„I’ll never let you go“

V roce 1945 natočil John M. Stahl v produkci studia Twentieth Century-Fox jeden z nejzásadnějších snímků z cyklu film noir. V rámci stylu netypicky, leč překrásně barevné drama hýřící barvami technicoloru je především studií šílené lásky, žárlivosti a posedlosti zosobněné v hlavní ženské představitelce, kterou ztvárnila Gene Tierney.

Film je adaptací stejnojmenné knihy Bena Amese Williamse1 a je rozdělen do několika kapitol, přičemž jejich názvy odpovídají místu děje. Úvodní titulek prozrazuje, že následující záběry se budou odehrávat u Deer Lake v Maine. Vidíme nádhernou krajinu jezera obklopeného jehličnatými lesy a připlouvající člun, v němž sedí zkroušený muž, Richard Harland (Cornel Wilde), kterého na molu vítá jeho přítel Glen (posléze se ukazuje, že jde o jeho bývalého právníka) a hrstka lidí, jež před jeho pohledem z lítosti klopí zrak. Dozvídáme se, že Richard byl právě po dvou letech propuštěn z vězení. „Ze všech sedmi smrtelných hříchů,“ říká Glen, „je žárlivost ten nejhorší.“ A vypráví svému příteli události, které Richardovu pobytu ve vězení předcházely. Následuje tedy samotný příběh v podobě dlouhé retrospektivy.

Mladá a ďábelsky krásná Ellen Berentová (Gene Tierney) si dlouhou chvíli ve vlaku krátí četbou románu Richarda Harlanda, jenž shodou okolností sedí naproti ní. Když se jejich pohledy setkají, ona nepoznává, že se dívá do tváře známému spisovateli, nicméně na něj hledí dlouhým upřeným pohledem, načež se mu přiznává, že jí velmi připomíná jejího otce. Zde se poprvé projevuje Elektřin komplex2, kterým evidentně trpí. Postava otce je pro pochopení Eleniny bytosti určující. Během krátkého rozhovoru to mezi Richardem a Ellen zajiskří a oboustranná láska na první pohled je na světě. Na nádraží v Jacintu, kde oba vystupují, se ukáže, že na ně čeká stejná osoba – Richardův právník Glen (Ray Collins), který ho k sobě pozval, aby si odpočinul od práce na nové knize, a zároveň přítel Elleniny rodiny. Při vzájemném seznamování si Ellen uvědomuje trapnost situace, že Richarda hned nepoznala; její mladší sestra Ruth (Jeanne Crain) dává najevo, že Richard jí je velice sympatický (Ellen v ní později bude spatřovat velkou rivalku).

Zdroj: http://blogs.indiewire.com

Všichni společně odjíždějí na Glenův ranč. Poprvé se objevuje zmínka o Richardově bratrovi – na otázky, proč s ním nepřijel, Richard odpovídá, že to lékař nedoporučil. Jak se ukáže, jeho mladší bratr Danny (Darryl Hickman) se stane jednou z klíčových postav jeho vztahu s Ellen. U společné večeře se opět projevuje Ellenin komplex – zatímco na matku se dívá pohledem plným zášti a pohrdání, o otci mluví velice láskyplně. Opět zmiňuje jeho nápadnou podobnost s Richardem a touto skutečností je zcela fascinována. Richard se dozvídá, že její otec nedávno zemřel.

Po večeři se Richard ocitá sám s Ruth hrající na klavír. Nejprve mu odevzdaně řekne, že Ellen odešla ven na procházku. Poté mu prozrazuje, že ve skutečnosti není Ellenina sestra, nýbrž sestřenice, a že žije s rodinou odmalička. Prohlašuje: „Paní Berentová mě adoptovala,“ čímž naznačuje, jak osamělá Ellenina matka byla, když její muž věnoval veškerou pozornost jen dceři. Richarda toto poznamenání zaskočí, ale pokrčí rameny, dále tomu nevěnuje pozornost a odchází ven. (O několik dní později se k tomuto tématu vrací – Richarda zajímá, proč neřekla, že byla adoptována oběma rodiči. Dočká se však Ruthiny úsečně vyhýbavé odpovědi: „Paní Berentová byla tak sama…“ Je zjevné, jak moc Ellenina matka trpěla absencí lásky.)

Na terase Richard narazí na paní Berentovou, stejně jako Ruth mu sama od sebe chladným tónem automaticky oznamuje, že Ellen šla na procházku. Patrně jsou obě ženy smířeny s tím, že všichni muži, kteří se v jejich životech objeví, jsou Ellen naprosto okouzleni. Richard nakonec najde zasněnou Ellen v zahradním altánku, znovu hovoří o vztahu s otcem, o tom, jak neodlučitelní byli. On odvádí konverzaci k zásnubnímu prstýnku na její ruce, ona však místo aby se rozplývala něhou nad svým snoubencem, raději mu rychle popřeje dobrou noc (patrně už na pochybách, kterého z mužů vlastně chce) a odchází.

Zdroj: www.cinematographers.nl

Následujícího rána se Richard účastní „obřadu“, při kterém Ellen jedoucí na koni velice pateticky rozprašuje po údolí otcův popel, matka s Ruth jen nečinně přihlížejí. Stejného dne později večer ji Richard na tomto místě nachází opět zamyšlenou a vzpomínající na otce. I když později o svém otci zrovna nemluví, nelze si nevšimnout, že uvozuje věty slovy „jak by řekl můj otec“a podobně. Richarda doslova atakuje svůdnými pohledy a postupně si jej omotává kolem prstu.

Dalšího dne si Richard všímá, že Ellen už zásnubní prstýnek na ruce nemá – jasné gesto, kterým dává najevo, že si nejenom není láskou ke svému snoubenci jista, ona se rozhodla upřednostnit Richarda. Říká: „Sundala jsem si ho navždy.“ Sebevědomí jí rozhodně nechybí, ví přesně, co chce, a to vždy získá. Právě když závodí s dětmi v malém jezírku, kdo bude první na druhé straně, jedna z postav prohlásí: „Ellen vždy vyhrává.“

Na ranč nečekaně přijíždí Quinton (Vincent Price), aby své bývalé snoubence pogratuloval k novému zasnoubení – Richard je stejně jako všichni ostatní šokován, s Ellen se znají sotva pár dnů a ona udělala takové závažné rozhodnutí za oba. Před ostatními nedá nic najevo a jen s úsměvem přijímá slova gratulace, ale poté, co zůstanou s Ellen o samotě, se rozzlobeně táže po smyslu jejího chování. Ona ho však ani nenechá domluvit a s otázkou, zda si ji vezme za ženu, se mu vrhá do náruče, přičemž využívá své smyslnosti k omámení oběti. Richard jejímu okouzlujícímu svádění podléhá._

„I’ll never let you go. Never. Never. Never.“

Zpočátku idylické manželství narušuje přítomnost Richardova mladšího bratra Dannyho, postiženého dětskou obrnou. Na první pohled se zdá, že Ellen je na něj milá – navštěvuje ho v ústavu, kde s ním tráví spoustu času, dokonce jej učí chodit o berlích a láká ho představou, že by se mohl vrátit do školy. Jenže její laskavost je jen pouhé zdání, neboť si je moc dobře vědoma obrovské bratrské lásky, kterou Richard k Dannymu chová, a to ji děsí. Ví, že by Richard chtěl, aby s nimi Danny bydlel, a proto z obavy, že by se musela o jeho společnost dělit s někým dalším, přemlouvá doktora, aby Dannyho z ústavu nepouštěl. Avšak v momentě, kdy se v doktorově kanceláři nečekaně objeví Richard, se její jednání rázem promění – aby v očích svého milovaného manžela byla stále tou božskou Ellen, s velkou radostí Richardovi oznamuje, že Danny s nimi může odejít, neboť jeho zdravotní stav se rapidně zlepšil…

Zdroj: www.brightlightsfilm.com

Všichni tři tedy společně žijí v Richardově domě u jezera Deer Lake. Ellen na Dannyho žárlí, vadí jí jeho přítomnost. V momentech, kdy by chtěla být se svým manželem chvíli sama, je neustále vyrušuje, stěny mezi jejich pokoji jsou jako z papíru a navíc se cítí silně zanedbávána, neboť Richard tráví celé dny prací na své nové knize. S úmyslem rozveselit svou ženu pozve k nim na pár dní paní Berentovou s Ruth, což Ellen jedině rozčílí. Stále více se prohlubuje její žárlivost k Ruth, sestřin přátelský vztah s Richardem zveličuje, obviňuje svého muže, že její sestru určitě miluje a vůbec si hledá záminky k všemožným hloupým výčitkám. Jak matka, tak sestra mají Ellen přečtenou – ví přesně, co jí vadí, proto Ruth Richardovi nenápadně naznačuje, že by Danny mohl odjet s nimi do jejich domu na pláži a že by tam mohl navštěvovat školu. Stejně tak paní Berentová Richardovi vysvětluje, že musí být trpělivý, neboť problém její dcery je v tom, že příliš miluje. „Tolik milovala svého otce…“

Richard si začíná uvědomovat Elleninu posedlost a nevyzpytatelné chování, ovšem ona jej důmyslně klame svým tělem a nevinnou tváří a pomalu, ale jistě, jako pavouk spřádá pavučinu, aby v ní usmrtila svou kořist – Dannyho. Když si spolu jednoho dne vyjedou na lodi, snaží se jej opět nenápadně přesvědčit, aby se vrátil do školy, on to však odmítá s tím, že chce být s ní a s bratrem. Ellen zuří, ale navenek zlobu nedá znát. Až když Dannymu při plavání dochází síly a dostává křeče, s netečným mrazivým výrazem ve tváři ho nechává chladnokrevně utopit.3 V momentě, kdy slyší Richarda pohvizdujícího si v povzdálí, okamžitě skočí do vody a začne volat o pomoc. Je však pozdě. Danny je mrtev._

„I couldn’t stand having anyone between us.“

Děj se přesouvá do Bar Harboru, do domu paní Berentové, kde zdeprimovaný Richard truchlí nad smrtí svého milovaného bratra. Ellen si je vědoma, že svého manžela ztrácí, navíc i její matka se k ní chová opovržlivě (oprávněně, neboť ona ví, čeho všeho je její dcera schopna). Jen Ruth jí stále ochotně pomáhá. Na její radu, že by Richarda jistě přivedlo na jiné myšlenky dítě, otěhotní. Najednou je vše jako dřív, všichni jsou šťastní. Ale Ellen je znovu nespokojená. Skutečnost, že bývalou laboratoř jejího otce teď předělávají na dětský pokoj, ji vytáčí, navíc je stále unavená a cítí se vězněm svého vlastního dítěte. Vidí, že si Richard rozumí s Ruth mnohem víc než s ní, a začíná být paranoidní. Obviňuje sestru, že jí krade manžela, a rozhodne se na sebe upoutat pozornost – ukazuje, čeho je monstrum jako ona schopno – spáchá další vraždu. Zinscenuje nešťastný pád ze schodů ve spánku a zabije tak jejich nenarozené dítě. Všichni jsou z této události zhrouceni, Ellen je šťastná…

Zdroj: www.dvdbeaver.com

Její žárlivost nezná mezí. Vrcholí v momentě, kdy otevře Richardovu novou knihu a zjistí, že ji nevěnoval jí, ale Ruth. Ztropí jí scénu, tentokrát však Ruth přestává být tou, která Ellen vždy a ve všem pomáhala a neustále ji podporovala. Otočí se k ní zády, znechucena její nenávistí ke všem, kteří stojí mezi ní a jejím mužem. Krátce nato jí Richard oznamuje, že ji opouští. Zcela prozřel a uvědomil si, že všechna ta neštěstí nebyly jen nešťastné náhody. Konečně poznává, jaká zrůda se uvnitř Ellen skrývá. Zrůda, která způsobila tolik bolesti a zničila tolika lidem život jen proto, aby ona byla šťastná a dosáhla všeho, co si zamanula. Odchází od ní a ona, uvědomujíc si jeho ztrátu a skutečnost, jak moc si je blízký s Ruth a co všechno by se mohlo stát, rozhodne se opět konat. Tentokrát zinscenuje svou vlastní vraždu. Napíše dopis Russelu Quintonovi, ve kterém „hází špínu“ na Richarda a svoji sestru. Líčí, jak plánují zbavit se jí, načež si ze sklepa přinese jed a přimíchá ho do cukru, ze kterého si dalšího dne při pikniku s matkou a Ruth na pláži osladí kávu. Co je to za člověka, který je schopen takového činu? Když Ellen umírá, v posledních momentech svého života vyslovuje přání, aby její tělo bylo spáleno a popel rozprášen na stejném místě jako popel z těla jejího otce. Její poslední slova zní: „Nikdy Tě nenechám odejít, Richarde.“

Soudní líčení, které následuje, je emocionálně vyčerpávající. Ruth je obviněna z brutální vraždy své sestry. Obhájce mrtvé, Quinton, útočí na Richarda a Ruth palbou hrůzyplných otázek a obvinění. Richard u soudu vypoví, co všechno monstrum ukryté v Ellen napáchalo, jak zabila jeho bratra a poté jejich nenarozené dítě. Na základě těchto skutečností soud uvěří, že Ellen byla schopna zabít i sebe samu jen proto, aby Richarda neměl někdo jiný. Ruth je zproštěna obvinění, Richard jde na dva roky do vězení za spoluúčast. Zde retrospektiva končí a vracíme se k úvodní scéně s loďkou. Vidíme Richarda vracejícího se do svého domu u jezera, kde na něj čeká Ruth.

Gene Tierney, jež ve 40. letech natočila nejlepší snímky své kariéry (Láska není hřích, Laura, The Razor‘s Edge, The Ghost and Mrs. Muir, Where the Sidewalk Ends, Noc a město) přímo exceluje v roli ženy, jejíž láska a touha mít milovaného jen pro sebe se stává posedlostí a která se nebojí jít přes mrtvoly.4 Ellen je vyobrazena jako manipulativní monstrum, se kterým ovšem v určitých momentech musíme soucítit. Dá se očekávat, že když mají s Richardem krátce po svatbě, chce trávit veškerý čas s ním. On však soustředí veškerou svou pozornost psaní a mladšímu bratrovi. Její žárlivost je pochopitelná, leč pouze do té doby, než se stane obsesí.

Kathleen Byron – Černý narcis (1947); Zdroj: www.brightlightsfilm.com

Herecký výkon Gene Tierney však není ojedinělý v režijní filmografii Johna M. Stahla. V jeho filmech dominují hlavní ženské hrdinky, jimž propůjčila tváře řada slavných hereček. Ať už Irene Dunne v Back Street (1932), Magnificent Obsession (1935), When Tomorrow Comes (1939) a Invitation to Happiness (1939), Claudette Colbert v Imitation of Life (1934), Maureen O’Hara v Immortal Sergeant (1943), The Foxes of Harrow (1947) a Father Was a Fullback (1949), Anne Baxter v The Eve of St. Mark (1944) a The Walls of Jericho (1948).

Zařazení Leave Her to Heaven5 do noirového cyklu je diskutabilní. Pro některé je už samotná představa barevného filmu noir nepřijatelná a rovněž místo děje (venkovské přírodní scenérie) působí nezvykle. Nicméně právě pojetí hlavní ženské hrdinky, důraz na fatalismus, téma šílené, až za hrob sahající lásky a možnost aplikace psychoanalytické interpretace zařazení filmu do této série opodstatňují.

Stahlův snímek je prvním kriminálním filmem, ve kterém bylo použito barev technicoloru6 Další z mála výjimek barevného filmu noir představuje Niagara Henryho Hathawaye z roku 1953 v hlavní roli s Marilyn Monroe. Nutno podotknout, že Leave Her to Heaven taktéž sdílí nemalou podobnost s britským filmem autorské dvojice Emeric Pressburger – Michael Powell Černý narcis (1947). Výrazné technicolorové barvy zde taktéž slouží ke zvýraznění potlačovaných emocí chtíče, dychtivosti, narušení a smrti. Honosnost Stahlova snímku může rovněž implikovat přepychový styl Douglese Sirka, jenž v 50. letech nově zpracoval Magnificent Obsession a Imitation Of Life.

 

Leave Her to Heaven

Režie: John M. Stahl

Scénář: Jo Swerling (podle stejnojmenného románu Bena Amese Williamse)

Kamera: Leon Shamroy

Hudba: Alfred Newman

Hrají: Gene Tierney, Cornel Wilde, Jeanne Crain, Vincent Price, Darryl Hickman

Premiéra v USA: 19. 12. 1945

Remake: Too Good to Be True (Christian Nyby, 1988)