Pod drsnou slupkou

„Nejsem dobrý ani ušlechtilý, ale není těžké vidět, že problémy tří malých lidiček v tomhle bláznivým světě nic neznamenají. Jednou to pochopíš.“ A já chápu, že pokud by perex k profilu amerického herce Humphreyho Bogarta obsahoval jiný jeho citát než právě z Casablancy, vy jako čtenáři byste se cítili o něco ošizeni. Možná byste na to nepřišli hned, možná ani zítra, ale určitě byste mě pak proklínali do konce života…

Bogie – přezdívku prý vymyslel hercův kolega a přítel Spencer Tracy; Zdroj: promikatur.de

Postavy, které tento americký herec většinou ztvárňoval ve filmech (ať již šlo o zločince, dobrodruhy, vojáky či soukromé detektivy), byly z rodu těch, jež kráčely životem osaměle, nikdo jim nic nedaroval a přežít mohly jen díky své bystrosti, důvtipu a odvaze čelit všem překážkám. Proto možná překvapí, že se Humphrey DeForest Bogart v roce 1899 (s největší pravděpodobností 25. 12., ačkoli se jeho rodný list nedochoval a některé materiály uvádějí datum 23. 1.) narodil „se zlatou lžičkou kolem krku“ ve finančně dobře zajištěné rodině úspěšného chirurga a velmi úspěšné grafičky a ilustrátorky. Bogartovi bydleli na Upper West Side v New Yorku a svého syna poslali nejprve na Trinity School a poté na prestižní přípravku Phillips Academy v Massachusetts. Samozřejmě doufali, že jako nejstarší syn bude pokračovat ve studiu na Yale a podědí otcovu profesi. Ovšem roku 1918 byl Bogart z Phillips Academy vyloučen (názory na příčinu se různí, ale nejspíš šlo o kombinaci kouření, pití, slabých studijních výkonů a odbojného vztahu k autoritám), a tak se na konci 1. světové války dává do služeb amerického námořnictva. Někdy v této době (ale možná to byla jen nehoda v dětství, které později využilo filmové studio pro reklamu, protože válečné zranění zní lépe) utrpěl úraz v obličeji, po němž mu zůstala jizva v oblasti rtů.

„Zatracený doktor,“ stěžoval si později herci Davidu Nivenovi, „místo, aby to zašil, tak to akorát po…l.“ Každopádně jizva dopomohla Bogartovi k jeho drsné vizáži, která ladí s nezaměnitelným, lehce identifikovatelným bručivým hlasem.

Počátkem 20. let získal díky rodinným stykům příležitost objevit se na brooklynských divadelních prknech. Hrál nezkušené mladíčky, zatímco v Hollywoodu se postupně prosazoval typ gangstera, protřelého znalce zákonů ulice (ztělesňovaný J. Cagneym, P. Munim nebo G. Raftem). Na romantické milovníky ve svetru a bílých kalhotách nebyli filmoví diváci nijak zvědavi. Od roku 1930 účinkoval Bogart v několika dnes po právu zapomenutých filmech, první ostré hochy si zahrál v Three on a Match (1932) a v nízkorozpočtovém snímku Midnight (1933). O rok později si ho všiml divadelní producent Arthur Hopkins ve hře Invitation to a Murder a nabídl mu roli uprchlého vraha Duka Manteeho ve Zkamenělém lese. Když se připravovala filmová adaptace této úspěšné divadelní hry, legenda praví, že představitel hlavní role (na divadle i ve filmu) Leslie Howard si Bogartovu účast na producentech doslova vynutil. Pravda asi bude, že se stal Bogart levnější alternativou poté, co roli odmítl E. G. Robinson a další na řadě J. Cagney měl právě problémy s vedením studia. Howardův vliv a přímluva však nejspíš svou roli sehrály, protože mladší ze svých dvou dětí (dcerku) pojmenoval vděčný Bogart v roce 1952 právě Leslie Howard.

Klobouk, trenčkot a zapálená cigareta – takhle mají diváci Bogarta nejraději; Zdroj: allposters.com

Zkamenělý les (1936) byl hit a Bogart si o svém výkonu konečně mohl přečíst spoustu pochvalných recenzí. Navíc získal kontrakt se studiem Warner Bros., kde si ho drželi pro případ, že by jejich hlavní hvězda J. Cagney začala zase „zlobit“. Byl zaškatulkován jako představitel vedlejších rolí gangsterů v dramatech, která Warneři vyráběli jako na běžícím pásu. Z téměř třicítky filmů, v nichž účinkoval v letech 1936 – 1940, určitě stojí za připomenutí Wylerova adaptace divadelní hry V newyorském přístavu (postava policií hledaného zabijáka, který se vrací domů, ale kromě obdivu pouličního gangu mladistvých se setkává jen s odmítnutím), dále tři snímky, v nichž si zahrál po boku J. Cagneyho (Hříšní andělé – postava zkorumpovaného právníka podsvětí, Oklahoma Kid – oba herci jsou zcela nevhodně obsazeni do westernu a jejich nejistota je z výkonů patrná, a především Bouřlivá dvacátá léta, vynikající vyvrcholení gangsterského filmu 30. let o třech přátelích, veteránech 1. světové války, kteří se zapojí do ilegálních obchodů s alkoholem, přičemž se v průběhu děje z partnerů stanou soupeři). Ve všech třech filmech patřil ústřední part J. Cagneymu. Hlavní mužské role se Bogart dočkal až roku 1941. Nejprve ve filmu High Sierra režiséra R. Walshe a scenáristy J. Hustona, v němž přesvědčivě zahrál pověstného bankovního lupiče Roye „Mad Dog“ Earla, který po propuštění z vězení naplánuje s mladšími společníky přepadení horského hotelu. Zatímco ve většině předešlých filmů byly Bogartovy postavy (těžko mluvit o hrdinech) poněkud prvoplánové a divákovi nesympatické, High Sierra znamenal zásadní obrat. Ačkoli drsný zločinec a společenský outsider, je Roy Earle vybaven citlivostí a touhou po smysluplném vztahu, přičemž láskou dlouho plýtvá na povrchní dívku Velmu (Joan Leslieová), místo aby si všímal Marie (Ida Lupino), která je schopna jej obdařit skutečně hlubokým citem.

Když si scénárista John Huston vybral pro svůj režijní debut Hammettův román Maltézský sokol, studio a herecké hvězdy zůstaly celkem chladné, protože kniha již byla ve 30. letech bez většího úspěchu zfilmována. Huston tedy povolal do role soukromého detektiva Sama Spadea právě Bogarta – a pro oba znamenal tento film nejen kariérní průlom, ale také krásné přátelství, které se zúročilo v šesti dalších filmech.

Maltézský sokol (podrobněji o vzniku filmu a jeho srovnání s románovou předlohou na jiném místě tohoto čísla) položil základ žánru film noir a umožnil Bogartovi ztvárnit složitý Spadeův charakter ve vší komplexnosti.

Bogart a Bergmanová v nejmilovanější klasice Casablanca; Zdroj: us.movies1.yimg.com

V následujícím období 40. let byl Bogart bohatě odškodněn za předchozí roky, kdy jen přihrával slavnějším kolegům. Svůj talent předvedl ve snímcích, jež v době 2. světové války propagovaly úsilí Spojenců (Hustonovo špionážní drama Dobrodružství v Panamě, Baconův válečný Konvoj do Murmanska či Kordovo pouštní dobrodružství Sahara), do srdcí diváků se však nesmazatelně zapsal rolí navenek cynického a nepřístupného, ale uvnitř zranitelného a po lidském kontaktu toužícího majitele Café American Ricka Blaina v romantickém melodramatu Casablanca. Film měl obrovský úspěch, získal tři Oscary (film, scénář a režie – pro M. Curtize), Bogart se musel spokojit s nominací, roku 1943 totiž triumfoval P. Lukas. S trochou nadsázky by se dalo říct, že scéna, v níž Rick pokývnutím svolí ve svém podniku k „souboji ve zpěvu“, načež osazenstvo baru překřičí německé vojáky Marseillaisou, udělala pro zvýšení vlastenecké morálky víc než všechny výše jmenované filmy dohromady.

Roku 1944 si Bogart roli solitéra starajícího se o sebe jen do té doby, než zahoří láskou, zopakoval v Hawksově variaci na Casablancu, velmi volné adaptaci Hemingwayova románu Mít a nemít. Jeho hereckou partnerkou se stala devatenáctiletá modelka Lauren Bacallová, ostrá dívka s břitkým humorem a sexy zastřeným hlasem, a na konci natáčení již milostný cit nemuseli vůbec předstírat. V květnu 1945 se vzali, pro o pětadvacet let staršího Bogarta to bylo čtvrté (a konečně šťastné) manželství. Společně se jim dařilo i před kamerou: Hawksova adaptace Chandlerova detektivního románu Hluboký spánek (také o ní podrobněji na jiném místě) nejen dokázala, že Phil Marlowe není Sam Spade a Bogart to dokáže skvěle odstínit, ale díky slovním duelům B+B zůstává film svěží i mnoho desítek let po svém vzniku, v Temné pasáži (rež. D. Daves) Bacallová pomáhá Bogartovi coby muži nespravedlivě obviněnému z vraždy manželky, přičemž začátek filmu je snímán subjektivní kamerou z jeho pohledu, a teprve až podstoupí plastickou operaci obličeje, divák spatří také Bogartovu tvář. Trochu nespravedlivě je opomíjeno Hustonovo vypjaté drama Key Largo, v němž je Bogart jako válečný veterán držen za tropické bouře spolu s několika dalšími lidmi (včetně Bacallové) bandou gangsterů ve floridském hotelu. Jeho hrdina překvapivě dlouho váhá, než sezná, že je jediným, kdo je schopen se vůdci bandy (E. G. Robinson) postavit.

B + B = 4 skvělé filmy; Zdroj: en.wikipedia.org

Roku 1948 se Huston s Bogartem sešli znovu při realizaci Pokladu na Sierra Madre. Z dobrodružného příběhu o třech zlatokopech se v Hustonově pojetí stala pronikavá studie o tom, jak chamtivost rozleptává nejen charakter, ale také veškeré sociální vazby, což se projevuje zvláště na Bogartově postavě Freda C. Dobbse, která se přes touhu po zlatě dopracuje k paranoie vůči svým partnerům a nakonec sáhne až k pokusu o vraždu. Koncem 40. let založil Bogart vlastní producentskou společnost Santana Produktion – pojmenovanou po své jachtě (herec miloval moře a byl skutečně respektovaným námořníkem, sám označoval plachtění za stabilizační prvek své osobnosti). V letech 1949 – 1954 pak ve vlastní produkci zazářil v pěti filmech (v české distribuci se z nich objevil zatím pouze snímek Sirocco, rež. C. Bernhardt).

Role neoholeného kapitána Africké královny znamenala zisk Oscara; Zdroj: en.wikipedia.org

V 50. letech nastoupili na plátna kin mladí herci vzývající metodu tvoření svých postav zevnitř (J. Dean, M. Brando) a zdálo se, že Bogartovu typu hrdiny zbaveného iluzí a řídícího se vlastním morálním kodexem (žádné složité ponory do postav, spíše drobná vnější gesta – tahání se za ušní boltec, mnutí neoholené brady, způsob držení cigarety nebo zaháknutí rukou za opasek kalhot) je odzvoněno. Bogart se však s diváky neloučil postupným úpadkem a rozmělňováním, ale sérií vynikajících filmů. Na prvním místě je třeba jmenovat Africkou královnu (1951), dobrodružný film realizovaný starým přítelem a pijáckým parťákem J. Hustonem. Náročné natáčení v Africe přežili na rozdíl od zbytku štábu oba ve zdraví. „Mezi sebe a brouky jsem vystavěl zeď ze skotské,“ vysvětloval herec. „Kdyby se nějaký komár odvážil mě bodnout, ihned by zemřel na otravu alkoholem.“ (Bogart se stal prvoligovým konzumentem whisky zejména v průběhu svého třetího, velmi bouřlivého manželství s Mayo Methotovou.) Ztvárnění opileckého kapitána malé parolodě Charlieho Allnuta, který se během nebezpečné plavby Belgickým Kongem zamiluje do staropanenské misionářky (K. Hepburnová) a společně pěkně zatopí Němcům, mu vyneslo Oscara. Ještě jednu nominaci na stejnou cenu stihl za nesympatickou postavu ješitného, sebelítostivého a paranoidního kapitána Queega ve Vzpouře na lodi Caine (1954, režie E. Dmytryk). Do komediálních vod jej zavedl v Sabrině B. Wilder a odepsaného režiséra, který udělá hvězdu z Avy Gardnerové, si zahrál v Mankiewiczově Bosonohé komtese. S P. Ustinovem a A. Rayem vytvořil trojici vězňů uprchlých z Ďábelských ostrovů a posléze ochránců hloupoučkého francouzského obchodníka v Curtizově veselohře Nejsme žádní andělé. Hodiny zoufalství jej předvedly jako stárnoucího zločince, který na útěku terorizuje středostavovskou rodinu F. Marche v domku na předměstí. Velkými bolestmi trpěl při natáčení posledního filmu Tím tvrdší je pád (postava sportovního novináře zavlečeného do nečistých praktik kolem profiboxerských utkání, rež. M. Robson).

Ikona (nejen) amerického filmu; Zdroj: perfumeposse.com

Bogartovo zdraví se prudce zhoršilo v polovině 50. let, – jako silný kuřák a piják onemocněl rakovinou. Vůbec o tom nemluvil a odmítal doktora až do ledna 1956. Po operaci rakoviny hrtanu strašlivě zeslábl, zhubl a zemřel 14. 1. 1957 ve svém domě v Holmy Hills poté, co upadl do kómatu.

Často citovaná slova pronesl na jeho pohřbu J. Huston (Bacallová požádala nejprve S. Tracyho, herce, jehož Bogart obdivoval a s nímž se celoživotně přátelil, ale ten pro velké pohnutí odmítl vystoupit): „Nelitujme ho, že zemřel, litujme sebe, že jsme ho ztratili. Je nenahraditelný. Už nikdy nebude nikdo takový jako on.“

V Bogartovi odešel herec, který si pomalu a těžce vybojovával své místo ve světě filmu a skutečně slavným a uznávaným se stal až v pozdním věku. Jen málokterý z jeho kolegů se může chlubit filmografií tak bohatou na snímky milované zároveň běžnými diváky a oceňované kritikou pro svoje nesporné umělecké hodnoty. Bogart neustále rozvíjel svůj talent, nebál se riskovat změnu a přijmout i v dobách největší slávy zápornou roli, zanechal svůj otisk nejen v kriminálním a dobrodružném žánru, ale také v romancích a komediích. Za autenticitu svých postav ručil svým životem. Roku 1999 ho Americký filmový institut vyhlásil největší mužskou hereckou hvězdou všech dob, jeho tvář se dostala i na americkou poštovní známku.

Bogartovo herectví lze charakterizovat slovy, která pronesl na sklonku své kariéry jeho „hollywoodský rival“ James Cagney: „Herectví? Na tom vůbec nic není. Prostě se postavíš oběma nohama pevně na zem, podíváš se tomu druhýmu do očí a řekneš pravdu.“ ¹

Pozn.: 

• FORMAN Miloš – NOVÁK Jan. Co já vím? Autobiografie Miloše Formana. Brno: Atlantis 1994. str. 204.[zpět]