Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Dokumentární detektivka

Dokumentární detektivka

RECENZE: Ztracená dovolená (režie: Lucie Králová, 2007) – ADÉLA DOUDOVÁ –

Snímek Ztracená dovolená je prvním celovečerním dokumentem mladé režisérky Lucie Králové a vznikal jako absolventský film na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. Poprvé byl promítán, dá se říci ještě v pracovní verzi a pod původním názvem 103 minut ze ztraceného kufru, na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v roce 2006. O rok později si z Karlovarského filmového festivalu dokonce odnesl Cenu za nejlepší dokumentární film nad 30 minut. To již snímek nesl distribuční název Ztracená dovolená. Další předpremiérou bylo uvedení v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. V té době byl již film zakoupen do distribuce Asociací českých filmových klubů a zařazen jako zástupce České republiky do putovní filmové přehlídky Střední Evropa, která má přibližovat současnou evropskou tvorbu.

Změna názvu však není jediným zásahem ze strany tvůrců od doby, kdy byl film promítnut v Jihlavě. Zásadní je i zkrácení délky snímku o téměř 20 minut, jež mu dodalo svižnější tempo a přesnější myšlenkový ráz. Původním záměrem režisérky bylo zpracování tématu masového turismu. Když se poté dozvěděla, že český cestovatel Láďa Jelínek nalezl ve Švédsku opuštěný kufr s 22 negativy, na nichž pózují neznámí Asiaté, rozhodla se toto téma do svého dokumentu začlenit. Později se záležitost s fotografiemi ukázala sama o sobě natolik zajímavá, že se jí podřídil i původní záměr. Začala se tak odkrývat témata a otázky, jakými jsou propojenost dnešního světa, co je možné se o člověku dozvědět z fotografie, lze-li podle fotografií nalézt zcela neznámé lidi a jaký mají turistické snímky vlastně význam. To vše na pozadí dlouhé a spletité cesty za zjištěním identity oněch neznámých Asiatů z fotografií.

dovolena_1

Možná i proto, jakou mělo celé natáčení povahu a cíl, se tvůrci rozhodli film nazvat „dokumentární detektivkou“ a přizpůsobit mu tak svou podobu. Nemyslím, že by dokumentární film nemohl využívat žánrového řazení či prvků převzatých z hraného filmu, ale je možné, že u mnohých diváků to může působit jako matoucí, sporné či dokonce nevhodné. Otázkou spíše zůstává, nakolik zadané formě Králová dostála. Je pravdou, že výsledný tvar skutečně detektivní rysy obsahuje. Film se totiž prostřednictvím sběru nepřeberného množství více či méně zajímavých a důležitých informací snaží vypátrat identitu šesti mužů z fotografií pomocí nejrůznějších metod a prostřednictvím nejrůznějších lidí. Hledání oněch, jak se později dozvídáme, Číňanů trvalo téměř čtyři roky.

 Startovacím momentem celého pátrání se stala výstava fotografií v pražské Galerii Mánes, která vzbudila poměrně velký zájem veřejnosti. Mnoho lidí tak Králové pomohlo identifikovat velkou část míst po celé Evropě, která se na fotografiích objevují. Jednu z následujících linií pátrání totiž tvoří cesta po těchto místech. Režisérka se snaží nacházet totožná místa v reálu a poté je konfrontuje s fotografiemi. Nejčastěji komponuje snímek do obrazu reálného objektu či přírodní scenérie nebo nám nejprve ukáže fotografii, za kterou se po jejím odstranění ze záběru výše uvedené nachází. I když se Králová snažila tento motiv variovat, je počet jeho užití možná přehnaný, postupně ztrácí na originalitě a působí jako přebytečná výplň.

Při své cestě se tvůrci obrátili na řadu lidí nejrůznějších oborů, aby jim pomohli s pátráním. V této (zřejmě zajímavější) části dokumentu má divák možnost sledovat, jak postupné neúspěchy nutí tvůrce oslovovat čím dál bizarnější osoby. Před kamerou se tak ocitnou skuteční kriminalisté a vědečtí odborníci na straně jedné a soukromý detektiv (s pohledem a nadhledem amerického šerifa) s nejrůznějšími kartářkami a měřiči aury na straně druhé. Většina těchto vstupů ale tvoří spíše druhou vrstvu příběhu. Ozvláštňují jej, komentují, ironizují a přináší nové perspektivy pohledu na nastolené otázky. Králová se pokoušela i o komunikaci s nejrůznějšími médii. Zatímco například v Heidelbergu vyšli režisérce s otištěním článku v novinách vstříc, několikrát oslovovaná Centrální čínská televize na prosbu o pomoc dlouho nereagovala. Aby mohla s hledáním šestice mužů pomoci i nejširší veřejnost, byly založeny internetové stránky filmu, kde byly všechny fotografie a informace o dosavadním stavu natáčení k nalezení.

dovolena_2

Stejně jako samotné pátrání má i dokument kolísavé tempo. Je-li režisérka vedena slepou stopou nebo zrovna tápe „jak dál“, rytmus se zpomaluje a divákovi jsou předkládány zbytečné informace. Rozebírat několik minut, proč si Číňané před kavárnou fotili starší ženu v červeném svetru působí poněkud bulvárně. Přihlédnu-li ještě k tomu, že tato informace nemá téměř žádnou výpovědní hodnotu a nikam příběh neposunuje. Podobných momentů je v dokumentu více. Zhruba v polovině snímku již tvůrci natolik tápou, že zařadí záběr na čajový obřad, doprovázený tradiční čínskou hudbou. Nemám nic proti podobnému zacházení s asociacemi či se začleňováním na první pohled ne zcela pochopitelných nebo dlouhých záběrů připomínajících tvorbu Karla Vachka, zde si však Králová zvolila jasný tvar nebo alespoň předobraz – detektivku – a měla by se snažit mu dostát více než jen v tom, že bude někoho hledat. Chtěla-li se režisérka více zamýšlet a hledat nejrůznější souvislosti, měla film spíše označit za „detektivní esej“. Detektivní nádech pak dávají dokumentu ještě strojově psané titulky, ve kterých tvůrci diváka informují o dalším postupu v pátrání, o změně místa, posunu v čase či se v nich svěřují se svou bezmocí. Napětí i rytmus jsou budovány bohužel téměř výhradně hudbou a přidanými zvuky.

Samostatnou kapitolou je pak závěr filmu a především jeho vyznění. Ve chvíli, kdy se již Králová rozhodla film sestříhat tak, že bude mít otevřený konec, se podařilo navázat kontakt s Čínskou centrální televizí a prostřednictvím jednoho z pořadů nalézt ony muže, mimochodem vysoce postavené úředníky. Režisérka byla se svým štábem pozvána do Číny, aby se uskutečnilo tolik let vytoužené setkání. Nastala tak anabáze oficiálních večeří, oficiálních poděkování a oficiálních proslovů o přátelském propojení východu a západu, kterému se, slovy jednoho z čínských moderátorů, říká globalizace. A tak tvůrce dokumentu, kteří několik let vkládali do hledání veškeré osobní zaujetí, čekalo poněkud neosobní setkání plné prázdných frází.

dovolena_3

Snímku Ztracená dovolená nelze přes některé výhrady upřít originalitu a atraktivitu, jež by mohla být blízká i divákům, kteří běžně na dokumenty nechodí. Distributorům pak patří dík za odvahu vyjít s ním do kin. O turismu jako takovém se divák z filmu mnoho nedozví. Absolvuje však jeho prostřednictvím dlouhou a spletitou cestu za určením identity několika lidí. Během ní nalezne i odpovědi na některé otázky, které si režisérka na začátku položila. Lze v dnešním propojeném světě někoho najít jen na základě fotografie? Ano. Lze jen na základě turistické fotografie vyčíst něco o člověku? Do jisté míry ano. Otázka, která prozatím zůstává otevřená je: „Můžeme si porozumět?“ A otázka, se kterou přicházím já: „Měla vůbec Lucie Králová právo zasáhnout takovýmto způsobem do něčího soukromí a víceméně ho, ač s dobrým úmyslem, zneužít?“

Ztracená dovolená

Režie: Lucie Králová
Scénář: Lucie Králová
Kamera: Tomáš Sabo, Braňo Pažitka
Hudba: Petra Gavlasová
Premiéra: 27. 9. 2007
Distributor: AČFK
ČR, 2007, 84 minut

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 383

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru