Píše se

Future Movies

(Britský nepříliš odborný, avšak velice zapálený filmový časopis s recenzemi toho nejnovějšího v kinech.)

Jedna z recenzí ve Future Movies se věnuje izraelskému animovanému filmu Valčík s Bašírem (Waltz With Bashir), jehož režisérem je Ari Folman¹, který před ním natočil jen dva celovečerní filmy.² Valčík s Bašírem je inspirován Folmanovými zkušenostmi se službou v izraelské armádě během libanonské války v roce 1982. Autobiografickému hlavnímu hrdinovi Arimu si jednou v baru postěžuje starý přítel, že ho noc co noc děsí stejná noční můra, v níž je pronásledován šestadvaceti divokými psy. Kamarádi docházejí k závěru, že noční děsy jsou zapříčiněny hluboko zakořeněnými vzpomínkami na libanonskou válku v raných osmdesátých letech, ve které oba bojovali. Ari s překvapením zjišťuje, že už si nic z daného období svého života nevybavuje. Zaujat touto záhadou vydává se do světa za svými přáteli a druhy, aby odhalil detaily o své minulosti. Jak se Ari hrouží hlouběji a hlouběji do tohoto tajemství, jeho paměť se začíná vynořovat v surrealistických obrazech. Název filmu je převzat ze surrealistického vyobrazení izraelského vojáka, který nedbaje střelby kolem sebe tančí, jakoby v transu, bejrútskou křižovatkou a bezhlavě kolem sebe střílí, z plakátů ho přitom upřeně sleduje Bashir Gemayel, zavražděný libanonský president.³ Animace umožnila Folmanovi zobrazit podstatu lidské paměti, její nespolehlivost a snadnou ovlivnitelnost. Valčík s Bašírem je mučivá a dojemná meditace nad pamětí, je metaforou pro všeobecnou tendenci Libanonců vytěsnit z paměti hrůzné události jejich ne tak dávné historie.

Dostupné na WWW: http://www.futuremovies.co.uk/review.asp?ID=964

Sight and Sound

(Prestižní britský filmový magazín vydávaný Britským filmovým institutem již od roku 1932. Do roku 1991 vycházel čtvrtletně, spojil se však s měsíčníkem Monthly Film Bulletin a nyní vychází každý měsíc.)

Filmem měsíce označuje Sight and Sound snímek tádžického režiséra Djamsheda Usmonova To Get to Heaven First You Have to Die⁴ (napsal Michael Brooke). Odehrává se v bohem zapomenutém koutě bývalého Sovětského svazu. Dvacetiletý Kamal (Khurched Golibekov) je tři měsíce ženat s dívkou svého srdce, není ale schopen své manželství naplnit. Kamal je ochoten podstoupit jakoukoliv léčbu, nikdo si ale s jeho problémem neví rady; jeho doktor nenachází žádnou vadu, nepomáhá ani najatá prostitutka. Doufaje, že nalezne ženu, která ho vyléčí, vydává se Kamal do „víru velkoměsta“ a potkává Veru (Dinara Droukarova), osamělou slečnu, která si ho pozve domů. Tady končí „nevinná“ první polovina filmu a začíná druhá, o poznání krutější část. Veřin manžel (Maruf Pulodzoda) najde svou manželku, jak doslova spí s Kamalem (tentokrát se nejedná o eufemistickou frázi) a za trest ho bere s sebou na divokou noc plnou loupeží, zabíjení a sexuálního zneužívání. Kamal se mu ve finále vzepře, ustřelí mu hlavu brokovnicí, vyspí se s čerstvou vdovou Verou a vyléčen se vrací domů. To Get to Heaven First You Have to Die je polemikou nad mužskou násilnou přirozeností.

Dostupné na WWW: http://www.bfi.org.uk/sightandsound/review/4588

Senses of Cinema

(Online čtvrtletník založený roku 1999 se věnuje seriózním a eklektickým pojednáním o filmu, své práce zde publikují filmoví kritici z celého světa. Senses of Cinema má také vlastní databázi esejů o kariérách významných režisérů nazvanou Great directors.)

Senses of Cinema upozorňuje na novou knihu Antoina Bourseillera Sans relâche: Histoires d’une vie (Žádný oddech: Historky ze života).⁵ Antoine Bourseiller, narozen roku 1930, je jedním z nejlepších divadelních režisérů ve Francii. Ve své knize vypráví o lásce k divadlu, několik kapitol ale také věnuje portrétování svých blízkých přátel, mezi jinými i Jeana-Luca Godarda. Právě kapitola o Godardovi je na stránkách Senses of Cinema k dispozici v anglickém překladu Sally Shafto. Čtení je to více než záživné; psán jednoduchými, výstižnými větami, ačkoliv v angličtině, je text srozumitelný, vřele ho doporučuji. Bourseiller navazuje atmosféru „genius loci“, když popisuje léta 1963–4 strávená v ředitelském křesle divadla Studio des Champs-Elysées a svá setkávání se s ikonami francouzského filmu té doby, Marlene Dietrich či Gretou Garbo. Bourseillere vypráví o svém setkání s Godardem a jejich přátelství. Godard Bourseillerovi často finančně vypomáhal, zato pouze žádal, aby mu Bourseiller dovolil sedět v poslední řadě hlediště při divadelních zkouškách či představeních. Godard: „Víš proč? Kvůli spánku. Je velmi příjemné spát v divadle. Je to uklidňující: hlasy herců, smích či ticho publika, když jsou uchváceni dějem, ta všeprostupující srdečnost. Je to jako v ulitě!“ Bourseiller ale asi sem tam i zalitoval, že Godarda zná, to když filmaři půjčil své auto na natáčení snímku Banda pro sebe a ono nějakým nedopatřením skončilo v Loiře. Dále Brouseiller popisuje průběh jejich pět let trvající umělecky plodné spolupráce, v roce 1968 se jejich cesty rozešly kvůli rozdílným politickým přesvědčením. Na obr. Antoine Bourseiller s Bridgite Bardot v Godardově Masculin, féminin.

Dostupné na WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/08/48/godard-antoine-bourseiller.html

1 Ari Folman byl letos členem hlavní festivalové poroty MFF Karlovy Vary.

2 Svatá Klára (Izrael, 1996, 85min) – natočen podle předlohy Pavla Kohouta Nápady svaté Kláry. Snímek vyhrál na MFF Karlovy Vary Zvláštní cenu poroty.

Made in Israel (Izrael, 2001, 113min)

3 Právě zavraždění nově zvoleného třiačtyřicetiletého presidenta Bashira Pierra Gemayela vyvolalo v Libanonu v roce 1982 vlnu masakrů.

4 Snímek zatím nemá český název, doslovný překlad zní: Abyste se dostali do nebe, nejprve musíte zemřít.