Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Ghost Rider – Daredevil

Ghost Rider – Daredevil

RECENZE: Ghost Rider (režie: M. S. Johnson, 2007) – TOMÁŠ ZABILANSKÝ –

Ghost Rider je autorským dílem scénáristy a režiséra Marka Stevena Johnsona a po snímku Daredevil (2003) představuje jeho druhou comicsovou adaptaci. Mezi oběma snímky lze nalézt velké množství styčných bodů – a to jak na úrovni podobnosti příběhů, tak na úrovni chyb, kterých se Johnson při přípravě filmové podoby dopustil.

Nejprve se zmiňme o podobnostech.V úvodní fázi vývoje hlavní postavy je podstatný vztah syn – otec. Matka zde chybí, což vazbu hrdiny na otcovskou figuru jenom podtrhuje a zároveň do jisté míry umocňuje jeho budoucí problémy ve vztahu k opačnému pohlaví. Smrt otce a vidina pomsty zrodí superhrdinu, přičemž za smrt je odpovědná hlavní záporná postava. V prvním případě mafiánský boss Kingpin ( Michael C. Duncan), v druhém sám Satan ( Peter Fonda). Absence otce je posléze vyvážena postavou mentora – v prvním případě kněze (Frankie J. Allison), v druhém hrobníka a zároveň jednoho z předchozích satanových jezdců (Sam Elliot). Ještě je třeba zmínit postavu potrhlého kolegy ( Jon Favreu/ Donald Logue). Stará se o humornou stránku věci, ale ve své podstatě jde o přítele, který pod slupkou humoru skrývá starostlivost. Oba filmy se chovají jako piloty – hrdina v jejich průběhu dospívá ve smyslu ztotožnění se se svým údělem. Mentor následně hlavního hrdinu opouští ( Ghost Rider) nebo je zabit ( Daredevil) a ten musí dále pokračovat sám.

Zlo má rozvětvenější podobu. Jsou zde dílčí nepřátelé ( syn Satana a jeho poskoci v Ghost riderovi, Bullseye v Daredevilovi ), kteří musí být odstraněni, ovšem za nimi stojí ještě hlavní protivník ( v Ghost riderovi Satan, v Daredevilovi King Pin). S ním je hlavní hrdina bytostněji propojen ( v obou případech může za smrt jeho otce). Padoucha poráží v závěrečném dílčím střetnutí ( Daredevil předává Kingpina spravedlnosti, Ghost rider se vymyká z moci Satana a slibuje použít svou moc proti němu), boj ale zůstává do budoucna otevřený.

Vztah superhrdiny k okolí je dalším styčným bodem Daredevila a Ghost ridera. Oba musí volit mezi osobním štěstím a povinností. Povinnost je v obou případech dána nadpozemskými schopnostmi – v prvním případě jde o dar (nebo spíše pozitivní důsledek negativní události), v druhém případě o prokletí. Oba hrdinové se snaží navázat milostný vztah s dívkou. Představitelky ženských postav u Johnsona jsou spíše svůdné než étericky krásné (i když Jennifer Garnerová není – na rozdíl od Evy Mendésové – ani krásná, ani svůdná) a nemají punc pouhého pasivního doplňku. Vztah Daredevila a Elektry se komplikuje zabitím Elektřina otce, z něhož ona sama podezírá právě hlavního hrdinu. Elektra se pak vydává na cestu pomsty, v jejímž průběhu umírá. Postava novinářky z Ghost Ridera sice nemá tak vypjatý osobní příběh, ani zintenzivněný akční rádius, ale je vybavena humorem ( vtipná scéna z restaurace, kde osaměle nasává víno a číšník ji po otázce „Připadám vám hezká?“ nekompromisně odbude).

Zdroj: http://outnow.ch

Z četných slabin nejprve zmiňme v obou případech velmi problematického hlavního představitele. V Daredevilovi bezvýrazný, obtloustlý Ben Affleck oslaboval hlavní postavu přihlouple patetickými promluvami bez špetky nadhledu. Nicholas Cage je naproti tomu celkem vhodně typově obsazen, jeho přepjaté herectví se jeví ideálním pro comicsovou látku. Problém je ovšem ve snaze postavu na jednu stranu heroizovat a na druhé straně ji trochu polidštit, ironicky shodit, dodat jí humornější rovinu. Humor je sice sympatický, i když místy působí trochu křečovitě, ale v důsledku jeho přítomnost není kompatibilní s vážnější rovinou filmu. Nechtěně štěpí hlavní postavu, místo aby jí dodával nový, civilnější rozměr.

Hlavní problém Ghost ridera ( a ve své podstatě i Daredevila) představuje právě nekompatibilita jednotlivých rovin vyprávění – romantické látky, humorných výstupů a vážné superhrdinské roviny. Samostatně tyto vrstvy fungují relativně dobře, ale jejich spojením vzniká nesourodý patvar. Demýtizace superhrdiny probíhá i na úrovni fabule, která není vystavěna tak, že se postupně dovídáme hrdinův osud (např. prostřednictvím pozvolna rozšiřovaných retrospektiv), ale nejprve jsme seznámeni s jeho genezí. Očividně to má sloužit k většímu ztotožnění se s hrdinovým osudem a zcivilnění comicsové nadsázky. Jenomže to naopak působí problémy – civilní a comicsově nadsazená rovina jsou obtížně slučitelné v jeden celek a přechody mezi nimi jsou nárazové. V Daredevilovi se tato skutečnost ukazuje už na začátku, kdy oslepnutý chlapec začíná zničehonic disponovat schopnostmi, které s jeho zraněním vůbec nesouvisí a nejsou nijak vysvětleny. V Ghost Riderovi jsou tyto dramatické skoky častější a film se tak rozpadá do několika nesourodých poloh.

Velmi nevyrovnáný je film zejména v romantické poloze, které se zejména v úvodu výrazně blíží čistému kýči: Mladá zamilovaná dvojice stojí na kopci posetém hustými trsy květin, plánují romantický útěk, v pozadí se pasou koně. On vyrývá do kmene stromu láskyplný vzkaz budoucím generacím, osud ho však donutí nesplnit daný slib. V polovině filmu se sirupovitá romantika přehoupne v celkem sympatickou, civilní podobu. V závěru se ovšem vrátí zpět do tenat polibků v barvotiskové krajině.

Ghost Rider má v porovnání s Daredevilem propracovanější vizuální stránku. V Daredevilovi se Johnson představil jen jako velmi průměrný režisér. Jeho vizuální styl je zde postaven na přebírání postupů, které už před ním – a daleko lépe – použili jiní. To se týká především inspirace bratry Wachovskými a jejich trilogií Matrix. Konkrétně mám na mysli práci se zpomalenými záběry či jinými atributy bitevních sekvencí, které ve většině případů nedosahují vizuální efektnosti a důkladnější promyšlenosti originálu. Některé nápady jsou sice působivé (echolokační vidění hlavního hrdiny), ale režisérovi se nedaří jejich zapojení do jednotícího vizuálního stylu. Lze vystopovat některé signifikantní prvky – např. při práci s barvou, konkrétně s výraznějšími pastelovými odstíny, opět zde ale chybí – zejména v porovnání s jinými comicsovými adaptacemi ( např. Sin city, V jako Vendeta ) určitá soustavnější koncepce ( např. červená charakteristická pro Daredevila, modrá typická pro zápornou postavu Kingpina atp.). Poněkud nedůsledná je také stylizace do filmu noir – práce s ostrými kontrasty světla a stínů, velké celky pracující se spojením postavy hrdiny a zářícími výškovými budovami v pozadí, prvek padajícího deště atp.

Zdroj: http://outnow.ch

V případě Ghost Ridera došlo k posunu z hlediska vizuální podoby akce, autor nachází osobitější styl, který působí na pohled výpravněji a efektněji. Vizuální rukopis je soustředěnější a výpravnější než v případě Daredevila. Stojí na kontrapunktu velkých celků krajiny s detailními a polodetailními záběry tváří jednotlivých postav. Pohyb kamery je velmi plynulý a nerušivý, časté jsou objezdy postav či čelní nájezdy na jejich obličeje. To klade velké nároky na trikovou stránku věci, která je v porovnání s úrovní trailerů a předchozího Daredevila překvapivě velmi slušná. Nejefektnějším momentem filmu je jednoznačně seskok motorkáře ze střechy mrakodrapu – jedna z několika scén, u nichž si divák může pochvalovat, že shlédl film v přítmí kinosálu.

Zato dramatická promyšlenost akce ještě více povadla. Akce je ve většině případů omezena na následující schéma: Ghost Rider dorazí do určitého prostoru, kde ho již očekává jeden z jeho protivníků. Protivník se duchovnímu jezdci vysmívá, což se mu brzy stane osudným, neboť u něj nepředpokládá tak mocné schopnosti. Což ovšem nepředpokládá ani divák. Johnson totiž definuje Ghost Riderovy dispozice dosti nelogicky. Posouvá je a mění podle toho, jak se mu to momentálně v té které scéně hodí. Ve své podstatě vlastně neznáme hrdinovu osobní fyzickou slabinu. Na jednu stranu to postavě dodává mystický punc, na druhou stranu to oslabuje dramatičnost filmu, neboť záporné postavy se většinou – až na Satanova syna – nezmohou na příliš výrazný odpor. Selhává také pointování vypjatých situací, které není ani tak hloupé jako velmi bezzubé ( vzhledem k povaze hrdiny poněkud paradox…) a neinvenční. Rider si v řadě případů vystačí s pouhým zavrtěním ukazováku coby gestem nesouhlasu s vývojem situace, což je ve spojením s dramatickým nájezdem kamery na detail jaksi trochu málo. Nejvtipnější hláška filmu vznikla díky nepřesnému překladu: Rider zápasící na střeše mrakodrapu s helikoptérou vyzve pilota větou „Piss off“, aby „vypadnul“, nikoliv aby ho „nesral“. Když už jsme u té angličtiny, tak oslovení „bonehead“ skutečně nezní v češtině „dutá hlavo“ – tady je už komický efekt poněkud na škodu.

Závěrem bych se přimlouval, aby namísto nezáživného Daredevila spatřilo světlo světa pokračování Ghost ridera, který – alespoň pro mne – představuje potenciálně zajímavější látku. Vzhledem k mohutným americkým tržbám to není až tak nemožné.

 

Ghost Rider

režie, scénář: Mark Steven Johnson

kamera: Russell Boyd, John Wheeler

střih: Richard Francis-Bruce

hudba: Christopher Young

hrají: Nicolas Cage, Eva Mendes, Wes Bentley, Peter Fonda, Sam Elliott, Donal Logue

USA 2007, 110 minut

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru