Zítra je taky den…
Tlouštík děsící se prolétajícího tryskáče, osamělá tlustá motorkářka, kterou nikdo nemá rád a jež nemá ráda ani svého Psa, a mladičká Anna, která si touží vzít popovou hvězdu a odjet s ní i se svým domem daleko za město. V rámci Projektu 100 přichází do českých kin jeden z nejvýraznějších snímků loňské festivalové sklizně, švédský film Roye Anderssona Ty, který žiješ.
Ty, který žiješ
Poslyšte o městě nad oblaky
Nad zemí smrtelnou,
Kde temnota vítězí v boji,
Poslyšte o zemi bez slz,
Bez zármutku a nedostatku,
Hádek a sporů,
Bez slabosti a bolesti
Poslyšte o vysněné zemi Roye Anderssona,
kde jednou budete taky…
_
Zdroj: www.projekt100.cz
Švédský režisér Roy Andersson zaujal mezinárodní publikum těsně po dokončení svých studií na Švédském filmovém institutu. Psal se rok 1970 a Evropa se právě setkala s jeho prvním filmem A Swedish Love Story. Dodnes je tento jeho snímek mezinárodními diváky označován jako „Nejlepší love-story, jakou kdo kdy odvyprávěl“ 1. Pro snovost, která prostupuje jeho filmy, tematizaci života a smrti, poznamenaných lidí, snad i pro osobitou filozofii, kterou vkládá do svých filmů, bývá domácími srovnáván s Ingmarem Bergmanem. Nevím, zda je toto srovnání úplně legitimní. Spíše bych se klonil k názoru, že Roye Anderssona pojí s Bergmanem přístup k filmovému vyprávění. Andersson používá více grotesky a nadsázky, která na první pohled potlačuje bergmanovský důraz na psychologii. Postavy jsou karikovány, takže se jejich nitro divákovi otvírá pomaleji, avšak zato daleko jednoznačněji než v případě Bergmana. Neustále mluví o svém problému, ovšem v anarchicky narušeném prostoru, takže působí zprvu komicky. Pokud se ale podobná situace během filmu odehraje vícekrát, přestává být k smíchu. To je okamžik, který diváka nutí změnit názor na postavu, které se předtím půl hodiny smál.
_
Anarchismus prostředí
Zdroj: www.projekt100.cz
Výše uvedeným nadpisem by se dal zároveň charakterizovat styl Roye Anderssona. Celý film se odehrává v rádoby všedním prostředí švédského města současnosti. Režisér nám ukazuje byty obyčejných lidí, sterilní kanceláře, přeplněné obchody, zakouřené noční bary a špinavé ulice. Relativně obyčejné prostředí, které samo o sobě nenaznačuje nic podivného. Pokud ale uvidíme byt s tlouštíkem v trenýrkách, který hraje na jakýsi žesťový nástroj, jehož roura je větší než plešatá hlava tlustého muže, a v pozadí stojí stará dáma s elegantním účesem čarodějnice a zacpává si uši, aby jí zvukové vlny nesoucí falešné tóny neprorazily bubínky, dojde nám, že tu něco nehraje. A takových zjevů uvidíme víc. Manažeři v restauraci, kteří stojí na židlích, místo aby seděli, když si připíjí, holič, který, má za úkol změnit manažerovi účes, a tak ho ostříhá dohola, nebo soudci, kteří pijí pivo během přelíčení.
Tuto absurditu Andersson podtrhává svojí režijní prací. Divákovi nabízí sled prostředí, která na sebe většinou nijak nenavazují, v nichž se odehrávají stejně nesouvislé příběhy. Režisér ale jako by běhal ulicemi města s kamerou a díval se oknem do jednotlivých místností. V každém bytě se odehrává jedna scéna, která zřídkakdy navazuje na tu předchozí, přičemž kamera vždy stojí na jednom místě a zabírá absurdní činnost několika neméně absurdních lidiček. V tomto pojetí se spíše jedná o divadlo před kamerou, čemuž odpovídá i ona groteskní výše zmíněná stylizace jak herců, tak prostředí. Jako by režisér nabádal diváka slovy: „Dívej se, to je realita, i když jí možná nebudeš věřit“.
Zdroj: www.projekt100.cz
V předním plánu, blíže kameře, se odehrává dominantní děj a v zadním plánu se odehrává něco méně důležitého, co spíše dokresluje primární událost. Režisér tak výrazně pracuje s hloubkou pole a to mu umožňuje téměř absolutní absenci střihu. Máme tak možnost sledovat celou sekvenci, aniž by režijní zásah nějak narušil její atmosféru. Také proto se režisérovi daří stupňovat onu absurditu, protože děj odehrávající se během ní graduje až k neočekávané pointě, kterou by přítomnost střihu rozbila.
_
Noc a sen jako dějiště filmu
Možná vás při sledování filmu napadne jedna klíčová otázka: Je Anderssonův film snem, nebo realitou? Vždyť většina scén se odehrává v noci nebo v šeru dne, nevidíme téměř jedinou scénu osvětlenou sluncem. Mnoho epizodních příběhů, ze kterých je film poskládán, se odehrává v retrospektivách nebo představách hrdinů filmu. Tyto mikropříběhy jsou nadsazené, avšak v zásadě by se klidně mohly odehrát v životě každého z nás. Přičemž Andersson ale zpochybňuje veškeré zaběhnuté zvyklosti (soudci s pivem, muzikanti koncertující bez publika, manažeři stojící na židlích). Vlastně jediným uvěřitelným objektem v celém filmu je kamera, která vše sleduje. Tím, že stojí na jednom místě, vnímáme její přítomnost. Pokud připustíme, že nám kamera říká: „Dívej se“, je vlastně divák oním pozorovatelem, divák onou kamerou, a tak je vlastně divák jediné uvěřitelné v celém filmu. To vytváří iluzi, že jedinou pravdou filmu je imaginární pozorovatel, možná kdokoliv z nás, a všechno kolem je pouhou iluzí. Nebo je to dost možná obráceně: Všechno kolem je pravda a každý z nás se v ní utápí, protože ji nechápe. Možná jsou použitelná obě tvrzení a možná ani jedno. Roy Andersson totiž vytváří metaforický svět, kdesi nad oblaky, avšak svět nápaditě podobný tomu, kde temnota vítězí v boji. Svět, který se ukazuje jako nefunkční podobně jako ve slavném Playtime. Odmyslíme-li si postavu pana Hulota, zůstane nám ono snové město, v mnohém podobné Anderssonovu, které se jeví podobně absurdně a nefunkčně. Zatímco v Playtime se lidé ztrácí ve víru techniky, tady se ztrácí ve víru sebe sama, aniž by bylo nějak explicitně ukázáno, kdo za to může. V Tattiho vizi je na vině technika a skrze ni vlastně i společnost, která ji vymyslela. V Anderssonově snové vizi je na vině společnost, která vymyslela neuvěřitelná pravidla, jež člověka neustále svazují a způsobují onu tragiku. Jejich porušením se Andersson osvobozuje od všeho tísnivého. A toto osvobození nabízí každému z vás, kteří žijete, neboť mrtví ve světě nad oblaky už je mají. Přijměte tedy bez obav jeho nabídku. A když ne dnes, tak zítra je taky den…
Ty, který žiješ
Du levande
Režie: Roy Andersson
Scénář: Roy Andersson
Kamera: Gustav Danielsson
Střih: Anna Märta Waern
Hrají: Patrik Anders Edgren, Håkan Angser, Eric Bäckman
Švédsko / Dánsko / Francie / Německo, 2006, 93 min
Premiéra: 10. 1. 2008
Distributor: AČFK
Pozn.:
Autor
