Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Glauber Rocha

Glauber Rocha

Glauber Rocha
TÉMA: Letní filmová škola (cyklus Brazilský film) DAVID ČENĚK –

Politický film nic nesděluje, pokud je jeho vznik veden moralismem, anarchií a oportunismem. Jenom chudák jako já dokáže sdělit, že umění pro chudé má smysl, a proto se nestydím říct, že mé filmy jsou vytvořeny bolestí, nenávistí, frustrovanou i nenaplněnou láskou, nesourodostí a  zaostalostí.

Glauber Rocha

Génius rasy, anděl a démon brazilské kultury, světově uznávaný umělec, blázen, exhibicionista, zrádce, intelektuál mezinárodního renomé, kulturní agitátor, podvratný živel, fašista, anarchista, protestant, katolík, macumbista, člověk ze sertãa, násilník, darebák, zkorumpovaný, na pokraji společnosti, člověk ohromující inteligence, otec rodiny, velký přítel a milenec, solitér, poustevník, bonviván, ztrápený, ušlechtilý, směšný, modrovous, jemný, barbarský, vytříbený, deprimovaný, špinavý, sprostý, arogantní, barokní, stoupenec dělníků, cikán, mulat, žid, Bahijec, prostopášník, puritán, tragický, mystický – kdo to vlastně je Glauber de Andrade Rocha? Je pravda, že nejsme zodpovědní pouze za činy, které konáme, ale také za obraz, který jimi vytváříme. Ale jak je možné, že jedna osoba dokáže vyvolat tolik obrazů, rozpoutat tolik vášní? On je naší silou a my, Brazílie, jsme jeho slabou stránkou, jak říkal Paulo Emílio. Anebo je to naopak? V každém případě je zřejmé, že na jedné misce vah je Glauber, na druhé celá Brazílie. Pro mýtus je typické, aby zachycoval a šířil hluk a zlobu, ochablost a klid civilizací, ke kterým náleží, aby zadržel a sdílel obsah kolektivního nevědomí. Každá země má takového Picassa, jakého si zaslouží… a hříchy, jež si zaslouží.  Aniž bych se chtěl pouštět do kritiků, tak musím říct, že v případě Věku země se objevují soudy, které jsou směřovány ke stvořiteli, nikoliv dílu, které stvořil. Pánové, trochu se snažte, abyste se trefili! Glauberiánská provokace, která se odvíjí od národně-futuristického rukopisu přes alternativní kandidaturu na prezidenta republiky (Glauber Rocha chtěl kandidovat na prezidenta v roce 1984), až po časovou rozložitost vlastních plánů, poskytuje dostatečný prostor plevelu závisti a pomluv. Ale člověk nemusí být zrovna odborníkem, aby pochopil, že když Glauber oznamuje svou kandidaturu, tak se dožaduje, a cítí tu příležitost, politického prostoru pro brazilského intelektuála, ať už je jaký chce. Používá stejný divadelní styl jako Jan Pavel II., když se veřejně prezentuje, žvaní a dělá politiku, kamkoliv se vrtne. Glauber Rocha vytvořil dílo nesmírného rozsahu, jedinečné, angažované ve své době, a je tedy těžké ho hodnotit dvacet let po jeho smrti. Ale umělcovo nasazení v tvorbě a podpoře svébytného latinskoamerického filmu s vlastním jazykem vyžadovalo neobyčejné zapálení, které nemohla většina jeho kolegů mít. Navíc se jeho jedinečné filmy se silně antiimperialistickým zabarvením ocitly po určitou dobu na pokraji zapomnění.

Předcházející text je kompilačním shrnutím nejcharakterističtějších názorů na osobnost Glaubera Rochy (1938-1981) přezdívaného „modernistický Ejzenštejn“, jak je nalezneme v Evropě. Program připravený ve spolupráci s nadací Tempo Glauber, která spravuje jeho dílo, představí téměř kompletní přehlídku filmů a překlad dvou stěžejních manifestů – Estetika hladu, Estetika snu. Protože hosty Letní filmové školy budou Paloma Rocha (nejstarší z Rochových dětí a ředitelka nadace) a Eryk Rocha (nejmladší ze sourozenců a režisér), kteří umožní divákům vést vlastní interpretační diskusi o jednotlivých snímcích, rozhodli jsme se zaměřit se v tomto textu spíše na dobový kontext a život Glaubera Rochy. Následující řádky mají tedy posloužit jako vhled do doby a života asi nejcitovanějšího a nejoriginálnějšího brazilského režiséra posledních sta let.

Narodil se 14. 3. 1939 v městečku Vitoria da Conquista ve státě Bahia. Příjmení Rocha (po otci) je poměrně časté jak v Brazílii, tak v Portugalsku a v překladu znamená skála nebo kámen. Křestní jméno Glauber mu vybrala matka, přičemž inspirací jí byla postava německého lékaře a chemika J. R. Glaubera. Vyrůstal v přísně náboženské rodině. Měl tři sestry, z nichž Ana Marcelina zemřela ve dvanácti letech (v rodině jí přezdívali svatá); Anecy byla herečkou a životní partnerkou Waltera Limy jr. (jednoho z členů cinema novo) – tragicky zahynula v roce 1977; třetí sestra Ana Lucia byla plodem záletů Glauberova otce. Hlavní tematické linie prvních filmů jsou pouze odrazem obrazů z režisérova dětství. Vyprahlá krajina (tzv. sertão), věčně přítomná stáda dobytka a jejich zápach, všudypřítomný hlad, každodenní pohřby dětí, násilí páchané majiteli latifundií na nemajetných honácích a zemědělcích a samozřejmě vyprávění o posledních banditech cangaceiros (Corisco a Lampião umírají přibližně v době jeho narození). Rocha znal řadu básní i jiných projevů lidové kultury, které se k tomuto fenoménu vztahovaly. Zabijáka cangaceirů, jenž zprovodil ze světa Corisca, potkal osobně. Později mezi tvůrci cinema novo je jedním z mála pocházejících skutečně z chudých poměrů. Až do konce života rád zdůrazňoval: „Já jsme sertanejo (obyvatel severovýchodních oblastí sertãa, pozn. red.) z Vitoria da Conquista, takže tady na dvoře v Riu jsme pouhým pau de Arara (chudý dělník ze severovýchodu nebo severu země – pozn. red.). Nejsem boháč, má rodina je chudá. Narodil jsem se ve státě Bahia, a nemám tedy nic společného s Riem.“ (11. 11. 1979, časopis Zero Hora vycházející v Porto Alegre).

V období 1948 až 1961 prochází několika iniciačními událostmi. Nejdříve se rodina stěhuje do Salvadoru (hlavní město Bahii). Malý Glauber je zapsán na protestantské gymnázium, ale pro kázeňské problémy vyplývající z jeho rebelské povahy, ho musí rodiče přeložit na laickou střední školu. Všude je přitahován divadlem a filmem. Od roku 1955 začíná navštěvovat místní filmový klub. Hltá filmy sovětských tvůrců (Ejzenštejn, Pudovkin, Vertov), francouzských avantgardistů (L´Herbier, Dulacová), americké sociální klasiky (Ford, Vidor) a především italského neorealismu. Na přeskáčku čte teoretické texty Bazina, Ejzenštejna, Balázse, Sadoula, Aristarca aj. Stojí v čele kampaně filmových klubů proti zákazu filmu Nelsona Pereiry dos Santose Rio čtyřicet stupňů. Osobnost Glaubera Rochy se formuje také politicky. Osciluje mezi extrémní pravicí (např. je po určitou dobu ve své mladické nezkušenosti členem integralistického hnutí inspirujícího se ve fašistické ideologii) a levicí. Je aktivním novinářem a kromě filmově kritických textů píše i do černé kroniky. V roce 1960 se mu narodila Paloma, ale ani taková událost nedokázala změnit jeho hektický život. Již od roku 1957 čím dál tím více proniká do centra budoucí skupiny cinema novo. Navazuje přátelské kontakty s Nelsonem Pereirou dos Santosem (bude střihačem Rochova filmu Barravento), Leonem Hirszmanem, Davidem Nevesem, Carlosem Dieguesem, Joaquimem Pedrem de Andrade, Gustavem Dahlem a mnoha dalšími. Toto intelektuální prostředí ho dovádí až k levicovému přesvědčení, jemuž zůstane věrný po celý život.

Barravento (1961); Zdroj: www.lfs.cz

Glauber Rocha provokuje svou posedlostí vše a všechny skandalizovat ve jménu pravdy. Jeho debut Barravento z roku 1961 je všeobecně označován jako jeho jediné dílo zatížené explicitním marxismem. Tuto teorii podporuje také fakt, že získal ocenění „za první práci“ na MFF Karlovy Vary v roce 1962. Zde dochází k dalšímu významnému zlomu: Rocha jede z Československa do Itálie a zhruba až do roku 1969 neustále cestuje mezi Brazílii a Evropou. Někteří z jeho souputníků jsou na stáži v římských studií Centro Sperimentale, kde se část cinema novo stýká s Bertoluccim, Bellocchiem, mezi Antonionim a Rochou vzniká přátelství. Režisér buď doprovází vlastní filmy na festivaly, nebo objíždí Benátky, Berlín, aby obhajoval díla svých kolegů. Na kongresu latinskoamerického filmu na Kubě v roce 1965 zveřejňuje slavný manifest Estetika hladu a David Neves mnohem skromnější text Poetika cinema novo. V době vojenské diktatury v Brazílii v letech 1964 až 1968 je tamní atmosféra pro intelektuály nesnesitelná. Glauber Rocha slaví úspěch v roce 1969 na festivalu v Cannes s filmem Antonio das Mortes; je považován za revolučního filmaře třetího světa a jeho mluvčího; Jean-Luc Godard mu nabízí roli ve svém filmu Vítr z východu; anglický kritik James Roy Mac Bean se v knize Film and Revolution (1970, Londýn) věnuje nejen této epizodě ze života brazilského buřiče, ale také jeho názorům. Tak bychom mohli vyjmenovat řadu dalších úspěchů. Rocha sám si cení setkání s Jeanem-Lucem Godardem, s nímž je po řadu let srovnáván.

Rok 1969 je bezpochyby životní i tvůrčí křižovatkou. Nechuť k návratu ho přivede k několikaletému putování po světě. Nejdříve natáčí v Kongu snímek Lev má sedm hlav –návrat k africkým kořenům brazilské kultury. Surrealisticko-barokní reflexe Díaz a pastýř (1970) vzniká ve Španělsku. Několikrát se nakrátko objeví v Brazílii, kde se cítí jako persona politica non grata. Celý rok 1972 stráví na Kubě, kde pobývá na pozvání vlády, aby mohl v klidu pracovat na filmu Dějiny Brazílie. Má k dispozici národní knihovnu i filmový archív. Nicméně střih dokončí až o dva roky později v Itálii. V tomto období se často vyjadřuje k politické situaci ve vlasti, po níž se mu stýská. Jako katarze mu poslouží i film Jasno (1975) natočený v Itálii. V roce 1976 se vrací do Brazílie a dostává se do centra zájmu médií. Kolem jeho pětileté nepřítomnosti se rozšířila řada pomluv a výmyslů, které musí uvádět na pravou míru. Pořád je považován za vůdčí osobnost cinema novo. Sami tvůrci o sobě mluví jako o Beatles cinema novo a on je brazilským Johnem Lennonem. V rozhovoru z roku 1976 (v týdeníku Veja) prohlašuje, že „cinema novo teprve začíná“. Během následujících čtyř let dokončí pouze jeden celovečerní film Věk země (a jeden krátký a jeden středometrážní film). Protože se k němu neustále obrací veškerá pozornost, poskytuje dlouhé rozhovory nejvýznamnějším brazilským novinám a hlavně nastává doba, která má tolik interpretací, kolik má Rocha kronikářů. 27. 3. 1977 zahyne jeho sestra Anecy. Oficiálně spadla nešťastnou náhodou do výtahové šachty. Ale Glauber Rocha obviňuje svého švagra – režiséra Waltera Limu jr. – že ji strčil a žádá vyšetřování. Veřejnost si začíná šuškat o pomatení smyslů, paranoidních představách a v neposlední řadě dochází k vážným názorovým roztržkám v samotném cinema novo. Přestože Rocha intenzivně pracuje na skvělé knize Revolução do Cinema Novo (kniha vyjde až roku 1981), vyvolává řadu skandálů – např. obviňuje některé své zahraniční přátele, že jsou tajnými agenty CIA. Když nebyl on ani ostatní režiséři cinema novo pozvaní na brazilský filmový festival v roce 1979, vydá se tam na vlastní pěst. V hlavním hotelu potkává svého dobrého přítele − filmaře Jeana Rouche, jehož veřejně obviní, že tam přijel jako špeh francouzského ministerstva zahraničí, aby vybral místa imperialistického útoku na Brazílii. Ale to je pouze jedna epizoda z mnoha. Samozřejmě taková  svědectví podporují vznik pomluv. Je třeba si uvědomit, jak intelektuálně i fyzicky namáhavý je Rochův život, abychom všechny spekulace o ztrátě rozumu brali jako nepodstatné. Pravděpodobnější (podpořený řadou svědectví) je jeho útěk k heroinu, což ale nebylo v Latinské Americe mezi intelektuály nic neobvyklého (ovšem módní bylo šňupání).

Antonio das Mortes (1969); Zdroj: www.lfs.cz

Poslední fází jeho tvorby byl střih Věku země, kdy z šesti hodin materiálů, vytvořil opus o celkové délce dvou hodin a čtyřiceti minut. Jde pravděpodobně o Rochův nejzatracovanější film, což určitě nepřispělo ke zlepšení jeho psychického stavu. Pak už následuje jedna životní rána za druhou. Brazílie přestává mít o Rochu zájem, což ho ubíjí. Věk země je uveden na festivalu v Benátkách, ale nejdříve režisér žádá přesunout projekci ze srpna (tento měsíc nenávidí) na září. Pak následují jeho vlastní skandální výstupy na místě (Benátky byly považovány v minulém století za nejkonzervativnější a nejsnobštější festival na světě, kde všichni museli zachovávat „dekórum“). Publikum během projekce píská, zívá a odchází před koncem. Tisková konference probíhá v agresivní náladě. Rocha je označen za fašistu a vojenského zaprodance. On sám nevybíravě vynadá oceněným režisérům (tehdy byl Zlatý lev udělen dvěma filmům zároveň – Atlantic City Louise Malla a Gloria Johna Cassavetese). Odjíždí do Paříže (tam se telefonicky pohádá s Godardem, že měl místo Zachraň si, kdo můžeš /život/ natočit Kdo můžeš, zachraň si smrt, což byl tehdy Rochův projekt). Zastavuje se i v Itálii, pokračuje do Portugalska, kde ho postihuje celková slabost, je převezen do Brazílie, kde 22. 8. 1981 umírá. Ohledně příčiny úmrtí se spekuluje dodnes. Jisté bude, že velký podíl na rychlém konci měla špatná lékařská péče v Lisabonu. Pohřeb se koná v Rio de Janeiru v parku Lage, kde natáčel Zemi v transu. Brazílie truchlí, jako kdyby byl Rocha zavražděn. Celou noc prochází kolem katafalku stovky lidí. Neobyčejný život neobyčejného umělce byl završen. Objevily se hlasy obviňující Brazílii, že ho zavraždila svým nezájmem.

Důležitější než střípky ze soukromého života jsou filmy, které po něm zůstaly. Všechny celovečerní snímky budou uvedeny díky záštitě nadace Tempo Glauber v rámci letošní přehlídky brazilské kinematografie. Zásluhu na tom má také sám režisér. Rok před svou smrtí prostřednictvím státních institucí začal shromažďovat negativy všech svých filmů roztroušených po celém světě; sepsal pravidla pro organizaci vlastní retrospektivy; pověřil svého přítele knižním vydáním všech svých scénářů a sám připravil k publikování vlastní filmové texty (včetně raných novinových kritik).

David Čeněk

Text byl vytištěn v katalogu 33. Letní filmové školy,

na stránkách 25fps je publikován se svolením autora portrétu Davida Čeňka v jeho kompletní verzi, kterou prostřednictvím e-mailu poskytl editor sborníku Jan Hlubek.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru