Country a politika

Robert Altman ve svém snímku Nashville z roku 1975 pomocí populární country hudby odkrývá negativní stránky lidské povahy a celé společnosti. Následující text se zaměřuje na funkci hudebního doprovodu filmu a na způsob, jakým s ním režisér pracuje.

Hlavní město amerického státu Tennessee, Nashville, se stalo dějištěm stejnojmenného hudebního filmu Roberta Altmana proto, že je centrem country, hudebního žánru, kolem něhož se soustředí dění na plátně. Většina z ústředních dvaceti čtyř postav se pohybuje v hudebním světě, ať jde o zpěváky (Haven Hamilton, Barbara Jean), jejich agenty (Barnett), životní partnery (Delbert Reese), nebo lidi, kteří touží do tohoto světa proniknout (Sueleen Gay). Mnozí z nich pak plní vícero funkcí (např. Barnett je manželem Barbary Jean a jejím agentem zároveň, Buddy Hamilton je Havenovým synem i manažerem). Hudba se stává také předmětem nejednoho rozhovoru, snímek oplývá množstvím hudebních vystoupení (nejen v halách, ale také v barech, kostelech, na automobilových závodech atd.).

Pomocí hudby Altman odkrývá lidské slabosti a nešvary celé společnosti. K tomu mu slouží především propojení hudby s politikou. Hned v úvodu slyšíme z tlampače umístěného na automobilu předvolební kampaň prezidentského kandidáta Hala Phillipa Walkera (ta se pak v průběhu filmu střídá s hudební složkou založenou na pěveckých produkcích hrdinů). V hlavní dějové linii se John Triplette (Michael Murphy) za pomoci Delberta Reese (Ned Beatty) snaží získat populární zpěváky pro Walkerovu kampaň. Zprvu všichni odmítají, ale ve chvíli, kdy jim za to nabídne lákavou odměnu, přijímají. Haven Hamilton (Henry Gibson) nechce mít s politikou nic společného, dokud mu Triplette nenaznačí, že by mu Walker mohl dopomoci k postu guvernéra. Bill (Allan Nicholls) nehodlá se svým folkrockovým triem hrát na předvolebním mítinku, ovšem zlákají ho jednak peníze, a také to, že tam budou jedinými zástupci rocku vedle velkého množství zpěváků country, o nichž Triplette před Billem hovoří jako o buranech zpívajících vidláckou muziku, ačkoli jim jindy pochlebuje (country zpěváci mají hodně fanoušků = hodně voličů). Jeho amorálnost vyplývá na povrch i v mnoha dalších situacích, např. když donutí pohlednou, ale pěvecky nenadanou Sueleen Gay (Gwen Wales) svléct se před sponzory, přičemž ji podplatí možností vystoupit na plánovaném Walkerově mítinku s Barbarou Jean (Ronee Blakley), nejpopulárnější zpěvačkou ve filmu. Barnett (Allen Garfield) sice do poslední chvíle odmítá vystoupení své manželky na této akci, ovšem ve chvíli, kdy po nemoci se zotavující a psychicky vyčerpaná Barbara Jean nezvládne svůj koncert, slíbí pobouřeným posluchačům, že se na ni budou moci přijít podívat zdarma. Zde Altman naráží také na neohleduplnost fanoušků, kteří nejsou s to přijmout indispozici obdivovaného interpreta a hledí jen na to, aby byla ukojena jejich očekávání, která si zaplatili. Ještě dále pak jde v samotném závěru filmu, kdy jeden z fanoušků Barbaru Jean zastřelí (právě na mítinku, jenž měl dopomoci k tomu, aby na ni nevděčné publikum přeci jen nezanevřelo). Barnett sice po Triplettovi vyžaduje, aby během jejího vystoupení nikde nevisela politická hesla, to však Triplette přes původní sliby nedodrží. Populární country hudba se stává manipulativním nástrojem politiky (poté, co posloužila také reklamním účelům na čokoládové tyčinky). Kromě přívětivé náklonnosti zpěváků k posluchačům, jíž motivuje touha mít jich co nejvíce, nám dává Altman nahlédnout také do méně idylických situací, např. když při nahrávání Havenovy písně vládne poměrně dusná atmosféra (oproti přátelskému a živému nahrávání černošského gospelu, s nímž Altman zaznamenávání patriotistické country písně prostříhává). Sueleen Gay dožene touha stát se hvězdou k potupnému striptýzu, který má otevřít peněženky desítek mužů. Další postava ztvárněná Barbarou Harris, která se chce také stát slavnou, končí jako troska, jež dostává prostor teprve po útoku na Barbaru Jean. Její pěvecký výstup pak dodává celé situaci ještě ironičtější ráz.

Texty písní mají v Nashvillu svůj význam. Než je Barbara Jean zastřelena, zpívá o matce a otci, přičemž se v textu objevuje sousloví „otcovy písně z války“. Útočníka pak zadrží voják (Scott Glenn), syn ženy, jež Barbaru Jean zachránila před uhořením. Poté, co Tom Frank (Keith Carradine) oznámí odchod z folkrockového tria, zahraje se svými bývalými spoluhráči Billem a Mary (Cristina Raines) píseň o ženě, jíž opustil muž. Sám následně zpívá o tom, že je k mání, aby tím dokázal manželce Delberta Reese, Linney (Lily Tomlin), že ji miluje. Novinářka Opal (Geraldine Chaplin) a L. A. Joan (Shelley Duvall) se domnívají, že píseň patří jim. Přes avizovanou lásku k Linney totiž Tom Frank strávil s Opal noc a ještě než Linnea, která mu nakonec uvěří, opustí jeho byt, volá další ženě. Před tím, než se Sueleen Gay začne svlékat, zapěje sponzorům vlastní text o holce, co nemá nikdy dost. Písňové texty tedy nejsou pouhým doplňkem filmu, ale hrají v něm podstatnou úlohu.

Robert Altman ironicky odkrývá odvrácenou tvář populární hudby, jejích interpretů ale také posluchačů. Ukazuje, jak její obliba nabádá k jejímu zneužívání a jak snadno se upisuje politickým představitelům, jimž pak bez skrupulí slouží. Samotná hudba mu při tom není pouhou kulisou. Funkčně ji zapojuje do stavby svého snímku a vytváří díky ní řadu významů, jimiž jeho dílo působí na diváka.

Nashville / Nashville

Režie: Robert Altman

Scénář: Joan Tewkesbury

Kamera: Paul Lohmann

Střih: Dennis M. Hill, Sidney Levin

Hrají: Ronee Blakley, Ned Beatty, Geraldine Chaplin, Allen Garfield, Liliy Tomlin, Henry Gibson, Shelley Duvall, Keith Carradine, Karen

Black, Michael Muchy, Jeff Goldblum

USA, 1975, 151 min