Nico Fidenco – partitury ke spaghetti-westernům

FILMOVÁ HUDBA: Skladatel Nico Fidenco – JAN ŠVÁBENICKÝ –

Fidencova hudba ke spaghetti-westernům reprezentuje jeden ze základních stylistických kánonů konkrétních titulů, na kterých v letech 1965-1973 spolupracuje. Oproti některým ostatním profilovaným skladatelům, specializujících se na tento dočasný prototyp žánrové produkce v italské kinematografii, nenavazuje Fidenco úzkou spolupráci s jedním režisérem zaměřujícím se na tvorbu spaghetti-westernů. Kompozice pro spaghetti-westerny vytváří výhradně pro konkrétní ojedinělé projekty v tvorbě některých filmařů. Skladatelova předchozí profese zpěváka a textaře populárních písní pro italský rozhlas mu umožňuje při komponování hudby pracovat s postupy zpívaných částí partitury i pěveckou technikou. Některé úvodní a závěrečné písně doprovázející titulky filmu interpretuje on sám. Přes značný divácký i fanouškovský ohlas Fidencovy hudby ke spaghetti-westernům si získává autor proslulost teprve pozdějšími kompozicemi pro řadu erotických, soft-pornografických a pornografických snímků, zahrnující věhlasnou sérii s černou Emanuellou. Většinu autorových kompozic řídí dirigent Giacomo Dell‘Orso1, skladatelův stálý spolupracovník. Následující analýza hudby v jednotlivých filmech si neklade za primární cíl položit důraz na odbornou analýzu, ale pouze poukázat na některé z problematik, témat a užití hudebních instrumentů v partiturách skladatele.

Před analýzou některých autorových kompozic uveďme čtenáře do kontextu s dalšími filmy kompletující z žánrového hlediska Fidencovu tvorbu pro rozmanité modely evropského westernu. První kompozici skládá Fidenco pro americký western The Texican (Texasan, 1965)2 natočený Lesleyem Shelanderem v západoevropské koprodukci ve španělských exteriérech. Dramatický ústřední motiv kombinující dva mužské vokální mody – chorál a sólový part – vyjadřuje heroický status hlavní postavy. Důležitými komponenty kompozice, spoluvytvářející typické rysy i autorův styl, jsou jednotlivé instrumentální složky sestávající se z pískání, paliček, tamburíny, flétny a v jedné folklórní skladbě banja, které skladatel používá pouze zřídka. Španělský filmař Alfonso Balcázar angažuje Fidenca pro napsání hudby ke komediálně pojatému chorizo-westernu Dynamita Jim (Dynamit Jim, 1967). Leitmotiv začíná zrychleným bubnováním ve stylu vojenského marše, pokračuje smyčcovým partem a rozvíjí se střídáním rozpustilých hlasů dětského sboru a ženského zpěvu. Rytmus je akomodován autorovým oblíbeným a později často uplatňovaným stylům beatu a popu, které se v rámci expanze žánrových produkcí podílejí na modernizaci italské filmové hudby a jejím přizpůsobení soudobým popkulturním trendům. Ústřední píseň Dynamit Jim je z důvodu koprodukčního statusu filmu a jeho mezinárodní distribuce nazpívána v dvojjazyčné verzi – anglické a italské. Partitury k dalším dvěma spaghetti-westernům – Il Bang Bang Kid (Bang Bang Kid, 1967) Luciana Lelliho a Giorgia Gentiliho a Il suo nome era Pot (Jeho jméno bylo Pot, 1971) Demofila Fidaniho – nejsou doposud vydány na LP ani CD nosičích. Ústřední motiv prvního z nich, zpívaný v angličtině smíšeným ženským a mužským sborem, je o rok později autorem transformován do instrumentální verze pro Moffův snímek Pohřběte je hluboko! (All‘ultimo sangue, 1968).

Ústřední motiv pro All‘ombra di una colt (Ve stínu koltu, 1966) Gianniho Grimaldiho kombinuje mluvený komentář, vyjadřující charakter ústředního hrdiny, s hudební částí – pískání, hra na flétnu a struny elektrické kytary. Hudební rytmus je akomodován ubíhajícímu grafickému pozadí titulkové sekvence. Za ostrými trhy kytarových strun následuje harmonická souhra kytary, harmoniky a krátké opakující se vložky mužského sboru. Postupně kompozice proměňuje některé instrumenty a způsob hry. Pozvolna rozvíjející se soulad vybrnkávání na kytaru, malého bubnu, paliček a tamburíny stupňuje tempo skladby. Leitmotiv je variován v melodii objevující se během filmu několikrát. Zde doplňují předchozí sortiment nástrojů dva sólové vstupy – hra na trubku a ženský vokál. V druhé polovině skladby se k ženskému zpěvu přidává v nízkých tónech mužský chór. Rytmický motiv složený z rychlé kytarové hry, trubkového sóla, bicích, perkusí a tamburíny doprovází sekvenci odehrávající se v mexické vesnici za příjezdu skupiny zdejších banditů. Téma využívá folkloristického modu španělských lidových tanců a flamenga.

Ve stejném roce spolupracuje Fidenco s Toninem Valeriim na Per il gusto di uccidere (Pro potěšení ze zabíjení, 1966), jehož ústřední téma vytváří tvůrčí bázi pro jeho následující rozmanité variace. Hlavní motiv Yankee Fellow, interpretovaný pěveckým duem The Wilder Brothers3 za beatového rytmu bicích nástrojů a elektrické kytary, je prvním pokusem autora aplikovat na spaghetti-western koncept populární hudby. Text písně se vztahuje podobně jako v předchozím filmu k ústřednímu hrdinovi, který je tematizován v názvu skladby. Partitura využívá specifické kombinace hudebních instrumentů typické pro veškeré následující skladatelovy kompozice: trubka, bicí, elektrická kytara, housle, tamburína, perkuse. Rytmus vystavěný na kontrastním rychlém beatově laděném a pomalém dramatickém tempu charakterizuje atmosférické kontradikce časoprostorového řešení filmu – akční a psychologické sekvence postavené do recipročních protikladů. V soudobém kontextu experimentování s hudební složkou filmového díla Fidenco používá reálných a uměle vytvořených zvuků ztvárněných nehudebními nástroji a běžnými předměty. Pro vyjádření určitých stavů a nálad – napětí, tajemství, deprese, osamělost – aplikuje kakofonický koncept hudby a experimentální postupy v rámci možností rušivých elementů.

Zajímavým pojetím leitmotivu se vyznačuje v kontextu spaghetti-westernu netypický film John il bastardo (Bastard John, 1967) Armanda Crispina, jehož ústředním antihrdinou je prototyp donchuanovského pistolníka. Hudební téma obsahuje čtyři melodické fáze. Skladbu otevírá promluva hlavní postavy. Prolog se vzápětí přesouvá k popěvování bez hudebního doprovodu. Následuje sólový mužský zpěv za zvuku kytarových strun a vrcholí rytmickým klusem v beatovém tempu. V kompozici dominují v rámci tematické i stylistické struktury filmu romantické a folkloristické motivy, čerpající z lidových španělských a sicilských tanců. Fidenco modifikuje mexické mariachi do evropského stylu hudby. Ve scénách zobrazujících jízdy na koních imituje cválání a dusot kopyt taktickým bubnováním, údery perkusí a zvukem tamburíny, které doplňuje strunovým vybrnkáváním, vstupy rychlé hry na trubku a troubením lesního rohu – nástrojem později velmi preferovaným mnoha skladateli spaghetti-westernů. Pro scénu pohřbu v kostele komponuje Fidenco pietní mši pro varhany a mužský sólový zpěv doprovázený ženskými hlasy. Partitura k John il bastardo je v rámci stylistických kontur spaghetti-westernu pozoruhodnou hybridizací dlouholeté tradice evropské hudby a soudobě se rozvíjejících trendů a forem popu.

Hudební složka v Pohřběte je hluboko! (All‘ultimo sangue, 1968)4 Paola Moffy zprostředkovává divákovi-posluchači všechny aspekty stanovené a rozvedené v partiturách předešlých spaghetti-westernů. Úvodní titulkovou sekvenci, snímanou v teplých barvách zapadajícího slunce prostřednictvím barevných filtrů a zobrazující jezdce na kopcích, doprovází sólová hra na trubku, souprava bicích a žesťových nástrojů a mužských chorál. Tentokrát hlavní téma po skončení titulků nekončí, ale navazuje na další motiv vystihující pohyb vojenské eskorty přes kaňon. Skladba je groteskní variací na vojenské pochody využívající pískání, paličky, bubínky a tamburínu. Fidenco v některých scénách záměrně porušuje navyklé konvence skládání hudby k odpovídajícím náladám a momentům napětí. Při kruté zábavě bandy desperátů s dvěma mexickými peóny používá tanečního stylu mariachi v dominujícím zastoupení kytary a trubky. Podobně komickým laděním se vyznačují dvě verze folkloristických motivů v mexické vesnici a při nájezdu mexických banditů na město, které zmírňují dramatickou akci zrychlením hudební složky, užitím netypických instrumentů apod. Kontrastní melancholický motiv založený na pouhé hře kytarových strun charakterizuje osamělost dvojice hrdinů v rozlehlé poušti. Autor selektuje pro kompozici svůj preferovaný sortiment hudebních nástrojů – bicí souprava, tamburína, trombón, trubka, několik druhů kytar, paličky, bubínky, píšťaly atd.

Film Lo voglio morto (Chci ho mrtvého, 1968) Paola Bianchiniho je reprezentativní ukázkou shrnující postupy komponovaní a využití zvukových efektů skladatelových partitur. Začátek leitmotivu zahajuje flétna a pokračuje zpěvem mužského chóru a vybrnkáváním na kytaru. Do instrumentální postupně vstupují další nástroje – bicí, tamburína, perkuse a sólo na trubku. Struktura skladby je záměrně narušována ostrými tahy strun elektrické kytary. Fidenco netradičně využívá pro film melodické báze sicilské pastorály interpretované sólovým partem kytary. Hudební složka je akomodována baladickému příběhu a vyjadřuje melancholickou náladu dramatických situací. V jedné ze scén jízd hrdiny na konci rozvíjí a transformuje autor ústřední téma do rychlého tempa a pro jiné nástroje. Původní instrumenty nahrazují harmonika, série bubnů a perkusí a housle.

V Uno di più all‘inferno (Jeden navíc do pekla, 1969) Giovanniho Faga skladatel opět pracuje s romantickými motivy – jedná se o další obraz pistolníka jako Dona Juana. Autor čerpá z tradice jihoitalské hudby a začleňuje do sestavy hudebních nástrojů sicilské mandolíny. Kompozice je vystavěna, jako v předchozích partiturách, na principu variování leitmotivu. Fidencem často používané rolničky, zvonky, tamburína, paličky, kladívka zprostředkovávají divákovi-posluchači romantický charakter antihrdiny-sukničkáře. Téměř celá hudební složka je zastoupena (pravděpodobně nejvíce ve všech autorových kompozicích pro spaghetti-westerny) rozmanitými polohami ženských a mužských vokálů včetně ústřední anglicky zpívané písně. Romantický obraz pistolníka doprovází souhra dalších variabilních instrumentů (flétny, píšťaly, kytarové brnkání, smyčcové tahy, rytmické údery do bubínků atd.). Společně s John il bastardo reprezentuje hudební složka v Uno di più all‘inferno aplikaci několika stylů tradiční a folklórní italské hudby na spaghetti-western jako ozvláštnění stylistického komponentu.

Leitmotiv v Napadení! (Campa carogna… la taglia cresce, 1973)5 Giuseppa Rosatiho začíná pronikavým ženským křikem, v kontextu s danou scénou se jedná o násilné zajetí ženské hrdinky skupinou mexických banditů, a pokračuje hrou na elektrickou kytaru – film již zobrazuje titulkovou sekvenci. Skladba postupně rozvíjí hru dalších instrumentů (perkuse, bicí souprava, ženský vokál přecházející z křiku) a sólový mužský zpěv interpretující anglický text. Celá skladba je založena na intervalovém opakování všech zmíněných instrumentálních složek. Beatový rytmus doprovází výtvarně stylizované titulky filmu nabíhající v souladu s údery perkusí a bubnů. Sumární partitura k Napadení je zkomponována z Fidencových preferovaných nástrojů – flétna, harmonika, trubka, kytara, elektrická kytara, tamburína, perkuse, ostruhy. Skladatel využívá nejen reálného a uměle vytvořeného zvuku pro film, ale napodobuje některé zvuky hudebním nástroji – např. šum větru, dusot kopyt, řehtání koně, švihání biče, vrzání dveří apod. Ve dvou scénách používá mužský chorál – nezpívaný při trestné vojenské výpravě proti Mexičanům (hudba je stylizována do vojenského marše) a zpívaný využívající španělského textu ve scénách odehrávajících se v mexickém táboře.

Zdroj obrázků: www.soundtrackcollector.com