Sergej Paradžanov

Zdroj: www.artlib.ru

Kdyby mi dali za úkol poslat jedno jediné umělecké dílo jako zprávu z planety Země druhé civilizaci, vybral bych Stíny zapomenutých předků, poznamenal po zhlédnutí tohoto filmu francouzský herec Robert Hossein, známý jako hrabě de Peyrak z příběhů o  Angelice, markýze andělů.

Režisérem obdivovaného díla byl Sergej Paradžanov, vlastním jménem Sarkis Josifovič Paradžanjan. Člověk ve vztahu ke konvencím až surrealisticky rozporuplný, průměrně vzdělaný a současně geniální, který na otázku, jaké jsou zdroje jeho tvorby, odpovídal jednoduše: Život sám. Narodil se 9. ledna 1924 v Tbilisi v arménské rodině. Se sestrami Rusanou a Annou vyrůstal v prostředí drahokamů, koberců a uměleckých předmětů. Paradžanovův otec se totiž věnoval povolání, kterému se v Gruzii, křižovatce evropského a asijského kontinentu, dobře dařilo: byl starožitníkem.

Obchod plný tajuplné krásy a teatrálně nadsazená atmosféra tbiliských tržnic se nesmazatelně zapsaly do Paradžanovovy paměti. Na nákupy rád chodíval s matkou Siran Davidovnou, proslulou v širokém okolí svými hereckými a režijními vlohami. Režisérem se člověk nestává, ale rodí. Přichází to k němu z útrob matky, která by měla být umělkyní, neboť především ona mu to musí předat. Měl jsem štěstí, že mí rodiče byli artistní lidé, vzpomínal na dětství v dobách své největší slávy. Nebyl to však žádný z uměleckých oborů, který začal Paradžanov v osmnácti letech studovat. Na vysoké škole dopravní strávil pouhý rok, poté odešel na konzervatoř, aby se věnoval choreografii a opernímu zpěvu. V roce 1945 byl z rodného Tbilisi vyslán do Moskvy, aby si ještě přibral režii na filmové škole VGIK.

Když na VGIKu nastával čas prezentovat ročníkové práce a ukončit diplomky, bylo možné vidět studenta Sergeje Paradžanova hned na několika místech najednou. Nedělalo mu problém během jednoho dne navštívit výstavy, muzea, knihovny, starožitnictví, několik kamarádů. Upřesňoval, jaký má mít hrdinka účes, jaký prsten nosit na tom kterém prstu, jaký střih a barvu šatů si objednávat. V jednom domě vyškemral kousek brokátu, z druhého poté, co dal do zástavy vlastní čepici, přinesl malou sošku, popsal jej  jeden z profesorů. 

V Moskvě se Paradžanov zamiloval do krásné dívky z Tatarstánu. Vztah však netrval dlouho, po měsíční známosti byla dívka nalezena mrtvá. Zjistilo se, že ji pod kola vlaku hodili fanatičtí rodiče, kteří se nesmířili s tím, že jejich potomek miluje jinověrce. Milostné drama, znějící Středoevropanovi jako historka z dávných časů, Paradžanova silně zasáhlo. Svou osudovou ženu našel až v Kyjevě, kam po absolvování filmové režie dostal roku 1951 umístěnku. Jmenovala se Světlana Ščerbaťuková a její otec byl velvyslancem v Kanadě. Tato elegantní, vzdělaná a jakýmsi vnitřním světlem prostoupená dívka se za něj i provdala. Měli spolu syna Surena, který později také studoval filmovou režii. Život s umělcem Paradžanovova formátu však nebyl pro Světlanu jednoduchý a skončil roku 1961 rozchodem. Nikdy se však od něj neodvrátila a zůstala mu dobrou přítelkyní až do smrti.

Zdroj: nostalghia.cz

Umělecky nezačal Paradžanov zrovna nejlíp. Nejdříve to byl Andriješ (1954), moldavská pohádka natočená v ukrajinském studiu, kterou údajně s vlídností přijal klasik domácí kinematografie Alexandr Dovženko. Ohlasy v tisku ale pochvalné nebyly, a proto se Paradžanov raději věnoval dokumentům. Návratem k hrané režii měly být tři filmy (První chlapec, Ukrajinská rapsodie, Květ na kameni), které vznikly v letech 1959 – 1963. Jejich kvality dodnes vyvolávají spory. Všechny tři diletantsky naplňují požadavek socialistického realismu, což je vzhledem k Paradžanovově vrcholné tvorbě až nepochopitelné. Existují dva výklady. Podle jednoho jde o naprostou tvůrčí nemohoucnost, podle druhého o hru s mocí: snaha zdiskreditovat oficiální umění zdůrazněním jeho lživých schémat, falešného patosu a kýče.

Prozření

Výrazným zlomem v životě Sergeje Paradžanova byl rok 1964. Tehdy na objednávku ukrajinského filmového studia natočil ke 100. výročí narození Mychajla Kocjubynského zmiňované Stíny zapomenutých předků, adaptaci stejnojmenné prózy. Autorovy popisy karpatské přírody a svébytný život Huculů, v němž se mísí křesťanské prvky s pohanskými, poznal Paradžanov s filmovým štábem takřka na vlastní kůži.

Baladický příběh lásky Ivana a Maričky, postavený na dramatickém půdorysu Romea a Julie, se vznikal na autentických místech a za účasti tamních obyvatel. Ti dohlíželi na věrnost zachyceného prostředí, jež se projevovala v použití rekvizit, pořádání obřadů a vylíčení mezilidských vztahů či spíše vášní. Do filmu se tak dostalo něco až mysticky přírodního, snímek byl oceněn řadou mezinárodních cen.

Paradžanov byl uchvácen bohatostí folklorního a etnografického materiálu, neváhal jej ale místy domýšlet a upravovat. Dělal tak ovšem se souhlasem horalů, proto byly jeho zásahy sotva postřehnutelné. Jako rodák z multikulturního Tbilisi snadno pronikal do myšlení a cítění jiných národů, zejména přes fenomén krásy lidové řemeslné tvorby. K úspěchu celého projektu mu dopomohl kameraman Jurij Iljenko, který svou emocionální kamerou, jež mnohdy nerespektovala prostor a čas, výrazně rozšířil možnosti filmové řeči. Silného emotivního účinku dosáhl i v práci s barvou, proto se např. na stránkách francouzského filmového tisku psalo: Paradžanov je víc než režisér. Je malíř, který z každé scény vytváří mistrovský obraz.  

Stíny zapomenutých předků proslavil Paradžanov nejen sebe, ale i celé ukrajinské ateliéry, proslul zvlášť bdělou kontrolou nomenklaturních ideologů. Povzbuzen úspěchem, pustil se Paradžanov do filmu Kyjevské fresky, v němž zamýšlel vystihnout proměnlivou duši a atmosféru milovaného města. Natáčení však nedovedl do konce. Fragment, pojatý skutečně ve stylu starobylých nástěnných maleb, posloužil jako záminka k rozpoutání kampaně, v níž byl označen za buržoazního nacionalistu. Připomínat svébytnost národních kultur bylo v té době prostě nežádoucí. V této situaci využil pozvání studia Armenfilm a roku 1967 odjel z Ukrajiny pracovat na Kavkaz. Nechal za sebou jedno z největších děl ukrajinské kinematografie, které otevřelo oči i ostatním režisérům, volně vytvářejícím fenomén tzv. poetického filmu (Leonid Osyka, Jurij Iljenko, Ivan Mykolajčuk).

Případ Sajath Nova

Zdroj: parajanov.com

V Arménii nabídli Sergeji Paradžanovovi natočit film o básníku a pěvci 18. století Sajath-Novovi, který psal poesii arménsky, gruzínsky a turecky. S potěšením se chopil této příležitosti, svět kavkazského barda mu byl blízký. Napsal scénář a pečlivě vybíral exteriéry. V době příprav stačil ještě natočit krátký dokumentární snímek o Hakobu Hovnathanjanovi, malíři 19. století, jehož poetiku částečně přenesl do filmu Sajath Nova.

Film byl očekáván s napětí. Goskino, které jej financovalo, předpokládalo, že půjde o tradičně pojatý životopisný snímek, a proto bylo šokováno nekonvenčností, jaká se objevila na předváděcí projekci. Cos to natočil?! Ničemu nerozumíme! Možná jsme to viděli pozpátku, tak údajně reagoval ministr kultury. Paradžanov koncipoval Sajath Novu jako sled nádherných obrazů, inspirovaný arménským starobylým divadlem, křesťanskými ikonami a islámskou miniaturou, která se výrazně odlišovaly od postupů uplatněných ve Stínech zapomenutých předků. Zobrazený koloběh života v kategoriích dětství, dospělosti a zralosti pojednával o různých podobách lásky a moudrosti, k nim hrdinovi dopomáhala především víra a posléze mnišská pokora. Na výtky směrované k této hluboce osobní výpovědi o duši člověka, ve které slova byla nahrazována symboly, vznosnými gesty a vynikající hudební partiturou, odpovídal Paradžanov zcela jednoznačně: Toto je moje kinematografie.

Sajath Nova stál hodně peněz, proto byl zájem o jeho uvádění. Na příkaz Goskina jej zkrátil ruský režisér Sergej Jutkevič o několik minut, přičemž se pokusil dát filmu chronologický pořádek. Epizody doplnil vysvětlujícími mezititulky a celé dílo dostalo nový název Barva granátového jablka. Paradžanov se těžce smiřoval s provedenými změnami, dokonce prohlašoval, že se jedná o jiný film. Co však v něm přes všechny zásahy zůstalo, byla krása, která se rovněž stala společným jmenovatelem jeho dalších projektů.

Vězení

Na natáčení si ale musel Paradžanov počkat patnáct let. V roce 1973, čtyři roky po dokončení Sajath Novy/ Barvy granátového jablka, byl zatčen. Stalo se tak v Kyjevě, kam jel navštívit nemocného syna Surena. Přišli si pro něj do bytu v Ševčenkově ulici, pověstného Paradžanovovou pohostinností, štědrostí a gejzírem historek, jimiž bavil své hosty.

Obžalovali jej z homosexuality, která byla tenkrát v Sovětském svazu trestná a za kterou byl odsouzen k pěti letům vězení v pracovním táboře. Přísný rozsudek se mimo jiné opíral o skutečnost, že už byl jednou ve vazbě, a to v Tbilisi roku 1947. Důvody a okolnosti uvěznění nejsou dodnes řádně objasněny, pravděpodobně šlo o nařčení z machinací s devizami a starožitnostmi. K rozsudku se připočetlo i Paradžanovovo vystoupení v Moskvě a Minsku, kde se kriticky vyjadřoval ke kulturní politice vlády.

Přestože fyzicky Paradžanov zmizel z veřejného života, nebyl díky přátelům zapomenut. Hlavně na něj myslela Lilja Briková, legendární přítelkyně Vladimíra Majakovského, která se s Paradžanovem seznámila roku 1973 při jeho moskevské návštěvě. Tato dvaaosmdesátiletá žena k němu pojala city natolik vřelé, že si za hlavní úkol svého konce života předsevzala jeho záchranu. Během návštěvy Paříže, kterou podnikla s manželem Vasilijem Katanjanem, autorem dvou knih o Paradžanovovi, kontaktovala levicového spisovatele Louise Aragona a poprosila ho o pomoc. Aragon nezklamal a v říjnu roku 1977 se při setkání s Leonidem Brežněvem přimluvil za jeho osvobození. Snaha byla korunována úspěchem a Paradžanov vyšel z vězení o rok dříve. Vtipně celou situaci charakterizoval jeden z jeho přátel: Legenda pomohla mýtu, Lilja Paradžanovovi.

Během vězení dostávala Briková dopisy, v nichž Paradžanov zasílal drobné koláže, jež v táboře vyráběl, aby vůbec dokázal přežít. Prostředí, do něhož se dostal, bylo drsné a nemilosrdně se podepsalo na jeho zdraví, které už tehdy nebylo dobré. Snad největší pokoření zažil za lednové noci, kdy byl zavřen do dílny po kolena zatopené vodou, kterou měl do rána v kbelících vynosit. Pocity z těchto dnů nejlépe vystihují slova, jež adresoval své manželce: Drahá Světlano! Když jsem se narodil, uviděl jsem oblaka, krásnou matku, uslyšel jsem šum větru, hlas zvonu – to všechno z balkónu dětství, za což teď musím zaplatit.

Kolážemi ze suchých květů, reliéfy imperátorů z aluminiových víček od mléka a panenkami z jutových pytlíků od cukru si kompenzoval nezadržitelnou potřebu tvořit, aniž možná tušil, že se mezitím stal pro Západ symbolem zvůle sovětské policejní moci. Petice za jeho osvobození podepisovali italští režiséři (M. Antonioni, B. Bertolucci) a světově uznávaní spisovatelé (A. Moravia, J. Updike), v rámci možností pomohli i sovětští filmaři.

Po propuštění toužil Paradžanov vyjet na dva roky do Iránu a tam pracovat na projektu Lejli a Medžnun. Napsal proto dopis následujícího znění: Moskva. Kreml. Tajemníku Kosyginovi. Poněvadž jsem jediným nezaměstnaným režisérem v Sovětském svazu, snažně vás prosím o povolení přechodu přes sovětsko-íránskou hranici. Možná se tam stanu zakladatelem íránské kinematografie. Paradžanov. Přirozeně mu výjezd nebyl povolen, proto se vrátil do Tbilisi do rodného domu, který obývala sestra Anna. Na léta nesvobody vzpomínal s ironií: Jako Armén narozený v Gruzii jsem seděl v ruském vězení za ukrajinský nacionalismus.

Další vězení

Paradžanovův dům, schoulený pod Davidovou horou na ulici Kote Meschi, byl vyhledávaným místem turistů. Po jeho strmých schodech k dřevěné pavlači prošly stovky návštěvníků, zejména mladých lidí, kterým Paradžanovovo nespoutané myšlení a vystupování bylo sympatické. Hostitel je oblékal do vlastnoručně ušitých kostýmů a vytvářel s nimi nápaditě komponované živé obrazy, přitom je bavil bizarními historkami, které spíše hrál, než vyprávěl. Svou štědrostí toto „paradžanovovské divadlo“ k dokonalosti, málokdo odcházel z jeho obydlí neobdarován. Mezi hosty byl i Allan Ginsberg, Marcello Mastroianni a Andrej Tarkovskij, kterého považoval za svého učitele, byť sám byl o osm let starší.

Zdroj: nostalghia.cz

O vztahu Paradžanovova k Tarkovskému vypovídají dvě situace. První si Tarkovskij zformuloval do svého deníku takto: Šel jsem na recepci, kterou v restauraci Baku pořádal Serjoža Paradžanov. Lara jít nemohla. Na závěr večírku se Serjoža opil, začal nadávat jak dlaždič, pak vlezl obutý do bazénku a nechal se fotografovat a daroval mi meloun!        Druhá situace je o poznání tragičtější. Ještě před odchodem Tarkovského do Itálie mu „žák“ Paradžanov v dopise napsal: Měl by sis odsedět alespoň dva roky. Bez toho se v Rusku velkým režisérem nestaneš.

Co se týče vztahu Paradžanova k obdivovaným osobnostem, neuskutečněno zůstalo setkání s dalším velikánem světové kinematografie Federikem Fellinim, pro kterého dokonce zhotovil orientální chalát a jehož obdivný dopis použil v jedné z koláží, jež se od dob vězení rozrostly do větších rozměrů. V roce 1981 se Paradžanov veřejně zastal uměleckého ředitele Divadla Na Tagance Jurije Ljubimova za jeho představení o zesnulém Vladimíru Vysockém. Navíc bylo proti němu vzneseno dosti absurdní obvinění z úplatkářství (pravděpodobně se sám udal), jehož se dopustil v zájmu synovce Georgije, který se hlásil na vysokou školu. Roku 1982 stál Paradžanov znovu před soudem. Vypadalo to, že dostane pět let podmíněně. Přimluvila se však za něj u Eduarda Ševarnadzeho, tehdy prvního muže Gruzie, básnířka Bella Achmadulinová. Po jedenácti měsících byl nakonec propuštěn. Seděl jsem za Chruščova, Brežněva i Andropova, chlubíval se Paradžanov svým návštěvám.

Dárek Gruzii a Ázerbájdžánu

Záhy po zproštění viny se Paradžanovovi ozvalo studio Gruzijafilm s nabídkou natáčet nový film. Připojilo však dobře míněnou radu: vzít si spolurežiséra, neboť za kamerou nestál už dlouho. Sergej Paradžanov se tedy spojil s hercem Dodo Abašidzem a začali natáčet Legendu o Suramské pevnosti. Ve skutečnosti se jednalo o spolupráci pouze formální, projekt byl ryze Paradžanovův, který jej zamýšlel věnoval své rodné zemi.

Podobně, jak tomu bylo už dříve, i zde se Paradžanov identifikoval s hlavní postavou vyprávění.  Po Ivanovi a Sajath-Novovi to byl mladík Zurab, který se z vlasteneckých pohnutek nechal zazdít do stěn pevnosti, aby zvýšil její odolnost proti nájezdům nepřátel. Formálně Paradžanov pokračoval v postupech uplatněných v Barvě granátového jablka s tím rozdílem, že se zde vedle oživovaných ikon a miniatur výrazněji prosazovaly divadelní prvky, zejména uplatňované v žánru mystéria. Když se film roku 1984 objevil na plátnech kin, byl přijat s nadšením. Psalo se o režijní suverenitě, v níž ani po patnáctileté pauze nebyly patrné stopy nejistého vedení. Zážitky z natáčení však byly různé. Zajímavě to popsal jeden člen štábu v odpovědi na otázku, jak se mu spolupracovalo s režisérem: Viděli jste někdy zlo? Zlo – to je Paradžanov!

Po krátkém filmu Arabesky na téma Pirosmani pojednávajícím o gruzínském naivním malíři na přelomu století , jenž ve svých obrazech dokázal zachytit hrdost a pokoru svého národa, se Paradžanov upnul k Lermontovovi, k jeho Démonu a Ašiku-Keribovi. Vzhledem k realizační náročnosti prvního projektu se rozhodl pro druhou variantu, orientální pohádku s typickým syžetem islámského Východu. Příběh o chudém pěvci, vydávajícím se na strastiplnou pouť za bohatstvím, které by mu umožnilo sňatek s milovanou dívkou, natočil Paradžanov záměrně mnohem košatěji než předchozí filmy. Zapojil však do toho i humor a prvky sebeparodie, jako by tušil, že právě Ašik-Kerib, o jehož udatnosti slýchával v dětství z matčina vyprávění, bude jeho dílem posledním.

Uznání

V únoru roku 1988 se Sergej Paradžanov zúčastnil festivalu v Rotterdamu, kam bylo sezváno dvacet režisérů z různých končin světa jako naděje pro kinematografii 21. století. Byla to jeho první cesta do zahraničí, kterou uskutečnil v 64 letech. Měla triumfální ohlas, po níž následovaly návštěvy Porta, New-Yorku, Benátek, Berlína, Paříže a dalších měst a zemí. Nehledě na okouzlení jeho filmy, fascinoval Paradžanov západní veřejnost svou extravagantní bezprostředností, kterou neztratil ani po tolika letech strádání. Zájem mu lichotil a ponoukal ho k mystifikacím. Na otázku zahraničního novináře, jak dlouho byl vlastně vězněn, uvedl  bez ostychu patnáct let. Výtku svých přátel přešel zcela „paradžanovsky“: A nemohl jsem snad? Byl by si Paradžanov ještě více vymýšlel a dál rámoval svůj život do takřka uměleckého díla, kdyby se u něj neobjevily zdravotní komplikace.

Paradžanov byl pozván do Arménie, aby tam žil a tvořil. Počítalo se s tím, že natočí vysněný projekt, o kterém vždy mluvil s velkým nadšením. Vznikl už v roce 1969 za pobytu v kyjevské nemocnici, kdy se léčil z těžké nemoci a nebyl si jist uzdravením. Tehdy naskicoval scénář k filmu Zpověď, někdy překládaném i jako Vyznání, obsahujícím především vzpomínky na dětství. Důležitou roli v něm hrál zdemolovaný hřbitov, na jehož místě se budoval nový rekreační park. Svůj prostor zde dostala i matka, přesněji vzpomínka na její kožich, který kvůli častým prohlídkám čekistů měla na sobě jen dvakrát: když napadl první sníh a když zemřel otec.

Studio Armenfilm dalo Paradžanovovi jedinečnou příležitost sen uskutečnit. Z pohledu samotného tvůrce však bylo pozdě. Uvědomil si, že to není pro něj samotného v době, kdy se země dostává z otřesu po ničivém zemětřesení aktuální a kdy začínají boje v Náhorním Karabachu, aktuální a že je lépe zůstat u legendy, kterou ze scénáře za dvacet let udělal. Navíc cítil, že mu docházejí síly.

Nesmrtelnost

Památník v Tbilisi; Zdroj: nostalghia.cz

Po dvou dnech natáčení Paradžanov projekt zastavil a podrobil se lékařské prohlídce. Na levé plíci mu našli rakovinový nádor, patrně důsledek neléčeného zápalu plic z vězení. Nechal se v Moskvě operovat a doufal, že všechno bude v pořádku. Ale nebylo. Díky přátelům byl převezen do Paříže, kde ho důkladněji vyšetřili. Divili s, proč mu v Moskvě neudělali chemoterapii, proč mu dovolili volný pohyb. Z pařížské nemocnice putoval do Jerevanu, jeho stav se však nezlepšoval.

Cítil, že se jeho čas pomalu naplňuje, proto více než kdy jindy myslil na konec. Pochován chtěl být v jerevanském Panteonu ve společnosti Williama Saroyana, Arama Chačaturjana a dalších světově proslulých velikánů arménské kultury. Postupně se stal nepohyblivým a nepoznával okolí. Znovu se podnikla cesta do Paříže, kde byla nasazena nová léčba. Nic ale nepomohlo, Sergej Paradžanov zemřel 20. července 1990 v Jerevanu.

Umělecký odkaz, jenž po sobě zanechal, zůstává dodnes živý. Paradžanov strhává na sebe pozornost nejen jako autor čtyř nezaměnitelných filmů či výtvarník (viz výstavy Neznámý Sergej Paradžanov, Svět Sergeje Paradžanova), ale též svou osobností. Svědčí o tom dvacet dokumentárních snímků, v nichž se režiséři různých národností pokusili vystihnout Paradžanova jako fenomén. S jedním z nich Paradžanov – poslední jaro (1992, r. Michail Vatanov) jsme měli příležitost se setkat na 29. Letní filmové škole 2003 v rámci cyklu Film a básník.

Jsem zastáncem myšlenky, že na prvním místě stojí tvorba umělce a ne jeho osobnost. Proto si myslím, že umělci nevyvářejí jazyk umění, ale že jazyk vytváří umělce a ti ho potom jenom nacházejí. Sergej Paradžanov je sám velkým dílem kinematografického jazyka. (…) Jazyk filmu existuje sám o sobě a autor díla je pouze jeho sluhou. A Paradžanov byl sluhou nad jiné věrným a talentovaným. Pokud se někde nachází chrám filmu, v němž najdeme zobrazení, světlo a skutečnost, pak Paradžanov je pánem i správcem tohoto chrámu.

Jean-Luc Godard k Paradžanovovi – filmovému stylistovi v dokumentárním snímku Paradžanov- poslední jaro.

Výběrová filmografie Sergeje Paradžanova:
1954 Andriješ / Andriješ
1958 První chlapec / Pervyj pareň
1960 Ukrajinská rapsodie / Ukrajinskaja rapsodija
1962 Květ na kameni / Cvetok na kamně
1964 Stíny zapomenutých předků / Tini zabutych predkiv
1965 Hakob Hovnathanjan /  Hakob Hovnathanjan  krátký film
1969 Barva granátového jablka / Cvet granata / Sajath Nova
1985 Legenda o Suramské pevnosti / Legenda o Suramskoj kreposti
1986 Arabesky na téma Pirosmani / Arabeski na těmu Pirosmani krátký film
1988 Ašik-Kerib / Ašik-Kerib

Tomáš Hála

Text, vytištěný v katalogu 33. Letní filmové školy,

byl na stránkách 25fps zveřejněn s laskavým svolením autora.