bezpečnou zónu a je schopen jít za svým cílem přes možné oběti.⁵ V krajních případech je vědec svou profesí a cíly natolik zaslepen, že se stává záporným hrdinou toužícím využít své schopnosti pro získání bohatství a moci. Ti si navíc vysloužili pro svůj zjev a pošetilost známý přídomek: šílený profesor. Takovým je i temný profesor z Langova Metropolis nebo Dr.Evil z parodií Mika Meyerse o agentovi Austinu Powersovi. Neblahým důsledkům povedeného vynálezu v některých případech podléhá sám stvořitel, a i ty ho mohou dovést k šílenství. Velice komplexní téma vědce jako hrdiny, antihrdiny, záporného hrdiny i vedlejší postavy rozpracoval detailně ve své studii Per Schelde, této práci však dobře postačí tento základní nástin.

Science fiction text s více či méně rozsáhlým diegetickým světem ve valné většině případů neopomíjí opravdovou technologickou ikonu sci-fi – robota. Představa robota ale nekončí pouze obrazem stroje s mechanickými končetinami a obnaženými útvary kovu, celkem připomínající spíše jeřáb s počítačem v ústředně. Johnny 5 z filmu Číslo 5 žije je právě takovou projekcí jednoduše (v rámci širšího sci-fi diskurzu) konstruovaného bojového robota, ale pokud bychom chtěli uvažovat reálnost jednotlivých modelů, tento by byl dobové realitě empirického světa určitě nejblíže. Uvěřitelnou alternativou umělé inteligence je v podstatě samotné jádro každého robota, jeho centrální část, jeho umělý počítačový mozek. Počítač se ve sci-fi diskurzu objevuje v několika inkarnacích. Jako domácí prototyp, „inventor“ léku proti leukémii, později však ale také jako nebezpečný uzurpátor, se projevil počítač Protheus IV vědce Alexe Harrise ze snímku Demon Seed. Jinou variací je počítač federální služby USA ze snímku War Games, který má totální kontrolu nad jejími jaderními hlavicemi. Pro náš diskurz tematické osy cesty časoprostorem je ale nejdůležitějším typem počítače s umělou inteligencí řídící jednotka vesmírného plavidla, jehož je základní součástí. Jenže právě tato (řídící) vlastnost je pro obyvatele uvnitř lodi tou nejožehavější – v případě, že základní jednotka selže, mohou být ve skořápce lodi uvězněni. Vzpomeňme na Hala z Kubrickovy 2001: Vesmírná odysea. Loď samotnou můžeme vlastně brát jako robotické tělo řídícího počítače, jenž je jejím hi-tech mozkem. Na bázi mechanických a počítačových součástek jsou sice postaveny všechny přepokládané typy robotů, ale jsou i takoví, sofistikovanější, kteří mají lidským proporcím mnohem blíže. Jsou to cyborgové⁶ – kombinace biologického základu a výše zmiňovaných součástí.⁷ Jejich vizáž je téměř lidská, mechanická kostra je obalena geneticky vytvořeným syntetickým materiálem, který má konsistenci lidského masa. Policejní robot z filmu Robocop je dokonce sestrojen z opravdového lidského materiálu – mrtvého těla a mozku policisty Murphyho – a životní funkce i arzenál zbraní mu zajišťují kovové části jeho nového „supertěla“. Ozbrojení zabijáčtí cyborgové připomínající člověka jsou ve vesmíru a v dystopických vizích světa jedním z nejnebezpečnějších protivníků. Jejich schopnost imitace, replikace (také proto jsou nazýváni replikanty) spojená s odolností jejich mechanických kostí z nich dělá téměř nezničitelná a zákeřná monstra.

Deckardovým úkolem v Blade Runnerovi je takové robotické vetřelce na Zemi zničit. Naopak úkolem nekompromisního cyborga Arnolda Schwarzeneggera v Terminátorovi je zničit hrozbu lidské rebelie ještě v jejích zárodcích. Opačnou morálkou disponuje typ pomocného robota pro všechny úkony, které je schopen vykonávat efektivněji než člověk. Termín robot je v tom smyslu, pro jaký jej vytvořil Karel Čapek v knize R.U.R., v postatě základní premisou, zákonem programů každého robota/pomocníka s umělou inteligencí. Isaac Asimov ve svém manifestu Příručka robotiky citované v knize Já, robot⁸ zdůrazňuje právě tento základní morální kámen v programu robota – ten musí vždy uposlechnout rozkazům člověka a v žádném případě nesmí člověku nikdy jakýmkoliv způsobem ublížit. Těmito zásadami se řídí i vyspělý, lidský a poslušný robot – android. Robot si jako jedna z mála nehumanoidních postav vysloužil takového zájmu a popularity, že jej autor dokonce exponoval jako ústřední postavu sci-fi příběhu. Témata těchto narativů polemizují především s fantastickou myšlenkou, že i přes svou mechanickou strukturu si může robot přisvojit lidské vlastnosti, pocity a také lidskou duši.

Monstrem, přítelem či pouhým objektem úžasu mohou být mimozemské bytosti ve všech narativech spojených s vědecko-fantastickou premisou, která předpokládá inteligentní život mimo naší planetu. Projekce mimozemšťana je v každém jednotlivém textu science fiction svým způsobem unikátní, jejich těla jsou přizpůsobena podmínkám světů a planet, kde se jejich rasa zrodila, či usadila. Jsou vždy něčím fyziologickým specifičtí, něčím, co je i přes antropomorfní zjev na první pohled jasně odlišuje od člověka. Pokud však mají schopnost přebírat podobu kteréhokoliv organismu, mohou pak vypadat přesně jako člověk (takzvaný „doppelgänger“ − bytost imitující člověka). Tyto případy jsou v jistém smyslu samoúčelné a jejich schopnost je z velké části i důležitým narativním momentem takového textu. Marge se ve snímku I Married a Monster From Outer Space provdá za Billa, který je však mimozemskou léčkou pro získání lidského genetického kódu. Naopak Klaatu je inteligentním mimozemšťanem, který pro svou ochranu a klid lidí přejímá lidskou podobu ve filmu Den, kdy se Země zastavila.

Pokud si stejně jako u výše zmíněných postav-robotů pokusíme vytvořit škálu, na které by bylo možné řadit vesmírné bytosti od těch reálně představitelných až po naprosto fantastické zjevy, pohybovali bychom se v oblasti nepřiměřených hypotéz. Nemají žádné empirické základy, až na několik nepodložených spekulací. Takovou je i snímek Roswell, který se tváří jako „pseudodokument“ o údajném přistání mimozemského tělesa na území Spojených Států. V něm je možné spatřit podobu mimozemšťana právě tak, jak si jej ve většině případů představujeme – bledé tělo malého vzrůstu a hlavu s černýma očima, jejímž obsahem je velmi vyvinutý mozek. Není však vyloučeno, že by mohl mít například chapadla nebo více očí, a tímto se bohužel (bohudík?) řídí většina autorů sci-fi kostýmů. Národy a rasy ve vesmírném prostoru v zásadě fungují jako paralela k heterogennímu společenstvu lidí na Zemi. Jsou rozdílní, mají jiné zvyky i chápání vesmíru kolem nich.

KUHN, Ondřej. Sci-fi sitcom – příklad hybridizace žánru. Olomouc, 2008. 85 s. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Palackého na katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Vedoucí práce Mgr. Jakub Korda.

(z bakalářské práce vybrala a ilustracemi opatřila Marie Meixnerová)

1 KUHN, Ondřej. Sci-fi sitcom – příklad hybridizace žánru. Olomouc, 2008. 85 s. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Palackého na katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Vedoucí práce Mgr. Jakub Korda.

2 SCHELDE, Per; Androids, Humanoids and Other Science Fiction Monsters; London and New York: 1993, s. 27−28.

3KING, Geoff – KRZYWINSKA, Tanya: Science Fiction Cinema: From Outer Space To Cyberspace. London: 2000.

4 Přeloženo z anglického: „nerd“, které ale obsahuje větší množství konotací.

5 King s Krzywinskou připomínají fakt, že expozice takového vědce Hollywoodem z padesátých let implikovaly skryté téma jedince, kterého přivedly na scestí sympatie ke komunismu. (viz. KING, Geoff – KRZYWINSKA, Tanya: cit. d., s. 56.)

6 Archetyp cyborga je dílem Vladimira Tatlina, které vzniklo v průběhu 20. a 30. let minulého století ve Weimaru Jeho styl vychází z obecného okouzlení lidí technologiemi, které touží přiblížit co nejvíce k tělu.

7 Celá cyberpunková kultura se zabývá tématem principu spojení člověka a hi-tech technologie, vychází z manifestu Williama Gibsona. Johny Mnemonic si například ve stejnojmenném snímku nechává implantovat přídavnou paměť. Shiniya Tsukamoto ve sci-fi hororu Tetsuo rozvíjí téma, kterým je jakýsi technologický fetiš člověka – chce spojit, vylepšit své tělo s mechanickými součástmi. Jedním z vrcholů tohoto snímku je explicitní scéna, kdy dojde k sexu mechanického muže a jeho dívky.

8 ASIMOV, Isaac: I, Robot. In: KUHN, Anette (eds.): Alien Zone II: The Spaces Of Science Fiction Cinema. London and New York: 1999, s. 73.