Když se dědeček věšel…

RECENZE: Zhrobudohrobu (režie: Jan Cvitković, 2005) – ONDŘEJ ŠÍR –

Režisér Jan Cvitković je pro Slovinsko v současnosti něco jako Petr Zelenka nebo Jan Hřebejk pro Českou republiku. Jeho poslední film Zhrobudohrobu získal (mimo jiné) cenu na MFF v Sofii za nejlepší balkánský film. Úspěchů se dočkal také na festivalech v San Sebastianu nebo Varšavě. Kdybych měl vyjmenovávat všechna ocenění, která film sesbíral, zabralo by to značnou část této recenze. Až mě to popravdě zaskočilo a nezbývá mi, než si položit otázku, čím je snímek tak zajímavý? Na první pohled se totiž jedná o žánrově nevyvážený mix, který zprvu připomíná Good bye Lenin, poté si chvíli myslíte, že se díváte na Woodyho Allena (to když film získává jakousi hořko-sladkou příchuť cynického tragična, které nakonec vyústí v násilný čin, jenž by se dal zpodobit v masochistickém horroru se sexuální tématikou), aby byl nakonec ukončen ve stylu Quentina Tarantina.

Nabízí se hledání odpovědi na otázku, jak tento žánrový mix vlastně drží pohromadě. Problém je to vlastně tím spíš ošemetný, že Zhrobudohrobu opravdu pohromadě drží. Tedy alespoň v rámci ústřední linie filmu, kterou tvoří stáří a smrt. A tak si vlastně odpovídáme na první otázku, kterou jsme nastínili v souvislosti s festivalovými oceněními. Film totiž svou ústřední linií zapadá do v současnosti živého tematického trendu zobrazování stáří ve filmu. Že tento trend je opravdu živý, dokazuje například úspěch Svěrákových Vratných lahví. Stáří bude také ústředním tématem připravovaného filmu Vladimíra Morávka O rodičích a dětech nebo The bucket list Roba Reinera.

Hlavním hrdinou Zhrobudohrobu je profesionální pohřební řečník Pero (Gregor Baković (( Více o něm na http://www.odgrobadogroba.com/si/ustvarjalci/#11 )) ), který si našel zvláštní přístup ke smrti, místy hraničící až s cynismem. („Pozůstalý byl pevný člověk…. Slyšeli jste, že by někdy řekl slovo relativní? Ne… No vidíte, už ani neřekne.“). Má na smrt svůj vlastní názor („Každý chce do nebe, ale nikdo předtím nechce umřít.“). Jeho otec před půl rokem přišel o manželku a snaží se za každou cenu spáchat sebevraždu, vždycky se to ale nějak nezdaří. Smrt je tak s hlavním hrdinou filmu nejen v práci, ale i doma u večeře. Dochází ke konfliktu a neporozumění mezi dvěma generacemi, které se přenáší do vztahu s přítelkyní. Zato soused Šuki, jediný Perův opravdový kamarád (Drago Milonović), má celkem bezstarostný život. Leští své malé autíčko a občas si někam vyjede s přítelkyní.

Po již několikátém pokusu o sebevraždu je převezen děda do nemocnice, kde dostává nový impuls do života. V zásadě se tak o 180° otáčí jeho situace, která stejně tak otáčí situaci ostatních postav. Ti, co se doteď měli špatně, se mají lépe, zatímco postavy bezstarostné (Šuki) se dostávají do nečekaných potíží. A to je vlastně odpověď na druhou otázku, kterou jsme nastínili. Otázka žánrového převratu v průběhu filmu. Jestliže jsme doteď sledovali bizarní komedii, místy hraničící s dramatem, od tohoto okamžiku sledujeme drama, místy odlehčené komickými momenty.

Zbývá zodpovědět poslední otázku:  Čím to je, že film „drží pohromadě“?

Celistvost filmu je dosažena osobitými filmovými prostředky. Zajímavá je práce s kamerou – Šimon Tanšek se snaží zobrazit jakousi sociologickou sondu, sleduje víc než jednu rodinu. Sleduje její zasazení do krajiny, přičemž užívá panoramatických záběrů. S kamerou však zachází naprosto volně. Snímá záběry trávy z makrodetailů, takže vše vypadá, jakoby natáčel půdu z podzemí. Nebojí se ani volně pohybovat kamerou – bez jakýchkoliv zábran tak uvidíme záběr, který je subjektivním pohledem jedné postavy, přechod od horizontu přes nebe až k trávě. Kamera tak kolem ústřední postavy opíše kružnici. V jiných okamžicích, kdy se má divák soustředit na promluvu jedné z postav, zůstává zase neuvěřitelně statická.

Hranice mezi komedií a dramatem je tenká. Film se přitom pohybuje na této hranici a střídavě se nacházíme na jedné, nebo druhé straně. Pokud něco zdůrazňuje komično ve filmu, pak je to v první řadě hudba, ale také postavy samotné. Hudební motivy Aldo Ivančiće jsou v jistém slova smyslu až komicky karnevalní a z našeho pohledu odlehčují i zdánlivě tragické momenty.

Postavy samy jsou komicky podivné a svojí pestrostí a obyčejností skoro připomínají lidi z jiného světa. Díky této nadsázce dochází k odrealističtění celého příběhu. Film má ale podtext, který všechny nadsazené situace proměňuje v reálné. Tím podtextem jsou situace, jež se mohou stát každému z nás. Starý muž, který nechce žít bez své dlouholeté družky, mladý muž, který se každý den setkává se smrtí a bere ji jako samozřejmost. Z jedné strany ji už začal očekávat, ona ale přišla odjinud. Nebo třeba otázka touhy po pomstě, která člověka přepadne a které často podléhá.

Zde odkrýváme uváděný protiklad. Ten, který film rozbíjí a zceluje zároveň. Jedná se o určité zgrotesknění reálné situace. Pro takový postup se používá termín karnevalizace1 a jako první ho použil Michail. M. Bachtin, když ve 20. letech zkoumal Dostojevského romány. Karnevalizace ve svých filmech užívá i Emir Kusturica. Zatímco on ho spojuje se snovostí, metaforou a magií, u Cvitkoviče se jedná spíše o jistou karikaturizaci postav. Dá se říct, že princip karnevalizace je u Kusturici uplatňován v širším měřítku.

Zhrobudohrobu patří mezi specifické a nezapomenutelné filmy. Budete u něho vybuchovat smíchy, zavírat oči, ptát se, proč je to „celé takové divné“, obdivovat originální záběry, smát se divným lidem, kterých vám ale bude zároveň líto – to vše se vám bude vybavovat i několik hodin po zhlédnutí filmu. Třebaže film nebudete potřebovat vidět znovu, rádi se na něj podíváte už jen proto, abyste zjistili, že všichni na tomhle světě jsou tak nějak divní a dějí se jim divné věci. A jestli to rozdýcháte, zůstane ve vás pěkný romantický příběh o lásce, která kvete v každém věku, a smrti, která vás může potkat rychleji, než jste si kdy mysleli.

Zhrobudohrobu

Odgrobadogroba
Scénář a režie: Jan Cvitković
Producent: Jan Cvitković
Kamera: Simon Tanšek
Hudba: Aldo Ivančić
Střih: Miloš Kalousek
Zvuk: Boštjan Kačičnik
Hrají: Gregor Baković – Pero, Drago Milinović – Šuki, Sonja Savić – Ida, Mojca Fatur – Renata, Nataša Burger – Vdova
Premiéra: 27. září 2007
Distributor: AČFK
Slovinsko, 2005, 102 minut