Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Temný rytíř comicsu pro dospělé

Temný rytíř comicsu pro dospělé

TÉMA – KOMIKS VE FILMU: Frank Miller – JAROSLAV STUCHLÝ – 

Návrat Temného rytíře, série Sin City a 300. Kdyby Frank Miller, bojovník proti cenzuře v comicsu, stvořil byť jen jedno ze jmenovaných děl, měl by místo na Olympu autorského comicsu zajištěno. Text pojednává o inspiračních vlivech, stylu, postavách a filmových adaptacích jeho grafických románů.

Comics pro dospělé? Něco takového existuje? Podobně jsme se mohli ptát po roce 1989, protože bolševický režim nám dovolil listovat pouze Čtyřlístkem, ti poněkud odrostlejší hltali zadní comicsové stránky časopisu ABC (dokud v nich nezačal řádit pionýrský klub Strážci) nebo Sedmička pionýrů (kde se po Asterixovi a pár zajímavých příbězích zabydlela jiná pokroková partička mladých, jejíž název mi již vyvanul), pro ty nejšťastnější rodiče ukrývali sešity Rychlých šípů. Není divu, že jsme o comicsových trendech neměli ani tušení, natožpak o chlapíkovi se jménem hlavního padoucha z nejlepšího westernu všech dob1, který (použijeme- li parafráze nezapomenutelného výroku  Roberta Záruby) „přepsal dějiny“ comicsu. Tedy Franku Millerovi.

Tento scenárista a kreslíř se narodil 27. 1. 1957 ve městě Olney (Maryland) a v 70. letech pracoval pro DC Comics a Marvel. Právě v Marvelu dostal svoji první velkou šanci, když mu byl přenechán Daredevil, slepý superhrdina, který tou dobou zrovna moc netáhl. Miller, nasáklý četbou Dashiella Hammetta, RaymondaChandlera a Mickeyho Spillana a sledováním filmů noir, okamžitě začal tuto atmosféru inovativně hustit do Daredevila, přičemž záhy ovládl sérii autorsky, neboť kromě kresby mu byly svěřeny i scénáře. Tak vznikla postava hrdinovy protivnice Elektry. Když si s ní Miller dostatečně vyhrál, klidně ji nechal Bullseyem zabít, načež se k ní později ještě několikrát vrátil v samostatných comicsech. Ovšem pozor, Millerova psychopatická Elektra nemá nic společného s postavou, ve kterou ji v Marvelu přeměnili koncem 90. let. První polovinu let 80. poznamenal finanční neúspěch Millerova autorského comicsu Ronin, který vydal u DC Comics2, v polovině dekády pak shodou okolností vznikla dvě zásadní díla, která jednak od základu dekonstruovala superhrdinský žánr, jednak posunula comics od nenáročné zábavy pro teenagery k umění, o němž se mohou vést literárně-filozofické diskuse. Řeč je o Strážcích scenáristy Alana Moorea (česky 2004) a Návratu Temného rytířeFranka Millera (česky 2003). Zatímco Moore si pro svoje arcidílo vymyslel vlastní panteon maskovaných hrdinů, jeho americký kolega redefinoval jednu z nejpopulárnějších comicsových figur, Batmana3. Po obrovském úspěchu se rozhodl napsat ještě první batmanovskou kapitolu (když už tedy netopýřího muže „pohřbil“). V comicsu Batman: Rok jedna (česky 2007) se spokojil s pozicí scenáristy a kresbu (mimochodem výbornou) přenechal Davidu Mazzucchellimu. Pokud obdivujete nový život, který na filmovém plátně vdechl Batmanovi Christopher Nolan, kořeny hledejte u Millera.

Sin City− historky z podsvětí 

Ponechme stranou aktivity, které Frank Miller vykazoval v následujících letech (česky k dispozici nejsou), a přeskočme rovnou do roku 1992, kdy se v nezávislém vydavatelství Dark Horse Comics objevil první díl autorské ultranásilné noirové série (k níž ostatně Miller celý život směřoval) s názvem Sin City 4. Jako literární vzory jsou jedním dechem zmiňováni tři autoři drsných detektivek z úvodu tohoto článku a je fakt, že Miller přetavil Hammettovu úsečnost, Chandlerovy wisecracky a Spillaneovu naturalistickou prezentaci násilí do série, která představuje čtenáři na modelu jednoho města (Basin City) celý svět jako úplně prohnilé místo plné nádherně vypadajících šlapek a nájemných zabijáků, svět ovládaný psychopatickými politiky (případně jejich potomky) a zkorumpovanými policajty, svět, jímž se po kolena v krvi brodí antihrdinové, moderní gladiátoři, z nichž téměř ani jeden to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Všichni jsou chorobně posedlí ženami (jakžtakž se lze čtenářsky ztotožnit snad jen s neúplatným poldou Hartiganem, což je asi důvod, proč je Tenžlutej parchant řazen k vrcholům série) a pro naplnění své představy spravedlnosti (často ztotožňované s pomstou) neváhají obětovat život. A pro tento svět stvořil FrankMiller naprosto originální styl kresby, černobílou kombinaci světla, stínu a naprosté tmy, ze které jako Michelangelo dlátem vytesává své postavy. Výtvarná podoba také určuje tempo čtení. Některá místa lze proletět horečnatě v akční extázi, jiná přinutí zpomalit a pátrat, co je vlastně obsahem rámečku (občas je hůře dešifrovatelný, ale nikdy nesrozumitelný), někde se zarazit a jen tiše obdivovat (například „vánoční“ povídka Tichá noc, v níž Marv vysvobodí malou holčičku Kimberly ze zajetí pedofilních únosců, je téměř celá realizovaná v celostránkových kresbách a zazní v ní jen dvě věty). Barva se v Sin City objevuje jen sporadicky za účelem zvýraznění – modrá pro Delii, nymfomanku a zabijáka zvanou Modroočko, růžová pro Tátovu holčičku, rudá pro padlou jeptišku (Neviňátko v červeném), žlutá pro Toho žlutýho parchanta („yellow“ ovšem může znamenat i zbabělce). Až v Pekelné jízdě se vyskytuje přes dvacet celobarevných stránek, které jsou drogovou vizí hlavní postavy a na kterých ji oslovují nejrůznější popkulturní ikony, včetně Dirty Harryho, Ramba, Kapitána Ameriky či Hellboye5.Miller mezi ně vkládá i Mojžíše, spartského krále Leonida – se samopalem v ruce, japonský vliv je zastoupen Vlkem samotářem a mládětem.

Stejně jako třeba postupně Mignola svět hellboyovský, Miller od počátku (tedy od druhého dílu) předkládá čtenáři svět Sin City v celistvosti, v jejímž rámci se hrdinové jednotlivých dílů potkávájí, případně si přátelsky vypomůžou, stejné scény jsou v různých knihách zopakovány, ovšem z jiného úhlu pohledu, chronologie děje je narušována (Marv je na konci prvního dílu usmažen na elektrickém křesle, ve druhém ovšem zaúřaduje jako vedlejší postava, v povídce Obyčejná sobotní noc zmasakruje gang „zlaté mládeže“ upalující bezdomovce atd.).

Série má svoje vrcholy (první, druhý a čtvrtý díl) i slabší chvilky (třetí a pátý, které se točí kolem zabijáckých prostitutek ze Staré čtvrti), pak jako kdyby tvůrce pochopil, že se začal tematicky motat v kruhu a zdá se, že sérii ukončil sedmou knihou, která je sice nejobjemnější, ale nepřináší nic nového a lze ji chápat jako závěrečnou esenci předešlých příběhů.

Nepočítáme-li Daredevila z roku 2003, který vychází z ladění a motivů, jež do série vložil Miller, stal se první filmovou adaptací jeho comicsu ambiciozní projekt RobertaRodriguezeSin City6(2005). Pod scénářem je podepsán samotný tvůrce předlohy, protože Rodriguez se rozhodl pro co nejvěrnější přepis – dialogy a monology téměř neprošly úpravou, natáčelo se na digitální kameru Sony HDC-950 před zeleným pozadím s minimem rekvizit a všechno ostatní bylo vypipláno v postprodukci. Výsledek je po vizuální stránce ohromující. Rodriguezovi, který se staral spíše o technické záležitosti (kameru, střih, hudbu a trikovou složku), a Millerovi, jemuž bylo svěřeno režijní vedení herců, se podařilo naprosto věrně přenést na plátno nejen temnou atmosféru předlohy, ale především unikátní obrazovou (výtvarnou) složku. Jednoduše řečeno, když si film na kterémkoli místě zastavíte a najdete si příslušnou stránku v comicsu, přiřadíte k zastavenému záběru odpovídající rámeček. Oproti předloze se více pracuje s barvou, ale je to ku prospěchu věci, protože filmem nelze po libosti listovat, tempo diktuje režisér a barevné detaily mu pomáhají soustředit pozornost diváka, který by se jinak mohl v různých odstínech šedi ztratit.

Filmové Sin City adaptuje první, třetí a čtvrtou comicsovou knihu, přičemž prolog obstarává povídka Zákazník má vždycky pravdu s postavou elegantního nájemného vraha, která se objevuje také v přidaném epilogu a celý snímek tak svou přítomností rámuje. Následuje část Toho žlutýho parchanta (až po Hartiganovo postřelení parťákem Bobem, ale možná by bylo lepší tuto část ještě posunout až k časovému předělu osmi let strávených ve vězení, během nichž Nancy Callahanová dospěje), pak kompletně za sebou odvyprávěné příběhy Drsnýho sbohem a Velké tučné zabijačky, načež se završí osudy Hartigana a Nancy. Divákovi jsou tedy nabídnuty tři „filmy“ za cenu jedné vstupenky, ale znalce předlohy ani jeden dějově nepřekvapí a po počátečním úžasu může nastoupit lehká nuda. Ta ovšem číhá i na diváka, jenž je comicsovou předlohou nedotčen, protože tempo filmu mu nedovolí zaobírat se rozdílnostmi v charakterech hlavních postav (ve výsledku zůstává nejzapamatovatelnější figurou monstrózní Marv v podání Mickeyho Rourka) a poněkud ubíjejícím dojmem začnou s uplývajícími minutami působit i jejich dlouhé noirové vnitřní monology. Možná kdyby se tvůrci nebáli tyto monology razantně omezit (stejně většinou jen popisují právě probíhající děj), jednotlivé příběhy více provázat (takhle se v záběru jen občas mihnou již známé postavy) nebo vůbec přijít s nějakou originální dějovou linií…přiznám se, že do připravovaného pokračování vkládám naděje právě v tomto směru, protože na prvotní fascinaci fanoušků již spoléhat nelze.

„Dvě stě v městě, tři sta z místa“ 

Tak jako již od počátku 80. let inklinoval ke comicsovému noiru, tak lze vysledovat, jak byl během práce na sérii Sin CityFrank Miller pohlcován tématem bitvy spartských bojovníků s perskou přesilou roku 480 př. Kr. u Thermopyl. Finále Velké tučné zabijačky koncipuje jako střetnutí Dwigta McCarthyho a zabijáckých prostitutek s přesilou nelítostných mafiánů v úzké uličce, přičemž celou kapitolu uvádí kresba řeckého bojovníka a historický komentář s poznámkou o důležitosti odvahy a pečlivé volby místa boje. Roku 1998 (první české vydání 2001) spatřilo světlo comicsového světa celobarevné (zde je na místě zmínit Millerovu dvorní koloristku LynnVarleyovou) dílo s lakonickým názvem 300. V luxusním formátu a prostřednictvím kresby, která je do značné míry sincityovská tak Miller představuje v osobě spartského krále Leonida další z galerie svých postav, pro něž je typická nejen odvaha, zarputilost, neochota ke kompromisům a naopak ochota k sebeobětování, ale také osamělost a odpovědnost vyplývající ze zvoleného postavení. Děj grandiózního thermopylského boje podává Miller retrospektivně, teprve na konci se dozvíme, že vyprávěním o Leonidovi motivuje jediný přeživší voják masakru, kapitán Dilios, své muže před závěrečnou bitvou řecko-perských válek u Platají (479 př. Kr.). Pokud jde o filozofii díla, je formulována jasně jako boj o „záchranu světa před starými, temnými a hloupými způsoby“ (300), „bitva o osud lidstva“, v němž byla Persie „připravena zdolat malinké Řecko, rozdrtit jeho drzý vynález demokracie a udusit jediné světlo rozumu ve světě“ (Velká tučná zabijačka). Je otázkou, zda na tento millerovský koncept patetického hrdinského eposu hrstky proti přesile/dobra proti zlu/světla proti temnotě/svobody proti zotročení lze navěsit paralely, které začaly být aktuální zejména po 11. září 2001. Snímek, který podle comicsu vznikl v roce 2007, si na ně sám trochu naběhl.

Při jeho přípravě se režisér Zack Snyder (vydařený remake Romerovy zombie klasiky Úsvit mrtvých) vydal po cestě, kterou mu vyšlapal kolega Rodriguez (tedy natáčení před zeleným či modrým pozadím a dokončení výtvarné podoby filmu v počítačích tak, aby comicsová stylizace odpovídala předloze), přitom však prokázal více kreativity. Ta spočívá jednak ve scénáři, v němž obohacuje Millerovo soustředění se na samotnou bitvu o souběžné události ve Spartě7 (královna Gorgo usvědčuje zaprodance a nutí radu starších vytáhnout manželovi na pomoc v zájmu obrany celého Řecka), jednak ve způsobu filmové řeči, kdy nedovolí, aby výtvarná stránka film převálcovala, a pomocí extrémního zrychlení či naopak zpomalení v rámci jediného záběru servíruje nezapomenutelnou podívanou, v jejíchž intencích například spartští bojovníci jakoby protékali řadami svých nepřátel.

Přítomnost nejrůznějších zrůd a nadživotních zvířat v perské armádě (včetně naddimenzovaného krále Xerxe) není krokem mimo. Snyderovi je jasné, že netočí historický velkofilm, nýbrž mýtické vyprávění o hrdinech (Diliův komentář mimo obraz je tedy ospravedlnitelnější než nekonečné monology v Sin City), proto klidně zařadí do bitvy i monstra, která bychom čekali spíše v Pánovi prstenů. Nehledě na fakt, že o řecko-perských válkách máme zprávy především od Herodota a „otec dějepisu“ také oplýval poměrně rozvinutou fantazií.

Problematickým se ve filmu může jevit spíše zpodobení Peršanů a jejich pomahačů (eforů) jako dekadentních zvrácenců (viz epizoda se znetvořeným zrádcem Ephialtem v Xerxově harému – v comicsu chybí), kteří touží po tom zavléct tento životní styl do celého světa, zatímco proti nim stojí hrstka obránců rozumu a řádu. Uvědomíme-li si ovšem, že Sparta byla městským státem založeným na vojenské disciplíně, obcí, z níž se eliminovalo vše, co neodpovídalo příslušnému tělesnému ideálu (nemluvě o homofobních narážkách spartských válečníků), začínají hrdinským eposem prosakovat nepříjemně hnědé podtóny. Ty ještě umocňuje přidaná postava zkorumpovaného spartského radního, která podporuje dnes obecně přijímaný názor, že politika je žumpa. Odtud by mohla vést rychlá zkratka k nastolení „fungujícího“ pořádku a řádu… tedy diktatury.

A co si myslet o finálním gestu hlavního hrdiny (typově přesný Gerard Butler), který před záplavou perských šípů roztahuje paže v evokaci ukřižovaného Krista, jenž také zemřel, aby zvítězil?8 Jelikož Řekové i Peršané byli polyteisté jako řemen, zdá se toto posunutí významu (islámský Východ proti křesťanskému Západu?) v rámci adaptace Millerova comiksu nepříliš šťastným tahem.

Ale odhlédneme-li od těchto poznámek, film 300: Bitva u Thermopyl se řadí k tomu druhu snímků, jako je WayneovoAlamo nebo SequensůvAtentát. Tedy každý, kdo místo dějepisu nechodil kouřit za školu ví, jak to dopadne, a záleží na tom, zda režisér známý příběh podá přitažlivě. A to Snyderovi upřít nelze. Uvidíme, jak naloží s mnohem sofistikovanějšími MooreovýmiStrážci…

P.S: Ženská, pro kterou bych vraždil (recenze)

Všem, kteří skučeli zlostí nad tím, že v jejich comicsové knihovničce zejí v sérii SinCity díry jako v chrupu osmdesátiletého starce, přináší nakladatelství Comics Centrum reedici druhého dílu. Pozměněný název Ženská, pro kterou bych vraždil naznačuje přítomnost nového překladu (Dana Krejčová), jenž místy v  expresivitě překonává původní práci Štěpána Kopřivy.

Příběh patří v sérii k nejpropracovanějším a uvádí na scénu zkrachovalého novináře a soukromého detektiva, zabývajícího se nechutným šmírováním pro rozvodové právníky, Dwighta McCarthyho. Když jej navštíví bývalá milenka Ava, závislosti na níž se Dwight nikdy nezbavil, a povypráví mu o tom, jakým peklem se stal její život, roztáčí se kolotoč podrazů, přestřelek a drsných rvaček. Protože Millerovi bylo zřejmě líto, že se na konci prvního dílu zbavil nosné postavy psychotického bijce Marva, koncipuje děj Ženské částečně před děj Drsnýho sbohem, částečně souběžně s ním. Tak dostane Marv znovu šanci se pořádně porvat a prostitutky ze Starého Města (pozornost se soustředí na Dwightovy pomocnice Gail a Miho) netuší, kam se jim ztrácejí kolegyně.

Dwight během událostí prodělá plastickou operaci, po které nabude poněkud civilizovanějšího výrazu, a v této podobě pak vystupuje v některých dalších dílech série a povídkách. Ava představuje klasickou proradnou femme fatale z noirových detektivek a tomuto ladění odpovídají mnohé scény, v nichž Miller čaruje se světlem a stínem (ve zvláštní oblibě má žaluzie) nebo halí tváře postav do cigaretového kouře. Působivě (filmově) střídá také úhly- tísnivé podhledy s kresbami znázorňujícími postavy shora, velké celky s krvavým detailem. V textu užívá úsečné dialogy vedle dlouhých monologů (včetně těch Dwightových vnitřních). Motiv plastické operace připomene třeba DavesovuTemnou pasáž (1947) s Humphreym Bogartem, finální scéna pak jakoby vypadla z románu Mickeyho SpillaneaJá, porota. Tvůrce přitom nezapomíná ani na drobný hold kolegovi- na tričku jednoho z grázlů se skví nápis Hellboy a přívěsek s tímto paranormálním vyšetřovatelem zdobí oděv holky ze Starého Města.

Vášeň, lásku, zradu, zoufalství i pomstu, to vše najde čtenář na stránkách Ženské, prokterou bych vraždil , stránkách, které mu nepřestanou šustit mezi prsty, dokud se nedobere až k samému konci.

Frank Miller: Ženská, pro kterou bych vraždil

Comics Centrum 2008

212 stran

199 Kč/ 399 Kč (brožovaná edice/ sběratelská edice)

1 Pokud mi napíšete, o jaký western se jedná, dostanete ode mě jedničku s hvězdičkou přímo na soudek od okurek.

2 Cyberpunkové spojení japonských a evropských vlivů bylo zřejmě pro čtenáře příliš náročné.

3 Oba grafické romány vycházejí z atmosféry studenoválečného napětí a hrozby atomové války, v obou hrají důležitou roli média, oba představují své hrdiny v pokročilém věku a plné pochybností o smyslu jejich poslání…a Robin je navíc holka!

4 Když se Sin City stalo seriálovou značkou, byl první díl přejmenován na Drsný sbohem. Následuje výčet jednotlivých dílů s daty prvních českých vydání: Sin City (1999), Dáma, pro kterou se zabíjí (1999), Velká tučná zabijačka (2000), Ten žlutej parchant (2001), Rodinné hodnoty (2002), povídkový soubor Chlast, děvky a bouchačky (2003), Pekelná jízda (2004).

5 Ten Wallaceovi stroze poradí na adresu jeho nepřátel: „Pošli je k čertu!“

6 Přesný název filmu zní Frank Miller´s Sin City.

7 Za tuto přidanou dějovou linii byl film spíše kritizován ve smyslu, že sekvence ze zázemí tříští tempo a činí snímek nevyrovnaným. Ale ač může být královnino vystoupení v patriarchálně nastavené antické společnosti obsahově sporné, tvůrci si uvědomili, že platí ono okřídlené čeho je moc, toho je příliš a nezahltili divákovy smysly nonstop válečnou vřavou, která by pravděpodobně vedla k brzkému otupení.

8 O chvíli později se kamera v horním rakursu vzdaluje od zabitých Sparťanů, přičemž Leonidas zaujímá v poloze ukřižovaného centrální pozici a celý výjev připomíná středověkou náboženskou malbu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 252

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru