Filmové žánry – definice, typy, příklady

TÉMA: Filmové žánry – TOMÁŠ ZABILANSKÝ –

Žánr lze definovat jako víceméně stálý soubor formálních a obsahových prvků existujících v rámci uměleckého – v našem případě filmového – díla. Žánr má konvenční podobu, jež je výsledkem nepřímé dohody mezi divákem a filmovými tvůrci. Divákovi je předkládán tvar, jehož vlastnosti může na základě své předchozí zkušenosti očekávat. Mezi obsahové aspekty řadíme typologii postav, povahu prostředí, místo, čas, téma a charakter zápletky, ideologii nesenou příběhem atp. Formálními aspekty pak rozumíme konvence při práci s kamerou, střihem, komponováním mizanscény[1] atd.

Pro větší názornost si uveďme obsahové a formální aspekty tradičního amerického žánru – westernu. Typickými postavami jsou šerif, kovbojové, indiáni a bandité, typickým prostředím westernové městečko se saloonem, ranč či pouštní pustina. Zápletka nejčastěji pojednává o střetu dobra ztělesněného šerifem se zlem v podobě banditů (ve starších westernech indiánů), lemována je dynamickými a napínavými scénami přestřelek a soubojů. Děj je umístěn na západ Spojených státu do období druhé poloviny 19. století. Nese v sobě ideu o víře ve vítězství dobra nad zlem a v harmonický rozkvět americké společnosti. Po formální stránce jsou typické velké záběry pouštní krajiny (zejména oblasti Monument Valley typické mohutnými kamennými věžemi) a s nimi spojené horizontální panorama[2]. Ve scénách dramatických soubojů jsou pak uplatňovány celkové pohledy na muže stojící proti sobě na liduprázdné ulici, agresivní protipohledy z jedné postavy na druhou, detailní záběry ruky tasící zbraň atp.

Existence žánrové tvorby je na jednu stranu kritizována pro přílišný schematismus, na druhou stranu ceněna pro schopnost navázat prostřednictvím zažitých stereotypů rychlejší a snadnější kontakt mezi filmovým tvůrcem a  divákem. Rozeznáváme tyto základní filmové žánry: komedie, muzikál, pohádka, drama, melodrama, kriminální film, detektivka, western, akční film, dobrodružný film, katastrofický film, thriller, horor, sci-fi, fantasy, historický film, retrofilm, válečný film, životopisný film.
V 60. letech dochází k razantnímu nastartování proměny žánrů, jejich dalšímu větvení a vzájemnému míšení. Díky těmto procesům postupně vznikají různorodé vedlejší či hybridní útvary a subžánry.

 

Komedie

Komedie patří mezi „lehké“ žánry, jejím cílem je pobavit diváka prostřednictvím obsaženého humoru. Humor může být verbální (slovní) i neverbální (komická akce – pohybové gagy, mimika, gestika). Základním předpokladem pro dosažení komického efektu je odstup diváka od postavy.

Podle povahy humoru rozlišujeme klasickou komedii – humor je střídmý, spíše verbální a neironický (Blbec k večeři, r. F. Veber, 1998), bláznivou komedii (crazy komedii) – obsahuje větší míru nadsázky, převažuje neverbální humorná akce (Blbý a blbější, r. P. a B. Farrelly, 1994), černou komedii – obsahuje tvrdší, ironičtější a morbidnější, tzv. černý humor (Válka Roseových, r. D. DeVito, 1989) a hororovou komedii – obsahuje fantaskní hororové prvky (Krotitelé duchů, r. I. Reitman, 1984).

Podle povahy zápletky rozeznáváme romantickou komedii (Samotář v Seattlu, r. N. Ephron, 1993), akční komedii (Mizerové, r. M. Bay, 1995), krimikomedii (Dannyho parťáci, r. S. Soderbegh, 2001), sci-fi komedii (Návrat do budoucnosti, r. R. Zemeckis, 1985), hudební komedii (Škola rocku, r. R. Linklater, 2003), satirickou komedii – prostřednictvím humoru napadá společenské nedostatky (Vrtěti psem, r. B. Levinson, 1997), parodii – vysmívá se klišé obsaženým ve snímcích odlišného žánrového typu či v celé skupině žánrů (Bláznivá střela, r. D. Zucker, 1988).

Podle typologie postav rozlišujeme rodinnou komedii (Noc v muzeu, r. S. Levy, 2006), teenagerskou komedii (Prci, prci, prcičky, r. P. a Ch. Weitz, 1999), komedii pohlaví – muž a žena jako protivníci (Adamovo žebro, r. G. Cukor, 1949), mafiánskou komedii (Přeber si to, r. H. Ramis, 1999).

 

Drama

Drama spadá mezi „vážné“ žánrové látky. Cílem dramatu je vyvolat v divákovi napětí, dojetí, resp. v obecném slova smyslu pocit souznění s osudy a prožíváním hlavních postav. Má tendenci pojit se s dalšími „vážnými“ žánry – historickým filmem, životopisným filmem, válečným filmem.

Podle povahy zápletky rozlišujeme psychologické drama – soustřeďuje se na vykreslení psychologie postav (Ucho, r. K. Kachyňa, 1970), historické / kostýmní drama (Barry Lyndon, r. S. Kubrick, 1975), válečné drama – v podstatě zaměnitelné za válečný film (Zachraňte vojína Ryana, r. S. Spielberg, 1998), životopisné drama (Capote, r. B. Miller, 2005) a milostné drama (melodrama) – zdrojem dramatičnosti je milostný vztah hlavních hrdinů, považováno za samostatný žánrový útvar (Zaříkávač koní, r. R. Redford, 1998).

Podle prostředí rozlišujeme rodinné drama (Kramerová versus Kramer, r. R. Benton, 1979), profesní drama (Wall Street, r. O. Stone,1987), sportovní drama (Million Dollar Baby, r. C. Eastwood, 2004).

 

Historický film, retrofilm, životopisný film

Za retrofilm (L.A.- Přísně tajné, r. C. Hunson, 1997) považujeme snímek, jehož děj je zasazen do období, kdy již existoval filmový záznam (zejména 30., 40., 50., 60. a 70. léta 20.století, v současné době také léta 80.). Naproti tomu historický film (Alexandr Veliký, r. O. Stone, 2004) čerpá ze vzdálenějších dějinných období (např. starý Egypt, antické Řecko a Řím, středověk, renesance, baroko, viktoriánská Anglie atp.). Retrofilm se soustřeďuje spíše na postižení esence doby, než na faktografické detaily. Pokud tomu tak není, spíše než o historickém filmu hovoříme o dobové rekonstrukci či filmu s dokumentárními prvky (J.F.K., r. O. Stone, 1991).
Životopisný film mapuje více či méně realistickým způsobem život či období života výrazné osobnosti (Ray, r. T. Hackford, 2004).

 

Thriller

Lze ho označit za intenzivnější, temnější variantu dramatu, často se pojí s  žánrem krimi nebo s akčním filmem. Hlavním cílem thrilleru je vyvolat u diváka pocit napětí či strachu. Zápletka většinou pojednává o negativních či přímo patologických společenských jevech. Pro 70. léta je typický politický thriller vyjadřující paranoidní strach z neprůhledných společenských struktur (Všichni prezidentovi muži, r. A. J. Pakula, 1976). V souvislosti s teroristickými útoky na WTC došlo k jeho znovuoživení (seriál 24 hodin, 2001).

Podle povahy zápletky rozeznáváme sci- fi thriller (Minority Report, r. S. Spielberg, 2002), kriminální thriller (Kdo s koho, r. F. Oz, 2001), akční thriller (Skála, r. M. Bay, 1996), psychologický thriller (Sedm, r. D. Fincher, 1995).

 

Horor

Cílem hororu je vyvolat v divákovi pocit strachu na základě jeho ztotožnění se s postavami, které se ocitají v situacích extrémního ohrožení. Může existovat i jeho komediální varianta, kde je více než na vyvolání strachu kladen důraz na ponurou, bizarní stylizaci coby zdroj humoru. Zlo má v hororu podobu monstra, jehož původ je většinou mysteriózní, mimozemský nebo je důsledkem závažné lidské chyby (např. nepovedeného vědeckého experimentu). Z psychologického hlediska lze hororové monstrum chápat jako transformaci skrytých či potlačovaných lidských fóbií, tužeb a představ. Největší rozvoj prodělal horor ve 30./40. a 70./80. letech. Velmi populární je také v současnosti.

Podle povahy zápletky či původu monstra dělíme žánr na sci-fi horor (Vetřelec, r. R. Scott, 1979), psychologický horor – roli monstra zastupuje psychopat (Mlčení jehňátek, r. J. Demme, 1991), klasický horor – na mysteriózní bázi (Kruh, r. G. Verbinski, 2002), zombie horror (Noc oživlých mrtvol, r. G.A. Romero, 1968), splatter – vyvražďovací horor (Pátek třináctého, r. S.S. Cunningham, 1980) a hororovou komedii (Krotitelé duchů, r. I.Reitman, 1984).

 

Akční film

Kořeny akčního filmu tkví v žánru westernu. Obměňuje se prostředí, doba a ikonografie starého západu, ale zůstává mýtus hrdiny, jenž bere spravedlnost do svých rukou a čelí protivníkovi prostřednictvím vlastních sil a schopností. Akční film je typickým maskulinním žánrem. Vyprávění má rychlý spád, důraz je kladen na atraktivní honičky, souboje a prezentaci násilných či destruktivních scén ( přestřelky, havárie, exploze atp.). Žánr prodělal výrazný rozvoj zejména v 80. a 90. letech. Slučitelný je primárně s thrillerem (Nebezpečná rychlost, r. J. de Bont, 1994), hojně je však spájen i s dalšími žánry – komedií (Smrtonosná zbraň II., r. R. Donner, 1989), science fiction (Matrix, r. L. a A. Wachovski, 1999) nebo výjimečně také s hororově laděnými příběhy (Resident evil, r. P.W.S. Andeson, 2002). Spadá sem také subžánr bojového filmu, kde se akce soustředí výhradně na prezentaci asijských bojových technik (Kickboxer, r. D. Worth, 1989).

 

Dobrodružný film

Zápletka dobrodružného filmu je dynamická, narozdíl od akčního filmu je ovšem umístěna do exotického prostředí a nasává atributy komedie, melodramatu či historického filmu. Přítomny mohou být také mysteriózní motivy (Dobyvatelé ztracené archy, r. S. Spielberg, 1981).

 

Detektivka

Hlavní postavou je detektiv, zápletka je uvozena zločinem, její osu tvoří pátrání a zakončena je odhalením pachatele a způsobu provedení jeho zločinu. Často se jedná o adaptace děl z pera slavných autorů detektivní beletrie. Detektivka – coby dnes již trochu archaický žánr – v některých případech absorbuje prvky historického filmu nebo retrofilmu (Vražda v Orient Expressu, r. S. Lumet, 1974).

 

Kriminální film (krimi)

Kriminální film se narozdíl od detektivky může odehrávat přímo ve zločineckém podsvětí, hlavními postavami mohou být zločinci, přičemž jsou vykresleni v  lepším světle (například jsou zohledněny důvody jejich kriminální činnosti) a do jisté míry morálně očištěni (Sbal prachy a vypadni, r. G. Ritchie, 1998). Zločinci a jejich činy mohou také nabývat zidealizovaných romantických poloh – např.v subžánru lupičského film (Past, r. J. Amiel, 1999).

Gangsterský film – subžánr krimi odehrávající se v prostředí zločineckých gangů, hlavní postavy jsou gangsteři (Pulp Fiction, r. Q. Tarantino, 1994).

Mafiánský film – gang amerického střihu je nahrazen italským mafiánským klanem, zápletka obsahuje prvky rodinného dramatu (Kmotr, r. F. F. Coppola, 1972).

Špionážní film – subžánr kriminálního filmu tematizující boje na „neviditelné frontě“ mezi soupeřícími mocnostmi. Postavami jsou špioni – tajní agenti, pojí se s žánrem thrilleru (Tři dny Kondora, r. S. Pollack, 1976), akčního filmu (Spy Game, r. T. Scott, 2001) či retrofilmu (Enigma, r. M. Apted, 2001), může se vyskytovat také v komediální (Špióni jako my, r. J. Landis, 1985) nebo parodické formě (Muž, který věděl příliš málo, r. J. Amiel, 1997). Zvláštní oddíl tvoří 21 snímků s postavou britského tajného agenta Jamese Bonda (Goldfinger, r. G. Hamilton, 1964). Tzv. bondovky mají velmi specifické atributy, pojí se v nich prvky špionážního filmu, akčního a dobrodružného filmu, romantického filmu a comicsově laděné nadsázky do jedinečného subžánrového tvaru (v 90. letech také retrofilmu, což souvisí se zahájením série v 60. letech – Casino Royale, r. Martin Campbell, 2006).

Film noir – stále se vedou spory, zda tento útvar neuznat za plnohodnotný žánr, neboť nese specifické obsahové i formální atributy. Hlavní postavou je často soukromý detektiv, jenž se pohybuje napříč celým společenským spektrem včetně zločineckého podsvětí. Vedle faktického vyústění zápletky je kladen důraz na atmosféru. Na její pečlivé vykreslení je vázána formální stránka – typické je tvrdé kontrastní svícení, statická kamera a pomalé tempo vyprávění. Prostředím je výhradně město (zejména kalifornské Los Angeles), za jehož honosným zevnějškem se skrývá temný stránka. Film noir využívá dějová schémata detektivky či kriminálního filmu k alegorickému vykreslení neuspokojivého stavu okolního světa. Rozlišujeme klasický noir (Hluboký spánek, r. H. Hawks, 1946), neonoir (Obvyklí podezřelí, r. B. Singer, 1995), sci-fi noir (Zvláštní dny, r. K. Bigelow, 1995).

 

Hudební film

Spojení „hudební film“ se používá pro označení nadřazené kategorie, jež v sobě zahrnuje snímky akcentující nebo tematizující hudbu či tanec. Spadají sem muzikál, rocková opera, taneční film a ostatní snímky splňující výše zmíněnou podmínku. Jako plnohodnotný žánr je přitom chápán pouze muzikál, v  méně případech pak rocková opera. Muzikál je typický zejména pro 50. léta, rocková opera pak pro 70. léta.

Muzikál – děj obsahuje izolovaná hudební čísla se zpěvem a tancem (Američan v Paříži, r. Vincente Minelli, 1951).

Rocková opera – příběh je nesen výhradně prostřednictvím hudby a písňových textů (Jesus Christ Superstar, r. N. Jewison, 1973).

Taneční film neobsahuje pěvecké, ale taneční výstupy (Hříšný tanec, r. E. Ardolino, 1987).

Dále zmiňme filmy z hudebního prostředí, tematizující hudbu či hudební uskupení (The Doors, r. O. Stone, 1991).

 

Katastrofický film

Námětem katastrofického filmu jsou náhlé zásahy různorodých přírodních sil, které způsobují krajní devastaci – povodeň, zemětřesení, výbuch sopky atp. (Zemětřesení, r. M. Robson, 1974). Druhou možností jsou neočekávané havárie nebo poškození lidských výtvorů – letadlo, mrakodrap, loď atd. (Skleněné peklo, r. J. Guillermo a I. Allen, 1974). Žánr byl velmi populární v  70. letech. Svou renesanci zažil v druhé polovině 90. let, kdy nové trikové postupy umožnily akcentovat téma hrozby z vesmírného prostoru v podobě dopadu komety či asteroidu (Drtivý dopad, r. M. Leder, 1998) a hrozby v podobě extrémních klimatických jevů jako je tornádo nebo hurikán (Twister, r. J. de Bont, 1996).

 

Sci-fi

Science fiction se – s výjimkou chudých 60. let – vyskytuje velmi kontinuálně, neboť v sobě zahrnuje alegorickou reflexi soudobého společenského klimatu. V 50. letech sci-fi reflektovala sovětskou hrozbu (Invaze lupičů těl, r. D. Siegel, 1956), v 70. letech měla optimistická sci-fi přesahující do fantasy únikově-zábavnou funkci (Hvězdné války, r. G. Lucas, 1977). Spolu se vzrůstající jadernou hrozbou nastupuje v 80. letech temná sci-fi (Terminátor, r. J. Cameron, 1984), jež se v jemnější, civilnější formě vyskytuje po 90. léta až do současnosti, přičemž absorbuje nová témata jako virtuální realita (Johny Mnemonic, r. R. Longo, 1995), klonování (Šestý den, r. R. Spottiswoode, 2000) atp. V souvislosti s popularitou adaptací P.K.Dicka supluje současná sci-fi funkci politického thrilleru (Minority Report, r. S. Spielberg, 2002).

Podle povahy zápletky rozlišujeme akční sci-fi (Terminátor II.: Den zúčtování, r. J. Cameron, 1991), filosofickou sci-fi (2001: Vesmírná odyssea, r. S. Kubrick, 1968), hororovou sci-fi (Vetřelec, r. R. Scott, 1979), dobrodružnou sci-fi (Hvězdná brána, r. R. Emmerich, 1994), sci-fi komedii (Návrat do budoucnosti, r. R. Zemeckis, 1985), katastrofickou sci-fi (Den nezávislosti, r. R. Emmerich, 1996).

 

Rodinný film, dětský film

Nejde o samostatné žánry, ale o nadřazené kategorie definované na základě cílových diváckých skupin. Rodinný film je vhodný pro celou rodinu (například může místy obsahovat motivy či humor určený dospělému divákovi), dětský film je zacílen výhradně na dětské publikum. Například sérii filmů o Harry Potterovi (Harry Potter a kámen mudrců, r. Ch. Columbus, 2001) lze označit za dobrodružný rodinný film s fantastickými motivy.
Do kategorie dětského filmu můžeme řadit pohádku, považovanou za samostatný žánr. Velké procento současných pohádek tvoří animované snímky z produkce společností Pixar (Toystory: Příběh hraček, r. J. Lasseter, 1995), Disney (Legenda o Mulan, r. T. Bancfort, B. Cook, 1998) a Dreamworks (Shrek, r. V. Jenson a A. Adamson, 2001).

 

Fantasy

Žánr fantasy je narozdíl od pohádky určen dospělejšímu publiku. Obsahuje alegorické přesahy, často vychází z mytologických inspirací a jeho vnitřní svět je prokreslenější a komplexnější. Od sci-fi se liší přítomností vědecky nevysvětlitelných nadpřirozených bytostí a jevů a zasazením do prostoru fiktivního krajiny, jež má svou svébytnou podobu a historii (Pán prstenů: Společenstvo prstenu, r. P. Jackson, 2001). Vyskytují se také filmy na pomezí fantasy a pohádky (Legenda, r. R. Scott, 1985).

 

Nová adaptace

Pojem „adaptace“ není označením žánru, ale povahy díla z hlediska jeho původu. Zdroj adaptace přitom může nabývat různých žánrových podob. V současné době se objevují nové typy adaptací, resp. adaptace nových médií – počítačových her (Silent Hill, r. Ch. Gans, 2006) a komiksů (X-men, r. B. Singer, 2000). Počítačovou hru nelze považovat za žánr, sama – obdobně jako kniha či film – absorbuje různé žánry, tudíž ani její adaptace není automaticky svébytným žánrem. Ovšem komiks vykazuje obsahová a formální specifika, která lze přirovnat k žánrovým – typizovanou hlavní postavu (superhrdina se zvláštními schopnostmi), prostředí (velkoměsto) a zápletku (boj proti padouchovi, problémy hrdiny ve vztahové oblasti). Po formální stránce vládne v oblasti komiksových adaptací trend co nejvíce se přiblížit – z hlediska barevnosti, kompozice atp. – vizuální podobě předlohy (Sin City, r. R. Rodriguez, F. Miller, Q. Tarantino, 2005). Proto je otázkou, zda není možné považovat komiksovou adaptaci za svébytný žánrový či spíše subžánrový útvar.

Literatura:

PTÁČKOVÁ, Brigita ( ed.). Žánr ve filmu: Sborník příspěvků z VI. česko-slovenské filmologické konference konané v Olomouci 14.-16. 11. 2002. Národní filmový archiv, Praha, 2004.