Přiblížení národního mýtu

Českými kiny už měsíc putuje slovenská legenda 18. století. Chudým dává to, co vzal předtím bohatým, a bohatí mu nemohou přijít na jméno. Juraj Jánošík. Do kin vstupuje s přívlastkem Pravdivá historie. I méně zkušený historik ale dnes ví, že pojem pravdivý je stejně tak relativní jako pojmy světlý, tmavý, hezký nebo ošklivý. Nezbývá tedy, než se podívat na to, jaký vlastně ten Jánošík je.

Za devatero městy a devatero řekami se tyčí vysoké skalnaté hory, v nichž se schází hodní zbojníci. Kdo se chce dostat mezi ně, musí nejprve složit přísahu − slíbit věrnost zbojnickému řemeslu a napít se postupně z devíti pohárů. Tím je jeho přísaha zpečetěna. Následující text si povšimne devíti okruhů, skrze něž se pokusí dobrat alespoň relativně pravdivé odpovědi na otázku, jaký vlastně Jánošík Agnieszky Holland a Kasiy Adamik je.

Vysněný

Není rozhodně neznámým faktem, že Jánošík vznikal ve dvou etapách. Poté, co se na počátku milénia rozletěla českými médii zpráva o vznikajícím megalomanském projektu s rozpočtem bezmála 200 miliónů korun, všichni s napětím očekávali, jak celé natáčení dopadne. To, že skončí po několika natáčecích dnech absolutním krachem, si ale kromě zlých jazyků dovedl představit málokdo. Inu, kde nejsou peníze, nepomůže ani banda zbojníků, a tak musel jít Jánošík na pět let k ledu. Pro film se stalo záchranou nalezení polského koproducenta Dariusze Jabłońskeho a jeho firmy Apple Film Production. Také slovenský producent Rudolf Bierman získal za těch pět let nějaké zkušenosti s „velkolepým“ natáčením, to když pomohl vzniknout filmům jako Obsluhoval jsem anglického krále nebo Na vlastní nebezpečí. V obou případech se jedná o látky náročné na výpravu, u nichž hrála velkou roli přítomnost zahraničního koproducenta. V roce 2003 si navíc Bierman vyzkoušel vzkříšení dalšího „mrtvého“ mezinárodního projektu, filmu Ivana Fíly Král zlodějů. A 21. července 2008 znovu odstartovalo natáčení Jánošíka. Pro mnohé to bylo splnění dalšího životního snu – realizace prvního velkofilmu v dějinách samostatné Slovenské republiky.

Romantický

V novém podání je Jánošík ztvárněný Václavem Jiráčkem opravdu romantickým hrdinou. Zatímco jeho předchůdci, Pal’o Bielik ve verzi Martina Friče z roku 1935 a František Kuchta ve verzi Pal’o Bielika z roku 1963, jsou něčím dominantní, Václav Jiráček jako by byl Jánošíkem outsiderem. Pal’o Bielik je horalem s dobrým srdcem, bodrým, veselým a za každých okolností tančícím, krojovaným sex-symbolem třicátých let, František Kuchta je ramenatou a neohroženou kládou, která udeří-li někoho jednou, druhá rána je zneuctěním mrtvoly. Jakási česká obdoba Old Shatterhanda. Václav Jiráček představuje nesmělého mladíka, který vlastně ani nechce zbojničit. Touží se zamilovat a žít spořádaný život, ale ke zbojničině ho přivádí okolnosti. Stává se vůdcem smečky a my jsme mnohdy svědky toho, že si se svým náhle nabytým postavením neví rady. Vidíme nesmělého kluka ve smělých situacích, kluka, který má problémy zvládnout vlastní city, často uniká do snů a fantazií. Tuto nesmělost do jisté míry způsobuje obsazení právě Jiráčka, v roce 2002 studenta konzervatoře. Je ale příznačné, a tím spíše si můžeme dovolit srovnávat, že všichni představitelé Jánošíka byli ve své době neherci. A všichni, včetně Jiráčka, vyzařují jisté charisma. Neprůbojnost Václava Jiráčka bychom sice mohli ztotožňovat s hereckou nezkušeností a jeho úniky do fantazie ukázané ve výtvarně nabitých scénách nazvat jednoduše kýčem, protože obzvláště podvodní záběry kýčovitě působí, navíc do filmu nezapadají, ve výsledku však pomáhají dokreslit duši romantického rozervance, Juraje Jánošíka.

Rozhodně ne pohádkový

Mýtus o Jánošíkovi vstoupil do národního povědomí. Děti ve škole se učí příběh o Jánošíkovi jako o hrdinovi, který bohatým bral a chudým dával. Nutno ovšem dodat, že tento Jánošík rozhodně není pro děti a osobně ho nedoporučuji ani jako školní představení základním školám. Pohádkový charakter má snad zmíněná verze z roku 1963, která začíná už dětstvím Juraje Jánošíka, jeho studijním životem (tehdy samozřejmě v církevní škole), a končí přísahou nových mladých zbojníků, kteří se rozhodli v odkaze oběšeného hrdiny pokračovat. Jakkoliv není pohádkou, není ani manifestací národního folklóru, tak jako byla Fričova verze. Ve filmu sice vidíme lidové zvyky a písně, vidíme tradiční vítání jara za přítomnosti ohňů. Folklór, který do Fričova filmu vložil výrazný slovenský autor 30. let Karel Plicka, ale v novém Jánošíkovi nehledejme. Tvůrci se sice snaží o rekonstrukci mýtu o Jánošíkovi především na základě plně dochovaných soudních spisů, o rekonstrukci doby užitím kostýmů a uniforem, po stránce folklóru ale za Fričovým týmem výrazně zaostávají.

Naturalistický

Dobře rozumím tomu, že chystáte-li ke zfilmování látku, která již třikrát zfilmovaná byla, musíte si najít osobitý přístup. A moderní doba zřejmě žádá moderní přístupy. Tvůrci zjevně došli k závěru, že čím víc krve, tím víc Jánošík, a čím víc sexu, tím víc sexy, protože krev, sex a rány, to je to, čeho je Jánošík mnohde opravdu přeplněný. Těmito řádky možná odrazuju puritány, nutno ale říct, že se tvůrcům podařilo erotické scény do filmu zařadit s noblesou. Nejedná se tak prvoplánově o sex, jako spíš o ukázání jisté emoce a živelnosti, která je součástí výtvarně pozoruhodně stylizovaného obrazu. Klade se důraz na barevné ztvárnění a pozoruhodnost okamžiku. Na druhou stranu, některé detaily ze zvukové stopy si snad páni za mixážním pultem mohli odpustit. A tady se dostáváme k oněm detailů. Ano, doba byla krutá a nikdo si nebral servítky. Osobně bych se ale obešel bez detailů z Jánošíkovy popravy, kde vidíme, jak zapíchnutý hák odkližuje levé žebro hrdiny, těla rozlámaného v kole, které je ještě od krve, amputovaného přirození nepokřtěného novorozeněte a prostřelené hlavy obtloustlého kněze.

Pokud deklarovaná pravdivost spočívá v takových detailech, pak bych se s klidem obešel s filmem Jánošík, příběh národní lži.

Právě v detailech si Jánošík libuje mnohdy až přespříliš. Detail má v každém filmu nějakou funkci. Obvykle se užívá v okamžicích emocí, dramatického vrcholu filmu, napjatých vteřinách před katastrofou apod. V případě Jánošíka, a to nechť je úkolem pro filmové teoretiky, by stálo zato spočítat, kolik procent filmu se odehrává v detailech nebo velkých detailech.

A to se pak těžko můžeme bavit o funkci záběrů. Režisérky nám tu boří zaběhnutou formu. Obvykle můžeme vidět postup, kdy sekvence filmu postupuje od celku k detailu, tady můžeme mnohdy vidět postup opačný. Totiž od detailu k celku. Nejprve vidíme velký detail dvou líbajících se snoubenců, kteří si při tom všem ještě stíhají slízávat med z úst. Nevíme ještě, o koho jde. Víme jen, že jedna tvář má vousy a druhá ne. Teprve vzápětí poznáme, o koho se jedná, vidíme, kde vlastně jsme a co se děje. Tedy, pokud máme to štěstí a zorientujeme se v celku, než ho velmi rychle vystřídá další velký detail, po kterém se obraz roztočí jako na centrifuze, takže vlastně nevíme vůbec nic.

Dynamický

Agnieszce Holland a Kasie Adamik se podařilo stvořit opravdu dynamický film, při kterém se nudit rozhodně nebudete. Tedy pokud ho budete stíhat sledovat. Při natáčení filmu je obvyklé, že na sebe režisér s kameramanem mávají. Při sledování Jánošíka jsem měl pocit, že Martin Štrba zamával na režisérky na začátku každého záběru se zapnutou kamerou v ruce.

Budiž tvůrcům pochvalou, že sledují moderní trendy. Ostatně, pokud jste viděli Veřejné nepřátele a vnímali jste jako pozitivum scény s ruční kamerou, pak pro vás bude Jánošík nedobytným pokladem a budete mít chuť zmlátit každého, kdo na Jánošíka hodí byť jen smítko hany, pokud ale patříte mezi tradiční diváky a vyznáváte filmový styl televizních inscenací, budete mít pocit, že někomu přeskočilo.

Jistě, Jánošík je ve své podstatě dynamický příběh, který zaslouží dynamické zpracování. Jistá dynamika se ale povedla už Martinu Fričovi, který celý příběh vtěsnal do 75 minut. A dosáhl jí bez formálních experimentů, jednoduše tak, že postupně krátil záběry v jednotlivých sekvencích a v každém ze záběrů ukazoval pohyblivý subjekt. Agnieszka Holland a Kasia Adamik mnohdy ukazují statický subjekt, který opticky rozpohybují tím, že zamávají kamerou.

Dramaturgicky vystavěný

Kamerové experimenty, které mají na první pohled charakter formálních nedostatků, mají ale kupodivu svoji funkci dramaturgickou. A to je pro mě možná největším překvapením celého filmu. Zpočátku jsme svědky mnoha emocí: Jánošík přistupuje nedobrovolně k bandě zbojníků a stává se jejím vůdcem, Uhorčík se žení, Jánošík se musí vyrovnat se svojí novou rolí, bojuje s loupežníkem Hocagou a podobně. Tady je opravdu kamera neustále „ve větru“. Skoro by se chtělo poznamenat, že film s vysokým rozpočtem, cca 6 milionů Eur, by si mohl dovolit pořídit stativ. Jenomže příběh se vyvíjí a nabývá dramatičtějších poloh. Hrdinové řeší čím dál komplikovanější situace a život stíhá smrt. V těchto momentech se kamera zklidňuje a film se celkově navrací ke klasičtějšímu stylu. Jak houstne atmosféra, tvůrci jakoby divákovi chtěli umožnit dostat se hlouběji do filmu. V těchto chvílích si opravdu uvědomujeme apel, který na nás film chrlí, závažnost celé situace a v momentě, kdy bychom se v půlce filmu měli začít nudit, přistihujeme se, že nás zajímá. A to je moment, kterým se nový Jánošík vymyká současné české produkci. Díky tvůrcům za něj.

Tak trochu jiný

Jánošík představuje slovenský národní mýtus. Je sice skutečnou historickou postavou, ale jeho příběh se stal inspirací pro mnohé útvary slovenské lidové slovesnosti. Dřívější filmové verze odkrývají slovenský národní folklór a tradice. Ty tu najdeme taky. Jenomže, snad kvůli polské produkční spoluúčasti, do filmu vedle slovenských národních písní proniká také slovesnost polská. A to hned na začátku filmu. Divák tak nebude dojmu, že se dívá na polský film. A on skutečně převahou tvůrců a produkční účastí převážně polský je. Naskýtá se ale problém, nakolik polské zpěvy do Jánošíka patří. Ano, připusťme, že i Poláci pronikali vedle Uhrů v 16. století na slovenské území a připusťme i fakt, že slovenština jako jazyk nebyla na Slovensku do konce 18. století kodifikována a že její podoba se mohla dnešní polštině blížit; ve filmu odrážejícím slovenský mýtus mě ale tyto prvky ruší.

S polskou účastí souvisí i pojetí Jánošíka jako křesťanského proroka. Přestože neklade důraz na církev a její vztah ke společnosti v takové míře, jako jeho předchůdce z roku 1963, nemůžeme si nevšimnout jasné charakteristiky Jánošíka, který je ve filmu ustavován jako člověk „umísený z hlíny“, nebo jako Lot (jeden z mála spravedlivých v hříšném městě Sodoma). V dřívějších filmových adaptacích je Jánošíkova motivace jasná: Jánošík se rozhoduje postavit se do čela zbojníků poté, co mu představitelé moci zabijí vlastního otce a vypálí střechu nad hlavou. V novém Jánošíkovi je motivace opět posunutá. Jánošík přichází na počátku do vypáleného chrámu (na což upozorňuje jedině visící plastika Krista). Nový Jánošík není prvoplánově ani mstitel, tak jako ve starších verzích, jeho motivace není osobní, cítí ale jako své poslání bránit utlačované. Navíc to slíbil Uhorčíkovi, svému kamarádovi, kterého kdysi osvobodil. Jeho boj tak není otázkou osobní pomsty, je otázkou poslání.

Zábavný

Kolem nově zfilmovaného Jánošíka se vytvořila za měsíc promítání celá řada mýtů. Podle jedněch je příliš krutý a krvavý, druzí vyčítají přemíru sexu, podle jiných je moc náboženský, mnohdy dlouhý a celkově nudný. Přitom Jánošík splňuje všechny vlastnosti velkého nadnárodního hitu. Je velkolepý, kostýmní, plný emocí. A mnohdy kupodivu také vtipný. Pravda, že při sledování některých efektů mám pocit, že se režisérky, podobně jako někteří jejich vrstevníci (viz Menzel v Obsluhoval jsem anglického krále) nechaly strhnout novými možnostmi digitálních triků. Létající Jánošík je na první pohled opravdový kýč. Člověk by očekával, že se na scéně objeví Jánošík v Night-rideru, ale o to je pozorování Jánošíka zábavnější, že dokáže v každém okamžiku překvapit.

Nenavštěvovaný

Na Jánošíka se opravdu hodně dlouho čekalo. A osobně jsem předpokládal, že to bude hit sezóny. Že bude mít na svém kontě po měsíci promítání alespoň 250 000 diváků. Omyl. Po měsíci promítání nevidělo Jánošíka ani 100 000 diváků. Trochu to připomíná neslavnou pozici velkolepého Marhoulova Tobruku. Kde je chyba? V přesycenosti trhu českými filmy (protože Jánošík ztvárněný Čechem Václavem Jiráčkem a propagovaný tuzemskou komerční televizí podobně jako řada jiných filmů je do určité míry i český film), ve vysoké ceně vstupenek, větší dostupnosti recenzí, které film zcupují ještě mnohem dřív, než ho má běžný divák možnost vidět. Kdo ví, možná všechno dohromady.

Pokud si ale chcete užít příjemné odpoledne nebo večer, nenechte se odradit strohými kritikami ani předsudky. Zapomeňte na to, že bude Jánošík někdy v televizi, zapomeňte na to, že si ho možná někdy stáhnete z internetu, a jděte na Jánošíka do kina. Nikde jinde si ho totiž nevychutnáte lépe. A jaký vlastně je? Inu, jako pověstné víno: Zpočátku trochu trpký zdá se, ale kvete po svém, v osobité kráse.

Jánošík: Pravdivá historie

Scénář: Eva Borušovičová

Režie: Agnieszka Holland, Kasia Adamik

Kamera: Martin Štrba

Hudba: Antoni Łazarkiewicz.

Hrají: Václav Jiráček, Ivan Martinka, Michał Żebrowski, Sarah Zoe Canner, Marián Labuda, Táňa Pauhofová, Gabriela Bírová, Richard Krajčo, Adrian Jastraban a další

 

Premiéra v ČR: 10. 9. 2009

Distributor: Bioscop