Chci se stát majitelem kina…

Může se dnes vyplatit provozovat kino?

V roce 1993 přišlo do kin více jak 21 milionů diváků. Což znamenalo, že každý občan České republiky navštívil kino v průměru dvakrát. O tři roky později zely sály kin téměř prázdnotou. Na sedadla biografů usedlo méně jak devět milionů návštěvníků. Rozvoj komerčních televizí a videopůjčoven sebou přirozeně přinesl pestrou nabídku filmů a lidi prostě přestali mít o kino zájem.

Mnohá kina končí svůj provoz, jiná zůstávají za cenu dotací z obecních rozpočtů. V roce 1999 se u nás objevují první multikina. Nabízí moderně vybavené sály, velká plátna a špičkový prostorový zvuk. Postupně se zvyšuje podíl představení odehraných v multiplexech a s tím samozřejmě i počet diváků. V roce 2006 dosáhl tento ukazatel hodnoty 66% v počtu představení odehraných na území ČR. Do sálů multikin zavítalo téměř 7 milionů diváků. (Celkem do kin přišlo v roce 2006 11,5 milionu diváků.) Z toho vyplývá, že na klasická kina jich zbylo přibližně 4,5 milionů. Situace klasických kin se tedy zdá být více jak zoufalá. Ve srovnání s rokem 1993 mají k dispozici přibližně čtvrtinu návštěvníků. A to není všechno. Multiplexy ve městech nabízejí filmovému distributorovi několikatýdenní pronájem kopie, což pro něj může znamenat až 150 odehraných představení. V České republice existuje dnes 19 multikin, která jsou rozseta téměř ve všech velkoměstech. Každé takové kino je vlastně kinem premiérovým. A vezmeme-li v úvahu fakt, že průměrný film je dnes distribuován průměrně v 15-25 kopiích a v každém z multikin se udrží 2-6 týdnů (neuvažuji filmy pro děti nebo velké trháky, které se mohou hrát i 3 měsíce) , pak je jasné, že do klasického kina nemůže prostě doputovat dříve než po oněch 6 týdnech/3 měsících. Podíváme-li se na týdenní výsledky jednotlivých filmů, zjistíme, že většina diváků, kteří chtějí film vidět, si ho jednoduše najdou právě v tomto období. To dokládá i následující graf. Po deseti týdnech od premiéry ztrácí diváci o film zájem.

Kdybych tedy měl odpovědět na úvod na otázku, zda se dnes vyplatí provozovat kino, odpověď by zněla pravděpodobně NE. To ovšem nelze takto jednoznačně generalizovat. Je třeba mít na paměti, že podmínky se mohou lišit v závislosti na lokalitě a ročním období. Vyvstává tedy otázka, kam umístit nové kino. Před rokem 1989 byste našli kino v každé druhé vesnici. Mnohá z nich v následujících letech zanikala. Nelze ale jednoznačně říct, že to bylo proto, že by diváci ztratili úplně zájem chodit do kina. I když s nástupem komerční televize a videa a DVD lze tento trend jednoznačně vysledovat. Důvodů bylo ovšem více. Jednak, mnohá ze zaniklých kin vůbec neměla patřičné vybavení. Kinu sloužily víceúčelové sály, kam si odpoledne chodili sokolové zahrát volejbal, večer nainstalovali plátno, zatáhli závěsy a začalo se promítat. V jiných vesnicích se pouštěly filmy ve školních třídách. Do školních lavic usedli dědové, kteří si zapálili fajfku, zahráli si mariáš a šli zase domů.
Zanikla ale i mnohá poměrně dobře vybavená kina, která neobstála v konkurenci kvůli tomu, že filmy, které uváděla, byly staré a neatraktivní. Divák, pokud si je chtěl najít, si je našel jinde, zpravidla tam, kde je mohl vidět dříve.
Z toho nelze ale jednoznačně vinit provozovatele kin. Se zánikem Ústřední půjčovny filmů nastala i v oblasti distribuční konkurence. Najednou bylo několik půjčoven, z nichž každá se snažila přirozeně prodat svůj titul a vydělat tak peníze. Z každého odpromítaného představení odváděl a odvádí provozovatel kina přibližně polovinu toho, co vydělá. Distributoři si spočítali, ze kterých kin se jim vrací málo peněz a pro taková kina zavedli takzvané fixní půjčovné, tedy pevně stanovenou částku, kterou zaplatí provozovatel kina za pronájem kopie za jeden den. Jednoduše to znamenalo, že provozovatel kina musel zaplatit i v případě, že mu na film nikdo nepřišel. A tak se začala kina rušit.
Na druhou stranu z této situace ale nelze jednoznačně vinit ani distributory. Provozovatelé kin měli často problém s tím se v nově vzniklé distribuční síti vůbec zorientovat. Nemohli si zvyknout na to, že není jedno od koho a jaký film objednají.
Celé to tak vlastně rozhodl divák, který dal přednost televizním seriálům, které zaznamenaly po roce 1994 opravdový boom.
Dnes je situace poněkud jiná. Kin sice ubývá dál. Ale především ve městech, kam se stěhují multiplexy. Okrajová kina, která přežila krizi devadesátých let, dnes dále fungují a návštěvnost je zde přijatelná. Sice fungují za cenu dotací z obecních rozpočtů, ale fungují. Navíc existují i kina, která se bez takové finanční výpomoci úplně obejdou. Znamená to tedy, že stačí vědět, jak na to.

Kdo může vlastně provozovat kino?

Podle platných Všeobecných obchodních podmínek je provozovatel kina definován jako:

„Subjekt, který je pořadatelem audiovizuální produkce a veřejně i neveřejně předvádí audiovizuální dílo pomocí technického zařízení. Provozovatel činnost vykonává na základě platných živnostenských oprávnění nebo zřizovací listiny ve svých nebo pronajatých prostorech (kinech).“[1]

Čímž je řečeno, kdo může kino provozovat po právní stránce. Provozovat kino ovšem nemůže zdaleka každý, kdo má platné živnostenské oprávnění nebo zřizovací listinu. Musí to být člověk, který má nějaký vztah k filmu. Rád se na ně dívá a nejde mu ani tak o to vydělat, jako spíš podělit se s ostatními o unikátní filmový zážitek. Nesmíte být ale ani zapřísáhlým milovníkem kvalitního filmu a trvat na to,m že nebudete promítat pokleslé teenagerské komedie nebo tuctové akční monstr-nesmysly. Musíte umět vytvořit ve vašem kině příjemnou atmosféru, aby se sem lidi rádi vraceli. Rozhodně nesmíte lidi soudit podle toho, jak vypadají, jak se chovají a co mají na sobě. Hostem je každý, kdo zaplatí za vstupenku a nedemoluje vybavení kina. A tak se k němu také musíte chovat.
Zároveň je nepsaným zvykem, že vedoucí kina, kterým jako jeho provozovatel pravděpodobně jste, by měl umět ovládat veškerou techniku v kině. Měl by proto mít také promítací průkaz, který je podmínkou pro obsluhu promítacího zařízení. Samozřejmě by měl znát distribuční síť.

Kde mít a kde nemít kino
aneb Umístění kina do vhodného prostředí

Samozřejmě, kino se nedá otevřít všude. Navíc síť kin je dnes poměrně stabilizovaná. Lze ale najít bílé místo na mapě. A to prakticky kdekoliv. Záleží na tom, jakou zvolíte programovou dramaturgii, výši vstupného, jakou grafickou podobu bude mít Váš plakát, jakou propagaci zajistíte. To vše se zdá být prakticky důležitějším než sama otázka kde. Ovšem i ta je důležitá. Musí se jednat o místo s jistým diváckým potenciálem. Hledejte místa, v jejichž blízkosti se nachází rekreační zařízení, místo, kam jezdí studenti na sportovní kurzy, město nebo vesnici,kde žije větší množství mladých lidí. Právě oni jsou nejčastějšími návštěvníky kin. Zmapujte si, kde leží okolní kina a to zejména ta ve velkých městech, která přirozeně mohou promítat novinky. Tato města by měla ležet ve vzdálenosti 30-50 kilometrů. Divák, který chce takové kino navštívit, nejen, že zaplatí poměrně vysokou cenu za vstupenku, ale navíc ještě zaplatí za benzín. Takových milovníků filmu, kterým se toto vyplatí, je málo a většinou si na film počkají, uvedete-li ho v přijatelném časovém odstupu a přizpůsobíte výši vstupného. Vzhledem k ceně vstupenky v multiplexech by nemělo přesahovat 70 Kč.
Jako ideální alternativa se v poslední době ukazuje letní kino. Promítání na otevřeném prostranství působí jinak. Lidé přijdou, vezmou si sebou deku, posadí se na lavičku a nechají se filmem doslova obklopit. Takové kino může stát prakticky kdekoliv. Diváci si ho najdou. Musíte mít ale zajištěný prostor, kam umístíte promítací stroje, plátno a zvukovou aparaturu. O technických parametrech se zmíníme v některém z příštích čísel.

Sezónní vs. celoroční provoz
– výhody a nevýhody

V České republice promítá více jak polovina kin pouze sezónně. To má samozřejmě svá opodstatnění. Přes zimu Vám stoupají náklady spojené s vytápěním sálu a zároveň klesá počet diváků, kteří neradi opouští teplo domova. Jak ale ukazují čísla, zimní měsíce neznamenají výrazný odliv diváků v kinech. Zdá se tedy, že výše uvedené tvrzení je celkem logické, na druhou stranu, proč nepromítat celou sezónu, když právě v zimě nemají lidi tolik práce na zahrádce, tolik možností sportovního vyžití apod. Největším problémem tedy zůstává vytopení sálu. Za minulého režimu vsadila některá kina na vytápění naftou , protože ropa z Ruska se dovážela poměrně levně. Dnes je tento zdroj vytápění jedním z nejdražších. Najít v dnešní době vhodný zdroj energie je problém. A jeho instalace ještě větší a navíc poměrně nákladná. Ale pokud budete promítat pouze přes léto a každoročně tak rozjíždět kino znovu a znovu, bude Vám vždy nějaký čas trvat, než si diváci zvyknou, že jim opět nabízíte filmy a vám to může zkomplikovat část sezóny. Navíc se tak přirozeně okrádáte o tituly, které mají svou premiéru na podzim. Následující léto už většinou nikoho nezajímají. Zhruba po čtyřech až sedmi měsících je každý dostane na DVD za podstatně nižší cenu a pustí si je doma v obýváku.
Také distributoři Vám mohou právě v podzimních a zimních měsících nabídnou atraktivní tituly dříve, protože o ně není tolik zájemců. Sezónní kina mají zimní přestávku. Pamatujte, že v České republice promítá zhruba polovina kin pouze přes léto.

Výběr sálu – historický vývoj prostředí
a na co nezapomenout

O tom, jak byl v minulosti definován, či spíše nedefinován filmový sál, jsme se již zmínili výše. Dnes si lidé zvykli na menší pohodlné sály,které najdete v multiplexech. Velké sály se dnes obecně příliš nedoporučují. Jednak, průměrná návštěvnost na jedno představení se v ideálních případech pohybuje kolem 70 diváků na představení a to mluvíme o celkem úspěšném filmu. Spíše počítejme s dvaceti až třiceti diváky na představení. Vybudujete-li sál, s kapacitou více jak 150 místy, málokdy ho zaplníte. Pokud přijde do kina 30 lidí, rozplynou se po sále a vše vypadá, jakoby tam vůbec nikdo neseděl. To může mít v zásadě dva negativní efekty: Tím prvním je, že divák nabude dojmu, že zavítal do okrajového kina, kam vlastně vůbec nikdo nechodí a příště si vybere takové, kam chodí lidí víc. Je to vlastně otázka důvěry v kino samotné.
S psychologií se úzce pojí i druhá nevýhoda velkého filmového sálu, která je vlastně logickým následkem první. Každé představení zajišťuje promítač. Ten má za úkol nepřetržitě sledovat film na plátně. Pokud vidí, že promítá pro téměř prázdný sál, začne považovat svoji práci za zbytečnou, přestane sledovat představení a může udělat chybu, kterou následně zaznamenají i diváci. Pokud se chyby během projekce opakují u více představení, klesá tak prestiž kina samotného.
Menší sál je samozřejmě vhodnější i z akustických důvodů, lépe se ozvučí. Ani ekonomický aspekt nelze zanedbat. Menší sál samozřejmě snadněji vytopíte, čímž vám klesnou náklady, potřebujete méně sedadel, stačí vám méně výkonná zvuková aparatura, úklid sálu nezabere tolik času, a hlavně, menší sál působí útulněji a přívětivěji na diváka. A hlavní zásadou kinaře je: Divák na prvním místě.