Zbouchnutá – Rozhovor s Juddem Apatowem

TÉMA – JUDD APATOW: Rozhovor s Juddem Apatowem – ROB CARNEVALE (překlad: MIROSLAVA MIREKOVÁ) – 

Judd Apatow (*1967) je americký režisér, producent a scenárista tzv. „gross out“ komedií. Do podvědomí diváků se dostal především filmy 40 let panic a Zbouchnutá. Ve svých snímcích spojuje hořký život s vtipy a tím vytváří citlivě drsné komedie, které ukazují všední život z jiného úhlu pohledu. 

Judd Apatow mluví o režírování filmu Zbouchnutá, o tom jak zvládá nový obdiv ke své osobě a o tom, co už je příliš i na gross out (pokleslá, nízká; pozn. překladatele) komedii.

Mluví také o profesní spolupráci s vlastními dětmi, o tom, jak zvládá trojnásobný úděl psaní, režírování a produkování, a o práci na chystaném projektu se svým někdejším spolubydlícím Adamem Sandlerem…

Otázka: Jak se vypořádáváte s náhlou vlnou popularity, která se vytváří okolo Vašeho jména?

Judd Apatow: No, nejsem člověk, který se zabývá propagací, takže to pro mě byla trochu zvláštní zkušenost. Hlavně od té doby, co se zájem přesunul trochu na mou osobu. V případě filmu 40 let panic to bylo úplně jiné. Vyšel o mně jediný článek, a to až po týdnu! Tentokrát se to trochu víc točí okolo Judda, víc než bych čekal. Na jednu stranu je sice pozornost zábava, ale na druhou stranu je to zvláštní a je to začátek mého tvůrčího strnutí. Bude to můj konec. (Smích.)

O.: Vyžaduje to, abyste se nějak přizpůsobil? Nebo je příjemné být teď tak chválen?

J. A.: Nevím, protože to ještě neskončilo. Film jsem dokončil v únoru a tiskovky probíhaly během natáčení a během postprodukce. Teď už je srpen a já jsem celou tu dobu mluvil jenom o sobě. Trochu si uvědomíte, jak jste vlastně nezajímavý. Za posledních čtyřicet let mám asi tak osm dobrých příběhů (smích) a víc variant odpovědí už nemám, protože víc už se toho prostě říct nedá. Díky tomu si uvědomíte, že jste toho moc neudělal. Ale stejně mě to stále těší. Jak říkám, jediná věc, kterou si vážně užívám, je dívat se s lidmi na filmy, mít z toho společný emocionální zážitek. Všechno ostatní je jen mluvení o něčem abstraktním.

O.: Jak je těžké vytvořit něco tak, aby to vypadalo, že je to udělané bez námahy a snadno, jako jsou komedie 40 let panic a Zbouchnutá?

J. A.: Je to vážně dřina. Většinou mám v hlavě dojem, představu o tom, jaký ten film bude. Pochopím jednotlivé složky a pak pracuji velmi tvrdě na tom, aby podle toho vypadal i scénář – tím, že o sobě píši, dělám čtení, zkoušky i improvizace.

A potom když natáčíme, tak svým způsobem dělám sto různých verzí filmu najednou. Vím, jak by mohly fungovat, když je použiji. Takže se musím ujistit, že se každá z nich může dostat do filmu. Mohla by to být buď scéna, kde Seth (Rogen) vypadá zmateně, nebo kde Seth křičí. Musím si všechny varianty udržet v hlavě, abych věděl, kde kterou použít, aby výsledek nevypadal kostrbatě. Ale protože už jsem toho za svůj život tolik sestříhal, mám přirozený cit pro to, co je zapotřebí, aby věci fungovaly. Takže to není složité, spíš vyčerpávající, protože je tolik možností. Vždy režíruji s přístupem: kdyby se mi tohle nelíbilo, proč by se mi to nelíbilo? Co bych si přál, abych byl udělal? A pak se to snažím takhle natočit. Takže, v podstatě něco natočím, myslím si, že se to nepovedlo, a pak natočím něco jiného. Konečný výsledek je ten, že nemusím dělat žádné přetáčky. Ty dělám už během natáčení.

O.: Je lehké sestříhat takové množství stopáže?

J. A.: Je to těžké, protože natočím přes milion stop filmu, což je hodně materiálu. Musíte si pořád připomínat, že to jako film nebude vypadat ještě hodně dlouho. Malé skupince přátel a scenáristů promítnu sestřih, který je dlouhý dvě a tři čtvrtě hodiny s vědomím, že ho budu muset ještě sestříhat. Jenom se jich zeptám, co jim připadá zajímavé, nebo na jaké problémy narazili. Vždycky odpoví.

Když jsme promítali Zbouchnutou, přišel Chris Rock, Jay Roach a John Poll, který byl producentem filmu 40 let panic a sestříhal filmy Fotr je lotr, Jeho fotr, to je lotr! a Austina Powerse. Pokaždé mi dobře poradí. Celý proces promítání je hlavně o tom zjistit, jak na film lidé reagují. Když to „nefunguje“, tak tam zkouším dosadit jiný materiál a doladit to – to vyžaduje jak vtipy, tak citový pohled na věc. Někdy tam dám něco, co řekne Seth uprostřed hádky, o čem si myslím, že je hysterické. Pak si uvědomím, že jsem ztratil všechny divačky, protože to bylo sprosté a on k nim potom díky tomu už nenajde cestu zpátky.

Na konci filmu je opravdu vtipná scéna, kdy si Seth koupí všechny ty knihy o dětech a chvástá se, že je všechny přečte. O chvíli později si postava ztvárněná Katherine Heigelovou uvědomí, že žádnou z nich nikdy předtím nečetl. A to nedlouho poté, co zjistila, že si prostudoval literaturu o dětech a tak o nich ví opravdu hodně. A pak ve filmu přijde moment, kdy Seth mluví s doktorem v nemocnici a přiznává se, že přečetl jen deset stránek a většinu z toho už zapomněl. (Smích.) Ženy se urazily, že jí lhal.To na ně bylo příliš. Nikdy nevíte…

O.: Jedna ze skvělých věcí na Zbouchnuté je, že přestože víte, že to bude sentimentální, nevyhýbáte se těm drsným věcem – ani během scény s porodem. Tam se odehraje scéna (dítě je již hlavičkou venku), při které se divák nepřestává smát…

J. A.: No, film jako tenhle je trochu předvídatelný. Myslím si, že srandovní na tom je to, že předpokládáte, že na konci budou mít dítě. Bylo by zvláštní, kdybych to tak neudělal a odhaduji, že vy víte, že budou nakonec spolu. Svým způsobem vám to umožňuje si ten film užít, protože chcete jenom vědět, jak k tomu dojde. To je v podstatě definice romantické komedie – překonávání překážek na cestě.

Chtěl jsem ukázat, jak vylézá hlavička, protože jsem myslel, že to jinde neuvidíte. Pokaždé je tam jen ten samý záběr ženských kolen a obličeje. Chtěl jsem ukázat, že porod je opravdu bolestivý, že lidi spojí, protože jde o tak strašnou zkušenost. Když tím s někým projdete, je to jako byste spolu šli do války. Máte válečného přítele na cestu životem!

O.: Co už je příliš? Je něco, co byste ve jménu komedie neudělal?

J. A.: Myslím si, že vše je v pořádku, pokud máte srdce na správném místě. Lidé poznají, jestli děláte něco šokujícího, jen abyste šokoval, nebo jestli máte co říct a je to v nějakém směru k zamyšlení. Například tou zmiňovanou scénou v porodnici jsem se jen snažil ukázat pravdu o porodu a myslel jsem na to, jak bych to mohl barvitě zprostředkovat a mít s tím úspěch. A vypadá to, že se to lidem líbí, protože vtipy jsou dobré. Tak nějak to lidi na konci dlouhého filmu probudí. Jste tak šokováni, že se na posledních deset minut proberete, protože díky tomu, co jste viděli, vám stoupne adrenalin.

O.: Paul Rudd říká, že při rozhodování jaká bude jeho postava a její vztah s manželkou na plátně často využívá své osobní zkušenosti. Děláte to samé?

J. A.: Jo, udělám si náčrt založený na skutečných událostech z mého vztahu a pak všem zavolám… Například zavolám Paulovi a zeptám se: „Když tě tvoje manželka nenávidí, co přesně na tobě nenávidí? Co je to, co ji přivádí k šílenství a nemůže to změnit?“ A on řekne: „Nenávidí, že pořád hraju fantasy baseball.1 Vrhnu se na počítač podívat se na skóre, kdykoliv se ke mně otočí zády.“ Myslel jsem si, že je to vtipné a použil jsem to ve filmu.

Taky mi řekl, že nečetl knihy o dětech, protože si myslel, že by se pak věci v nich mohly skutečně stát. Přišlo mi to divné, protože já to mám přesně naopak, vždycky jsem knihy o dětech četl. Byl jsem hodně nervózní a chtěl jsem o porodu vědět všechno. Stala se pak z toho směsice skutečných a smyšlených věcí. Doktor se v ten den, kdy moje žena začala rodit, neukázal. A tak mě napadlo, že by z toho mohl být dobrý vtip – i přestože tenkrát to byla noční můra! Leslie má ráda, když jsem při gynekologických prohlídkách s ní v místnosti; je to tak nepříjemné, že jsem si myslel, že by to bylo vtipné použít ve filmu.

O.: Musel jste hodně přemýšlet o obsazení Vašich dětí do filmu Zbouchnutá?

J. A.: Bylo těžké přesvědčit Leslie k souhlasu, protože nechtěla, aby se z našich dětí stali dětští herci. Ale spíš to bylo jako dokument. Na začátku jsem je jenom pustil na plac bez jakýchkoli replik. Postupně, jak kamery začaly natáčet, jsem je zastavil a řekl: „Maude, zeptej se Setha kdo je!“ A tak svými vlastními slovy řekla: „Kdo seš?“ Seth odpověděl a ona se zeptala: „Co tady děláš?“ Skoro to bylo, jako by ani nehrála. Byla jen sama sebou.

Na druhou stranu moje tříletá dcerka je jen legrační a roztomilá – zopakuje všechno, co jí řeknete. Maude, které v té době bylo osm let, se postupně zlepšovala a já jsem jí mohl dát repliky. Ale předsevzal jsem si, že je nikdy nenapíšu na papír, vždycky jí to vysvětlím. Řekl jsem: „Jen jim řekni, odkud si myslíš, že se berou děti a udělej to bláznivý.“ A ona si to prostě všechno vymyslela. Je mimořádně vtipná.

O.: Jak se zdá, chystáte mnoho projektů. Podle čeho se rozhodujete, který z nich napíšete, který z nich natočíte a který z nich budete prostě jen produkovat?

J. A.: Z velké části záleží na načasování. Když píšu a režíruji film, tak pak dlouho trvá, než se z toho dostanu. Jednou z možností je sedět na placu někoho jiného a dívat se, jak se všichni okolo stresují. Sedím tam a jím ovoce! Většinou se snažím napsat film, když dělám produkci jiného filmu. Protože jestli je film připravený dobře, tak se toho tolik nemusí dělat během natáčení. A také když máte dobrého režiséra a scénář. Takže jsem během natáčení filmu Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec napsal Zbouchnutou. A teď se chystáme začít další film ve spolupráci Willa Ferrella a Adama McKaye, který se bude jmenovat Stepbrothers a budou v něm hrát Will a John C. Riley (film byl v USA uveden 25. července 2008, poz. překladatele). Já tak nějak na den zmizím ve svém přívěsu, jakmile se začne točit, a snažím se něco napsat. Ale je to velmi osvěžující být na placu, protože vás to nutí přemýšlet o jiných nápadech. Je to, jako když jsem na rockovém koncertě, tak myslím na různé věci.

U některých filmů si uvědomím, že jiní lidé by je mohli udělat lépe než já. Superbad má premiéru za tři týdny a režisérem je Greg Mottola, který natočil Cestu do města. On je prostě úžasný režisér a já jsem věděl, že pochopí emoce toho filmu. Protože je to o dvou klucích na střední škole, kteří si uvědomí, že neměli nikdy holky. Jdou každý na jinou vysokou a jsou konsternovaní, především když je krásné dívky požádají, aby přinesli alkohol. Vypadá to, jako by celý ten film byl jenom o alkoholu. Ale ve skutečnosti je to o tom, že se bojí, že už nikdy nebudou spolu, a o jejich strachu z odloučení. Je to hysterické a oplzlé, myslel jsem si, že by se na to Greg hodil víc než já. Je to pro mě v podstatě lehčí, najmout někoho, kdo je talentovanější než já. (Smích.) Čím talentovanější režisér, tím míň práce pro mě.

O.: V blízké budoucnosti budete spolupracovat s Adamem Sandlerem…

J. A.: Ano, před nějakým časem jsem napsal film (Zohan: Krycí jméno Kaděřník) společně s Adamem Sandlerem a Robertem Simegelem, který je jedním z nejlepších autorů komedií všech dob. Je to o agentovi Mossadu (Institut pro výzvědné a tajné operace, pozn. překladatele), který je už unavený násilím. A tak se vydá do Ameriky, aby si splnil sen a stal se kadeřníkem. Je ale vtažen zpátky do akce… Takže je to tak trochu film o superhrdinovi.

O.: Jednu dobu jste s Adamem Sandlerem byli spolubydlící, že? Je dobré s ním po tom pracovat?

J. A.: S Adamem jsem bydlel na začátku devadesátých let. Znáte to, jak sníte o přátelství s někým, jako je Bill Murray? Něco jako: „Ach, to by bylo super žít chvíli s tak skvělým chlápkem.“ No, bydlení s Adamem Sandlerem bylo přesně takové, jaké doufáte, že bude. Nebyl slavný a byl charismatický a veselý. Pokaždé si s radostí zavoláme a řekneme si: „Nebyly to nejlepší dva roky našeho života? Zažili jsme tolik srandy.“ Teď máme oba děti, ale zůstali jsme přáteli. Jsem pyšný na něj a na to, co v životě dokázal, a on mě také hodně podporoval. A tohle je tak vzrušující, protože jde o první film, který jsme spolu napsali a je ve výrobě.

Otázky kladl: Rob Carnevale

Přeložila: Miroslava Mireková

V původním znění k nalezení zde

Stepbrothers (r. Adam McKay, 2008)

Zohan: Krycí jméno Kadeřník (You Don’t Mess with the Zohan, r. Dennis Dugan, 2008)

Zbouchnutá (Knocked Up, r. Judd Apatow, 2007)

Superbad (r. Greg Mottola, 2007)

Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby, r. Adam McKay, 2006)

40 let panic (The 40 Year Old Virgin, r. Judd Apatow, 2005)

Jeho fotr, to je lotr! (Meet the Fockers, r. Jay Roach, 2004)

Austin Powers − Goldmember (Austin Powers in Goldmember, r. Jay Roach, 2002)

Fotr je lotr (Meet the Parents, r. Jay Roach, 2000)

Austin Powers: Špion, který mě vojel (Austin Powers: The Spy Who Shagged Me, r. Jay Roach, 1999)

Austin Powers: Špionátor (Austin Powers: International Man of Mystery, r. Jay Roach, 1997)

Cesta do města (The Daytrippers, r. Greg Mottola, 1996)