Anarchy in Iran

TÉMA – KOMIKS VE FILMU: Persepolis – JANA BÉBAROVÁ –

Persepolis – to je černobílý animovaný film barvitě pohlížející na historii i současnost Íránu, jeho společenský a politický život, ale i na otázku emancipace místních žen.

V souvislosti s českým vydáním autobiografického komiksu Persepolis Marjane Satrapiové (1969) a poté i s uvedením jeho stejnojmenné filmové adaptace do kin se u nás často ozývaly hlasy zmiňující nepopiratelnou paralelu k politickému systému v Československu před rokem 1989. Čtenář, respektive divák, v tomto díle jistě najde spousty analogických momentů, neboť totalitní režim s sebou obecně přináší nespočet podobných absurdních situací. A právě se vzpurností a rebelantským postojem hlavní hrdinky vůči společenským autoritám by se starší z nás mohli snadno identifikovat.

„Revoluce je jako bicykl. Jak se kola přestanou točit, padne.“ 

Marjane Satrapiová započíná své vyprávění v roce 1978. Vzpomíná na své dětství v Teheránu, kde vyrůstala v nelehké době. Jako malé děvčátko, které není schopno zcela pochopit, co se to kolem něj vlastně děje, byla nejprve svědkem závažných revolučních změn a poté i otřesných zážitků, jež s sebou přináší válka. Očima osmileté holčičky sledujeme její vnímání společensko-politických okolností, které vedly ke státnímu převratu v zemi. Právě koncem sedmdesátých let dvacátého století v Íránu vrcholil opoziční tlak proti tehdejšímu režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího, jenž v zemi autokraticky panoval téměř čtyřicet let (od roku 1941). Jeho vládní praktiky v Íránu vyvolávaly bouře nepokojů. V průběhu roku 1978 docházelo v ulicích hlavního města k masovým protestním demonstracím, kterých se samozřejmě účastnili i Marjaninirodiče (otec rozbouřené davy fotografoval). Tyto manifestace pak na počátku následujícího roku vyústily v šáhovu rezignaci a tím i v konec íránské monarchie. Vznikla Íránská islámská republika.

Takto v Íránu vypadá přednáška o Botticcelliho Zrození Venuše.

Jaké události revoluci předcházely a co následovalo poté? Jak se v průběhu let změnilo společenské postavení (nejen) Marjaniny rodiny a proč došlo k prohlubování třídních rozdílů? Co znamenají všudypřítomná nesmyslná propagandistická hesla? A především: proč ženy nemají stejná práva jako muži? Na tyto a další otázky získává zvídavá Marjane (a současně i my) odpovědi ze sugestivního vyprávění svých rodičů, babičky a strýce (politického vězně). V průběhu celého filmu se nám dostává nemalých lekcí z historie Íránu, země, jež musela po více než dva a půl tisíce let odolávat útlaku a tyranii. Pomocí těchto střípků jsme schopni si poskládat jasný obrázek o Marjanině rodné zemi a pochopit, že za vším stojí ropa a náboženství.

„Mučednická smrt je jako transfúze krve do žil celé společnosti.“ 

Po politickém převratu v Íránu v roce 1979 zhasly spousty nadějí a snů o lepších zítřcích. I když docházelo k masovému propouštění politických vězňů (za šáhova režimu jich bylo uvězněno více než dva a půl tisíce) a byla ustanovena republika, duchovní vůdce revoluce Rúholláh Chomejní po svém návratu z exilu vládl v zemi v podstatě absolutisticky. Opět docházelo k zatýkání a popravám. A aby toho nebylo málo, v září roku 1980 vypukla válka s Irákem, při níž během následujících osmi let zahynul téměř milion íránských obyvatel. Vysílání státní televize bylo plné lživé propagandy. Chlapci byli do války verbováni ještě jako nerozumné děti prostřednictvím nesmyslných a mozek vymývajících agitačních hesel, která jim byla vštěpována ve škole a která je na každém rohu udeřila do očí.

Chomejní již od počátku kriticky zavrhoval prozápadní politickou orientaci svého předchůdce. Moderní vývoj země nahradil společenský úpadek. Životní styl místních obyvatel se zřetelně proměnil. Mnoho liberálních kroků, které šáh Rezaza své vlády podnikl (například v roce 1963 přiznal volební právo ženám), bylo potlačeno. Společenské postavení íránských žen se rázem zhoršilo. Utužením patriarchátu došlo k výrazné nerovnoprávnosti. V souladu s oficiální ideologií musely ženy opět chodit zahalené – došlo ke znovuzavedení povinného nošení závoje. Dívky od útlého věku vyrůstaly v přesvědčení, že „odhalené chodí jen hříšnice.“ Výuka na školách byla separována – chlapci i dívky odteď studovali odděleně. Šovinistické chování mužů k ženám bylo na denním pořádku. Satrapiová líčí hned několik situací, během nichž byly např. její matka, kamarádky, známé, ale v dospělosti i ona sama, veřejně ponižovány. Scéna, ve které jí „strážci revoluce“ zakazují, aby běžela (spěchá na autobus), neboť její zadek je při běhu vyzývavý, trefně poukazuje na absurdnost celého systému. Stejně nepochopitelně působí i skutečnost, že při studiu výtvarného umění museli být vysokoškolští studenti odkázáni pouze na znalost děl, která prošla nemilosrdnou cenzurou – nahá těla na obrazech byla začerněna, stejně tak bylo považováno za nemyslitelné malovat akty.

Stejně tak nahá dívka sedící modelem je obrovské tabu.

Jakýkoliv projev lidského jednání vybočujícího z politicky a nábožensky „korektního“ rámce byl chápán jako symbol dekadence a tvrdě postihován – nelegální pořádání večírků a konzumace alkoholu, fyzický kontakt na veřejnosti… Populární hudba ze západu či kosmetika pro ženy byly k dostání pouze u překupníků. Společenskou situaci v Íránu Satrapiová staví do opozice k mnohem umírněnějšímu životnímu stylu na západě, konkrétně ve Vídni koncem osmdesátých let, kam jako čtrnáctiletá dívka odjela studovat na francouzské lyceum. Líčí své ne příliš snadné dospívání daleko za hranicemi své rodné země, daleko od hřejivé náruče svých rodičů. Dotýká se otázky nelehkého údělu imigrantů z Blízkého východu, ztráty jejich původního postavení přestěhováním a nepřátelského postoje místních obyvatelům vůči nim. Začlenit se do zdejší společnosti, zejména získat respekt svých vrstevníků, nebylo pro Marjane, íránskou dívku, vůbec jednoduché. Nicméně poznala společenské uspořádání, kde jsou si ženy i muži rovni. Žádné šátky, žádné příkazy a zákazy. Setkala se s doznívající sexuální revolucí a komunitou hippies, okusila návykové látky, aby pak po návratu do Íránu všechny tyto zkušenosti znovu konfrontovala se zdejšími společenskými názory.

Jakožto žena pocházející z moderní rodiny se Marjane Satrapiová z širšího hlediska zabývá především otázkou možnosti emancipace ženy v islámské zemi (řeší problematiku předmanželského sexu, užívání antikoncepce či strasti rozvedené ženy), čímž sice nahrála na smeč radikálním feministkám, avšak i přesto svým literárním/filmovým dílem přinesla skutečně nezkreslený a nezidealizovaný pohled na život v Íránu.

Persepolis

Scénář a režie: Marjane Satrapiová a Vincent Parronaud

Střih: Stéphane Roche

Hudba: Olivier Bernet

Hrají (hlasy): Chiara Mastroianni (Marjane Satrapiová), Catherine Deneuve (Marjanina matka), Daniele Darrieux (Marjanina babička), Simon Abkarian (Marjanin otec) a další.

Francie / USA, 2007, 97 minut