Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Obchodně nechce být nikdo podezřelý

Obchodně nechce být nikdo podezřelý

ROZHOVOR s filmovým producentem Miloslavem Šmídmajerem – ONDŘEJ ŠÍR –

Na kontě má filmy jako Akumulátor 1, Jak se krotí krokodýli nebo Peklo s princeznou. O svých začátcích, strastech i radostech, stejně jako o české kinematografii a stavu tuzemské distribuce hovořil producent Miloslav Šmídmajer.

 

Vaše činnost u filmu je poměrně rozmanitá. Pracoval jste v minulosti jako asistent kamery, producent a nejnověji také jako režisér a spoluscenárista. Prozraďte, co vás baví víc?

Probůh, já nikdy nebyl asistentem kamery, to opravdu ne. Pracoval jsem v Československé televizi jako redaktor (a režisér), poté jako ředitel filmové společnosti, krátce jako kreativní ředitel reklamní společnosti, z nutnosti jsem se stal producentem a zúročil tak určité zkušenosti, ale po celou dobu jsem režíroval… a to mě doopravdy nejvíc baví. To je pro mě nejkrásnější způsob života.

 

Spolupracovníci firmy Bio Illussion spolupracovali v 90. letech na mnoha zahraničních filmových a televizních projektech. Ať už se jednalo o spolupráci na filmu Blade II nebo českém televizním seriálu Zdivočelá země. Dnes se ale společnost pojí především s Vaším jménem. Můžete tedy nějak upřesnit tyto spolupráce?

Paní Dufková kdysi pracovala v tvůrčí barrandovské skupině Jiřího Blažka jako dramaturgyně (a také napsala scénář k Mladému muži a bílé velrybě), to je vlastně moje „nejdéle sloužící“ kolegyně. Faktem bude, že skoro každý ze spolupracovníků se může pyšnit nějakou velkou, zahraniční nebo jinak zajímavou zkušeností. Ale po pravdě ani netuším, kdo ze spolupracovníků dělal na Blade II. Většinou nás pojí touha natočit nějaký nový film…

 

V 90. letech jste také působil jako ředitel produkční a distribuční společnosti Heureka Film, kde vznikla celá řada atraktivních filmů jako například Princezna ze mlejna nebo Konec básníků v Čechách. Situace ale tehdy nebyla vůbec jednoduchá. Rozpad státního modelu kinematografie a poměrně neustálená distribuční síť. Jak se Vám tehdy pracovalo?

Začalo to jako sen. Dostal jsem tři různé úkoly, které se týkaly většinou distribuce. Odevzdal je – a kromě honoráře jsem dostal nabídku řídit filmovou společnost, která dostane každý rok na filmovou produkci 100 000 Kč. Hlavním mým úkolem mělo být, aby když přijede někdo ze zahraničí a zeptá se na nejvýznamnější producentskou společnost, se mu dostalo odpovědi: Heureka Film. Řekl jsem: „To Vám nikdo nemůže slíbit. Každý jmenuje vždy jako první Barrandov. Ale můžeme být druzí!“ To místo jsem dostal. Produkovali jsme během tří let filmy Konec básníků v Čechách, Nahota na prodej, Akumulátor I. a Špendlík na motýla (v angličtině natočený koprodukční film s Channel Four a British Screen). Byla to velká zkušenost a jsem za ni majitelům dodnes vděčný.

Ale musím opravit jednu informaci, která se v tisku objevuje: filmy jako Hotýlek v srdci Evropy, poslední Zafranovičův český film, neprodukoval Heureka Film, ale Heureka Production, což byla jiná firma. Měla sice dva stejné spoluvlastníky ze šesti nebo sedmi celkem, ale byla myšlena především jako produkční (nikoliv producentská) firma. Měla zajišťovat servis, výrobu. Ovšem postupně se pustila do distribuce a scénáře, které odmítl Heureka Film, začali realizovat samostatně proti duchu společenské smlouvy mezi oběma Heurekami. Ale majitelé Heureka Filmu byli příliš velkorysí, než aby tvrdě zakročili.

Pro Princeznu ze mlejna zajišťovala Heureka Production opět jen výrobní servis…

Ale vrátím se k otázce, jak se mi tam pracovalo. Po revoluci padlo Ředitelství Českého filmu, Filmexport… zkrátka bylo třeba navazovat nové kontakty, leccos budouvat znovu – a to byla úžasná doba. Heureka Film byla v některých věcech až příliš vepředu – až na to doplatila. Navštívili jsme třeba výstavu filmové techniky v Aachenu a přivezli do ČR první avidovou střižnu. Rok ležela zprovozněná v kanceláři, marně jsme přemlouvali střihače, ať to zkusí. Pravda, ještě neměla takovou kapacitu, zdaleka se na disky nevešel celý natočený materiál, muselo by se postupovat po částech. Ale především jsme naráželi na velký odpor opustit klasické střižny. Teprve po roce na avidu začali stříhat střihači Honza Zuska a Hudec – nejdříve reklamy a klipy. Pomalu si mašinu osahávali nové a noví… Najednou byl o střižnu velký zájem, ale mezitím už AVID vyrobil výkonnější střižny. Léta si už nikdo neumí představit, že by šel stříhat film klasickou cestou… A to uplynulo jen 15 let! A podobně to bylo s počítači na 3D triky. Začali jsme v době, kdy ta technologie byla vlastně v plenkách. Majitelé nakoupili nesmírně drahé zařízení, půl roku pak čekali na povolení Cocomu (úřad, který povoloval do jiných zemí vyvézt strategické přístroje používané i ve vojenství). Než se vše zprovoznilo, uplynul rok, pak další dva, než se lidé naučili počítače ovládat a skutečně vytvářet triky… Mezitím všechny ty počítače strašně zestárly. To, co tehdy dokázalo 6 nejvýkonnějších počítačů, které vypadaly jako skříně, se dnes vejde do běžného počítače – a o software ani nemluvím! Vizi, kterou měl Heureka Film, pozdějším nástupem a sbíráním postupných zkušeností naplnila nyní UPP. A jsou skvělí!

 

Podle čeho jste si tehdy vybíral náměty?

Básníky i Nahotu si domluvili majitelé ještě před mým nástupem, já mám zásluhu na Akumulátoru I. a Špendlíku… Budu tedy mluvit jen za sebe. Honza Svěrák sklízel čerstvě ovace za Obecnou školu a nebylo možné nevidět jeho schopnosti, tak jsem mu řekl, že bych byl rád, kdyby příští film natočil pro Heureka Film. Trvalo rok, kdy zkoušel štěstí v zahraničí, než přišel s Akumulátorem I. Měla to být také první zatěžkávací zkouška pro nově vybudované grafické a počítačové studio. A Špendlík? Potřebovali jsme získávat kontakty a kredit v zahraničí. A spolupráce s tak významnou televizí jako je Channel Four nebyla marná – a navíc na umělecky zajímavém projektu. Mimochodem jsem se tam potkal s bezvadným, tehdy úplně neznámým a nepříliš drahým hercem – Hughem Lauriem (dnes hraje Dr. House a jistě by se stěží vešel do českých rozpočtů).

 

Spolupracovali jste tedy také na filmu Akumulátor I. Ten je v současné době téměř zapomenutý, přitom to musel být po všech stránkách náročný projekt. Proč se neobjevuje v televizi?

Práva na tento film nyní vlastní Česká televize, takže je to otázka na jejich pracovníky. Lze ho ale koupit na DVD.

 

Co si myslíte o situaci, kdy v minulosti kupovala Česká televize práva na filmy na 50 let, aniž je nyní vysílá?

Česká televize má naprosto nezastupitelnou úlohu a také nevýslovně nejlepší podmínky, aby mohla produkovat nebo koprodukovat filmy. A buďme rádi za každý titul, který koprodukují. Pokud jsou jednoznačně majoritními financiéry, pak je to s právy na 50 let v pořádku. V minulosti skutečně vstupovali do projektů deseti, dvaceti procenty a žádali vysílací práva na 50 let. To je nehoráznost. Třeba u Pelíšků měli svůj vklad zpátky za dvě vysílání, třetí a čtvrté lze považovat za velkou obchodní obratnost, ale další už za krádež.

Nyní je situace lepší, ale jen nepatrně. Chtějí práva na 10, 12, 18 let… To by nebylo tak hrozné, kdyby za licenci k vysílání zaplatili adekvátní částku. Vycházejí z filozofie: „Chceš točit a nemůžeš sehnat peníze jinde? Dáme ti na natočení, ale zaplatíš jednoznačně výhodnými podmínkami pro nás.“ Pomohou tak sice ke vzniku mnohých krásných filmů, které by jinak nevznikly, ale producenti po těchto jednáních rozhodně neoplývají dobrou náladou a nezřídka kdy pak po dokončení filmu bojují o přežití…

Dám vám příklad: ČT projevila zájem o dokument o Formanovi. Běžně investují do hodinovky na osmou hodinu večer 400 000 Kč v penězích a skoro stejnou částku ve věcném plnění (střižny, zvuk, studio…). Rychle jsme se s dramaturgií domluvili, že by do filmu dali 350 000,- za práva na věčné časy. Tak jsem si řekl: „Dobrá, za svůj dokument zaplatí prakticky 400 až 800 tisíc, mnohdy ho odvysílají dvakrát a jde do archívu, ale co… Nám to pomůže.“ Když pak přišel návrh smlouvy, nestačil jsem se divit. Vypočítali, kolik dostanou procent z výnosů filmu coby koproducenti za celou částku 350 000 Kč. Za vysílací práva navrhli zaplatit nulu! Nic! Měl to být dar televizi za to, že si to mohu natočit… a ještě žádali možnost využívat sekvence do jiných svých pořadů. Dramaturgie domluvila schůzku u výrobního ředitele, který částku za licenci zvýšil na 150 000,- za věčné časy, víc prý nedá ani korunu. Připadal jsem si jako blbec. Nedávno předtím jsem koupil 90 vteřin archivních záběrů k dokumentu o Sklenaříkové od Telexportu za 80 000 Kč!!! Tak jsem se rozhodl, že než abych přistoupil na tak nefér podmínky, dokončím ho bez televize – a později ho nabídnu hotový…

Na druhou stranu si v ČT vážím řady odborníků a lidí a vím, že jejich potencionál je obrovský. Chápu samozřejmě, že obchodně nechce být nikdo podezřelý, že někteří producenti mohou dosáhnout lepších podmínek než jiní, a už vůbec nechtějí, aby někdo řekl, že ta spolupráce byla pro něj jednoznačně výhodná, protože by jim pak mohli daňoví poplatníci něco takového vytýkat. Ale mezi potenciálem jednotlivých projektů se musí rozlišovat. Je přece rozdíl, když přijde debutant s neznámými herci (ano, nechť dostane šanci), ale nelze se divit, když Jiří Menzel, Jan Svěrák nebo Miloš Forman dostanou pro film neskonale lepší podmínky. Vratné láhve i Mistři jsou oba zdařilé filmy, ale s Vratnými lahvemi potěší televize víc diváků, bude mít větší sledovanost, častější reprízy, může film hrát v jakémkoliv exponovaném čase včetně Vánoc… Ovšem striktně obchodní hledisko takto programově nepřemýšlí, ale to je i problém mladých šéfů=ekonomů, nikoliv kumštýřů, v řadě hollywoodských studií…

 

Od poloviny 90. let se společnost Heureka Film přestává objevovat. Co se stalo?

Majoritní vlastník měl řadu firem, které už zdaleka tolik nevydělávaly, už se jim nedařilo jako na začátku. Nechtěl tedy dále investovat do filmů – a investice do počítačů, do vybudování studia počítačové grafiky firmu natolik zatížila, že firma ukončila činnost v roce 1996.

 

Po roce 1996 jste působil jako dokumentarista. Dokumenty se dnes objevují čím dál častěji také v kinech. Jaká je podle Vás budoucnost tohoto fenoménu?

První větší dokument jsem natočil v roce 1990 a nikdy jsem točit nepřestal. Majitelé mi umožnili, abych si mohl občas něco natočit – většinou pro Českou televizi. V roce 1994 jsem natočil třeba dokument o Miroslavu Ondříčkovi, který mám v oblibě. Nebo Prvních sedm dní – o Janu Hammerovi (i když ten jsem dokončil myslím až v roce 1996).

A pokud jde o budoucnost dokumentů? Znám spoustu lidí, kteří přestali číst beletrii – a čtou literaturu faktu. A tady je to obdobné, stále více lidí se zajímá víc o skutečný život a jeho podoby než o fikci. V tom je naděje dokumentu, byť v kinech bude přece jen okrajovou záležitostí v několika málo kopiích. Je ale dobře, že se ty nejzajímavější dokumenty dokážou prosadit až na plátna kin. A že nacházejí své diváky…

 

V současné době připravujete dokument o Miloši Formanovi. Jak se Vám s tímto tvůrcem spolupracuje a uvidí diváci dokument také v kinech?

Miloš Forman je nejen vynikající režisér a tvůrce, ale je to také nesmírně velkorysý člověk, takže každá spolupráce s ním je velká radost! Prokecat s ním hodiny o filmu, životě – to je nádhera! Nakonec s ním točím již potřetí – vždy zhruba s desetiletým odstupem… Nový dokument MILOŠ FORMAN: CO TĚ NEZABIJE… půjde do kin od 8. října 2009.

 

Dělal jste také dokument o Miroslavu Horníčkovi, jak na tohoto člověka vzpomínáte?

Miroslava Horníčka jsem měl moc rád. Měl jsem možnost se s ním několikrát sejít a strávit s ním hodně skvělých okamžiků. Natočil jsem s ním dva díly pořadu (první jsem napsal, druhý napsal i režíroval) Miroslav Horníček vzpomíná na Jana Wericha. Obyčejný pořad, ale rád na něj vzpomínám a vím, že tehdy se sledovala nejen sledovanost, ale i spokojenost diváků – a tenhle pořad ji měl obrovskou. Sám bych se na ty pořady po těch letech rád podíval, ale ČT je neuvádí… A po všech těch setkáních s panem Horníčkem jsem si řekl: Proboha, proč o něm ještě nikdo nikdy neudělal dokument. Tak jsme sháněli sponzory, ztratili tím s kamarádem Martinem Slunečkem spoustu času – a pak jsme se společně pustili do natáčení. Celou cestu jsem si říkal: Tohle se mělo točit před deseti lety! Protože v době, kdy jsme točili my, už byl hodně nemocný a měl jsem pocit, že to není ono. Když jsem měl loni výročí, přišel Martin Slunečko s tím, že dokument znovu nabídneme televizi k odvysílání, tak jsme se na něj podívali – a zapracovala nostalgie a nám se líbil. Martin ho ještě poupravil, nabídl – a žádná televize ho nechtěla. Komerční potřebují pořady pro mladé a na prime time, ČT prý má pořadů s Horníčkerm dost…

 

Jako producent jste se vrátil do povědomí filmových diváků v roce 2003, kdy jste prohlásil, že mají-li fungovat klasická kina, potřebují kvalitní filmy. Jak dnes vidíte budoucnost jednosálových kin?

V tuto chvíli bych si na ně moc nevsadil, ale je to škoda. Jsou multiplexy jako Palace, Village s obrovskými plátny, které doma nemáte šanci dosáhnout, a tak stojí jít na velkofilm právě sem, ale třeba další z provozovatelů používá velikost pláten, které není větší než ve většině jednosálových kin. Nedávno jsem byl v Pardubicích, vchod do sálu vypadal jako bychom šli chodbičkami zadního traktu. Hrůza. A to má být kino?

Kdyby města investovala do starých kin, koupila pohodlnější sedačky, Dolby zvuk a nové plátno, dala možnost, aby se kino vyprofilovalo třeba i designově, taková kina mají šanci. Daří s jim ve Francii, Španělsku i Maďarsku. Dokonce ve Španělsku jsou taková kina velmi úspěšná. Většinou mají dva sály, ale vtip je v tom, že vedle v domě je další kino. A naproti třetí. A o 100 metrů v boční ulici čtvrté a na konci ulici páté – a zjistíte, že stačí ujít 150 – 200 metrů a 5 kin vám dá možnost výběru jako v multiplexu. Ta kina mají lepší atmosféru. Jsou to bijáky. Plexy bych přirovnal k McDonaldům, sám si tam někdy zajdu, ale víc chutná ve stylové pěkné restauraci. A Woody Allenům, Almodóvarům, Lynchům, ale třeba i českým filmům a Formanům víc sluší ta „restaurace“ než „fast food.“ Tam je zase lépe Terminátorům… Doufám, že chytré investice pomohou renesanci skvělých stylových kin a ta si najdou své diváky. Teď jsou taková kina levnější, v Praze za stovku, multikino za 169,- V budoucnu by to mělo být opačně!

 

Prvním počinem v novém miléniu se pro Vás stalo páté pokračování Básníků. Dalo hodně práce přesvědčit všechny aktéry, aby se k dvakrát ukončené látce vrátili?

Ne, všichni řekli, že chtějí číst scénář a podle něho se rozhodnou. Pan Pecháček si dal na čas, ale napsal tak dobrý a zábavný scénář, že všichni souhlasili. A myslím, že dodnes nelitují.

 

Odpusťte mi trochu škodolibou otázku. Média tenkrát psala žertovné články o tom, že Dušan Klein chystá šesté pokračování nazvané Jak básníci odcházejí do důchodu. Můžete zcela vyloučit další návrat k této látce?

Zatím ji nikdo neplánuje.

 

Vaším největším úspěchem byl film Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli. Byl to zároveň jeden z prvních koprodukčních počinů Novy po odchodu Vladimíra Železného. Jak jste se tehdy s Novou dohodli?

Prvním počinem po odchodu Vladimíra Železného byli právě Básníci. Nova mě sama kontaktovala, a já jsem měl snahu film natočit bez účasti televize, ale nabídka Novy byla tehdy tak férová, spolupráce bezchybná a korektní, že jsme se domluvili. A protože film měl úspěch, domluvili jsme se snadno i dále. Tehdy o tom, do jakého filmu Nova půjde, rozhodovala úzká skupinka lidí vedená panem Chajdou. Rozhodovali rychle, jasně, jednání byla tvrdá, ale férová. Já vyjednal velice dobré podmínky pro film, Nova na naší spolupráci nemálo vydělala. Všechny ty filmy často reprízuje a vždy v prime time – a navíc často ve dnech jako je Nový rok, Vánoce, Velikonoce… Pokud šlo o podporu, propagaci, do puntíku plnili slovo, snažili se vyhovět…Ideální spolupráce.

 

Proč jste nespolupracovali na komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh?

Původně jsem měl film produkovat, vlastně Bio Illusion připravilo kompletně celé natáčení včetně castingů, štábu… Předpokládali jsme, že celkové náklady nepřerostou 32 milionů, ale Marie Poledňáková si na filmu chtěla dát hodně záležet a realizace se vyšplhala vysoko nad tuto hranici. Moje cesta byla zlevňovat, ale Falcon, se kterým jsme mluvili o částečném spolufinancování, nabídl, že by film finančně zaštítil a že žádné přání režisérky nezůstane nesplněno, tak jsme se přátelsky domluvili a Falcon poprvé produkoval film. A úspěšně! Dnes je jasné, že jsem se měl zadlužit a risknout to, ale byl jsem opatrný.

 

Podařilo se některý z vašich nových filmů prodat také do zahraničí?

Dokumenty ano – o Formanovi do Británie, o Magdaleně Kožené do Austrálie, o Adrianě Sklenaříkové do Francie, Belgie a dalších zemí. Básníci, Krokodýli, Svatba na bitevním poli se hrály zatím jen na Slovensku, ale o Peklo s princeznou je poměrně velký zájem. Nabídky jsou, tak uvidíme. A film Na půdě bude asi dobrým artiklem pro zahraničí. Zatím je jistá premiéra v srpnu v Japonsku, v září na Slovensku, ale zeptejte se mě za pět, šest měsíců…

 

Vaším dalším počinem byla Svatba na bitevním poli. Přestože ji provázela poměrně silná kampaň, která se navíc na televizních obrazovkách objevovala během Vánoc, film nezaujal takové množství diváků, jaké jste asi očekávali. Jaké příčiny měl podle Vás menší ohlas u diváků v kinech?

Těch faktorů bude asi víc. Věděli jsme, že to není film pro velká města, ale spoléhal jsem na Moravu. Jenže těsně před tím došlo nejen k tradičnímu zdražení energií, ale poprvé po dlouhé době vyrostly ceny potravin o víc jak 10%, pak v lednu se začalo s poplatky u lékaře… Pro lidi mimo Prahu to znamenalo šetření a kino oželeli … Filmová distribuce si krizi užila už loni a první tři, čtyři měsíce roku 2008 měly skoro všechny filmy poloviční tržby, než byl jejich běžný reálný potenciál, teprve v létě se návštěvnost díky Bathory dostala na svá čísla…

Samozřejmě druhým faktorem bylo větší množství českých premiér než obvykle, takže došlo k takovému kanibalismu – a kritika film nepřijala. Já mám samozřejmě i tento film rád a nemohu být objektivní. Vím jen, že u tohoto snímku nejsou lidé smířliví – buď se jim velice líbí (a to i některým zkušeným a vzdělaným divákům), nebo tím filmem lehce opovrhují. Uvidíme časem…

 

Návštěvnost téměř všech českých filmů je dnes obecně nižší. Myslíte si, že divák na český film zanevřel?

Určitě ne, ale je více titulů. Diváci se rozmělní mezi více snímků. Vzrůstá konkurence nových televizních stanic, své sehrávají levné příbaly, je tolik atrakcí, stále se rodí krásné holky, ceny letenek byly fantasticky levné. Pak přijde film jako Vratné láhve nebo Líbáš jako bůh – a kina jsou plná. Češi mají rádi své filmy, milují své herce – a tak je to dobře. Jen by mělo být možné sehnat na natáčení více financí, české filmy by se tak staly konkurenceschopnějšími a tematicky pestřejšími.

 

V letošním roce vstoupily do českých kin hned dva vaše projekty. Peklo s princeznou a Na půdě. Je pro producenta výhodnější točit filmy pro dětské publikum?

Doufal jsem, že Peklo s princeznou chytne i teenagery. Na Jirku Mádla v roli prince a na Terezku Voříškovou coby princezničku jsem slyšel i četl hodně chvály, ale do kina chodili většinou rodiče a děti, tak nevím… Teenageři coby nejsilnější návštěvnická síla asi pohádce jako žánru nevěří, takže musíte počítat s nižší návštěvností než u komedie typu Rafťáci.

Na půdě sice vychází z pohádkového půdorysu, ale myslím, že víc než děti si ho užijí dospělí, kteří budou obdivovat nápady, obrazotvornost a fantazii Jiřího Barty. Ale jsem rád, že se nám podařilo tento projekt natočit – aspoň už o mně nemohou novináři psát, že produkuji výhradně komerční filmy.

 

Vaše poslední filmy distribuovala pokaždé jiná distribuční společnost. V čem jsou pro producenta rozdíly spolupráce mezi takovým CinemArtem a Bioscopem?

První tři naše filmy distribuoval Falcon, Peklo nyní Bioscop a Na půdě Cinemart. Před žádnou distribuční společností nezavírám dopředu dveře… Falcon a Bioscop jsou ideálními partnery pro film, který má šanci zaujmout širokou diváckou obec, pracují naprosto spolehlivě a profesionálně, Falcon má navíc výhodu své sítě multikin. Na druhou stranu je i na producentech, aby pomohli udržet konkurenční prostředí pro tři, čtyři silné distribuční firmy. Nebylo by dobré, kdyby existoval jen jeden velký distributor, mohl by si pak diktovat neférové podmínky. Ostatně se silnými sítěmi multikin se také hůře vyjednává, když chcete prosadit nějakou novinku, udělat nějaký dobrý čin… Palace Cinemas nám odstřihli u Pekla předfilm a ani se nenamáhali to říci. Jednají z pozice síly. Jednosálová kina bývají vstřícnější…

Cinemart se soustřeďuje na umělecky ambicióznější projekty, mají tu trpělivost a věnují mravenčí práci vracení filmů do kin i po letech po premiéře. V tom je jejich deviza. Třeba pro dokument o Formanovi jsem viděl dva ideální distributory: Pro Aero a Cinemart a domluvili jsme se se Cinemartem…

 

Jaké další projekty připravujete?

Slovo připravujete je velmi široké. Bio Illusion vlastní aktuálně práva na osm látek, další jsou v různé fázi rozpracovanosti. Většinou narážíme na problém scénářů – musíme je vracet s obsáhlými dramaturgickými připomínkami… Ale potřeboval bych mít krytá záda velkou bankou, pak bych dokázal lépe plánovat a řekl bych vám, které projekty který rok natočíme. V plánu mám ryze komerční látky, ale i vysloveně artové projekty. Teď se poptávám, jestli by se dalo dát dohromady 500 000 korun pro mezinárodní projekt jednoho z nejvěhlasnějších režisérů s dvěma hollywoodskými hvězdami. Ale protože tohle asi nevyjde, dáváme momentálně dohromady i sitcom… Rozjíždíme kreslený celovečerní film se známými hrdiny – Čtyřlístek, rád bych ještě letos režíroval romantickou komedii, Dušanu Kleinovi jsem slíbil pohádku, v dispozici máme práva na Dvorní šašky… Vážně: musím se dožít dvou set let, abych natočil alespoň většinu filmů, co mám už nyní na seznamu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru