Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Žena ve filmu noir

Žena ve filmu noir

TÉMA – FILM NOIR: Žena ve filmu noir – JANA BÉBAROVÁ, MILAN HAIN –

Ve filmu noir klasického Hollywoodu můžeme vysledovat dva hlavní typy ženských hrdinek – ambiciózní, tajemnou a atraktivní femme fatale, jejíž osud je řízen jejími sebedestruktivními sklony, a milující, avšak nezajímavou a nudnou „ženu v domácnosti“.

Žena ve filmu noir

Rita Hayworth jako Gilda; Zdroj: suspense-movies.com

Žena v hollywoodském mainstreamovém filmu měla vždy jasně vymezenou roli – byla pečující matkou, oddanou manželkou a starostlivou hospodyňkou. Jen výjimečně jí bylo umožněno hrát se svým mužským protějškem rovnocennou hru – příklady můžeme hledat ve snímcích s Katharine Hepburn, Marlene Dietrich či Mae West. Film noir 40. let přichází s novým, progresivním pohledem na ženské postavy a jejich pozici ve společnosti. Žena je v tomto žánru definována skrze svou sexualitu. Hlavními hrdinkami noirových snímků jsou emancipované, sexuálně vyzývavé ženy, které se ve snaze dosáhnout svých cílů nezastaví před ničím. Pro toto pojetí ženy se vžilo francouzské označení femme fatale. V mnoha filmech je jejím protipólem pasivní žena, spojovaná s tradičními rodinnými hodnotami. Ta nabízí mužskému hrdinovi alternativu klidného života, které však využívá jen zřídka._

Femme fatale

Femme fatale je plně emancipovaná postava s pochybnou minulostí, která se vzpírá nadvládě mužů a tradičnímu postavení ženy ve společnosti. Zpravidla odmítá roli oddané manželky a milující matky. Manželství se starším mužem, kterého si vzala pouze pro peníze, je pro ni monotónní, nudné a omezující. V jejich manželském vztahu je patrná absence potomků, manžel má zpravidla již odrostlé děti z předešlého manželství. V atmosféře chladného rodinného života trpí femme fatale nedostatkem romantické lásky a sexuální vášně, kterou hledá v náručí mladého a atraktivního milence. Manžel se k ní často chová, jako by byla součástí jeho majetku či domácí mazlíček. V Pojistce smrti (1944) Billyho Wildera si Phyllis (Barbara Stanwyck) stěžuje: „Cítím se, jako by mě sledoval. Ne že by se o mě staral. Teď už ne. Ale drží mě na vodítku tak pevně, že ani nemůžu dýchat.“ Podobně i Cora Smith (Lana Turner) ve filmu Pošťák vždy zvoní dvakrát (1946) či ženské hrdinky Rity HayworthGildě (1946) a Dámě ze Šanghaje (1948) jsou „uvězněny“ v manželství s výrazně starším mužem.

Femme fatale využívá své atraktivity, manipuluje s muži za účelem osvobození se z tísnivého rodinného života či nesnesitelného vztahu se svým mužem a často se uchyluje k vraždě. V Pojistce smrti Phyllis s pomocí svého milence, pojišťovacího agenta (Fred MacMurray), zinscenuje vraždu svého manžela jako nešťastnou náhodu. Ve snímku Johna Farrowa Where Danger Lives (1950) zavraždí psychopatická Margot (Faith Domergue) svého manžela a s milencem (Robert Mitchum) prchá do Mexika. V Human Desire (1954) Fritze Langa chce Vicky (Gloria Grahame) uniknout od tyranského manžela, který ji bije, a přemlouvá svého milence Jeffa (Glenn Ford), aby jej zabil. Nakonec však ona samotná umírá rukou svého muže, který ji uškrtí.

Ačkoli život femme fatale obvykle končí potrestáním (smrtí a zatracením), v očích diváků zůstává sexuálně vzrušující a živou hrdinkou, která nikdy nepřijala roli, již jí zvolila společnost. V Leave Her to Heaven (1945) zosobňuje Gene Tierney jednu z nejlepších femme fatale ve filmu noir; ženu natolik posedlou vášnivou láskou ke svému milovanému muži, že vedle něj nestrpí společnost kohokoliv jiného a neváhá zabít jeho bratra, poté jejich ještě nenarozené dítě a nakonec i sebe samu.

Vizuální a sexuální dominance femme fatale je zřejmá už od první scény, ve které se objeví. Zapálená cigareta, dlouhé vlasy (blonďaté nebo černé) a krásné dlouhé nohy, to jsou její charakteristické znaky. Například ve filmu Pošťák vždy zvoní dvakrát vidíme nejprve nohy Lany Turner – záběr začíná u jejích lýtek a kamera postupně zabírá celé její tělo. Stejně tak i v Murder, My Sweet (1944) vidíme nejprve nohy Claire Trevor. V Pojistce smrti vstupuje Barbara Stanwyck na scénu zahalená pouze do ručníku, jsou vidět její odhalená ramena a lýtka. Rita Hayworth ve své první scéně v Gildě charakteristicky pohodí vlasy.

Barbara Stanwyck v Pojistce smrti

Lana Turner v Pošťák vždy zvoní dvakrát

 

 

 

 

 

 

 

 

Sexu femme fatale využívá jako mocné zbraně – ve většině případů se však zdá, že z něj nemá žádné potěšení. Je pro ni pouze prostředkem k manipulaci s muži. Tato frigidita je charakteristická například pro hlavní protagonistky Gildy, Pojistky smrti či Pryč od minulosti (1947).

Ambiciózní femme fatale touží po úspěchu a nezávislosti. Norma Desmond (Gloria Swanson) v Sunset Blvd. (1950) chce být hvězdou filmového plátna, ačkoliv její sláva z němé éry již dávno pominula. Googie WithersDassinově noiru Noc a město (1950) touží vlastnit noční klub, podřadná role majitelovy manželky ji neuspokojuje. Mít vlastní podnik je snem i Lany Turner (Pošťák zvoní vždy dvakrát), která svého cíle na rozdíl od Dassinovy hrdinky dosáhne. V Lauře (1944) Otty Premingera sledujeme proměnu nezkušené dívky v úspěšnou ženu (Gene Tierney), která díky sebevědomé píli uspěje ve svém oboru, jemuž jinak dominují muži.

Rita Hayworth – Gilda

Nezávislost, kterou femme fatale vyhledává, je často vizuálně prezentována jako narcismus – ženy hledí na svůj vlastní obraz do zrcadla. Hojnost záběrů se zrcadly ve filmu noir rovněž naznačuje dvojakost ženského charakteru. Není pochyb, že jsou vizuálně rozpolcené. Tento motiv navíc způsobuje zmatenost ve filmu noir – nic není takové, jaké se zdá.

Velmi vzácně se ve filmu noir objevuje normální rodinný život. Jeho vidina je však natolik křehká, že s úzkostí předvídáme jeho zánik. V Big Heat (1953) si detektiv Dave Bannion (Glenn Ford) užívá chvíle štěstí se svou ženou a dítětem, načež se rodinná idyla rozpadává, když je jeho žena zavražděna.

_

Femme attrapée

Pro pojmenování pasivního protipólu femme fatale bývá užíváno hned několik termínů. Janey Place ji označuje jako „nurturing woman“ (pečující žena), John Blaser o ní hovoří jako o  „good woman“ (dobrá žena). Jans B. Wager přichází s pojmem femme attrapée, kterého se budeme držet i my, protože, jak říká sama autorka: „nejlépe vystihuje její uvěznění v rámci patriarchálního systému“1

Femme attrapée ve snímku Pryč od minulosti

Femme attrapée přijímá pozici, kterou jí společnost tradičně přisuzuje – je milující matkou a věrnou manželkou, stará se o chod domácnosti a sama žádá jen málo. Hlavnímu hrdinovi nabízí alternativu klidného rodinného života, on jí však nevyužívá. 2 Vidina stereotypu a absence vzrušení jej děsí, a proto raději volí femme fatale a s ní často i smrt. Femme attrapée je prezentována jako pečovatelka, zachránkyně, „anděl“, který však do světa plného násilí a korupce vůbec nepatří. I z toho důvodu však vyprávění většinou přežívá (výjimku z pravidla představuje už zmiňovaný film Big Heat, v němž hrdinova oddaná manželka nachází smrt při výbuchu auta). Femme attrapée nemá přístup do obvyklého noirového prostředí – tedy do barů, temných zapadlých uliček, opuštěných přístavních doků a podobně. Pravděpodobně ani nemá tušení o existenci takových míst. Je spojována s až idylicky působícími byty, z nichž vyzařuje klid a bezpečí. Ve filmu Nicholase Raye On Dangerous Ground (1952) hraje Ida Lupino slepou venkovanku. Hrdinčina slepota ještě zdůrazňuje její pasivitu, strnulost a závislost na okolí. Prostředí venkova ji zároveň izoluje od zkaženého světa velkoměsta, ve kterém by byla naprosto bezmocná. Ve filmu Pryč od minulosti je femme attrapée Ann spojována s klidnými, vyváženými přírodními scenériemi. Je snímaná statickou kamerou a nasvětlena přirozeným světlem. Kathie, prototypická femme fatale, je osvětlena umělým světlem (tzv. low-key lighting), které působí dramatičtěji, signalizuje dvojakost a sklon k nekalým úmyslům.

Swede nemůže spustit oči z Kitty – typické femme fatale z filmu Zabijáci

Kamera ve většině případů femme attrapée nevěnuje zvláštní pozornost a její umístění v mizanscéně ji rovněž upozaďuje. V několika filmech můžeme vidět její přímou konfrontaci s femme fatale, ze které však nikdy nevychází vítězně. Kamera do středu zájmu staví právě její atraktivnější a vyzývavější protějšek. Takovou scénu můžeme najít ve snímku Roberta Siodmaka Zabijáci (1946). Hlavní hrdina Swede (Burt Lancaster) přichází v doprovodu své přítelkyně Lilly (typická femme attrapée – už jen samotné jméno odkazuje na její nevinnost 3) na večírek. Brzy spatří nádhernou Kitty (Ava Gardner), z níž do konce večera není schopen spustit zrak. Lilly je okamžitě jasné, že Sweda navždy ztrácí. Tato scéna je součástí jednoho z mnoha flashbacků. V následující scéně (ze „současnosti“) vidíme Lilly šťastně provdanou za policejního důstojníka. V domácím úboru, zástěře a s cudně upravenými vlasy servíruje hostovi limonádu. Prostřednictvím několika záběrů je nám ukázáno, že ochotně přijala roli matky a manželky. K tomu by se femme fatale nikdy nesnížila.

Veronica Lake a Alan Ladd

Paleta výrazných ženských postav ve filmu noir se pochopitelně nevyčerpává těmito dvěma typy. Výrazná herečka 40. let Veronica Lake ztvárnila ve třech noirech postavu svůdné krásky, která však nemá nepoctivé úmysly. Právě naopak. Stojí na straně hlavního hrdiny (vždy Alan Ladd), pomáhá mu v jeho vyšetřování a dokonce mu i zachrání život. Podobný typ představují i některé hrdinky představované Lauren Bacall. Jsou to ženy s tajemstvím, které ale pro hlavního hrdinu nepředstavují smrtelné riziko.

Ve filmu Bílý žár (1949) Raoula Walshe najdeme nezapomenutelnou postavu matky hlavního hrdiny, hlavy nebezpečného gangu, který je na ni chorobně fixován. Lepší příklad Oidipova komplexu v americkém filmu klasické éry nenajdeme. Psychoanalytické čtení umožňují i další postavy – Ellen z Leave Her to Heaven či hlavní hrdina boxerského noiru Tělem i duší (1947), který je nezdravě přitahován ke své sestře. Pozornost by si zasloužily i vedlejší postavy barových zpěvaček, služebných, číšnic či dokonce řidiček taxíku (Hluboký spánek, 1946), které mají v mnoha případech důležitou funkci v rámci filmového narativu a zároveň nabourávají genderové stereotypy klasického hollywoodského filmu. O nich ale třeba někdy příště.

 

 

Literatura

BLASER, John. No Place for a Woman: The Family in Film Noir and Other Essays. The Library –University of California, Berkeley. Vloženo 1996, upravováno 2002. Dostupné z <http://www.lib.berkeley.edu/MRC/noir/>.

BORDE, Raymond – CHAUMETON, Etienne. A Panorama of American Film Noir 1941 – 1953. San Francisco: City Lights Books, 2002.

COPJEC, Jean, ed.  Shades of Noir. New York: Verso, 1993.

HIRSCH, Foster. The Dark Side of the Screen: Film Noir. New York: Da Capo Press, 2001.

KAPLAN, E. Ann, ed. Women in Film Noir. Londýn: British Film Institute, 1999.

WAGER, Jans B. Dames in the Driver’s Seat: Rereading Film Noir. Austin: University of Texas Press, 2005.


Pozn.: 

  • Viz WAGER, Jans B. Dames in the Driver’s Seat: Rereading Film Noir. Austin: University of Texas Press, 2005. str. 4[zpět]
  • Jednu z mála výjimek tvoří například Panika v ulicích Elii Kazana[zpět]
  • Svou roli hraje i barva vlasů – Lilly je blondýnka, zatímco Kitty bruneta. Tohoto kontrastu se ve filmu noir využívá velice často. [zpět]

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 383

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru