Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Film: Otázka života a smrti

Film: Otázka života a smrti

TÉMA – TVŮRČÍ DVOJICE: Michael Powell a Emeric Pressburger – MILAN HAIN – 

Z jejich příjmení se během let stalo ustálené spojení. Powell a Pressburger. Tvůrčí značka, pod kterou ve Velké Británii 40. a 50. let vznikl korpus mimořádných děl, vymykajících se veškeré dobové produkci. 

Britská kinematografie je většinou vnímána jako „konflikt mezi realismem a únikovostí žánrů fantasy, komedie a melodramatu. (…) ‚Potíž‘ se zařazením snímků Powella a Pressburgera je ve velké míře důsledkem jejich různorodých a hybridních kvalit.“1

30. léta: Seznámení

Michael Powell se narodil 30. září 1905 v Bekesbourne v Anglii. Ve svých 19 letech se přidal k filmové společnosti Rexe Ingrama, s níž strávil několik měsíců při natáčení na Francouzské riviéře. Powell ve společnosti působil především jako herec, ale přičichl i k dalším profesím a pomalu tak začal podléhat kouzlu kinematografie. Po návratu do Anglie krátce působil jako autor propagačních fotografií k Hitchcockovým snímkům Rozmary bohaté ženy (1928) a Její zpověď (1929), tato úloha jej však příliš neuspokojovala. Jeho prosby po profesním růstu byly vyslyšeny v roce 1931, kdy mu byla svěřena režie filmu Two Crowded Hours. V následujících pěti letech se Michael Powell režijně podepsal pod dva tucty tzv. Quota quickies, snímků s krátkou stopáží, nízkým rozpočtem a většinou nepravděpodobnou zápletkou, které byly finančně podporovány americkými studii, jež tak reagovala na Zákon o kinematografii z roku 1927, který významně omezoval podíl nebritských titulů na domácím filmovém trhu. Prostřednictvím schematických snímků různých žánrů se Powell učil řemeslu, jeho talent však většinou zůstával skryt pod vrstvami klišé a patosu. Látku podle svého uvážení mohl zpracovat až v roce 1937. Ostrov zapomenutých byl inspirován skutečným příběhem obyvatel ostrůvku St. Kilda, kteří na počátku 30. let stáli před životním rozhodnutím, zda mají opustit své domovy a přestěhovat se na skotskou pevninu. Powell děj snímku přesunul na shetlandský ostrov Foula, kde tuto událost s pomocí skupinky místních zrekonstruoval. Právě ze spojení postupů dokumentárního (natáčení v exteriérech) a hraného filmu (natáčení ve studiu) pramení výjimečné kvality Powellova díla. Mysticismus, kterého v Ostrovu zapomenutých režisér dosáhl, je rysem často spojovaným i s jeho pozdějšími snímky, natočenými ve spolupráci s Emericem Pressburgrem.

Powell a Pressburger při natáčení.

Emeric Pressburger je starším z dvojice. Narodil se 5. prosince 1902 v maďarském Miškolci. Po studiích na univerzitách v Praze a Stuttgartu se živil jako novinář. V roce 1926 se přestěhoval do Berlína, kde začal psát scénáře pro UFU (například pro Roberta Siodmaka nebo Maxe Ophülse). Po nástupu nacismu mu z rasových důvodů nebyla obnovena smlouva a Pressburger odešel nejprve do Paříže a následně do Londýna. „Nejhorší věci, které se mi kdy přihodily, byly politickými důsledky událostí, které byly mimo mou kontrolu… nejlepší věci byly důsledky toho samého.“2 V Anglii se seznámil se svým krajanem Alexandrem Kordou, který jej ochotně zaměstnal ve své společnosti London Films. V roce 1939 pak došlo k osudovému setkání s Michaelem Powellem, s nímž na téměř dvacet let uzavřel mimořádně výhodný tvůrčí pakt.

1939 – 1945: Válečná léta

Prvním výsledkem jejich spolupráce se stal propagandistický snímek The Spy in Black (1939; Špión v černém), premiérovaný pouhý měsíc před vypuknutím druhé světové války. Conrad Veidt3 v něm hraje kapitána německé ponorky, který je během první světové války vyslán na Orknejské ostrovy s cílem potopit britskou flotilu. Ačkoliv byl film natočen s jasným cílem povzbudit britský lid před rodícím se válečným konfliktem s Německem, hlavní „padouch“ filmu kapitán Hardt je vykreslen jako komplexní lidská bytost, kterou nelze jednoznačně odsoudit. Podobný přístup zdobí i další válečné snímky Powella a Pressburgera. Komerční úspěch titulu The Spy in Black zapříčinil, že tvůrčí partnerství s Conradem Veidtem pokračovalo v dalších dvou filmech – thrilleru Kontraband (1940), jenž s humorem i napětím (tak trochu v hitchcockovském stylu) líčí život v britském přístavu, který se jen hemží německými špióny, a technicolorové pohádce Zloděj z Bagdádu (1940), v níž Powell nahradil režiséra Ludwiga Bergera, jehož nespokojený producent Alexander Korda nemilosrdně vyhodil.

Laurence Olivier jako frankofonní Kanaďan, který doplatí na své hrdinství (49th Parallel).

Film 49th Parallel (1941; 49. rovnoběžka) byl natočen na objednávku britského Ministerstva informací, které si od něj slibovalo rozvíření diskuze mezi americkým lidem o vstupu vlasti do války. Snímek tvoří jakýsi diptych s o dva roky starším The Spy in Black. Sledujeme v něm počínání torza posádky německé ponorky, která ztroskotala v severní Kanadě. Skupina šesti mužů vedená fanatickým obdivovatelem Hitlera poručíkem Hirthem (Eric Portman) se za každou cenu snaží dosáhnout neutrální americké půdy. Powell prokázal nejen řemeslnou zručnost při budování napětí, ale i nevšední um při vedení herců (Laurence Olivier, Leslie Howard), kteří i na malém prostoru podávají vynikající výkony. Emeric Pressburger byl za svou práci oceněn Oscarem za nejlepší původní scénář. Zatímco 49th Parallel zobrazuje válku z pohledu Němců, ve snímku „…One of Our Aircraft is Missing“ (1942; „…postrádáme jeden letoun“) se nepřátelská strana téměř neobjeví. Schéma však zůstává totožné – posádka letounu RAF, sestřeleného nad Nizozemím, se ukrývá před protivníky a spoléhá na pomoc skupiny holandských odbojářů (a překvapivě hlavně odbojářek – nejvýrazněji Britům pomohou dvě nebojácné ženy). Navzdory humorným scénám a relativně šťastnému závěru, v němž se většině britských letců podaří dosáhnout břehu jejich vlasti, filmu vládne spíše smutek a hořkost – jeden z úvodních titulků totiž zmiňuje pětici Holanďanů, kteří za pomoc britské posádce zaplatili životem. Střihačem filmu byl (stejně jako v případě 49th Parallel) David Lean, jenž ve stejné době připravoval svůj režijní debut, rovněž válečnou propagandu, Moře, náš osud (1942).

Gentlemanský souboj, pro nějž v moderních dějinách válečnictví nezbude místo (The Life and Death of Colonel Blimp).

V roce 1942 Powell a Pressburger zakládají produkční společnost The Archers, pod jejíž hlavičkou budou natáčet filmy až do roku 1957. Poprvé mohli diváci slavné logo s terčíkem a šípem vidět u snímku The Life and Death of Colonel Blimp (1943; Život a smrt plukovníka Blimpa).4 Retrospektivně vyprávěný film (inspirovaný slavným komiksem Davida Lowa) se zaměřuje na vývoj vztahu důstojníka britské armády Clivea Candyho (Roger Livesey) a jeho německého protivníka, později věrného přítele Theo Kretschmar-Schulldorffa (Anton Walbrook). Souběžně pak tvůrci zachycují změny v anglické armádě i celé společnosti. Bezprostředně po premiéře se film stal terčem nelítostné kritiky, protože se podle mnohých (včetně Winstona Churchilla) v nevhodnou dobu strefuje do choulostivých míst britské národní povahy – především do dávno překonaného gentlemanství, které je během války nutno odložit stranou. I přesto se stal snímek velkým hitem. Dnes nám může posloužit jako příklad komplexního filmového díla, v němž je každá složka dovedena k dokonalosti – od Pressburgerových dialogů, přes rafinovanou vyprávěcí strukturu, herecké výkony (za zmínku stojí ještě mladičká Deborah Kerr v trojroli Candyho osudových žen) až po práci kamery a užití barvy (vyjma Zloděje z Bagdádu, natočeného na zakázku,se jedná o první Powellův barevný film).

Moderní poutníci dosáhli svého cíle (A Canterbury Tale).

A Canterbury Tale (1944; Povídka canterburská) opět otevírá známá témata – odehrává se na pozadí druhé světové války a mimo jiné vykresluje vztahy mezi dvěma národnostmi – Brity a Američany. Zároveň však snímek stojí v opozici k předchozím (anti)propagandistickým filmům. Jak je z názvu patrné, výchozí inspirací se staly Chaucerovy Canterburské povídky. Skupina novodobých poutníků podniká cestu ke Canterburské katedrále, při níž se každému zhmotní jeho životní přání. Nevšední atmosféra filmu a jeho mystický přesah mají příčinu v tajemné zápletce o „lepidlovém muži“, ve zvláštním způsobem nevlídné krajině hrabství Kent, jež, zdá se, Powella a Pressburgera zcela pohltila, i ve střetu křesťanství a pohanství, který je v celém díle přítomen. Ve 40. letech se snímek nedočkal vřelého přijetí, s odstupem několika desetiletí je však považován za jeden z nejpozoruhodnějších britských filmů vůbec.

Válka tvoří pozadí i ve filmu Cesty k cíli (1945), který se však odehrává daleko od bitevní vřavy. Powell se opět vrací na sever na skotské pobřeží. Netradiční milostný příběh ženy, která opouští město a odjíždí na Hebridy, aby se provdala za bohatého průmyslníka, je otevřenou kritikou materialismu. S Canterbury Tale snímek pojí duchovní přesah, jenž je opět výrazně zapříčiněn záběry přírody – tentokrát na ostrově Mull.

1945 – 1950: Zlatý věk pokračuje

Otázka života a smrti (1946) je založena na fantaskní premise. Letec Peter Carter (David Niven) zázračně přežije pád z letadla bez padáku. Ukáže se však, že se nejedná o zázrak, ale pouze o chybu v „nebeském systému“. Carter měl zemřít, místo toho se však zamiloval do Američanky pracující pro RAF. Své právo na život a na lásku si musí hlavní hrdina vydobýt u nebeského soudu. Powell se rozhodl scény na zemi a v nebi odlišit pomocí barvy – zatímco pozemské záběry jsou barevné, soudní přelíčení v nebi je snímáno černobíle.5 Autorem výpravy je slavný Alfred Junge, za kamerou stála další legenda Jack Cardiff. Podíl obou na výsledné magické atmosféře je nevyčíslitelný.

Záběr z baletní sekvence v Červených střevíčcích.

Cardiff nasnímal i následující dva snímky podepsané Powellem a Pressburgerem. V Černém narcisu (1947) se kolektiv anglických řádových sester rozhodne otevřít klášter v Himalájích. Za zdmi kláštera se však probouzí jejich sexuální touha a tělesnost, jejichž systematické potlačování postupně vede až za hranici šílenství. Erotismus a sexualita se odráží především v technicolorové přebujelosti, s jakou jsou snímány indické velehory a klášter samotný. Střet touhy a povinnosti je i tématem Červených střevíčků (1948), tragického příběhu baletky Victorie, která je postavena před životní dilema. Má zvolit lásku muže svého srdce, talentovaného hudebního skladatele, nebo kariéru prvotřídní baletky ve vyhlášeném Lermontovově (Anton Walbrook) souboru? Rozpor je symbolizován červenými střevíčky z názvu, které na jednu stranu vyjadřují Victoriino naprosté oddání profesi, na stranu druhou však jejich sytě rudá barva odkazuje k nenaplněné vášni jejího partnerského vztahu. Na finanční a kritický úspěch Střevíčků (2 Oscary, Zlatý glóbus, účast na festivalu v Benátkách) se jeho tvůrci pokusili navázat dvojicí dalších filmů: Hoffmannovy povídky (1951), adaptace Offenbachovy opery o třech podobách tragické lásky, se vyznačuje okázalými dekoracemi a kostýmy. Natáčelo se do předem nahrané zvukové stopy, což umožnilo kameře svobodněji se pohybovat v prostoru. Do komediálního muzikálu Oh… Rosalinda!! (1955)6 vkládali PowellPressburgerem nemalé naděje, skončil však (především finančním) fiaskem a nasměroval tak dvojici k tvůrčímu rozchodu.

Na přelomu 40. a 50. let dali The Archers vzniknout ještě trojici filmů, které, ačkoliv jsou mimo domovskou Británii více méně zapomenuty, nelze přehlédnout. The Small Back Room (1948; Malá zadní místnost) znamenal odklon od přebujelosti a barevné okázalosti předešlých děl k civilnějšími tématu i zpracování. Černobílý snímek se zaměřuje na postavu bývalého likvidátora bomb, který svou životní krizi řeší alkoholem. The Elusive Pimpernel (1950; Nepolapitelný bedrník) s Davidem Nivenem v hlavní roli nabízí technicolorové dobrodružství a v kontextu powello-pressburgerovské filmografie se řadí mezi nejméně náročná díla. Pro slavného amerického producenta Davida O. Selznicka vzniklo tragické melodrama Gone to Earth (1950; Pryč na Zemi), v němž hlavní roli cikánky Hazel ztvárnila hollywoodská hvězda Jennifer Jones.

50. a 60. léta: Za zenitem

Úvodní i závěrečné titulky s diváky často komunikují – tak jako v tomto příkladu z filmu „…One of Our Aircraft Is Missing“.

V polovině 50. let se značka Powell + Pressburger dostává do tvůrčí krize. Oba umělci jen stěží nacházejí vhodná témata, a když už se nějaký námět rozhodnou zrealizovat, výsledku chybí odvaha a vize, které zdobily jejich nejlepší díla. Bitva u La Plata (1956) pojednává o střetu dvou obřích námořních plavidel na konci druhé světové války. I přesto, že se jedná o komerčně nejúspěšnější snímek Powella a Pressburgera, jeho kvality daleko zaostávají za staršími, tematicky spřízněnými filmy (například The Life and Death of Colonel Blimp). Naposledy se jména Powell a Pressburger objevují vedle sebe v titulcích dalšího válečného filmu Schůzka při měsíčku (1957). Dirk Bogarde byl obsazen do role britského kapitána, který s pomocí krétských partyzánů naplánuje únos významného německého generála.

Poté, co se od nich odvrátila přízeň kritiky, se cesty tvůrců rozdělily. Michael Powell natočil slavného Zvědavce (Peeping Tom, 1960), kontroverzní studii voyeurismu, která jeho kariéře definitivně zlomila vaz a jež se dočkala ocenění až zpětně (Powell dále působil hlavně v televizi), Emeric Pressburger pokračoval v psaní – jeho pseudonym Richard Imrie je uveden například pod snímkem režiséra Michaela Andersona Operace Crossbow (1965). Nakonec se však ještě jednou spojili. Natočili spolu dobrodružnou komedii They’re a Weird Mob (1966; Je to podivná banda), adaptaci úspěšného románu Johna O’Gradyho, a krátkometrážní snímek The Boy Who Turned Yellow (1972; Chlapec, který zežloutl). ((Pod filmy však už nejsou podepsaní jako The Archers, Powell je navíc jednoznačně označen jako režisér, Pressburger jako scenárista.)) Dny jejich největší slávy však byly již dvacet let pryč. Emeric Pressburger zemřel 5. února 1988, Michael Powell jej následoval o dva roky později.

Zanechali za sebou přinejmenším tucet výjimečných filmů, které v rámci světové kinematografie zaujímají výsadní postavení. Kdy na to přijdeme i u nás v Česku?

Společná filmografie M. Powella a E. Pressburgera:

The Spy In Black (1939)

Kontraband (Contraband, 1940)

49th Parallel (1941)

„…One of Our Aircraft Is Missing“ (1942)

The Life and Death of Colonel Blimp (1943)

A Canterbury Tale (1944)

Cesta k cíli („I Know Where I’m Going!“, 1945)

Otázka života a smrti (A Matter of Life and Death,1946)

Černý narcis (Black Narcissus, 1947)

Červené střevíčky (The Red Shoes, 1948)

The Small Back Room (1949)

Gone to Earth (1950)

The Elusive Pimpernel (1950)

Hoffmannovy povídky (The Tales of Hoffmann, 1951)

Oh… Rosalinda!! (1955)

Bitva u La Plata (The Battle of the River Plate, 1956)

Schůzka u měsíčku (Ill Met by Moonlight, 1957)

They’re a Weird Mob (1966)

The Boy Who Turned Yellow (1972)


Odkazy:

http://www.screenonline.org.uk/film/id/444768/index.htmlPowell a Pressburger

na Screenonline

http://www.sensesofcinema.com/contents/directors/02/powell.htmlPowell a

Pressburger na Senses of Cinema

http://www.bfi.org.uk/features/pilgrims/ – rozcestník na stránkách British Film Institute

Print Friendly, PDF & Email
  1. DANKS, Adrian. The Director as Peeping Tom: A Matter of Life, Death and Cinema. Senses of Cinema. Dostupný z WWW: http://www.sensesofcinema.com/contents/directors/02/powell.html []
  2. Citováno zde http://en.wikipedia.org/wiki/Emeric_Pressburger []
  3. Herec německého původu, kterého proslavila role Cesareho v Kabinetu dr. Caligariho (1920). Ve 30. a 40. letech působil v Británii a Spojených státech. []
  4. Už snímek „…One of Our Aircraft is Missing“ však v titulcích uvádí: Written, Produced and Directed by Michael Powell and Emeric Pressburger. Poprvé je tak Pressburger veden jako spolurežisér, do roku 1942 byl uváděn pouze jako scenárista. Přesto se rozvržení úkolu zdá jasné – Pressburger se staral o literární stránku filmu, při natáčení měl však hlavní slovo Powell. []
  5. Obrací tak vzorec známý například z Čaroděje ze země Oz (1939). []
  6. Jako základ filmu posloužila opereta Johanna Strausse Netopýr. []

Autor

Milan Hain
Počet článků : 126

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru