Roberto Pregadio: jazzové partitury pro fumetti

TÉMA – KOMIKS VE FILMU: Roberto Pregadio: jazzové partitury pro fumetti – JAN ŠVÁBENICKÝ –

Hudba k italským komiksovým filmům představuje stejně důležitou součást filmového stylu jako spaghetti-westernů. Skladatel Roberto Pregadio se ve svých partiturách snažil v určitých ohledech rozbít stereotypní pojetí hudební složky pro žánrové produkce. 

Hudba k italským komiksovým filmům především rytmizuje dramatickou akci příběhů superhrdinů a spoluvytváří rychlý dynamický spád napínavých scén soubojů, útěků, pronásledování, automobilových honiček i volný cyklující rytmus tehdejší atmosféry světových metropolí 60. let, ve kterých se některé snímky odehrávají. Skladatelé pracují v sérii fumetti s podobnou technikou komponování jako v ostatních žánrových produkcích v italské kinematografii onoho období. Dominantní styl jazzu kompenzují jiné styly a žánry včetně řady zvukových experimentů. Zatímco v četných hollywoodských produkcích se komponisté uchylují k tradičním a jednoduchým symfonickým partiturám, v italských filmech se vyznačují kompozice instrumentální pestrostí, živým tempem a rychlým rytmem, které rozvíjejí a posouvají děj kupředu. Hudební složka je u každého skladatele odlišná a úzce souvisí se způsobem komponování, volbou a kombinací jednotlivých nástrojů, prolínáním stylů a žánrů a přístupem k rytmu. Vztah autora ke zvuku a postoj k jeho uchopení pro auditivní ztvárnění a vyjádření dynamiky filmového obrazu definují jeho osobitý způsob hudebního myšlení a smysl pro vystižení dramatické akce. Prakticky se nejedná o zásadně odlišnou metodu pořizování hudební stopy k dalším italským žánrovým produkcím kromě kompozičních postupů, které skladatelé při své práci preferují. Filmaři a producenti volili především jazzově zaměřené autory, jejichž zájem o aktuální trendy a tendence v moderní populární hudbě i zvukové experimenty představovaly adekvátní komponent rafinovaně utvářeného filmového stylu. Mezi autory komponující pro fumetti – Francesco De Masi, Piero Umiliani, Benedetto Ghiglia, Bruno Nicolai – se zařadil netradiční partiturou k Diabolikovi (Diabolik, 1968) Maria Bavy kombinující pop a kakofonické vložky s reálnými i uměle vytvořenými zvuky také Ennio Morricone.

Jazzové rytmy a variace pro Kriminala a Satanika 

Profilovaný a žánrovými filmaři často vyhledávaný autor Roberto Pregadio¹ komponuje ve své době, podobně jako téměř všichni italští skladatelé, hudbu pro rozmanité specifické žánry včetně spaghetti-westernů. Jeho partitury patří u sběratelů a fanoušků italské filmové hudby k nejvyhledávanějším titulům. Pregadio zůstává přes svůj osobitý styl a způsob komponování upozaděn za jinými skladateli, jejichž popularitu určuje především proslulost filmů a režisérů, s nimiž spolupracují. Jako autorovi kompozic k několika fumetti se mu otevřela příležitost experimentovat s různými hudebními styly a žánry, stejně jako s akustickými možnostmi zvukových efektů. Na dvou fumetti, pro které vytvořil dva rozlišné hudební komentáře, spolupracoval s dalším, výhradně jazzově zaměřeným autorem. Snímky Kriminal (Kriminal, 1966) Umberta Lenzihoa Satanik (Satanik, 1968) Piera Vivarelliho hudebně doplniljazzový experimentátor Romano Mussolini. V obou případech se hudební komentář skládá z několika rozmanitých motivů a instrumentálních variací na leitmotiv doprovázející ústřední titulky filmů s animovanými komiksovými sekvencemi. Autor zavrhuje akční a prudce se rozvíjející hudbu charakteristickou pro mnohé fumetti s převažujícími dramatickými akčními scénami nepřetržitých konfliktů mezi maskovanými zločinci a představiteli zákona nebo vzájemných soubojů mezi bytostmi s nadpřirozenými schopnostmi. Pomalá jazzová hra naopak vytváří do určité míry zvukový kontrapunkt proti dynamickým záběrům kamery. Hudba zde vyjadřuje napětí a nálady jednotlivých situací pouze v některých scénách. Více se zaměřuje na vykreslení různých prostředí, která se během příběhů – zejména v Kriminalovi – proměňují a vystihují dobovou „swingující“ atmosféru 60. let. Soukromé večírky, taneční zábava v nočním baru, uvolněná nálada na plovárně a na riviéře nebo hráčská setkání v kasinu dokládají charakteristické zobrazení společnosti v západoevropských žánrových produkcích, kde je hudba adekvátně přizpůsobena jednotlivým dějovým místům a jejich celkovým ovzduším. Hudba zde má – podobně jako u jiných specifických žánrů – tři základní výrazové funkce: vystihuje dramatickou akci příběhu (náladu jednotlivých situací a okamžiků v životě postav), dokládá módní tendence společensky preferovaných hudebních stylů a žánrů 60. let a experimentování skladatele s možnostmi zvuku jazzové a populární hudby. Partitury ke Kriminalovi a Satanikovi budují zvukový efekt na kombinování specifických zvuků jednotlivých instrumentů, s nimiž autor pracuje a které občas vzájemně kombinuje k dosažení požadovaného hudebního výrazu pro akční dynamický příběh. Hudba k oběma filmům vykazuje autorův osobitý styl, ale zároveň kontrastuje se dvěma odlišnými styly dalších komponistů, kteří se na každém snímku se skladatelem spolupodíleli. Fumetti kategoriálně určené téměř všem diváckým vrstvám – přes časté rozbíjení tabu v zobrazování sexu a násilí v komiksovém světě – neumožňují autorům nadměrně experimentovat s možnostmi zvuku, protože by byla hudba pro diváka (a zároveň posluchače) akusticky rušivou součástí stylistické struktury jednotlivých filmů. V případě Pregadia se jedná převážně o svižný jazzový rytmus, do něhož autor mírně vkládá nelibozvučné vložky probouzející v melodické souhře jazzových instrumentů pocit napětí a nejistoty. Hlavně při očekávání některých dějových zvratů ve scénách zobrazujících zdánlivý klid nebo romantickou idylu mezi dvěma postavami a naopak, kdy se proti očekávání prudce změní nálada příběhu a sním i hudební stopa. Čistý jazz v některých momentech doplňuje pop a beatový styl náhle zrychlující tempo pomalé souhry dechových nástrojů, piána a bicí soupravy. Leitmotiv v Kriminalovi odpovídá dobovým a preferovaným elektronickým tendencím. Sólo na elektrickou kytaru používá skladatel v řadě ze svých kompozic pro jiné specifické žánry, zejména pro spaghetti-westerny s obvyklým druhým doplňujícím sólovým partem pro trubku. Pregadiovy partitury dokládají, kromě charakteristických trendů v tehdejší filmové hudbě, v první řadě dominantní postavení jazzu v progresivně se rozvíjející italské popkultuře. Postupem času se ukázalo, že si filmová hudba získala v podobě soundtracků (na LP a později CD nosičích) mnohem větší popularitu než filmy, které bývají víceméně úzce spojeny s dobou svého vzniku nebo s okruhy filmových fanoušků, sběratelů, znalců nebo odborníků. Charakter hudby zkomponované pro dva účely – výrazový prostředek v rámci filmového stylu a čistě poslech populárních skladeb bez spojitosti s filmovým obrazem – zajistil partiturám ke Kriminalovi a Satanikovi distribuci také na hudebních nosičích, což přispělo ke zvýšení jejich velké obliby v obecně popkulturním prostředí Itálie 60. let. Zejména leitmotiv doprovázející hlavní a závěrečné titulky k prvnímu ze jmenovaných filmů se stal inspirativním podnětem pro některé jiné italské skladatele při hledání adekvátního rytmického motivu pro žánrové produkce typu spionaggio nebo giallo. Větší prostor k hudebním a zvukovým experimentům dostal Roberto Pregadio hlavně ve spaghetti-westernech, jejichž mnohovrstevnaté žánrové a atmosférické pojetí umožnilo autorovi střídat, kombinovat a obměňovat nejrůznější hudební styly a nálady, přestože i v tomto případě dominoval kompozicím charakteristický leitmotiv a jeho alternativní instrumentální a zpívané variace.