Co promění Proměny

RECENZE: Proměny (Tomáš Řehořek, 2009) – ONDŘEJ ŠÍR –

Již měsíc putuje českými kiny snímek Tomáše Řehořka Proměny. Jakkoliv se jedná o pozoruhodný snímek, možná právě díky své pozoruhodnosti upadne v zapomnění. Po měsíci promítání má na svém kontě necelých 5 000 diváků. Autor článku se ale domnívá, že by si diváckou pozornost přece jen zasloužil.

 

Mladí tvůrci dostávají v poslední době v českých médiích stále více prostoru. Diváci mohou jejich snímky zhlédnout v rámci Noci filmových nadějí, kterou občas zařadí do programu televize Nova, nebo od letošního roku pravidelně v rámci pořadu Profilm, který vysílá televize Barrandov. Není zde prostor pro to hodnotit současný amatérský film, to nechť činí odborníci spolu s diváky při různých přehlídkách, při jejich sledování ale nemohu než nevystopovat jednu společnou snahu: snahu odlišit se od soudobé české produkce, snahu být nekonvenční, neotřelý, prostě jiný. Každé umělecké dílo, ať už se jedná o obraz, film, nebo hudební skladbu, pracuje do jisté míry s očekáváním diváka. To si formuje každý z nás na základě své divácké zkušenosti. Zvyklí na určitou normu očekáváme od filmu určitou podobu. A právě mnohdy oceňujeme, když je ta norma najednou jiná, když naše očekávání naplňuje jen do určité míry. Oceňujeme proměny formy.

Problém mladých tvůrců ale spočívá v tom, že někdy ve snaze šokovat promění onu normu přespříliš a to se potom stane, že se divák ztrácí uprostřed mlhavých stínů a blikajících světel oslněn elektronickou hudbou, jejíž fantazie nezná hranic. Taková jinakost nejen že nemá šanci oslovit diváka, ale navíc nemá ani příliš šancí pozměnit zažitou normu národní kinematografie.

Natočit neotřelý film chtěl také Tomáš Řehořek (nar. 1987), toho času pravděpodobně nejmladší český režisér, jehož film překročil hranici amatérského filmu a pronikl do českých kin. A nikoliv nevýznamným způsobem! Dostalo se mu, soudě podle počtu kopií, stejných distribučních možností jako například nové vieweghovské adaptaci Případ nevěrné Kláry nebo oscarovému Milionáři z chatrče. Což je na debut nebývalý úspěch. Režisérovi se tak splnil velký sen: „Chtěl jsem natočit film, který bude obrazově působivý, odlišný od běžné české produkce, a snil jsem o stopáži celovečerního filmu. Nikomu jsem to ale neřekl, protože bych byl za blázna.“ ¹ Štěstí ale stálo na jeho straně. Látky se ujal zahraniční producent, práva koupila Česká televize a tak trochu jiný film je na světě.

Říkám záměrně „tak trochu jiný“. Protože paradoxně jiný není. Stačí několika slovy popsat námět. Čtyři lidé, kteří jsou nešťastní, osamělí a mají smůlu v životě, se postupně za různých okolností setkávají (i když ne systematicky každý s každým), aby zjistili, že rány, které jim zasadil osud, mohou být ještě o něco hlubší a bolavější. Hlavními hrdinkami tu jsou ženy, které spojuje jedna společná starost: touha mít dítě a starat se o něj. Zatímco jedna to štěstí měla, druhá marně čeká. Žena toužící po vlastním dítěti je motiv, který českému filmu není rozhodně natolik cizí, aby se dalo mluvit o jinakosti. Jakkoliv však Řehořek předkládá divákům známé a celkem ohrané téma, svůj záměr ukázat „obrazově působivý“ a od české produkce odlišný film dovedl zrealizovat. A co víc. Zdánlivě každodennímu tématu vtiskl ideovou hloubku.

Obrazové ztvárnění

Tomáš Řehořek ovšem není pouze scenárista a režisér filmu, sám stál za kamerou a film si sám sestříhal. Z tohoto hlediska můžeme mluvit o autorském filmu.
Autor stvořil dokonalý mikrosvět. Už ze začátku využil celkem běžnou paralelu světa jako proskleného akvária. Světa, kde se lidé potkávají, míjejí, kde se neděje vlastně nic, neděje-li se to právě mně. K demonstraci rychlosti a pomíjivosti využívá prostředků, které zná divák současných televizních detektivek, rychle plynoucí mraky, ujíždějící kolony aut, stmívání a problikávání světel paneláků, míjící se pouliční davy lidí. Zatímco tyto záběry snímá v celku a nadhledu, čímž snad demonstruje jistou globálnost a obecnost, v momentě, kdy diváka přibližuje ke svým hrdinům, používá takřka výhradně detail. Už v tom je jistá inovativnost. Autoři filmu si často nechávají moment detailu pro některý z emocionálních vrcholů filmu, ne však Řehořek. Své hrdiny od začátku svírá v makrodetailech, čímž zdůrazňuje konkrétnost a intimitu. Utváří vlastně intimní mikrosvět uprostřed onoho velkého světa. Zdánlivě tak diváka ochuzuje o jisté emocionální plynutí, zvlášť, když také dějovou linii celkem slušně vygraduje již na samém počátku filmu.

Kamera, kterou používá, není rozhodně statická. Ručnímu snímání nejednou přikládá významovou roli, to když ukazuje geometricky pokřivené obrazy interiérů, kde jeho postavy přebývají. Své hrají také rychlé švenky, střihy, proměny ohniskové vzdálenosti a další prostředky kamery, které demonstrují tepající svět, plný spěchu a pokřivení. Dá se snad mluvit o jistém klipovém stylu celého filmu. (Dostáváme se ale do problému, co lze dnes označit za klipový styl).

Způsob vyprávění

Inovuje-li snad Řehořek nějak současný český film, pak je to nedodržením narativní linearity. Paralelně vypráví vlastně čtyři příběhy, přičemž se ale nedá jednoznačně říct, že divákovi odkrývá dějové události na přeskáčku, že důsledně využívá nějakých skoků v narativu, ať už směrem dopředu (prolepse), nebo zpět v ději (analepse). Paralelně vypráví čtyři příběhy, osudy čtyř lidí, které se v určitém momentě vzájemně ovlivňují. Tyto klíčové momenty pak různým způsobem vkládá do děje, když vypráví osudy jedné z postav. Například žena, která čeká doma na svého muže, který jí nebere telefon. Divák má možnost vidět prázdnou kancelář, vzápětí ale vidí zrychlenou a nejasnou scénu muže, který padá přes kapotu letícího auta. Divák tak vlastně ví o události víc, než ví v dané chvíli sama žena. Vzhledem k tomu, že režisér ale takto pracuje se všemi čtyřmi liniemi v jednom okamžiku, nebo okamžicích časově (čas filmu, který vnímá divák v sále) navzájem blízkých, může být divák v rozpacích, zda se jedná o skutečnost či sen. Vše se tak najisto dozvídá až spolu s postavou ženy. V tom okamžiku je událost autonehody zasazena do širšího narativního celku a dochází k rozklíčování celé události.

Tím se celý ten zdánlivě obyčejný a každodenní příběh proměňuje v pozoruhodně zpracovaný celek a celé „ohrané“ téma dostává nové rozměry.

A kde je smysl…

Jak jsem již naznačil, režisér se pokusil dát celému filmu jistou ideovou hloubku − a sice hloubku takřka existenciální. Opět je ovšem téměř na místě říct, že se jedná o něco, co už mnozí před ním vyslovili. Autor představuje divákovi odlidštěný svět. Svět, kde se naděje utápí v netrpělivosti a láska se stává prostředkem k dosažení cíle. Nabízí se otázka, jak se stane, že si nejmladší debutant v zemi vybere téma, které bych snad očekával od režiséra s větší životní zkušeností. Ač se to nezdá a z ukázek k filmu to vůbec nevyplývá, důležitou roli hraje ve filmu také víra a sakrální složka vůbec. Může se zdát divné, proč režisér prostříhává do divoké džungle plné lidí, aut a paneláků záběry z kostela, kde se modlí skupina postarších, veskrze tradičně oblečených lidí. Může se zdát divné, jaký smysl má prokládání filmu záběry kostelních věží, božích muk a svatých obrázků. Odpověď nalézá divák v samém závěru filmu, kdy jsou určité narativní sekvence „smontovány“ v nový celek. Na samém dně beznaděje se náhle objevuje smíření. Nejedná se ale primárně o smíření s Bohem, ale hlavně o smíření lidí mezi sebou. Tehdy se zastavují nekonečně rychle plynoucí mraky, tehdy přestávají blikat světla paneláků, tehdy se začíná žít. Řehořek ale ukazuje, jak náročné ono smíření v dnešní době je a co všechno se musí stát, aby k němu došlo.

Řehořek zajímavým způsobem balancuje na hraně originality a stereotypu. Skrze každodenní problémy však vytvořil pozoruhodné drama poukazující na některé momenty dnešního stavu společnosti. Zřejmě se mu nepodaří pohnout současnou českou filmovou tvorbou, ale je dobrou zprávou pro všechny mladé tvůrce, že zázraky se občas dějí.

A možná i výzvou pro pořadatele přehlídek amatérského filmu. Kdyby totiž pozvali některého z italských producentů, možná by přijel a vybral by si i diváčtější téma nepostrádající svěžest a originalitu. A že takových je, vědí dobře televizní příznivci amatérského filmu.

Proměny

Scénář a režie: Tomáš Řehořek

Kamera: Tomáš Řehořek

Hudba: Dejan Pejovic

Producenti: Nelly D. Jenčíková, Franco Bevione, Fabio Massimo Cacciatori

Výkonný producent: Viktor Mayer, Paul John Flint

Produkce: MIRACLE FILM, LUMIQ Studios

Hrají: Dita Zábranská, Jan Zadražil, Alena Ambrová, Petra Hřebíčková, Petr Jeništa

ČR, 2009, 79 min.

Premiéra: 30. dubna 2009

Premiéra: 30. 4. 2009, Hollywood Clasic Enterteinment

---

Pozn.:

1. Propagační materiál k filmu Proměny. Zdroj www.promenyfilm.cz [zpět]