Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Český filmový archeolog

Český filmový archeolog

ROZHOVOR s Ondřejem Suchým – JAN HRDINA, TOMÁŠ ZABILANSKÝ –

O film se zajímá od dětství. V 17 letech mu vyšel v časopise Kino první rozhovor a pak už to šlo tak nějak samo. Pracoval jako novinář, dramaturg a spisovatel. V poslední době je ale známý především jako filmový badatel a sběratel často zapomenutých filmových kuriozit. S Ondřejem Suchým jsme si povídali o Janu Werichovi, Martinu Fričovi či Jaroslavu Marvanovi. Odborník na slovo vzatý ale často připomněl jména zcela neznámá…


Jste známý jako sběratel. Odkdy se této činnosti soustavně věnujete a co je předmětem vašeho sběratelství?

Vzhledem ke svému trochu pokročilému věku už nic systematicky nesbírám. Vlastně něco přece jen – vše, co se týká aktivit Jana Wericha v zahraničí – filmy, fotografie, pohlednice, programy, plakáty, knížky, články atp. Také pátrám už delší čas po tom, v jakém stádiu byl chystaný koprodukční film, v němž v mezinárodním hvězdném obsazení měl Jan Werich hrát hlavní roli – začátkem roku 1967 se psalo, že „společnost Intercontinental-Filmproduktion oznámila, že hlavní roli v dosud největším a nejdražším rakouském filmu svěřila Janu Werichovi“. Šlo o zfilmování Puškinovy povídky Poštmistr a vedle Wericha tu měly hrát takové hvězdy jako např. Anna Karinová, Lex Barker, George Hamilton, Dunja Rajterová, Mario Adorf aj. Pak jsem se začal pídit u filmových historiků v USA po údajně nenávratně ztracené filmové zkoušce, kterou v Hollywoodu natočil Orson Welles s Voskovcem a Werichem. A takových „tipů“ mám víc.

 

Podle jakých kritérií vybíráte předmět do své sbírky? Začleňujete do své sbírky všechny předměty, které se nabízí, nebo je nějakým způsobem třídíte – pokud ano, podle jakých kritérií? Zbavujete se např. s odstupem některých částí své sbírky?

Začnu od konce: Ano, zbavil jsem postupem času některých částí své sbírky. Např. většiny starých standardních gramofonových desek, velké části knihovny, obrázků, grafik a různých dalších materiálů, které jsem už „použil“ ve svých knížkách. Důvod? Prostory. Neměl jsem už místo. A pak – nejsem už tím vášnivým sběratelem, jakým jsem byl v mládí. Dneska si vybírám a obklopuji se věcmi buď opravdu mi nejmilejšími, anebo opravdu momentálně nejpotřebnějšími.

 

Jakým způsobem získáváte nové přírůstky do své sbírky? Jak získáváte kontakty na vlastníky cenných materiálů či jiné sběratele?

Sleduji internetové aukce, občas osobně „proberu“ novinky v Domě knihy na Václavském náměstí a prodejnu Levné knihy, občas zajdu (osobně či na internetu) do nějakého antikvariátu. Pak mám pár fanoušků, kteří jsou tak hodní, že na mě myslí, když na něco z toho, co mě zajímá, narazí.

 

V jednom z vašich četných textů se věnujete zpěvačce Karen Ostré, jejíž osud se vám nakonec nepodařilo vypátrat. Existují i další případy osobnosti, u nichž jste byl obdobně neúspěšný, a které to jsou?

Bohužel, je jich dost. Například pátrám po osudech dirigenta dámského jazzového orchestru Ladislava Hlinky, pídím se po filmových hercích a zpěvácích, kteří zmizeli často beze stopy někde ve světě. Na druhé straně mívám i úspěchy. Před časem jsem objevil údajně ztracený amatérský celovečerní film z roku 1943 – Srdce za šluka – ve kterém hráli hlavní role Jára Kohout, Eman Fila, jejich dcery a František Černý. A nedávno jsem si telefonoval s tanečnicí a herečkou Elen Tanasco, která byla zrovna na návštěvě u své dcery ve Švýcarsku a kterou naše taneční i filmové encyklopedie „pohřbily“ už v minulém století. Za pár týdnů oslaví paní Elen v nejlepší formě 90. narozeniny. To je radostné, že jo?

Jste velmi činným autorem filmových publikací, převážně monografií hereckých osobností. Od kdy se datuje počátek vašeho zájmu o film a jak se tento zájem s postupem času vyvíjel a proměňoval z pouhé zájmové činnosti v profesi?

Já vám ani nevím. Začalo to asi v mých 11 letech, kdy jsem se poprvé ocitl na prázdninách u své tetičky (mimochodem maminky později známého filmového dokumentaristy a publicisty Ivana Soeldnera) v Karlových Varech, když se tam zrovna konal Mezinárodní filmový festival. Když mně bylo 17, vyšel mi první kreslený vtip v časopise Kino a první rozhovor s hercem (byl to Lubomír Lipský) v bulletinu Filmové informace. A pak už to šlo nějak samo; stal jsem se asistentem produkce v Čs. televizi, pak redaktorem časopisu Sedmičky, kde jsem psal o zpěvácích a filmových hercích a koncem 70. let jsem napsal svou první filmovou knížku Exkurze do království grotesky.

 

V období vašeho dospívání byly na výsluní herecké hvězdy jako Jana Dítětová, Jan Vala, Jana Brejchová, Josef Bek, Irena Kačírková, Otto Lackovič, Vladimír Ráž a další. Které z tehdejších osobností vás přitahovaly, oslovovaly? Jaké jejich filmy jste navštěvoval?

Líbily se mi Valentina Thielová, Jana Brejchová, Irena Kačírková, posléze Helga Čočková, ale hlavně mě bavili komici Jan Werich, Vlasta Burian, Jiří Sovák, Jaroslav Marvan, František Filipovský atd. Co se filmů týče, začal bych Císařovým pekařem, Dovolenou s Andělem, Hudbou z Marsu, pokračoval bych dalšími filmy s Werichem, dalšími s Marvanem, pak bych jmenoval Florenc 13.30, Dobrého vojáka Švejka s Rudolfem Hrušínským atd.

 

V jednom z dílů vašeho – dnes již zrušeného – televizního pořadu Kavárnička dříve narozených, v němž jste hovořil o filmu Co řekne žena, jste vzpomínal na krásy karlovarského filmového festivalu. V čem podle vás spočívala jedinečnost tohoto festivalu? Navštívil jste v minulosti i jiné festivaly s obdobně výjimečnou atmosférou?

Jedinečnost tohoto festivalu spočívala v tom, že jsem se tam mohl všeho účastnit jako kluk. Ostatně o tom, jak mi ten festival přirostl k srdci a jak jsem ho vnímal, o tom si můžete všechno přečíst tady: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120552 – jsou tam odkazy na další články. V šedesátých až osmdesátých letech jsem byl jako novinář párkrát na festivalech filmů pro děti a mládež v Gottwaldově a v Ostrově nad Ohří, ale už jsem nikdy nezažil to, co v dětství na „opravdovském“ festivalu v Karlových Varech.

(Ještě jeden docela důležitý odkaz: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007070024)

 

Karlovarský filmový festival se v padesátých letech střídal s Moskevským festivalem. Díky tomu k nám zavítala řada osobností sovětského filmu. Tato oblast je pro dnešního diváka prakticky neznámá, mohl byste uvést nějaká významná jména, případně okomentovat, co tyto osobnosti ve své době či pro vás osobně znamenaly?

V těch Varech jsem na ně koukal jako na přátelsky se chovající herce, kteří byli ochotní klukovi ještě k podpisu připsat třeba i pár pozdravných slov. Herečce Elině Bystrické (z filmu Tichý Don) jsem to před nějakým rokem „vrátil“, když jsem ji pozdravoval k jejím osmdesátinám. Abych pravdu řekl – ze sovětských filmů mě bavily zase především komedie, počínaje Celý svět se směje přes Karnevalovou noc až třeba po Briliantovou ruku s Jurijem Nikulinem. Pod vlivem těchto filmů (a poté, co jsem se spřátelil s mimem a cirkusovým klaunem Leonidem Jengibarovem) jsem se jeden čas zabýval mapováním komiků ze SSSR. S některými jsem se i poznal osobně, například s vynikajícím Arkadijem Rajkinem (mimochodem velkým kamarádem Jana Wericha), Jurijem Nikulinem, Frunzem Mkrtčjanem. Všichni na mě udělali velký dojem, nejen jako umělci, ale i jako normální lidé.

 

V článku o Aleně Martinovské zmiňujete, jak velký vliv na vás měl snímek Snadný život režiséra Vladimíra Vlčka – umístěním filmu do vysokoškolského prostředí či použitím jazzové hudby. Mohl byste zmínit další české filmy, které na vás obdobným způsobem zapůsobily, zejména co se týče použití moderní jazzové či rock´n´rollové hudby či jiných západních vlivů? Dostaly se do tehdejší československé distribuce nějaké moderní západní filmy, zejména americké?

V 50. letech to bylo s tou taneční nebo jazzovou hudbou ve filmech chudičké. Párkrát se dostal do filmů orchestr Karla Vlacha a to bylo fajn – vzpomínám na filmy Hudba z Marsu a Hvězda jede na jih. Ale v 60. letech už to bylo lepší. Sám jsem si „zahrál“ (studenta) v jednom hudebním filmu s Oldřichem Novým v hlavní dvojroli. Jmenoval se Dva z onoho světa. No a poté, co se objevily filmy Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů a Bylo nás deset, tak už se s muzikou a písničkami ve filmech roztrhl pytel. A také se v našich kinech objevily anglické a americké hudební filmy – Jazzová revue, Synkopy, Amerika v noci, Svět se baví, Perný den atd. To už byly velké zážitky!

 

V jednom z posledních rozhovorů pro Českou televizi jste zmínil, že pracujete na monografii filmového režiséra Martina Friče. V jakém stádiu se tento váš počin nachází a s jakými informačními zdroji pracujete? V čem bude vaše kniha odlišná od titulu Miloše Fialy Muž, který rozdával smích?

Práci na přípravě knížky o Martinu Fričovi jsem zatím odložil na neurčito, právě kvůli té výborné knížce pana Fialy. Musel jsem také přerušit práci na knížce, kterou už jsem měl hotovou vloni – jmenuje se Ženy kolem Oldřicha Nového a půjde o jakési medailonky či výpovědi padesáti žen, které byly Oldřichu Novému nablízku (vedle manželky a dcery Jany hereček, zpěvaček a jeho studentek na konzervatoři). Na popud Josefa Škvoreckého, který mi poslal záznamy všech svých rozhovorů s herečkami Baarovou a Mandlovou, jsem totiž začal právě psát knížku Tři životy Lídy Baarové, ve které bude mnoho dosud neznámého. Např. v ní porovnám tři v minulosti vydané knížky pamětí Baarové. Dvě zpracovali různě J. Škvorecký a F. Kožík, třetí, která je v některých detailech odlišná, vyšla po smrti Baarové v Německu. Je to velice zajímavá a pro mě „dobrodružná“ práce. Mám rád, když objevuji něco dosud neobjeveného. V červnu 2010 musím rukopis odevzdat do nakladatelství Ikar.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru