Brazilský interview

Brazilská kinematografie je pro naši filmologickou oblast téměř marginální záležitostí. Přišel jsi s tématem sám nebo došlo ke kolektivní shodě v dramaturgické skupině?

Tematické bloky a profily národních kinematografií vybírá ředitel LFŠ Jiří Králík. Tajemství výběru neznám a na výběr Brazílie jsem neměl vliv. Pouze jsem dostal nabídku, abych celou sekci dramaturgicky zaštítil. O existenci dramaturgické skupiny nic nevím. Občas se pan Králík ptá na radu, na názor, ale prvotní impuls nevychází od garantů (alespoň já o tom nevím). Podobně výběr egyptské kinematografie pro příští rok nebyl můj nápad.

Pokud porovnáme situaci španělské kinematografie (která byla tématem květnového archivního semináře) s brazilským filmem, jedná se v rámci naši současné distribuce o naprostou absenci základních děl této národní produkce. Čím by sis vysvětlil nezájem distributorů o tuto oblast?

Je třeba jim film takové provenience vnutit (příkladem je Vzpoura ve věznici Carandiru). Když myslím vnutit, pak říkám přesvědčit je počtem ocenění, úspěchů v zahraniční, ať jsou jakkoliv pochybné. Dokud u nás nebude existovat státní podpora filmového umění, tak vulgarita převálcuje všechny dobré úmysly. Těžko se distributor pustí do sebevražedné politiky distribuce filmů, na nichž nevydělá. Na druhou stranu ani španělská ani brazilská kinematografie nehýbe podobou současné kinematografie. I přesto by se tam našly filmy důstojně reprezentující tamější produkci. Nemluvě o dalších sociálních a kulturních dopadech takového počinu. My jsme pořád minimálně třicet let pozadu za filmově civilizovaným světem. Jen si projděte reakce na retrospektivu brazilského filmu v českém tisku. Ani novinář tvářící se jako odborník není schopen uchopit dílo Glaubera Rochy jinak než ho paušálně odsoudit. Na druhou stranu se bude rozplývat nad kýčovitostí francouzského intelektuálního braku, protože ten umí francouzská republika prodat.

Právě z důvodu nedostupnosti brazilských filmů u nás se jedná opět o pozoruhodný počin. Např. shlédnout kompletní tvorbu Glaubera Rochy je vzácnou a ne moc častou příležitostí. Přesto mnoho diváků opouštěla sály kin již po několika minutách projekcí. Může být jedním z důvodů (opomineme-li Rochův velmi vyhraněný autorský přístup a subjektivismus) problém přijetí a chápání brazilské kultury českým publikem?

Jedno vysvětlení jsem již podal v předchozí odpovědi. Mám-li být upřímný, pak je to pro mne trochu choulostivé téma, protože na LFŠ pracuji. Jsem přesvědčen, že problém je již v prezentaci retrospektivy. Bylo by třeba jí dát větší prostor. Pečlivěji programovat jednotlivé filmy (např. v chronologickém pořadí). Lépe vybírat i prostředí. Nemůže být pro diváka fyzickým utrpením sledovat tříhodinové Dějiny Brazílie na plastikové židli ve vydýchané místnosti, když už kopie je špatná a samotné dílo je na hranici snesitelnosti. Jak si vychutnat Barravento, když vás chytá křeč při čtení titulků. Ty jsou sice přeložené do češtiny, ale promítány ve výšce, která může vyhovovat lidem vysokým dva a více metrů a stejně jeden titulek ze tří je nečitelný. Tak bych mohl pokračovat. Jsem rád, že LFŠ tento program umožnila, ale má to svá „ale“. Bylo by třeba dát prostor většímu množství úvodů, samostatným blokům, filmům, které Rochu inspirovaly… Ale to není uskutečnitelné, když mezi projekcemi není téměř žádný prostor atd. Právě ve filmově civilizované zemi by takový program připravil festival formátu Karlových Varů. Ale jak říkám, tato celorepubliková situace, jejímž pouze jedním z mnoha důsledků je podoba této retrospektivy, by vyžadovala mnohem podrobnější vysvětlování a bylo by třeba dát možnost k obhajobě i ostatním stranám. V žádném případě bych netvrdil, že český divák je hloupější nebo méně tolerantní než někde jinde. Ve Francii trvalo minimálně třicet let, než se publikum nenásilně vychovalo, aby bylo ochotné jít do kina třeba na haitský film.

Některé kopie Rochových filmů byly nepřístupné i jeho dceři Palomě, která pečuje dílo svého otce. Jakým způsobem se tedy podařilo zajistit všechny kopie a zkompletovat tvorbu režiséra?

Společnou spoluprací s nadací Tempo Glauber jsem se pustil do hledání a výsledek byl v Uherském Hradišti uveden. Kdybychom mohli počkat rok, pak by byl Rocha 100% kompletní a minimálně všechny celovečerní filmy na 35mm (některé i na úplně nové kopii). Takto náročné projekty obvykle vznikají s dvouletým předstihem a pracuje na nich více lidí. My jsme to „zvládli“ za 6 měsíců v počtu dvou osob.

Program brazilského cyklu nabídl divákům také díla dalších filmařů jako Nelson Pereira dos Santos nebo Anselmo Duarte. Naopak někteří jiní tvůrci zde zastoupeni nebyli, ačkoliv byli původně zařazeni do celkové sestavy. Např. Ruy Guerra a jeho Pušky nebo Lima Barreto se svým proslulým filmem O Cangaceiro. Došlo k programové změně nebo se jedná o nekvalitní kopie?

Já jsem to už několikrát vysvětloval. Většina režisérů cinema novo jako Carlos Diegues, Ruy Guerra, Nelson Pereira dos Santos, Leon Hirszman má svá zásadní díla blokována, protože se restaurují. Kdybychom Brazílii dělali za rok, mohli bychom uvézt minimálně 15 filmů ze cinema novo na nových kopiích. V programu by se objevila všechna nejreprezentativnější díla pro každé z období cinema novo. Byl by přijel Carlos Diegues, mohla by se uvést přehlídka Joaquima Pedra de Andradeho, jak byla uvedena před rokem v Benátkách nebo letos v Paříži. Kopie u vámi zmiňovaných filmů nelze v současnosti vypůjčit. V případě Limy Barreta jsme nebyli schopni zaplatit vysokou cenu za povolení k projekci a já jsem nechtěl zvyšovat počet projekcí z DVD. Jsme rádi, že Pereira dos Santos uvedení svých filmů nakonec vůbec povolil.

Existují v Brazílii podobně jako v západoevropských kinematografiích60. a  70. let nějaké specifické žánrové produkce? V programu byl zastoupen pouze José Mojica Marins reprezentující zejména brazilskou podobu hororu.

Existují např. chanchadas, které byla zastoupena třemi tituly. U národních přehlídek je vždycky dilema, jak moc se pouštět do programování žánrové produkce.

Která díla respektive filmaře bys prosadil do české distribuce, pokud by se naskytla možnost většího výběru filmů?

Právě Glaubera Rochu. Ale klidně třeba i Jabora nebo Bressaneho.

Máš k brazilské kinematografii blízký vztah nebo pro tebe představuje pouze jednu z kapitol filmové historie, kterou je třeba u nás pro svou nedostupnost představit a hlavně zpřístupnit divákům?

Pravda je obojí. Blízký vztah mám k celé latinskoamerické kultuře.

Plánuješ do budoucna také cyklus věnovaný ostatním latinskoamerickým kinematografiím? Např. argentinský nebo bolívijský film by mohl být pro naše publikum nejen další zajímavostí, ale také konfrontací s kulturními, politickými a historickými aspekty zmíněných zemí…

Já sám nic plánovat nemohu. Bolívijský film jsem navrhoval na LFŠ již před několika lety. Nemám v úmyslu vnucovat své osobní preference žádnému festivalu, pro nějž pracuji. Jsem-li přesvědčený, že takový program by měl smysl v kontextu dané akce, tak se o jeho zařazení snažím.

Děkuji za rozhovor

Rozhovor vedl Jan Švábenický

     Rozhovor byl domluvený na letošní LFŠ byl veden pro nedostatek času prostřednictvím e-mailu. Předkládám čtenářům odpovědi tak, jak mi byli doručeny. Z hlediska časové zaneprázdněnosti se David Čeněk nestihl rozepsat u jedné otázky tykající se žánrových produkcí v brazilské kinematografii. Z důvodu absence informací o této oblasti jsem otázku vynechal.