free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Za zvuků Beatles

Za zvuků Beatles

TÉMA: HUDEBNÍ FILMY – JANA BÉBAROVÁ -

Beatles jsou fenomén. S jejich jménem je spojeno mnoho „nej“, a co se světa filmu týče, pravděpodobně tomu nebude jinak, neboť se stali (ať už přímo či nepřímo) hrdiny snad nejvíce filmů, a to dokumentárních i hraných. Zdravě jim může konkurovat snad jen Elvis Presley a jak to tak vypadá, tak někdy v budoucnu je možná dožene Michael Jackson. Pravidlem „úspěchu“ je totiž obrovská popularita, bouřlivý osobní život a hlavně tragická smrt.

Kariéru a osobní život Beatles zmapovaly (a stále mapují) tucty dokumentárních snímků, z těch nejznámějších jmenujme alespoň What’s Happening! The Beatles in the U.S.A. (1964) bratří Mayslesů, záznam legendárního koncertu z roku 1965 The Beatles at Shea Stadium, dále Let It Be Michaela Lindsay-Hogga (1970) o natáčení posledního alba skupiny, jehož součástí je i slavný koncert na střeše jejich nahrávacího studia, který byl rovněž posledním společným vystoupením Beatles, či dokumentární seriál čítající deset hodin materiálu The Beatles Anthology (Bob Smeaton, 1995). Řada dalších dokumentárních snímků se zabývá nejkontroverznějším „beatlem“ Johnem Lennonem (1940−1980), např. experimentální snímek v jeho vlastní režii Imagine (1972), který za doprovodu písní z jeho stejnojmenného alba zachycuje jeden den z jeho života s Yoko Ono, a po jeho smrti např. filmy Imagine: John Lennon (1988) Andrewa Solta nebo z nejnovějších USA vs. John Lennon Davida Leafa a Johna Scheinfelda z roku 2006.

Let It Be: Koncert na střeše nahrávacího studia.

V hlavní roli Beatles

Beatles je zpravidla spojována pětice filmů, která vznikla v době jejich největší slávy, a to v rozmezí let 1964−1968. První dva, Perný den (A Hard Day’s Night, 1964) a Pomoc! (Help!, 1965), se slavnými hochy z Liverpoolu natočil režisér Richard Lester (1932).[1] Perný den v tradici klasické hollywoodské slapstick comedy a v duchu francouzské nové vlny reflektuje první vlnu tzv. beatlemánie. Členové Beatles se ve filmu herecky osvědčili především díky svému přirozenému hereckému talentu a pro ně charakteristickému neustálému předvádění se. Jsou nositeli typického britského humoru a dokáží si utahovat sami ze sebe a své popularity (v Perném dni např. posměvačně tančí na svou vlastní píseň). Právě vtipná sebereflexe tvoří polovinu úspěchu obou filmů. Jako zde, tak i v pozdější animované Žluté ponorce (Yellow Submarine, George Dunning, 1968) vystupuje do popředí postava Ringo Starra, komické figurky, která je ustavičně terčem žertovných útoků a narážek ostatních členů skupiny. V Perném dni Ringa vyprovokuje Paulův dědeček k rebelské vzpouře, zápletka Help! se točí kolem Ringova magického prstenu od neznámé obdivovatelky, díky němuž Beatles pro změnu neutíkají před hysterickými fanynkami jako v předchozím filmu, ale před východními duchovními a šíleným vědcem, kteří se pro zisk prstenu nebojí jít přes mrtvoly; a v Žluté ponorce je to opět Ringo, kdo přivede kapitána ponorky Freda za ostatními „brouky“, aby se společně vydali na pomoc Pepperlandu. Starrova bohatá filmografie ostatně dokazuje, že uspěl nejen jako hudebník, ale i herec.

Nejrozporuplnějších ohlasů se dočkal třetí beatlesácký film, televizní Magical Mystery Tour (1967), na jehož režii se podíleli samotní členové skupiny. V psychedelické „road movie“ autobusem odnikud nikam po anglickém venkově opět vyniká Ringo a jeho robustní teta, sem tam všichni zahrají a zazpívají nějakou tu písničku ze stejnojmenného alba a opět si dělají legraci sami ze sebe: McCartney hopsá na svahu při písni Fool on the Hill, při I Am the Walrus jsou všichni převlečeni za mrože, jindy pózují v pestrobarevných hippie oblečcích, vystupují jako kouzelníci, nebo se s celou posádkou autobusu snaží vlézt do jednoho stanu. Magical Mystery Tour bývá obecně hodnocena jako filmový počin zanedbatelného kinematografického významu. Pátým do počtu je pak hraný (výše uvedený) dokument Let It Be (Michaela Lindsay-Hogg, 1970), který zachycuje slavnou skupinu na vrcholu její slávy těsně předtím, než se rozpadla.

Backbeat: Beatles pózují fotografce Astrid Kirchnerrové.

Variace na stejné téma

Vznik Beatles a smrt Johna Lennona – to jsou oblíbená témata, ke kterým se filmaři vrací. Počátky skupiny se rozhodl převést na plátno nejprve Richard Marquand na konci 70. let a svůj snímek příznačně pojmenoval Zrození Beatles (The Birth Of Beatles, 1979). Ke stejnému tématu se pak o něco později vrátil i Iain Softley ve filmu Backbeat (1994) a oproti Marquandovi zvolil decentnější postoj. Zatímco Zrození Beatles je telegraficky pojatým vyprávěním o zrodu slavné skupiny snažícím se postihnout co nejvíce významných momentů (od prvních koncertů po setkání s Brianem Epsteinem až po první návštěvu USA a vystoupení v show Eda Sullivana), vyznačujícím se vyhrocenou dramatičností, patetizujícími výstupy a enormní plochostí zobrazovaných postav, Backbeat je civilním pohledem do osobního života začínajících hudebníků. Větší důraz je zde kladen na psychologické vykreslení jednotlivých charakterů a jejich vzájemných vztahů. Na rozdíl od Marquanda Softley dokumentuje pouze dobu předtím, než se Beatles proslavili, především jejich působení v Hamburku ještě v pětičlenné sestavě s baskytaristou Stuartem Sutcliffem (Stephen Dorff) a s původním bubeníkemPetem Bestem (Scott Williams).[2] Velký prostor rovněž poskytuje německé fotografce Astrid Kirchnerr (Sheryl Lee), která se podílela na šíření jejich věhlasu (slavné fotografie skupiny a jejich účesů), a současně tak akcentuje trojúhelník Lennon-Kirchnerrová-Sutcliff.

Co se zobrazení skupiny týče, v obou filmech má nade všemi navrch a nejvíce prostoru právě postava Johna Lennona. Že jeho osobnost je pro filmaře velice lákavá, dokazují další snímky věnované jeho osobě. Čtvrt století po jeho zavraždění v New Yorku se dva režiséři rozhodli o jeho tragickém skonu natočit celovečerní film. Nejprve v roce 2006 Andrew Piddington přišel s The Killing of John Lennon, a poté o rok později J. P. Schaefer režíroval Zavraždění Johna Lennona (Chapter 27). Záměrem obou snímků je snaha skrze sondu do několika dní v životě Lennonova vraha, Marka Davida Chapmana, pochopit jeho motivace a jednání.[3]

Two of Us: Paul McCartney (Aidan Quinn) a John Lennon (Jared Harris) v přestrojení v newyorském parku.

 

Co by, kdyby…?

John Lennon vévodí i dvěma americkým snímkům pohrávajícím si s fikcí, a to filmu The Hours and Times (1991), oceněném na filmovém festivalu v Sundance, a filmu My dva (Two of Us, 2000). Jedná se o intimní dramata, jejichž centrem je intenzivní a konfliktní vztah dvou přátel, a oba jsou založeny na onom magickém „kdyby“. První z nich, The Hours and Times, se odehrává v létě 1963 během dovolené Johna Lennona a manažera Beatles Briana Epsteina ve Španělsku.[4] Režisér Christopher Munch tyto muže sleduje v dlouhých statických záběrech a skrze polodetaily a detaily tváří nechává na povrch plout jejich emoce. V epizodických sekvencích se střídají dialogické party a scény beze slov, z nichž se o postavách dozvídáme mnohé (otevřeně se např. spekuluje o jejich homosexuálním vztahu). Symbolicky je zde i odkazováno na Bergmanův film Mlčení (1963), který oba muži mlčky sledují. Zatímco první polovina se odehrává výlučně v interiérovém prostředí, druhá se v souvislosti s postupným odhalováním jejich vztahu přesouvá do exteriéru. Na schématu interiér/exteriér je založen i film My dva Michaela Lindsay-Hogga. Režisér, který zdokumentoval poslední společné chvíleBeatles ve filmu Let It Be (1970) tentokrát na plátno převedl myšlenku o znovuobnovení přátelství Johna Lennona a Paula McCartneyho, respektive co se asi mohlo stát během jejich údajného setkání v roce 1976, o kterém se dodnes šíří fámy. Lindsay-Hoggův televizní snímek je v podstatě hodinu a půl trvajícím dialogem odhalujícím jejich tehdejší osobní a profesní život.

Intimní pohled na vztah Johna Lennona (Ian Hart) a Briana Epsteina (David Angus) vThe Hours and Times (1991).

Beatles terčem komických útoků

V roce 1978 vznikly dva filmy, které fenomén legendární skupiny zpracovávají v dosti ironickém (až parodickém) modu. Nejprve jmenujme film Roberta Zemeckise I Wanna Hold Your Hand, který se s jistou mírou nadsázky a černého humoru vyslovuje k beatlemánii, šílenství a hysterii fanoušků Beatles. V centru dění stojí postavy čtyř dospívajících kamarádek, které se za každou cenu snaží dostat k chlapcům z jejich milované skupiny během jejich návštěvy ve Spojených státech. Zarputilost jednotlivých dívek je však vždy odlišně motivována – Rosie (Wendie Jo Sperber) čistě z lásky k jejich hudbě, Grace (Theresa Saldana) kvůli své práci fotografky, Janis (Susan Kendall Newman) proto, aby mohla jim a světu kolem dát najevo své antipatie a protest proti „broukům“, a poslední, ušlápnutá Pam (Nancy Allen) se s nimi jen „veze“ a doufá, že se o tom nedozví její snoubenec, který jí hudbu Beatles razantně zakazuje. Během strastiplné cesty, která se odehrává v rozmezí přibližně 24 hodin, a na jejímž konci dochází k setkání všech zúčastněných se svými idoly v rámci pořadu Eda Sullivana, prochází všechny dívky psychologickým vývojem. Jedna po druhé dochází k sebeuvědomění a (některé) k poznání skutečných životních hodnot. I Wanna Hold Your Hand je sarkastickou hudební komedií, ale i pohádkou se šťastným koncem, v níž každá dívka nakonec potká svého prince. Terčem posměchu se však nestávají pouze upištěné slečny, mezi radikálními fans jsou i zástupci pohlaví mužského, stejně tak v opozici stojí vyrovnaně chlapci i dívky. Dalo by se tedy říci, že Zemeckisův snímek je genderově vyvážený.

I takto se lze setkat s Beatles. I Wanna Hold Your Hand (1978)

The Rutles: (zleva) Stig O'Hara (Ricky Fataar), Dirk McQuickly (Eric Idle), Barry Womble (John Halsey) a Ron Nasty (Neil Innes)

Druhým filmem, v němž si tvůrci berou slavnou skupinu na paškál, je britský snímek The Rutles: All You Need Is Cash, který spolurežírovali Gary Weis a Eric Idle.[5] Jedná se o dokumentární snímek o fiktivní slavné britské skupině, jejímž předobrazem jsou právě Beatles. V duchu Monty Pythonů je film ostrou parodií, k čemuž odkazuje již samotný název filmu zesměšňující pojmenování skupiny a současně i jeden z jejích hitů (slovo „love“ je výsměšně zaměněno za „cash“). Parodována není pouze kariéra Beatles a jejich osobní životy, ale i fungování hudebního průmyslu a současně i dokumentární film obecně, investigativnost reportérů, vytváření různých domněnek, fám a konspiračních teorií jejich tvůrci. Weis a Idle kombinují fiktivní archivní záběry (občas použijí reálné, které ale přetvářejí k obrazu svému) s pseudoarchivními výpověďmi rodinných příslušníků a známých, obyčejných lidí a hudebních znalců, které společně vytvářejí panoptikum karikatur. Posměchu se nevyhne ani britská královna, která při koncertu Rutles zívá. Současně ve filmu vystupují známé osobnosti hrající samy sebe, jako např. Mick Jagger nebo Paul Simon. V cameo roli se tu mihne i samotný George Harrison, pověstný svou láskou k humoru Monty Pythonů. Karikována je i samotná postava tvůrce, vypravěče a novináře v jedné osobě, kterého ztvárnil sám Eric Idle. Ten si zahrál i jednoho z členů Rutles, Dirka McQuickyho (= Paul McCartney), v dalších rolích se objevili John Halsey jako obtloustlý bubeník Barry Wom (= Ringo Starr), Neil Innes jako Ron Nasty (= John Lennon) a Ricki Fataar jako Stig O´Hara (= George Harrison). Trefně a vtipně jsou parodovány beatlesácké naivní milostné písně, jejich pózy a výrazy (zejména Idle brilantně zesměšňuje mimiku McCartneyho), jejich klipy a filmy, které tvůrci pomocí komické přesmyčky (stejně jako vše ostatní) přejmenovali. Trefou do černého je parodie příliš nezdařeného filmu Beatles Magical Mystery Tour, zde jako Tragical History Tour. Tvůrci naráží na skutečnost, že myšlenka tohoto filmu nebyla příliš nosná a místo mrožích masek nasazují svým Rutles na hlavu masky prasečí. Současně se vysmívají merchandisingu Beatles, jejich společnosti Apple (parodie loga) a jednotlivým kauzám, které otřásly světem (natočení veleúspěšného alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band je podníceno ochutnáním čaje od Boba Dylana, atd.). Sarkastickým útokům se nevyhne ani osobní život Beatles: Yoko Ono je zobrazena jako Hitlerova dcera v nacistické uniformě, McCartneyho manželka zase jako autoritativní fúrie, pod jejímž vlivem hraje špatně a falešně. Parodované je slavné interview Lennona a Ono s novináři, které s nimi vedli ze své manželské postele − zde ve sprše pod proudem tekoucí vody.

V roce 2002 Idle natočil hodinové pokračování s názvem The Rutles 2: Can’t Buy Me Lunch za účelem zmapovat reflexi známé hudební skupiny ve světě a zjistit, jaký vliv Rutles měli na další generaci hudebníků, ale i filmařů a spisovatelů. V mnoha interview zpovídá jak reálné známé osobnosti (David Bowie, Tom Hanks, Salman Rushdie, …), tak fiktivní a parodované postavy. Ve výsledku však pouze stručně rekapituluje svůj předchozí film a uveřejňuje z něj nepoužité záběry.

Bee Gees a Peter Frampton (v růžovém) jako Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. A takto děsivě se tváří ve filmu pořád.

Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band: absolutní kýč − samé umělé úsměvy, láska, srdíčka, růžová barva..

 

.. a Peter Frampton jako pasáček krav s blonďatými lokýnkami.

S hudbou Beatles bez Beatles

Málokdo asi tuší, že Julie Taymorová nebyla první, kdo natočil muzikál založený na písních Beatles. Téměř třicet let před ní dostal stejný nápad Michael Schultz. Když však porovnáme jeho Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1978) s Across the Universe (2007)Julie Taymorové, zjistíme, že mezi nimi zeje propastný rozdíl, a to nejen co se týče umělecké hodnoty, ale i filmařského důvtipu a invence. Schultz do svého muzikálu obsadil tehdejší hvězdy populární hudby Petera Framptona a sourozenecké trio Bee Gees, kteří měli zosobňovat talentované chlapce z generačně obměněné maloměšťácké hudební skupiny Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band(jejich předchůdci svou mírumilovnou hudbou dokonce přispěli k ukončení světové války). Tématem filmu, jenž vypráví o vzestupu hudební kariéry chlapců z malebného městečka Heartlandu, je konflikt mezi láskou a penězi. Schultzův muzikál ale selhává snad ve všech ohledech: ať už je to unylá a vcelku příšerná interpretace písní úrovně lokální bigbeatové skupiny a otřesně suchopárné neherectvíFramptona a bratrů Gibbových (menším zlem jsou paradoxně skladby zazpívané někým jiným, např. Come Together v podáníAerosmithBecause Alice Coopera či Maxwell’s Silver Hammer v provedení Steva Martina), stylistické zpracování překypuje kýči: všude samá růžová barva a srdíčka (dokonce i na přezkách pásků chlapců ze skupiny), Heartland je přehnaně malebný (zamilovaný pár spící v seně se probouzí do krásného rána, chlapci nahrávají své demo ve stodole vedle dobytka, pohřeb Lucy silně připomíná pohádku o Sněhurce, atd.). Občas sice Sgt. Pepper balancuje na hranici sebeparodie, nicméně vždy nezáměrně. Ve výsledku se bere nesmírně vážně, a to je selhání největší.

Across the Universe: aluze na pomalovaný školní autobus Kena Keseye

 

Příběh Across the Universe Julie Taymorové je sice také vyprávěn skrze texty písní, ale pracuje i s klasickými dialogy (když pánové z předchozího filmu zrovna nezpívají, fungují jen jako němé figurky) a v ideové rovině je mnohem sofistikovanější. Taymorové šlo o to, prozkoumat dobu druhé poloviny 60. let minulého století, dobu hippies a volné lásky, rasových nepokojů a války ve Vietnamu. Své vyprávění současně doplňuje o bohaté aluze na tehdejší popkulturu a hudební sféru. Across the Universe umožňuje čtení mezi řádky, je v něm zakomponováno mnoho biografických momentů jak ze života Beatles, tak i takových osobností světové hudby jako Jimi Hendrix nebo Janis Joplinová. Taymorová do některých rolí rovněž obsadila skutečné hudebníky, a to Martina Luthera McCoye jako černošského kytarového mága a Danu Fuchsovou jako zpěvačku, která svou barvou hlasu silně připomíná právě projev Janis Joplinové. V menších rolích se dále objevili Joe Rocker jako jeden z hippies a Bono jako drogový guru, s nímž se hrdinové vydávají na psychedelický trip jeho pomalovaným školním autobusem. Across the Universe je díky bohatému vizuálu a osobité interpretaci beatlesáckých písní (celkem jich zazní 33, a to buď v celém rozsahu, nebo jen z části) pastvou pro oči i uši. Taymorová má dar originální vynalézavosti a imaginace, a proto její film podle Beatles stojí o řadu příček výš než fiasko Michaela Schultze.


[1] John Lennon si pak zahrál i v Lesterově snímku Jak jsem vyhrál válku (How I Won the War, 1967).

 

[2] Naposledy se k tomuto období vrátil britský televizní dokument Steva Colea Stuart Sutcliffe: The Lost Beatle (2005).

[3] Tato událost je tématem i středometrážního filmu The Beatle Fan z roku 2002, který režíroval Peter McArdle.

[4] Johna Lennona si zde zahrál Ian Hart, který jej o tři roky později ztvárnil i ve filmu Backbeat.

[5] Filmu předcházela série komediálních skečů v britské televizi s názvem Rutland Weekend Television (1975−1976).

Print Friendly

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 168

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru