Laura

Film Otty Premingera vyniká vynalézavým způsobem vyprávění, mistrovským zacházením se stylistickými prostředky (mizanscéna, kamera, zvuk), snovou atmosférou, vtipnými a svižnými dialogy a skvělými hereckými výkony všech zúčastněných. Nedávno jsme mohli Lauru spatřit i na českých televizních obrazovkách.

Detektiv Mark McPherson přichází do luxusního newyorského bytu novináře a rozhlasové „celebrity“ Walda Lydackera, aby vyšetřil vraždu jeho „žačky“ a blízké přítelkyně Laury Huntové. Lydacker odpovídá na detektivovy dotazy s cynismem sobě vlastním. Vypráví mu o svém prvním setkání s Laurou, o tom, jak z ní „stvořil“ cílevědomou ženu i o tom, jak se zbavoval jejích mladších nápadníků. Jen u jednoho uspět nedokázal. Shelby Carpenter, zchudlý playboy bez práce, se s Laurou zasnoubil a měl si ji brzy vzít. Tomu jen s nechutí přihlížel nejen Lydacker, ale i Ann Treadwellová, žena ve středních letech, jež sama toužila Shelbyho získat.

McPherson si v Lauřině bytě vytváří svou „základnu“, ze které vede vyšetřování. Většinu času ale tráví zíráním na její impozantní portrét v obývacím pokoji a přehrabováním se jejími osobními věcmi. I on, stejně jako Shelby a Lydacker, propadá Lauřině kouzlu. Náhle do bytu vchází živá a zdravá Laura, která vysvětluje, že odjela na víkend na venkov, aby si v klidu promyslela svou budoucnost, konkrétně své zasnoubení se Shelbym. Záhada mrtvoly se brzy vysvětluje – jednalo se o mladou modelku Diane Redfernovou. To však jen komplikuje vyšetřování – nabízejí se totiž hned čtyři podezřelí. Lydacker a Treadwellová, hnáni žárlivostí, mohli Diane zabít omylem místo Laury. Shelby, který jako jediný věděl o tom, že je Laura naživu, se toužil zbavit Diane, protože s ní kdysi udržoval milostný poměr a ona si jejich rozchod nedokázala připustit. Lauřiným motivem k vraždě mohla být rovněž žárlivost. Ukrytá zbraň v hodinách však nakonec ukáže na jedinou osobu – Walda Lydackera. V dramatickém finále se Lydacker za poslechu vlastního rozhlasového pořadu (na téma láska) znovu snaží Lauru zabít. McPherson však včas zasahuje a Lydacker umírá. Detektiv získává Lauru pro sebe.

Otto Preminger se jako jeden z mála hollywoodských režisérů klasického období dokázal vymanit z područí studiového systému a získat nebývalou tvůrčí svobodu. U snímku Laura měl původně působit pouze jako producent, když však viděl výsledky práce štábu pod vedením zkušeného Roubena Mamouliana, zhrozil se, změnil konec ve scénáři, všechen natočený materiál zničil, režiséra a jeho kameramana Luciena Ballarda vyhodil a na režisérskou stoličku usedl sám. Za kameru pak postavil Josepha LaShella, se kterým v následujících letech natočil ještě pět snímků.

Laura je prvním z Premingerových příspěvků filmu noir, ke kterému se během druhé poloviny 40. a první poloviny 50.  let pravidelně vracel. V průběhu 50.  let opouští studio 20th Century Fox a stává se nezávislým filmařem, který na sebe upozorňuje nejen kvalitou vyprodukovaných snímků, ale i neustálým porušováním produkčního kódu a neochotou postoupit své filmy cenzorním úřadům (nejznámější případ se týká snímku The Moon Is Blue z roku 1952). I díky jeho boji je nakonec produkční kód v 60. letech zrušen a nahrazen ratingovým systémem. V 50. letech Preminger postupně opouští noirovou estetiku a věnuje se žánrům dramatu (Anatomie vraždy, Muž se zlatou paží) a muzikálu (Carmen Jones, Porgy a Bess). 60. léta jsou pak u Premingera ve znamení epických snímků Exodus a Po zlém. Jeho styl, především unikátní práce s mizanscénou, učarovala tvůrcům francouzské nové vlny, jmenovitě Jacquesi Rivettovi, který se jí nechal výrazně inspirovat ve vlastní tvorbě. Premingerova organizace mizanscény bude podrobněji rozebrána níže._

Postavy

Zdroj: en.wikipedia.org

Laura divákovi představuje temný svět, ve kterém se každá postava stává podezřelou z vraždy, a ačkoliv nakonec pravda ukáže jen na jednu z nich, nikdo nezůstává úplně bez viny. Waldo Lydacker (Clifton Webb), stárnoucí novinář1, je stejně kousavý a cynický v běžném životě jako na papíře při psaní svých sloupků. Sobecky sleduje jen vlastní zájmy, ve vztahu k Lauře projevuje majetnické sklony (které jsou patrné i z množství předmětů, jež má doma vystaveny), protože ji považuje za svůj „výtvor“ a majetek. Prostřednictvím své moci a konexí neváhá odstraňovat její nápadníky jednoho po druhém. Až u Shelbyho narazí. V té chvíli si uvědomuje, že Lauru pro sebe nikdy nezíská, a tak sahá po krajním řešení – vraždě. Když ji nemůže mít on, nebude ji mít nikdo. Lydackerova posedlost Laurou je opravdu spíše majetnického než sexuálního charakteru. Po většinu filmu totiž vykazuje nepopiratelné homosexuální sklony (což není způsobeno pouze tím, že jeho představitel, Clifton Webb, byl v reálném životě homosexuál). Již v úvodní sekvenci se před McPhersonem objeví zcela nahý (když vychází z vany), čímž detektiva přivede do nemalých rozpaků. A i později jsme svědky drobných gest a nenápadných pohledů, které mohou být interpretovány v tomto duchu. V každém případě je Lydackerova postava, co se sexuality týče, velice nejednoznačná.

Shelby Carpenter (Vincent Price) působí dojmem, že se ve své společenské třídě ocitl náhodou. Neumí hospodařit s penězi, nemá žádný vztah ke kultuře a umění a k lidem okolo sebe se chová se školáckou neobratností. I přesto mu však nelze upřít jistý šarm, který je pravděpodobně důvodem, proč jej ženy zbožňují. Laura je s ním zasnoubená, Diane Redfernová s ním měla milostný poměr a Lauřina teta Ann Treadwellová o něm alespoň sní. Shelby se sice stává jedním z podezřelých, především kvůli svým neobratným lžím, ve skutečnosti je ale těžké uvěřit tomu, že by tento neškodný „dandy“ dokázal někoho zabít. Do problémů jej přivádí pouze jeho nešikovnost.

To paní Treadwellová měla k vraždě lepší motiv. Své neteři Lauře tajně záviděla její úspěch u mužů a zároveň věděla, že v souboji o Shelbyho nemá nejmenší šanci. Jejími zbraněmi ale byly spíše intriky než puška. Zajímavou postavou je Lauřina služebná Bessie, která se vyznačuje až chorobnou oddaností – Bessie neváhá manipulovat s důkazy na místě činu (se skleničkami a s lahví whiskey), protože je přesvědčena, že tím zachrání pověst své paní. Ani ona však netuší, že je Laura naživu.

Zdroj: en.wikipedia.org

Detektiv McPherson (vynikající Dana Andrews) působí zpočátku chladně a odměřeně. Jeho pozornost od výslechu svědků odvádí kapesní hra, kterou má vždy po ruce2. Případ považuje za rutinu, vyšetřování vede s odstupem, bez jakéhokoliv zápalu. A i později, když na stanici vyslýchá Lauru, se zdá, že otázky nepokládá tak, aby případ vyřešil, ale aby se dozvěděl co nejvíce o Lauře a jejím vztahu k Shelbymu. McPherson se do Laury během vyšetřování zamiloval – a to dokonce ještě ve chvíli, kdy netušil, že je naživu. Okouzlila jej Lauřina podobizna, která tvoří dominantu obývacího pokoje jejího bytu. Pro podobnou posedlost mrtvou osobou existuje termín – nekrofilie.

Laura (Gene Tierney) je obdařena téměř nadpozemským kouzlem, které vyzařuje už jen z pouhého jejího portrétu. Všechny postavy filmu, mužské i ženské, ji buď milují (Lydacker, Shelby, McPherson, Bessie) nebo na ni chorobně žárlí (Ann Treadwellová). Laura je dokonalou ženou – je nádherná, chytrá a ambiciózní. Právě kvůli takovým v noirových filmech dochází ke zločinům…_

Témata

Obraz ženy je jedním z hlavních témat snímku (a není tím myšlen pouze Lauřin portrét). V jedné z retrospektiv sledujeme, jak Laura v okruhu svých přítelkyň sbírá odvahu oslovit obědvajícího Lydackera, newyorskou novinářskou celebritu. Laura působí nesměle, chybí jí sebevědomí a elegance, které jsou pro ni později typické. Lydacker ji nejdříve krutě odbude, ale později se v něm hne svědomí a rozhodne se navštívit Lauru v práci, aby se jí veřejně omluvil. Tak se zrodilo jejich přátelství. V následujících scénách vidíme, jak Lydacker Lauře vybírá nové oblečení, navrhuje nový účes a uvádí ji do společnosti. Doslova ji přetváří k obrazu svému3. Podobný motiv se o 14 let později objevuje v Hitchcockově Vertigu.

Lauřin portrét v obývacím pokoji se stává středobodem veškeré akce ve scénách, ve kterých „živá“ Laura absentuje. Preminger kolem něj vystavuje celou mizanscénu. Kamera si jej poprvé všímá již při úvodních titulcích (a totéž se opakuje v samém závěru filmu). Lauřin portrét je natolik působivý, že sám o sobě stačí k tomu, aby detektiv McPherson propadl Lauřině kouzlu4. Když se Laura uprostřed noci vrací domů, vidíme v jednom záběru jak ji, tak její portrét. McPherson, kterého Lauřin příchod probouzí ze spánku, si není jistý, zda se jedná o realitu, či o sen. Rozhoduje se mezi živou Laurou a její podobiznou (což zdůrazňuje kompozice záběru). Nakonec se přiklání k živé Lauře a po celý zbytek filmu už na obraz není kladen takový důraz.

Dalším důležitým tématem Laury je manipulace – a to jak s fakty, tak s lidmi. O Lydackerově přetváření Laury už byla řeč. Manipulace jiného druhu se dopouští Shelby. Jako jediný ví, že Laura je naživu, přesto o tom nikomu neřekne. Dokonce je ochotný přemisťovat a ničit důkazy. Stejného prohřešku se dopouští i služebná Bessie. Lydacker se zase snaží zmanipulovat vyšetřování a svalit vinu na někoho jiného. McPhersona zajímá více Laura než případ samotný. Proto předstírá, že ji považuje za hlavní podezřelou a odvádí ji do svého „teritoria“ na policejní stanici, kde ji podrobuje výslechu – ten ale vede ve velmi osobním duchu a zakončuje jej otázkou, zda Laura miluje Shelbyho (ta je pochopitelně pro vyšetření vraždy zcela nepodstatná). Každá postava se dříve či později uchyluje k určité formě manipulace s okolím, aby dosáhla svých cílů._

Vypravěč

Nelineárně strukturovaný syžet a vyprávění v první osobě můžeme najít v desítkách filmů noir. Vypravěčem bývá většinou hlavní protagonista filmu, který se ohlíží zpátky do minulosti a rekapituluje události předchozích hodin, dnů či týdnů (seznámení s femme fatale, spáchání zločinu, útěk před policií apod.). Retrospektivní vyprávění vytváří jakousi past, ze které není úniku. Vše zásadní se už stalo, budoucnost nabízí jen málo východisek (pokud vůbec nějaké). Laura tento koncept částečně naplňuje, aby jej v zápětí rázně popřela. Nechá diváka podlehnout dojmu, že má vše pevně pod kontrolou. Příchod Laury, o jejíž smrti byl pevně přesvědčen, však mění vše. Zásadní problém tkví v pojetí vypravěče. První polovinu filmu jím je Waldo Lydacker5 – vrah a zároveň, jak v závěru zjistíme, i mrtvý člověk. Jedná se tedy o extrémně nespolehlivého vypravěče, který divákovi záměrně zatajuje fakta a lže (pochopitelně nepřizná, že se vraždy dopustil on; celé vyprávění začíná větou: „Nikdy nezapomenu na víkend, kdy Laura zemřela.“). Skutečnost, že se Lydacker rozhodne doprovázet McPhersona během vyslýchání svědků a podezřelých, pak svědčí o jeho pokrytectví. První polovině filmu dominují retrospektivy (v souladu s tím, jak McPherson vede výslech Lydackera) – vidíme Lydackerovo seznámení s Laurou, jejich další schůzky, Lauřinu aféru s malířem Jacobym, kterého se Lydacker pomocí intrik nelítostně zbavuje. Poslední retrospektivní scénou je telefonát Lydackera s Laurou, po kterém ona odjíždí na venkov (divák má za sebou přibližně polovinu snímku). Dále již syžet pokračuje lineárně až do samého závěru. Ve stejné chvíli také Lydacker přestává být vypravěčem a subjektivní vyprávění je nahrazeno vyprávěním objektivním (již nemáme vypravěče v podobě některé z postav).6 Většina záběrů je prezentována z perspektivy detektiva McPhersona a právě on se tak stává postavou, se kterou se divák bude nejpravděpodobněji identifikovat.

Styl

Nejvýraznějším prvkem Premingerova stylu je jeho práce s mizanscénou7. Právě v Lauře si režisér osvojil snímání akce v dlouhých záběrech pohyblivou kamerou, přičemž postavení herců a rozmístění dekorací před ní není v žádném případě nahodilé. Naopak je voleno tak, aby vznikaly nové vztahy a významy. Postavy mezi sebou bojují o dominanci, kamera upozorňuje na předměty, které budou v dalším ději hrát důležitou roli, jsou odhalovány vztahy mezi postavami a prostředím a podobně.

Preminger vychází ze své zkušenosti z divadla8, u kterého je organizace jeviště zásadní. Laura se také odehrává na omezeném prostoru – až na výjimky se střídá pouze několik interiérů (především Lydeckerův a Lauřin byt). Již první scéna naznačuje Premingerův styl. Jedná se o minutu a půl dlouhý záběr, který mapuje jeden z pokojů v Lydackerově bytě. Kamera během plynulé jízdy snímá pokoj plný uměleckých předmětů a speciální pozornost věnuje hodinám, jež později sehrají důležitou roli (ve stejném modelu je v Lauřině bytě ukryta vražedná zbraň). Stejně tak je v mnoha kompozicích budován vztah mezi Lauřiným portrétem a detektivem McPhersonem, který se jeho prostřednictvím do Laury zamiluje. Postavy jsou, stejně jako kamera, velice často v pohybu – mění si místa před kamerou, vystupují ze záběru, vstávají z křesla a zase do něj usedají. V jeden moment akci dominuje Lydacker, aby jej po chvíli vystřídal McPherson. Pro improvizaci nezbylo místo, herci dostávali přesné instrukce o každém gestu a pohybu. V jedné z retrospektiv sledujeme seznámení Laury a Shelbyho – stojí na balkóně (blíže ke kameře) a hovoří spolu. Náhle se v balkónových dveřích (dále od kamery) objeví Lydacker – jeho tělo je umístěno přesně mezi Laurou a Shelbym. Tím je jednoduše naznačen budoucí vztah této trojice – Lydacker bude vstupovat mezi dva mladé milence ve snaze je rozeštvat.

V kontextu hollywoodské tvorby 30. a 40. let jsou výjimečné scény „osamění“ – postava zůstává v místnosti sama, konfrontována s vlastními myšlenkami a pocity. Preminger se na podobné momenty specializuje (najdeme je například ve filmech Angel Face či Where the Sidewalk Ends). V Lauře takto zůstává osamocen detektiv McPherson. Bez jediného slova prochází Lauřiným bytem, dotýká se jejího oblečení, čichá k jejím parfémům, čte si její soukromý deník. Kamera jeho úkony kopíruje a snaží se divákovi zprostředkovat všechny doteky a vůně. Až se na chvíli zastydíme, že děláme něco nepřístojného.

Pohyby kamery se neomezují jen na dlouhé jízdy – kameraman Joseph LaShelle, za svou práci na Lauře oceněný Oscarem, často užívá i rychlé švenky či nájezdy na obličeje postav, čímž buduje napětí. Výjimečná je pak závěrečná sekvence, ve které se Lydacker opětovně pokouší zavraždit Lauru, zatímco v  rádiu probíhá jeho vlastní (předtočený) pořad o síle lásky (o které tvrdí, že „je již po staletí nejsilnější motivací pro lidské činy“). Pořad je silně ironickým komentářem k právě probíhajícímu pokusu o vraždu a zároveň společně s tikotem hodin stupňuje napětí (podobného principu Preminger využívá v pozdějším noiru s názvem Whirlpool).

Laura mezi všemi filmy noir 40. a 50. let zaujímá výjimečné postavení. Filmu se podařilo skloubit humor s napětím, cynismus s opravdovými city. To vše je navíc prezentováno v dokonalé filmové formě – způsob vyprávění stále fascinuje naratology z celého světa natolik, že mu věnují desítky stránek, zatímco Premingerova stylová vytříbenost je inspirací již pro několikátou generaci filmařů. A pokud mi dovolíte být trochu osobní, pak se musím přiznat, že společně s Wilderovou Pojistkou smrti je Laura mým nejoblíbenějším filmem noir vůbec.

 

Laura

Režie: Otto Preminger

Scénář: Jay Dratler, Samuel Hoffenstein, Elizabeth Reinhardt (podle románu Very Caspary)

Produkce: Otto Preminger

Kamera: Joseph LaShelle

Střih: Louis R.Loeffler

Hudba: David Raksin

V hlavních rolích: Gene Tierney (Laura Hunt), Dana Andrews (detektiv Mark McPherson), Vincent Price (Shelby Carpenter), Clifton Webb (Waldo Lydacker)

Natočeno pro 20th Century Fox, premiéra 11. října 1944

 

Literatura

KIRGO, Julie. Laura. Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style. Ed. Alain Silver a Elizabeth Ward. New York: The Overlook Press, 1992. str. 168 – 169.