free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Tak daleko, tak blízko

Tak daleko, tak blízko

TÉMA – FILM NOIR: Noirové prvky ve filmech D. Lynche – VERONIKA JANKULÍKOVÁ –

David Lynch k budování svého surrealistického světa násilí a červených závěsů použil i několik základních prvků filmu noir. O čem všem jsou jeho tři filmy Blue Velvet, Lost Highway a Mulholland Drive a jak se na nich typické prvky filmu noir podepsaly?_

Lost Highway a Mulholland Drive

Ačkoli se filmy Davida Lynche nedají striktně zařadit do jedné žánrové kategorie, vyznačují se souborem stylových a tematických prvků, specifickým vizuálním pojetím a uměleckými postupy, které jsou vlastní i filmu noir.

Lynchovy rozmanité tvorby byla pro účely tohoto článku zvolena tři díla, která se sice vyznačují rozdílnými prvky, ale mají mnoho společných rysů. Jsou to filmy Blue Velvet (1986), Lost Highway (1997) a Mulholland Drive (2001), které jsou obecně řazeny mezi snímky označované jako neo-noir._

Temně modrý samet

Zdroj: www.culutre-cafe.net

Blue Velvet, nejstarší z trojice tvoří k zbylým dvěma snímkům v mnoha ohledech protipól. Má jasnou chronologickou narativní linii. Na konci příběhu nezbývá nic, co by zůstalo nevysvětleno nebo nedořečeno. Úvodní a závěrečné záběry se navzájem tak podobají, že celý příběh uzavírají v jeden kompaktní celek; kus špíny zabalený do čistého dárkového papíru. Tím je bílý plot, ve větru se vlnící rozkvetlé tulipány a blankytně modrá obloha – poklidné a upravené americké městečko, kde vše je přesně tak, jak má být, nic nevybočuje, nic idylu nekazí. Tato expozice (stejně jako závěr) však trvá jen velmi krátce. Makrodetail vzorně posečeného trávníku a pod ním se zmítajících červů, příznačný spíše pro Mikrokosmos než pro thriller, přivádí pozornost tam, odkud se všechno odvíjí – do trávy. Právě odtud hlavní mužská postava příběhu, Jeffrey Boeaumont (Kyle MacLachlan), sebere lidské ucho. Nemáme tu tedy klasický, v úvodu spáchaný zločin – tj. vraždu, ale pouze vodítko, které zvídavému Jeffreymu a potažmo i divákovi slouží jako odrazový můstek k tomu, aby vypátral, co se přesně stalo.

Jeffrey se spolu s šerifovou dcerou Sindy (Laura Dern) rozhodne pátrat na vlastní pěst. Opouští idylické prostředí svého maloměsta, aby se vydal hledat další části příběhu. Dostává se do míst, která nejsou osvícena pouličním osvětlením a jsou těm, co si žijí svůj úhledný život, skryta. Přes Jeffreyho, přítomného ve většině scén, se divák seznamuje se všemi ostatními aktéry. Díky Jeffreyho zvědavosti, která ho nechtěně dovede až do šatní skříně, odkud vše sleduje, se o zpěvačce Dorothy Vallens (Isabella Rossellini) divák dozvídá hned v úvodu víc, než by se dozvěděl ve „standardní“ situaci – je vdaná, má syna a život, jaký žije, je pro ni past, ve které ji drží a zneužívá násilnický deviant Frank. Toho Jeffrey ze svého úkrytu pozná v celé jeho zběsilosti. Souběžně s odvážným pátráním se vyvíjí Jeffreyho vznikající vztah nejen k Sindy, ale i k Dorothy. Na rozdíl od Lost HighwayMulholland Drive situaci ulehčuje fakt, že všechny postavy v příběhu reálně existují. Sindy a Dorothy jsou dokonalé protiklady jak po stránce fyzické a psychické, tak i ve způsobu života. Přesto se Jeffrey do obou zamiluje. Sindy má rád jako slušně vychovaný chlapec ze střední školy, který chodí randit v pátek večer s dívkou ze sousedství. Do Dorothy se zamiluje iracionálně, v protikladu ke svému dosavadnímu životu zvráceně (to souvisí i s Dorothiným sklonem k sadomasochismu) a kvůli jejímu osudu se do případu vnořuje a zaplétá čím dál víc. Dokonale tu funguje opozice nevinné blondýnky a tajemné femme fatale. Dorothy je ale do této polohy tlačena Frankem (který vězní jejího syna a manžela), protože když je zneškodněn syndikát zločinců a gangsterů, tak se i Dorothy se svým malým synem opět stávají součástí poklidného amerického života.

Jeffrey, v úvodu coby zosobnění americké středoškolské slušnosti, se po setkání s Dorothy mění. Když se do ní zamiluje, prožívá rozpor mezi romantickou láskou k Sindy a sadomasochistickými sklony Dorothy a vášnivé přitažlivosti k ní. Stále víc se zaplétá do podivných souvislostí Dorothina života, ale jeho přirozená touha sledovat, dívat se a pátrat na vlastní pěst je jednoduše velká.

Pojetí a zobrazení zločinců je v kontextu Lynchovy tvorby pochopitelné, ve vztahu ke klasickému noiru je však všechno víceméně opačně. V žádném případě se nejedná o slušně a elegantně oblečené gangstery, kteří si za své výdělky z nelegální činnosti užívají luxusu a přepychu. Lynch je posouvá do roviny nevkusně oblečených veksláků, úchylů a deviantů, kteří si svoji moc upevňují násilím, ponižováním, trápením a sexuálním zneužíváním. Schovávají se v úhledně vypadajících rodinných domcích a všechno zlo bublá pod povrchem podobně jako v Americké kráse nebo Donnie Darkovi.

Postava Franka je odpudivým ztělesněním maniakálního šílence a sexuálního zvrhlíka. Davidu Lynchovi dalo pořádnou práci sehnat jeho hereckého představitele. A když ho v Dennisu Hopperovi našel, nemohl být zklamaný – Hopper totiž prohlásil, že Franka hrát musel, protože JE Frank.

Kromě úvodních a závěrečných sekvencí se celý film odehrává především v noci a v tmavých interiérech. Rámování většiny záběrů působí elipsovitým dojmem, protože rohy obrazu jsou většinou úplně tmavé. Dalšími prvky, které jsou typické pro Lynche, a zároveň dodržují noirovou stylistiku, je zvláštní volba tmavých barev (interiér Dorothina bytu), bodové osvětlení, svítící lampy, květiny v pokojích bez oken atd.

Přímým vizuálním odkazem na film noir může být moment, kdy Jeffreyho maminka sleduje v televizi černobílou detektivku.

Film obsahuje mnoho typicky Lynchových prvků: třeba sen o tom, že přiletí drozdi, nevkusné oblečení, modrá a červená barva (např. modře nasvícení hudebníci před červeným závěsem, policejní modro-červená houkačka), kýčovité domácí dekorace – sádrová kačenka, jelení parohy mezi neonovým nápisem Slow club – červený závěs, fetišistická záliba v nejrůznějších tkaninách a textiliích, absurdní vtípky – „s úderem padajícího stromu jsme ohlásili devět hodin“). Hudební kompozice Angela Badalamentiho typicky využívá tklivé táhlé smyčce a piano; zde navíc ústřední píseň Bobbyho Wintona a skladbu inspirovanou Šostakovičem. Hudební motivy filmu se hodně podobají těm v seriálu Twin Peaks.

Film končí happyendem, kruh se uzavírá, žádné psychotické extrémní etudy tu v závěru nenajdeme. To se ovšem nedá říct o dalších dvou filmech – Lost HighwayMulholland Drive. Tyto filmy spolu bývají často spojovány, a snad i oprávněně, protože tu najdeme velké množství shodných prvků._

Lehká ztráta orientace

Zdroj: wikipedia.org

Struktury příběhů se navzájem podobají. Téměř od počátku filmu (nikoliv však od počátku fabule) se odvíjí pro diváka srozumitelný příběh. Říkám téměř, protože úvodní sekvence naopak napovídají, že jednoduchost je pouze zdánlivá.

Lost Highway je první verbální informací věta z domácího telefonu: „Dick Laurent je mrtvý.“ Když se manželům Fredovi a Renee (Bill Pullman, Patricia Arquette) objeví na schodech balíček s videokazetou, divák stejně jako postavy neví, o co se jedná. Z děje se dá ovšem pochopit, jaké jsou asi mezi postavami vztahy, kdo je kdo. Tuto orientaci znesnadňuje Tajemný muž, kterého Fred potká na party. Vše se láme před polovinou filmu, kdy se místo Freda ve vězeňské cele objevuje mladý automechanik Pete (Balthazar Getty), který se zanedlouho seznamuje s blonďatou dvojnicí Renee jménem Alice. Na konci se opět z Peta stává Fred. Složitý a nepochopitelný syžet se uzavírá, když Frank do domácího telefonu svého (opravdu svého?) domu řekne větu: „Dick Laurent je mrtvý.“ Lze to chápat jako přesmyčku, a nebo past na diváka, který je záměrně zmaten, aby úplně ztratil orientaci?

Prostředí příběhu zaznamenává oproti Blue Velvet posun. Už se nejedná o klasické americké maloměsto, ale slunné předměstí Los Angeles, plné luxusních vil. Venkovní jasné prostředí však kontrastuje např. s tím, že dům Franka a Renee nemá téměř žádná okna, uvnitř panuje šero, až úplná tma a interiér se vyznačuje souborem rysů klasických pro Lynche – strohé a úsporné zařízení domu, růžovo-fialová barva zdí, rozsvícené lampy a květiny v místnosti s malým přístupem světla atd.

Film vtahuje diváka do prostředí porno průmyslu, nočních barů a honosných sídel zločineckých bossů. Kde byl v 50. letech nelegální obchod s alkoholem, jsou v 90. letech u Lynche pornoherečky a bossové s perverzními choutkami.

Identifikace postav je klíčovým kamenem úrazu. Lynch si v Lost HighwayMulholland Drive vyhradil právo na to mást diváky, dává falešné stopy, maskuje, mystifikuje, zamotává. Fred sám říká: „Rád si pamatuju věci po svém. Ne nezbytně tak, jak se staly.“

Zatímco v Blue Velvet máme dvě hrdinky z masa a kostí, které mají svou tvář, jméno i identitu, jež za celý příběh nezamění ani „nepůjčí“ jiné osobě, v Lost Highway není jasné vůbec nic. Tajemný muž může být na dvou místech zároveň a telefonovat sám sobě, Frank se v zamčené cele změní v Peta a Renee může být svou blond dvojnicí, sestrou nebo přeludem, zdvojenou femme fatale.

Mnoho klasických noir filmů mělo velmi složitý děj, ve kterém se dalo těžko orientovat (např. Hluboký spánek). U Lynche je složité vše; i cesta, jak se dopátrat identity postav. Příběh se posunuje až do surreálné a bizarní polohy.

Hollywoodské snímky se odvolávaly na tradici expresionistického svícení – pracovaly pouze se světlem a stínem, Lynch pracuje i s barvou. Nakládá s ní však specifickým způsobem. Barvám dominuje opět modrá a červená (noční podniky, prosklené domy) a tmavé, jakoby těžké a nezvyklé barvy (tmavě purpurová, vínová). Funguje protiklad světla a tmy, tmavých interiérů a slunných exteriérů. K expresionismu a vůbec němému filmu či kabaretu může odkazovat i výrazné nalíčení postav – v Blue Velvet je to Ben, v Lost Highway Tajemný muž. Líčení mění rysy lidské tváře, pravou identitu zakrývá a deformuje, ale podtrhuje výraznou mimiku. Zde nejsou smutní klauni, ale zběsilí, tajemní a nebezpeční podivíni.

Lost Highway se údajně Lynch nechal inspirovat minimálně dvěma filmy z klasického amerického noir období: „sub-sub B-movie“ Detour z roku 1945 (kde taktéž vystupuje jazzový hudebník) a Wilderovou Pojistkou smrti, a snad i slavnou novelou Ambrose Bierce Na mostě přes Soví řeku.

Pro Lost Highway je důležitý posun v hudební složce. Zatímco v Blue Velvet utvářela ústřední píseň a instrumentální hudební motivy atmosféru a napětí, Lost Highway jde do jiné polohy – aktuálnější, tvrdší a rychlejší. Ve zvukové stopě můžeme rozeznat „ukňouraný“ vysoký hlas Billyho Corgana ze Smashing Pumpkins, „neurotický“ a zneklidňující zpěv Marilyna Mansona, valivé elektrické kytary a démonicky hluboký projev zpěváka skupiny Rammstein či Davida Bowieho nebo Nine Inch Nails._

Když v Los Angeles zhasla světla

Zdroj: www.filmcritic.com

Jestliže si LynchLost Highway zahrává s identitou postav, pak tento prvek vede v Mulholland Drive do ještě větší krajnosti. I když se divák snaží být pozorný, po opakovaném zhlédnutí vždycky objeví něco, co smysl příběhu naruší. Nebýt úvodního záběru na usmívající se starší pár a mladou blondýnu, dal by se příběh začínající herečky Betty a záhadné brunety Rity, jež ztratila paměť, chápat jako srozumitelné, i když tajemné vyprávění o snaze dopátrat se Ritiny minulosti.

Velkou roli zde hraje iluze. Filmové prostředí Los Angeles a Hollywoodu je jednou velkou iluzí samo o sobě, nic zde není stálé, ale nanejvýš pomíjivé. Je to místo ztracených iluzí, zmařených nadějí na lepší život a práci.

Obě dvě hlavní herečky vlastně ztvárňují dvě role, stejně jako jsou dvě hlavní části filmu. Obě role jsou odlišné. Naomi Watts se z křehké začínající herečky, zosobnění dobra, stává odstrčenou a nevýraznou Dianou. Laura (Elena Harringová) je místo Rity, která ztratila paměť, úspěšnou a obletovanou herečkou Camillou Rhodes. Poté, co Rita začne nosit blond paruku, si jsou hlavní představitelky více podobné, navíc jsou ve filmu do vedlejších rolí záměrně obsazeny herečky, které jim typově odpovídají. Jde o dlouhodobé a systematické matení a znejišťování diváka.

I vedlejší postavy se po dějovém zvratu (když se odemkne modrá krabička) dostávají do protichůdných poloh. Noční klub Silencio je celý založen na iluzi, je symbolickým prostorem pro to, co se děje za jeho zdmi. Betty i Rita pláčou při vystoupení zpěvačky, jež zpívá na playback – obě vědí, že to není reálně prožívaná píseň, ale stejně je dojímá. Věci se prostě jen zdají být pravdou.

Do filmu jsou vkládány surrealistické scény a postavy, které narušují vnímání reality – pomatená jasnovidná sousedka, tajemná tmavá postava ukrývající se za bistrem, kde sídlí „Zlo“, žena s modrou parukou, která celý film uzavírá slovem Silencio (ticho), postava Kovboje, se kterým se režisér Adam setkal na opuštěném místě v bývalé ohradě pro dobytek (opět Lynchovy oblíbené parohy, blikající světlo staré svítilny, hypnotický projev). Právě tyto prvky odkazují k Lynchově zaujetí poetikou snu.

Noirové prvky v tomto filmu se dají dvojsměrně vztáhnout jak ke klasickému noiru, tak k Lynchovi samotnému. I když se film odehrává v Los Angeles, hodně scén je nočních nebo interiérových (byty, studia, kanceláře, noční kluby). Opět se zde objevuje femme fatale. Není to ale žena osudová pro muže, ale pro ženu. Navíc se zde identity nerozdvojují, ale přímo násobí. Gangstery jsou tajemní filmoví producenti (jednoho z nich hraje Angelo Badalamenti) s velkou mocí a vybíravým vkusem pro dobrou kávu. Nevíme o nich nic, ale tahají za nitky a na jejich rozhodnutích závisí osudy dalších postav. Policie tu nehraje téměř žádnou roli. Jen po bouračce vyšetřující detektiv pronese triviální oznámení o perlových náušnicích a kamera sledující směr jeho pohledu nás zavede z kopce dolů, ze silnice Mulholland Drive do mraveniště nočních ulic Los Angeles. Po Ritině pravé identitě pátrá Betty společně s Ritou na vlastní pěst, stejně jako Jeffrey se Sindy v Modrém sametu.

Přímou aluzí na film noir je jméno Rita, které si postava vybrala podle Rity Hayworthowé zvěčněné na plakátu k filmu Gilda.

Prakticky zde není explicitní násilí. Rvačky se v celém filmu vyskytují pouze dvě. V jedné se pere dost nešikovný zločinec s velmi obézní ženou, což působí panoptikálně a bizarně. Ve rvačce režiséra Adama s manželkou a jejím milencem je humorným elementem, když se Adam rozhodne zničit ženiny šperky tím, že do nich vylije plechovku růžové nátěrové barvy, takže s přibývajícími hmaty, chvaty a údery se objevují stále nové a nové obtisky růžových rukou na všech aktérech tohoto konfliktu.

Pro Lynche je film noir pouze jedním z inspirativních zdrojů, protože jeho postmodernistické zahrávání si využívá širokou a složitou syntézu různých prvků. Eklekticky sbírá ze všech složek umění právě ty, které se mu hodí. Výsledný efekt vytváří rozmanitý, ale osobitý obraz jeho tvorby.

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 266

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru