Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Filmové herectví Karla Högera. Část I. Netypický milovník: 1940-1945

Filmové herectví Karla Högera. Část I. Netypický milovník: 1940-1945

Filmové herectví Karla Högera. Část I. Netypický milovník: 1940-1945
ANALÝZA – VERONIKA ZÝKOVÁ -

V úvodní části studie se autorka zaměřuje na první herecké období Karla Högera, které reprezentovaly především role milovníků…

Úvod

Zdroj: www.reflex.cz_Clanek36567.html

V následujících číslech 25fps se zaměřím na působení Karla Högera ve filmu, v samostatné části popíši jeho herecké působení v Čs. televizi. Film a televize jako jedna z mnoha oblastí, v níž se Höger realizoval, přetrvává díky záznamové technice nejvýrazněji v povědomí současné generace spolu s jeho rozhlasovou a gramofonovou tvorbou, na rozdíl od Högerovy divadelní činnosti. Tu vždy Höger kladl na první místo, dnes však existuje zachycena pouze v několika audiovizuálních fragmentech a rozhlasových úpravách.1 Časové rozpětí hercovy filmové činnosti se datuje od roku 1938 do jeho předčasného odchodu v roce 1977. Högerova filmografie zahrnuje více než šest desítek celovečerních filmů a téměř třicet rolí v televizních inscenacích a filmech, co do kvality velmi různorodých a rovněž pestrých z hlediska žánru.2

V posledních letech se stalo zvykem popis Högerova hereckého umění zjednodušovat na konstatování o jeho civilním a moderním hereckém projevu.3 Domnívám se, že tato označení, jakkoli pravdivá, nenapomáhají pochopení Högerova mnohotvárného herectví a častým užíváním bez hlubší kontextualizace se stávají pouhou frází.
Můj přístup bude od předchozích pokusů o analýzu Högerova herectví do značné míry odlišný. Neomezím se na reprezentativní vzorek z Högerovy filmografie, ale naopak se budu snažit o co největší komplexnost. Vedle rolí ve filmech notoricky známých je zde řada dalších výkonů, které jsou téměř pozapomenuty, a dostává se jim menší pozornosti, než by si zasloužily.
Vlastní analýzu doplním o reflexe jednotlivých rolí z dobového tisku. Högerovo působení ve filmu a TV lze rozdělit do několika časových etap, které pochopitelně přesně nekopírují hercův vývoj a směřování jeho rolí. Proto se rovněž zaměřím na dlouhodobější spolupráci, kterou navázal s několika režiséry (s Otakarem Vávrou natočil jedenáct, s Václavem Krškou šest a s Vladimírem Čechem rovněž šest filmů), a vývoj, který v jeho herectví zaznamenáváme v rámci jednotlivých žánrů (krimi, historický film, melodrama ad.).
Těžiště této práce bude spočívat v analýze Högerova filmového a televizního herectví, domnívám se však, že o herectví Karla Högera nelze psát odtrženě od jeho další činnosti, ať už divadelní či rozhlasové. Proto tyto vzájemné vlivy zohledním. Rovněž se budu stručně věnovat Högerovým rolím ve filmech, které nebyly dokončeny, a zmíním role, které Höger z různých důvodů nakonec neztvárnil.

Začátky před kamerou

Zdroj: zlin.estranky.cz

Poprvé se Karel Höger před kamerou objevil v roce 1938 v instruktážním filmu o pedikúře, pro který si jej v tehdejším brněnském Zemském divadle vyhlédl Elmar Klos.4 Objevil se tak v reklamním snímku prezentujícím služby firmy Baťa – Na sto procent. Natáčelo se pod režijním vedením Otakara Vávry ve zlínských ateliérech a devětadvacetiletý Höger ztvárnil roli snaživého prodavače.5
Následující rok se Höger spolu s dalšími brněnskými herci (například Vladimírem Lerausem a Jarmilou Kurandovou) objevil v krátkých snímcích pro firmu Baťa: Dobrý vedoucí (r: Jindřich Honzl) a čtyřminutové reklamě na podlahovou krytinu Zlinolit, nazvané Čtyři lidé – jedna řeč (r: Elmar Klos). Skutečně velký debut na stříbrném plátně však přišel až počátkem roku 1941.

Filmový debut v hlavní roli


Höger nezačínal od malých a vedlejších rolí, jak tomu většinou bývá. Hned ve svém prvním filmu Za tichých nocí, který režíroval Gina Hašler, se objevil v hlavní roli skladatele Záviše Herolda po boku tehdy už velkých hvězd Lídy Baarové a Raoula Schránila. V době natáčení filmu se Höger stává členem činohry Národního divadla, kde debutuje v srpnu 1940. V následujících nelehkých protektorátních letech ztvární velké postavy klasického dramatu, zvláště v režii Jiřího Frejky a Karla Dostala.

Högerova filmová popularita byla bezpochyby ovlivněna jeho úspěchy na divadelních prknech, díky kterým měl řady obdivovatelek. Jeho obsazení ve filmu Za tichých nocí bylo nečekaným tahem.6 Jak se ukázalo, šlo o tah velmi dobrý, protože herec uspěl svým umírněným, inteligentním projevem, ukázal se rovněž být dostatečně fotogenickým a vedle diváckého ohlasu svým prvním vystoupením ve filmu nadchl i kritiky. Ty jej označovaly za výhru českého filmu a oceňovaly jako typ „(…) nervního, jemného herce.“7 Zaujal jako nový typ milovníka, který se oproti ostatním hereckým idolům, jimiž byli například Rolf Wanka, Ladislav Boháč, Otomar Korbelář nebo Raoul Schránil, lišil nejen zevnějškem (nebyl urostlé postavy, vizáží se odlišoval od vyložených hezounů), ale především svým utlumeným herectvím, které již tehdy bylo do značné míry oproštěné od divadelních manýr a vnějších efektů.
Přívlastkem milovnické můžeme ve své podstatě označit všechny role, které Höger v rozmezí let 1940-1945 ztvárnil, avšak často se jedná o postavy více či méně záporné a rozporuplné. To se netýká debutu ve filmu Za tichých nocí, kde herec zpodobnil charakter veskrze sympatický.
Snímek lze označit v kontextu české filmové protektorátní tvorby za nadprůměrný, z dnešního pohledu zaujme autorství scénáře Vítězslava Nezvala a řada dobově populárních písní, ať už v podání Karla Hašlera, který se ve filmu rovněž objevil, nebo R. A. Dvorského, jenž nazpíval pěvecké party Högera i Schránila. Zápletkou snímek nad průměr nevyniká, upoutá však záběry staré Prahy a rovněž Chicaga.

Těžko identifikovatelný je význam postavy zpěvačky Mariany (Lily Hodačová), která má zřejmě představovat jakousi osudovou ženu, jež Heroldovy kroky nasměruje do Ameriky. Dobové kritiky se pozastavovaly nad špatným hereckým výkonem Lily Hodačové.8 Nejasnost působení a vyznění její postavy je však především chybou samotného scénáře, což dokládá způsob, jakým Nezval charakterizoval tuto postavu: „(…) Je to básnická silueta, náznak charakteru, než determinovaná bytost, a má proletět křídlem černého motýla nad dramatickým příběhem filmu. (…)“9 Naštěstí pro Karla Högera byl jeho postavě dán prostor k dramatickému odstínění citů. Vedle nepřekvapivých vroucně zamilovaných pohledů a optimistických úsměvů mohl uplatnit v této roli také polohu, která mu byla bližší; pohledy vyjadřující rezignaci a smutek, váhání a vnitřní napětí. S mimikou Höger pracuje oproti svým milovnickým předchůdcům střídměji, dobově příznačná deklamativnost projevu v dialozích s partnerkou však scény zbavuje jakékoli intimnosti. Herecká interakce mezi Högerem a Baarovou však dopadla dobře, tehdejší kritika kromě vyzdvižení Högerova výkonu konstatovala i příznivý vliv na herectví filmové partnerky: „V hlavní úloze zaujme K. Höger opravdovým a vážným pojetím, jež způsobilo, že i Lída Baarová odkryla nezvykle čisté hlubší citové zachvívání, prosté pathosu.“10 Také ve svém následujícím filmu se Höger objevil jako partner Baarové

Dvě vedlejší role

Bylo to ve vedlejší roli v Paličově dceři Vladimíra Borského, která měla premiéru v březnu 1941. Zde ztvárnil Antonína, Rozárčina (Lída Baarová) milého. Šlo pouze o okrajovou postavu, která je sice z hlediska vývoje a zdárného zakončení příběhu nutná, avšak na plátně se jí mnoho prostoru nedostalo. Höger se tak objevil jen v několika scénách, v nichž neměl možnost příliš předvést své herecké schopnosti.

Další vedlejší roli, avšak podstatně zajímavější, ztvárnil v témže roce ve Vávrově Turbině. Tentokrát se objevil v páru s Vlastou Matulovou v jedné z vedlejších linií příběhu jako asistent na observatoři dr. Arnošt Zouplna. Matulová ztvárnila emancipovanou doktorku medicíny Marii Ullikovou.
Oproti předchozím rolím zde Höger neztvárňuje milovníka, naopak; churavý Zouplna působí jako protiklad k postavám milovníků, upřednostňuje před vroucností citu matematické vědy, ve věcech je citu opatrný až odtažitý. To se projevuje v Högerově ztvárnění postavy, kdy se může uplatnit jemu přirozená střídmost v gestech i mluvě.
Otakar Vávra vyznání lásky mezi oběma postavami, odehrávající se na observatoři, označil za nejkrásnější milostnou scénu, kterou natočil.11 Matulová a Höger hrají téměř přesně podle popisů obsažených v románové předloze. Právě bez znalosti románu K. M. Čapka-Choda nelze plně docenit výkony dvojice, protože filmová zkratka divákovi neumožňuje pochopení emočních proměn v jednání obou postav a vyznění těchto scén je tak dnešnímu divákovi nejasné.
Přesto, že šlo o roli nevelkého rozsahu, Höger se objevil ve třech scénách, kritiku opět nadchl: „(…) Velké herecké tvůrčí nadání promluvilo pak z výkonu Karla Högera, umělce nad jiné tvořícího z nitra, s bohatým výrazovým fondem a velikou hereckou inteligencí. (…)“12

Milovníci-slaboši

Na konci roku 194113 měl premiéru snímek Modrý závoj, v němž dostala zajímavou hereckou příležitost v dvojroli sester-umělkyň Vlasta Matulová. Ta je také hlavním pozitivem filmu vedle Saši Rašilova st. jako Králíčka. Postava Roberta Holana, činoherního a rozhlasového herce, je sice ve filmu ústřední a na vztahu obou sester, sochařky Heleny i slepé violoncellistky Marty, k Holanovi je vystavěn celý snímek, ale po většinu času je nepřítomen.
Tato role do jisté míry předznamenává charakterové určení jeho dalších postav. V Modrém závoji se nejedná o postavu zápornou, ale ve svých obrysech již nese znaky nerozhodnosti a nestálosti, tedy prvky, které jsou vlastní i dalším postavám, jež Höger ztvárnil.
Nejsilněji působí úvodní scény z Radiopaláce a vysílání v rozhlasu, kde Holan koketně směřuje přednášená Romeova slova manželce přítomného režiséra. Obvykle uměřený Höger sklouzává v jedné ze závěrečných scén filmu k příliš přepjatému projevu, jež se projevuje kadencí řeči, která se stává nesrozumitelnou. Tato skutečnost je zarážející především proto, že Höger už tehdy s češtinou dovedl mistrně zacházet a nemalý podíl na hercově filmovém úspěchu má právě jeho poutavý hlas, jehož bylo v zápletce Modrého závoje rovněž využito.
Högerovi role Roberta Holana neumožnila, aby odkryl nové polohy svého hereckého rejstříku. Přesto kritika konstatovala, že jeho „(…) prostá a niterná dikce a nepathetická střídmost může být příkladem leckterému jeho třebas proslulejšímu hereckému kolegovi. (…)“14

Gabriela, společenský film J. M. Krňanského podle scénáře Vladimíra Neffa, uvedená na začátku roku 1942, svedla poprvé dohromady Karla Högera a Marii Glázrovou. Höger zde vytvořil asi nejzápornější roli tohoto období.
„(…) Petr Tuzar je podle charakteristiky, uvedené ve scénáři, mladý, nehotový, zhýčkaný člověk, zvyklý tomu, aby byl milován; jest spíše slabý než špatný. Přijímá lásku jako samozřejmost a ve svém mladickém sobectví se nezamýšlí nad svým okolím, ani snad sám nad sebou. (…)“15
Ztvárněním nevěrného Petra Tuzara, který se k manželce chová lhostejně a přezíravě, dostal příležitost předvést studii postavy, která spoléhá na kouzlo své osobnosti a bezostyšně využívá laskavosti manželky i bratra. Bezesporu nejtěžší scénu představuje vnitřní proměna, kterou Petr prodělá, v níž si uvědomí, jak se dosud choval. Högerovi se podařilo věrohodně ztvárnit tuto proměnu, ke které hrdina viditelně nesměřoval a jež tedy může divákovi připadat nepravděpodobná.
Höger v této roli vyvážil kladné i záporné znaky své postavy, dokázal přesvědčivě zpodobit Tuzarovo kouzlo osobnosti, podmanivý úsměv i aroganci. Stejně dobře zahrál i jeho zoufalství, když hrozí, že se přijde na zpronevěru peněz, přetvářku, když prosí bratra o peníze a vzápětí naprostou lhostejnost a pohrdání bratrovými dobře míněnými radami. Höger si byl již tehdy vědom toho, že charakter může ztvárnit komplexně jen tehdy, pokud veskrze negativní postavu nepojme jednostranně.

Další variantu slabošské postavy ztvárnil Höger v Okouzlené. Snímek režíroval Otakar Vávra, scénář napsal František Götz.16 Ve snímku premiérovaném v listopadu 1942 se objevily vedle Högera a Glázrové (tentokrát v záporné roli) také další tehdejší hvězdy, Nataša Gollová a Adina Mandlová.
V tomto filmu Höger zúročil veškeré předchozí zkušenosti s postavami charakterově pochybných mužů. Měl zde možnost poprvé skutečně naplno ztvárnit proměny svého vztahu a váhání mezi dvěma ženami, chladnou a bohatou Jitkou a vřelou, naivní Lenkou, snažící se neúspěšně stát dobrou herečkou.
Vrchol filmu představuje Chvojkovo odmítnutí Jitky, jež ho stojí značné síly, a její následná reakce včetně jejího rozhodnutí značně vyděračským způsobem k sobě Chvojku připoutat; Glázrová s Högerem v této scéně skutečně excelují.

Dobové kritiky po právu nejvýše vyzdvihly výkon Marie Glázrové, Högerovo herectví bylo opět přijímáno kritikou velmi dobře, pro ilustraci alespoň stručný a shrnující sběr kritiky: „(…) Ocenění Högerovy hry v nesympatické roli je úměrné její nevděčnosti. Pol. list píše, že hraje bezpečně jistě i když ne příliš výrazně a přesvědčivě, Lid. noviny, že hraje umírněně i ve vší vznětlivosti. „Venkovu“ je přesvědčivý, Národ. středu zas naopak není přesvědčivý a Pražský list chválí jeho jistý pocit pro míru výrazu a neobyčejně sympatický projev před kamerou.“17
Zvýraznila jsem hodnocení, která jsou i dnes platná a vystihují, čím se Höger v té době odlišoval od mnohých svých hereckých kolegů a co tedy bylo jak pro diváky, tak kritiky neobvyklé, podobně jako jeho již zmiňovaný fyzický vzhled.

Zajímavá dvojrole


V následujícím roce poskytl Karlu Högerovi příležitost zajímavé dvojrole výpravný velkofilm Tanečnice Františka Čápa. Ztvárnění dvou povahově odlišných, osudových mužů hlavní hrdinky (Marie Glázrová jako tanečnice Clo) znamenalo pro
Högera především v postavě baletního mistra Saši Holberga možnost uplatnit, byť na malé ploše, hlubší psychologické prokreslení postavy. Jedná se zejména o scénu Holbergových duševních pochodů v okamžicích, kdy se v něm rodí rozhodnutí vzít si život. Höger velmi citlivě a přesvědčivě, za použití minima mimických prostředků, ztvárnil proměny odehrávající se v Holbergově nitru.
Ambiciózní skladatel Arens, jenž využije Clo pro svou počínající kariéru a po jejím neúspěchu se s ní rozchází, představuje další variaci tzv. slabošských milovníků. V této roli, která je založena na fyzické podobnosti Arense a Holberga, ale zároveň na kontrastu jejich rozdílných osobností, Höger předvedl na poměrně malém prostoru miniportrét ambiciózního skladatele, jenž je podobný ztvárnění Petra Tuzara v Gabriele. Také zde figuruje muž, který si je vědom kouzla své osobnosti a schopností, k protagonistce je však chladný, jakmile se osamostatní a už ji více nepotřebuje.

Příležitost komediální polohy


Jednu z nemnoha komediálních rolí své herecké dráhy vytvořil Karel Höger v roce 1943 v detektivní komedii Oldřicha Nového a Antonína Zelenky Čtrnáctý u stolu. Měl zde poprvné možnost uplatnit komediální polohu svého herectví a bez nejmenšího zaváhání uspěl. V náročné roli prokázal technickou zdatnost a bravuru, s níž zvládl scény, v nichž jako pohotový sluha dokáže splnit takřka každé přání. Z mnoha předností zde uplatnil také svou muzikálnost při hře na housle.

Raoul Schránil se pro Kinorevue vyjádřil takto: „(…) Tak jako ostatní i já jsem byl zvědav, jak se zhostí své veseloherní role, když předtím hrával takové, které vyrůstaly z vážného, dramatického charakteru. S radostí jsme zjistili, že herecký rejstřík milého Karla Högera je skutečně velký, když i ve veselohře „Čtrnáctý u stolu“ plně obstál. Dotvrdil znovu onu pravdu, že není správné zacházet s hercem podle navyklé šablony, jak se u nás stává velmi často ke škodě nejen jeho, ale celého díla.“18
Schránilova slova o obsazování herců podle ustálených typů si v souvislosti s Högerovou hereckou dráhou budeme moci připomenout ještě mnohokrát.
Högerovo obsazení vzbudilo beze sporu překvapení i očekáváni, protože svým laděním byla hlavní úloha „(…) přímo předurčena pro Oldřicha Nového (…)“,19 který po letech Karlu Högerovi napsal: „(…) Mohl jsem si to přidělit sám, hrál jsem tenkrát ještě takové milasy. Ale to už jsem Tě nejen měl rád, ale vážil jsem si Tě jako velkého herce, a bylo Ti teprve třiatřicet.“20 Höger předvedl, že předchozí úlohy odkryly pouze zlomek jeho hereckých schopností a ve své nejzajímavější a zároveň poslední dokončené protektorátní roli se předvedl jako skutečně vyzrálý a všestranný herec.

Nerealizované role

Již v roce 1942 se začal natáčet historii zkreslující film Kníže Václav v režii Františka Čápa, kde měl ztvárnit titulní roli Karel Höger. Šlo o „(…) [j]ediný film z protektorátního období, který měl být natočen z přímého popudu okupantů a který měl podat svatováclavskou legendu podle německého výkladu. (…)“21 Filmaři umně zdržovali a posouvali přípravy filmu, a tak vzniklo jen několik zkušebních exteriérových scén a po dvou letech byl v tichosti celý projekt zlikvidován.22 O monstrózitě tohoto neuskutečněného projektu dobře vypovídá reklama, která se objevila v tehdejším tisku (viz obrázek).
Další nedokončené filmy spadají do roku 1945. V Čápově snímku Z růže kvítek měl Höger ztvárnit vedlejší postavu dělníka Cápka.
Zajímavější příležitostí byla pro Högera role nadaného skladatele Alexe Lehotského v Bludné pouti Václava Binovce na motivy románu Kolébka z jasanu Pavla Kutného. Zde se ocitl opět ve víceméně milovnické roli, dokonce mezi třemi ženami (svůdnou a cynickou tanečnicí Ninou, elegantní paní Evou a její mladinkou neteří Marií23 ), zdá se však, že příběh životního bloudění a nalézání cest mohl poskytnout větší možnosti pro vývoj psychologie postavy a charakterovou drobnokresbu. Ačkoli není možné říct, zda by film dosáhl opravdové kvality, na svou dobu představoval svým hudebním zaměřením, mísícím vážnou hudbu i jazz, přinejmenším zajímavý a ambiciózní pokus.

Závěr


Lze souhlasit se Stanislavou Přádnou, že se na rolích, které Höger ztvárnil v první polovině 40. let, „(…) z dnešního pohledu usadila jemná patina času. (…)“24 Přesto si nelze nepovšimnout, jakým způsobem svým komorním pojetím převyšuje své často patetické spoluherce a jak se již od svých prvních rolí dokázal přizpůsobit specifičnosti filmové řeči.
Jan Grossman ve svých Analýzách připojil vedle zdařilé charakteristiky Högerova divadelního herectví rovněž zajímavý postřeh týkající se jeho prvního filmového období: „Představuji si, že mnoho milovníků, jimiž ho jeden čas týral náš film, hrál Karel Höger s pobaveným odstupem. Už tehdy bylo zřejmé, že se v jejich sentimentalitě neutopil; později se ukázalo, že se tu dokonce poučil. (…)“25
Následující poválečné roky do únorového převratu přinesly Högerovi několik o mnoho zajímavějších úloh v kvalitnějších a scenáristicky propracovanějších filmech, zároveň však pro samotného herce znamenaly boj o potvrzení vlastní tvůrčí osobitosti a vymanění se z kabátu protektorátního milovníka…

PRAMENY
Viz sekce „Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1938-1945“.

LITERATURA
Filmová periodika:
Filmový kurýr, Kinorevue, Pressa

Přehledová literatura:
Český hraný film II. 1930-1945. Praha 1998.

Knižní monografie:
GROSSMAN, Jan. Analýzy. Praha 1991.
HÖGEROVÁ, Eva – KLOSOVÁ, Ljuba – JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera. Praha 1994.
PŘÁDNÁ, Stanislava. Karel Höger. Praha 1988.

Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1938-1945:

1945Bludná pouť (nedokončeno)
R: Václav Binovec

1945Z růže kvítek (nedokončeno)
R: František Čáp

1943Čtrnáctý u stolu (pozn.: DVD vydal v březnu 2010 Filmexport)
R: Oldřich Nový, Antonín Zelenka

1943Tanečnice
R: František Čáp

1942Kníže Václav (nedokončeno)
R: František Čáp

1942Okouzlená
R: Otakar Vávra

1941Gabriela
R: Miroslav J. Krňanský

1941Modrý závoj (pozn.: VHS vydal Filmexport)
R: J.A. Holman

1941Paličova dcera
R: Vladimír Borský

1941Turbina (pozn.: DVD vydal Filmexport)
R: Otakar Vávra

1940Za tichých nocí
R: Gina Hašler

1939Čtyři lidé – jedna řeč (reklamní)
R: Elmar Klos

1939Dobrý vedoucí (reklamní)
R: Jindřich Honzl

1938Na sto procent (reklamní)
R: Otakar Vávra

 

Print Friendly
  1. Například z Högerovy největší divadelní role cesťáka Willyho Lomana ve Smrti obchodního cestujícího existuje dochovaný pouze videozáznam výstupu mezi Willym a Howardem z 2. dějství, který je použit v dokumentu Miloslava Zachaty nazvaném Cesta a náhody Karla Högera (TV, 1969). []
  2. V Högerově filmografii nacházíme snímky historické, kriminální, melodramata, komedie i sci-fi. []
  3. Přídomky civilní, moderní či současné jsou v případě herectví Karla Högera užívány nejčastěji. Vladimír Just se ve svém zdařilém článku pokouší překonat tuto povrchní charakterizaci. Dostupné z WWW: Paradoxy herce a občana Karla Högera []
  4. HÖGEROVÁ Eva, KLOSOVÁ Ljuba, JUSTL Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, s. 290. []
  5. Český hraný film II, 1930-1945, s. 210. []
  6. Není jasné, kdo měl největší zásluhu na Högerově obsazení, zřejmě autor námětu a producent filmu Miloš Havel. []
  7. KAUTSKÝ, Oldřich. Za tichých nocí. Kinorevue 26, 12. 2. 1941, s. 510. []
  8. „(…) Lily Hodačová hraje jakousi záhadnou dívku Mariannu po způsobu amerických vampů, nemajíc k tomu ani intonačních, ani zjevových předpokladů (…)“. KAUTSKÝ, Oldřich. Kritika. Za tichých nocí. Kinorevue 26, 12. 2. 1941, s. 511. []
  9. Básník a film: rozhovor s Vítězslavem Nezvalem o filmu „Za tichých nocí“. Kinorevue 24, 29. 1. 1941, s. 479. []
  10. O.M. Za tichých nocí. Filmový Kurýr 4, 24. 1. 1941, s. 3. []
  11. HÖGEROVÁ Eva, KLOSOVÁ Ljuba, JUSTL Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, s. 292. []
  12. RÁDL, Bedřich. Experimety se vyplácejí: Turbina. Kinorevue 12, 5. 11. 1941, s. 92. []
  13. V březnu 1945 měl premiéru snímek v německé verzi, role sester byly namluveny dvěma různými herečkami a úlohu Karla Högera namluvil německý herec Albin Škoda. Více viz: „MODRÝ ZÁVOJ“ v německé versi, Kinorevue 25, 25. 4. 1945, s. 194. []
  14. RÁDL, Bedřich. Film o světle jejích očí: MODRÝ ZÁVOJ. Kinorevue 22, 14. 1. 1942, s. 171. []
  15. Karel Höger o své filmové roli. Kinorevue 13, 12. 11. 1941, s. IV []
  16. Ve filmu lze najít řadu podobností s Čechovovým dramatem Racek. Například samotný úvod na statku Hojtašových, inscenaci amatérského divadelního představení v přírodě, dále pak scénu mezi Chvojkou a Zykanovou, kdy ji Chvojka prosí, aby ještě den zůstali, odjezd Lenky do Prahy k divadlu pod vlivem Chvojky, dále pak Lenčino závěrečné rozhodnutí odejít k venkovskému divadlu atd. Tehdejší kritika upozorňovala na odvozenost zpracování námětu, který připomíná Nočního motýla Františka Čápa (viz Od „Utonulé“ k „Okouzlené“. Kinorevue 3, 25. 11. 1942, s. 23-24). Nepůvodnost ovšem nebyla v tehdejší české protektorátní produkci ničím neobvyklým. []
  17. “Okouzlená” ve světle kritiky. Filmový kurýr 49, 4. 12. 1942, s. 4. []
  18. SCHRÁNIL, Raoul. Moje nová úloha ve filmu “Čtrnáctý u stolu”. Kinorevue 47, 29. 9. 1943, s. 375. []
  19. KUJAL, Quido E. Druhá podzimní premiéra: Čtrnáctý u stolu. Kinorevue 50, 20. 10. 1943, s. 397. []
  20. HÖGEROVÁ Eva, KLOSOVÁ Ljuba, JUSTL Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera, s. 295. []
  21. Český hraný film II. 1930-1945, s. 436 []
  22. Tamtéž, s. 436. []

  23. BONHARDOVÁ, Nina. Dramatik Dalibor C. Faltis o vzniku filmu „Bludná pouť“. Kinorevue 6, 13. 12.1944, s. 42. []
  24. PŘÁDNÁ, Stanislava. Karel Höger, s. 7. []
  25. GROSSMAN, Jan. Analýzy, s. 140 []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 186

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru