Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Nový pohled na historii filmu

Nový pohled na historii filmu

Nový pohled na historii filmu
RECENZE – KNIHA: Herrmann & synové: Nová filmová historie – LUKÁŠ GREGOR –

Při letmém stejně jako i při pečlivém zkoumání nabídky historiograficky pojatých filmových publikací, které v Česku doposud vyšly, (jak jinak) nabudeme pocitu prázdnoty, ale to není vše. Knihy, respektive dílčí pokusy,  o zmapování dějin kinematografie tu sice jsou, ale datum jejich vzniku nemilosrdně oznamuje nejen malé časové rozpětí, ale pochopitelně i neaktuálnost co do autorova přístupu. U nás nejznámější dostupné práce jsou Dějiny světového filmu G. Sadoula, Dějiny filmu  J. Toeplitze a do slovenštiny přeložené Dejiny filmu dvojice Gregor Patalas[1]. Pro základní představu o vývoji kinematografie by se mohly zdát jako dostačující, ovšem metodologie v nich užitá je silně spjata s dobou, ve které knihy byly napsány.

Především v 50. – 70. letech totiž stálo těžiště filmových studií na nevědeckých základech, pro něž byla charakterističtější teoretická spekulativnost spíše než pečlivé a přísné bádání. Dějiny byly nahlíženy jako chronologická osa, složena z jednotlivých filmových děl a tvůrců. S trochou nadsázky by šlo pojetí pánů Sadoula, Topelitze, Gregora a Patalase označit jako vyprávění příběhů. Uchopení tvorby toho či onoho režiséra tak připomíná, více než co jiného, biografii založenou často na (nedostatečně podložených) historkách, zajímavostech a senzacích. Odtud vyvěrá absence analytického přístupu k tvorbě. A v neposlední řadě nutno podotknout, že pohled na historii filmu je uzavřen sám do sebe, ve zmiňovaných knihách jen stěží nalezneme snahu o propojení kinematografie s jinými, nejen uměleckými, disciplínami.

V posledních dvaceti letech dvacátého století však dochází k přehodnocení pojetí filmové historie, které vyústilo ke zcela novému chápání filmové historie. Za počátek lze považovat konferenci Mezinárodní federace filmových archivů FIAF, uspořádanou v roce 1978. Tématem byla konzervace primárních pramenů na nitrátových nosičích a možnosti uspokojení poptávky (např. ze strany televize) po zpřístupňování audiovizuálních záznamů, ale neoslovila (jak by se mohlo zdát) pouze restaurátory, nýbrž také filmové teoretiky. Právě jejich revize chápání filmové historie vedla k novým proudům, jež zkoumaly filmové dějiny začleněné do dějin samotné společnosti, tedy zde hrály významnou roli další disciplíny (sociologie, psychologie, ekonomie atd.).

I přestože k přehodnocování došlo již v osmdesátých letech minulého století, český čtenář neměl možnost se ve svém rodném jazyce s novým chápáním filmové historie setkat. Tento dluh se snaží splatit publikace vydaná nakladatelstvím Herrmann & synové. Jde o antologii současného myšlení o dějinách kinematografie a audiovizuální kultury, jejíž editorem je Petr Szczepanik. Ten je také autorem téměř čtyřicetistránkového úvodu, v němž nastiňuje okolnosti vzniku publikace, výběr jednotlivých studií. Szczepanikův úvod je však, jak již samotný rozsah napovídá, daleko „závažnější“. V přehledně strukturovaném textu totiž zpracovává novou filmovou historii, její genezi, rozvrstvení, dosah apod. Bez tohoto úvodu by svým způsobem vydání antologie nemělo takový význam, neboť v českém prostředí by ony studie působily jako něco chaotického, neznámého a s velkými obtížemi by si čtenář mohl ony texty a také autory někam zařadit. Szczepanikův úvod navíc patřičně zdůrazňuje úlohu tohoto nového chápání kinematografických dějin a vybízí k jeho šíření, rozvoji.

Obecně lze abstrahovat obsah sborníku do několika otázek: Jak lze definovat film, kinematografii a médium obecně, zkoumáme-li je z historické perspektivy? Jaké je jejich místo ve společnosti a kultuře? Jakými nástroji a postupy můžeme pochopit a popsat jejich proměny v dějinách?

Pečlivá editorská práce se promítla také do struktury, kdy se texty sdružují do pěti skupin s pěti tématy: teorie filmové a mediální historiografie, raná kinematografie, přechod mezi klasickým a postklasickým filmem, filmový zvuk, intermedialita a dějiny médií. Studiemi jsou pak nejen představeni přední stoupenci nové filmové historie, ale jejich řazením nám jsou prezentovány i různé metodologické přístupy. Máme zde analýzy obecných filmově-historických problémů či zkoumání dílčích konkrétních problémů, které ústí k obecným úvahám, soudům o teorii, ale i praxi filmové historiografie.

Antologie obsahuje dohromady dvacet tři studií, pochopitelně s rozličnými tématy, ale také různou jazykovou obtížností. Pro širší čtenářskou obec budou patrně nejvhodnější ty, které nejsou zaměřeny teoreticky, nýbrž historiograficky a zpracovávají konkrétní problém. Patří sem mimo jiné studie Toma Gunninga Estetika úžasu, která je „vyprovokována“ slavnou historkou o šoku, který prožili diváci v kině, když viděli Příjezd vlaku bratrů Lumièrových. Tato legenda podle Gunninga poskytla základ pro vznik dalších mýtů o povaze filmových dějin a o síle filmového obrazu. Ale také tato „prascéna“ stojí mezi základy současného teoretického uvažování o diváctví jako takovém. Autor studie šok z přijíždějícího vlaku demytizuje, především proto, že mu událost slouží k úvahám o recepci filmů němé éry, o jejich vizualitě, účincích, sporu iluze a reality…

V téže části antologie Lauren Rabinovitzová pojednává o tzv. ridefilms – filmech, které simulovaly jízdu vlakem či autem, a to s cílem zdůraznit samotné tělo jako centrum smyslového požitku. O tom, že mezi minulostí a současností jsou nezpochybnitelné vazby svědčí i dnešní filmy-jízdy v zábavních parcích.

Janet Staigerová v textu Mody recepce skrze zkoumání a vzájemnou komparaci filmů Takový normální zabijáci a Pupl Fiction demonstruje čtenáři přehledným způsobem různé náhledy (proudy) na způsoby oslovování diváka, na rozdílnost narativních přístupů (například mezi klasickým Hollywoodem a postmodernou) apod.

K postmoderní kinematografii se váže studie Thomase Elsaessera, Zrcadlovost a pohlcení, pojednávající o F. F. Coppolovi a jeho filmu Dracula. Právě tento snímek slouží jako vodítko k definování postklasického Hollywoodu – nejen z ekonomického hlediska (nové strategie marketingu, nový styl řízení průmyslu aj.), ale především z hlediska filmového stylu a vyprávění (aluze…).

To byl jen velmi letmý nástin zlomku obsažné antologie, ve výčtu by se dalo přirozeně pokračovat.

Z počátku byla řeč o nedostatku „aktuálních“ historiografických publikací. Nová filmová historie je proto zcela zásadním vydavatelským počinem. Může totiž dokázat, že vnímání kinematografie nemusí být „vykastrováno“ jen do podoby výčtu děl a přehledných biografií vybraných autorů. Dějiny filmu jsou mnohem problematičtější, současně však dobrodružnější a zajímavější. Je zde provázanost s ekonomickým pozadím vzniku jednotlivých snímků, provázanost se stavem ve společnosti (ať už máme na mysli cenzuru nebo třeba politiku a kulturu obecně), s vědeckými i ostatními uměnovědnými obory. Historiografie filmu není pojednáním o zmraženém stavu v jednom bodě, naopak – filmové umění je živoucí organismus, který do sebe vstřebává okolní vlivy a sám na ně působí.

Antologie Nová filmová historie tak tomuto chápání dějin otevírá brány – a nutno říci, že ke všemu ve velmi kvalitním zpracování (jak z hlediska editorské práce, tak i výtvarného řešení). 

Nová filmová historie
Herrmann & synové 2004 (1. vydání)
Překlad: Tomáš Dvořák, Jakub Kučera, Petr Mareš, Michal Pacvoň, Pavel Skopal, Petr Szczepanik
Formát: 528 stran, 23x16cm, česky, vázaná vazba

Doporučený odkaz:
Stručný text o přehodnocování zastaralé filmové historiografie a především o jejím srovnání s historiografií nové filmové historie. (http://film.ff.cuni.cz/rozcestnik/histori/nova_historie.pdf)


[1] Sadoul,  Georges: Dějiny světového filmu od Lumiéra až do současnosti. Praha, 1963
Gregor, Ulrich; Patalas, Enno: Dejiny filmu. Bratislava, 1968
Toeplitz, Jerzy: Dějiny filmu. Díl 1. 1895-1918. Praha, Čs. filmový ústav 1989

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru