Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Dokumentární Jihlava v rekonstrukci

Dokumentární Jihlava v rekonstrukci

REPORTÁŽ: Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě – MILOŠ KAMENÍK –

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě se již před lety vyprofiloval jako soutěž a přehlídka autorských filmů. Není tematicky vymezený, jediným kritériem je osobitost a původnost jednotlivých titulů.

Ředitel Marek Hovorka několikrát zopakoval, že hlavním mottem letošního ročníku je rekonstrukce v širokém slova smyslu. Pořadatelé nechtějí pomocí kinematografie revoltovat, bourat, ani stavět a budovat nové, ale obnovit, restartovat nebo rekonstruovat to, co bylo dobré a funkční. Bohužel rekonstruovat potřebují i finanční zdroje festivalu, jejichž menší objem letos pořadatele přinutil k úspornějšímu režimu.

Není v silách žádného novináře referovat o všem, co akce podobného rozsahu nabízí. Zmíním se o oceněných snímcích, připomenu úspěšně etablovanou soutěž experimentálních filmů, z programových kapitol věnovaných historii kinematografie upozorním na sérii protektorátních filmů. Největší prostor věnuji výrazné linii děl analyzujících stávající západní ekonomicko-politické poměry. Tyto filmy neshrnovala žádná ze sekcí, ale byly přítomny v každé z nich.

Vítězný film v soutěži Opus Bonum jsem bohužel neviděl. Ze třinácti titulů vybral jediný porotce Jorgen Leth koprodukční film Iránu, Švýcarska a Francie nazvaný Basídž. Režisér Tamadon Mehran měl, jak se píše v katalogu, „přístup k členům islámské náboženské milice Basídž“ a povedlo se mu „pochopit myšlení strážců islámské revoluce.“

Ocenění za nejlepší středoevropský film si odnesl slovenský autor Jaro Vojtek za snímek Hranice. Východoslovenská vesnička Slemence leží přesně na hranici s Ukrajinou tak, že každá její polovina přísluší jinému státu, z nichž jeden shodou okolností není členem EU, takže obyvatelé, mnohdy rodinní příslušníci, se nemohou bez víz vzájemně navštěvovat. Absurdní stav připomínající rozdělený Berlín během studené války poukazuje na nedokonalost vymezení územních hranic a předkládá k úvaze přítomnost hranic v myslích jednotlivých aktérů. Ocenění slovenského filmu stvrzuje aktuální vlnu úspěšných tamějších dokumentaristů. Na portrétech „obyčejných“ lidí se konfrontuje tradiční způsob života se současnými nastupujícími změnami. Často jsou inscenovány, a pohybují se tak na hranici dokumentárního a hraného, což charakterizuje Osadné Marko Škopa, Lehotského Slepé lásky i Babičku Zuzany Piussi.

Nejlepším českým dokumentem pro rok 2009 se aspoň v jihlavské soutěži stal půlhodinový snímek Jana Gogoly ml. Mám ráda nudný život. Propagátor neudržitelnosti pojmu dokumentární film (z tohoto hlediska nelze přesně zaškatulkovat například Aldu Viery Čakányové, Madam Butterfly natočený Tsai Ming Liangem, v programu se rovněž objevily i tituly Valčík s Bašírem nebo JCVD), v čemž mu nelze než dát za pravdu, svůj nový počin označuje jako filmový deník. Gogola patřil na začátku desetiletí k nejoriginálnějším českým tvůrcům, aby se pak na několik let jakožto autor odmlčel a věnoval se donkichotskému boji v České televizi za původnější a smysluplnější tvorbu. V pozici dramaturga stál za desítkami filmů, které nepochybně patřily k tomu nejzajímavějšímu, co veřejnoprávní televize v uplynulých letech vyprodukovala. V nedávné době režíroval několik televizních titulů (GEN.SK – Jožo Ráž, Já v množném čísle, Splachování věčnosti) a v aktuálně oceněném díle navazuje na absolventský film Deník babičky Němcové. Snacha původní představitelky čte z vlastních deníků, v nichž zaznamenává běžné rodinné záležitosti i „světové“ události, které ji zaujaly. V dlouhých a inscenovaných záběrech mapujících nenápadný život v domě i jeho okolí můžeme s napětím pozorovat prvky náhody a neobyčejné obyčejnosti. Oproti Deníkům babičky Němcové používá autor méně efektních a spektakulárních prostředků, nehrnou se na nás nápady jeden za druhým, ubylo hravosti, ale o to více je soustředěný a zaměřený na skutečně nepatrné detaily nepostrádající svůj význam. Zdánlivě banální soukromé události nelze oddělit od globálního pohledu na skutečnost.

Cena za experimentální film putuje do USA k Benu Russellovi za osmiminutový film Dělníci vycházející z továrny (Dubai), v němž se, jak název napovídá, parafrázuje jeden z prvních snímků bratří Lumiérů. V nepřetržitém statickém záběru vidíme před fabrikou dělníky postávající u autobusu. Zatímco před sto deseti lety dělníci kvapně továrnu opouštěli společně s továrníkem, dnes je situace odlišná. Muži nikam nejdou, na cosi čekají. Film tak nepřímo vystihuje současnou ekonomickou situaci.

Napříč sekcemi se dala vysledovat série filmů kritizujících vedení a stávající ideologii euroatlantických států.

Stošedesátiminutový analytický snímek Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu složený převážně z mluvících hlav sice podává zevrubný, takřka vědecky pojatý výklad bez laciných zjednodušení. Ale vzhledem k faktu, že režisér Richard Brouilett staví především na mluveném slově a filmové vyjadřovací prostředky zůstávají nevyužity, převažuje dojem suchopárnosti. Dílu by svědčila asi více psaná nebo rozhlasová podoba.

Neoliberalismus jako formu diktátu vidí i řada dalších tvůrců, i když k výsledku jdou jinou cestou. Naprosto opačně například získává diváckou pozornost duo aktivistů – komiků a režisérů Andy Bichlbaum a Mike Bonnano v pokračování filmu Yesmen nazvaném Yesmeni opravují svět, jenž zachycuje podvratné akce obou mužů. Pracují podobnou metodou jako známý komik Sacha Baron Cohen. Mystifikují okolí falešnými identitami, s jejichž pomocí narušují „reálný“ svět skutečných manažerů, politiků a zástupců korporací či různých institucí. Nemají Cohenův výrazný improvizační a komediální talent, jejich zacílení je však konkrétnější. Neusvědčují lidi před kamerou z obecných negativních vlastností jako xenofobie (Borat) nebo homofobie (Bruno), ale otevírají konkrétní kauzy, hledají přímé viníky. Jeden z mužů se v televizi vydává za mluvčího Dow Chemical a jejich jménem ohlásí velké finanční odškodnění lidem poškozeným touto společností. Když jsou pak vtipálci nařčeni z cynického vysmívání se lidem, jimž dali falešnou naději (i když jen na hodinu), vydají se přímo za oběťmi a hovoří s nimi. Možná by Yesmenům více seděl formát televizního pořadu než celovečerního filmu, který ve výsledku spíše mapuje jednotlivé eskapády, než problém samotný. Princip shazování a zesměšňování silnějších a mocných funguje.

Převážně formou střihového filmu vypráví Doktrína šoku Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse. Adaptace stejnojmenné knihy Naomi Kleinové dokládá teze kritizující neliberální ideologii Miltona Friedmana založenou na východiscích, že pouze krize znamená možnost změny a následný pokrok. Kleinová krize a následné „reformy“ přirovnává k šokové terapii aplikované v psychiatrii. Záměrně vzniká chaos, kterého zneužijí ti, co jej naordinovali.

V Jihlavě proběhla i středoevropská premiéra nejnovějšího filmu slavného Michaela Moorea. O kapitalismu s láskou vstoupí do našich kin počátkem příštího roku a jde bez pochyby o režisérovo názorově nejvyhraněnější dílo. Zatímco v minulých velmi sarkastických počinech tvůrce tvrdě tepal do nešvarů a nespravedlností, za něž jsou odpovědné vládnoucí elity v USA a ve výsledku tím mířil k ozdravení amerického společenskému systému jako celku, nyní ve dvou hodinách shledává stávající ekonomický model (kapitalismus) za natolik prohnilý, že je zapotřebí jej úplně svrhnout a navrátit se ke skutečné demokracii. Nevolá po nástupu komunismu, ale po omezení oligarchie schované pod demokratickou rouškou. Moore využívá identických postupů jako v předchozích titulech (Bowling for Columbine, Fahrenheit 9/11 nebo Sicko), nijak je neinovuje. Pořád umí upoutat, strhnout a emotivně přesvědčit o své pravdě, ačkoliv „riefenstahlovsky“ kráčí po velmi tenkém ledě. Bohužel aby dosáhl natolik masového účinku, musí zjednodušovat a krom humoru patří k jeho munici i slzy aktérů, které mají diváka emotivně vyburcovat. Účinek filmu se tím paradoxně devalvuje.

Kriticky komentovat ekonomiku jako celek lze skrze dílčí hledisko. Tvůrci dvou filmů se dívají prizmatem podnikání s potravinami. Jídlo, akciová společnost režiséra Roberta Kennera poměrně emotivně za pomoci velkolepě pojatých sekvencí zkoumá potravinářský ekonomický řetězec. Snaží se na diváky apelovat a pobízí je, zřejmě oprávněně, k odmítavé reakci podobně jako Michael Moore. Naopak Food Design poskytuje s odstupem podaný, až technokratický vhled do propracovaných systémů úpravy jídel. Není podstatné, nakolik je produkt kvalitní, z jakých surovin pochází, jestli jeho chuť je původní, ale jak vypadá na pohled, jaké vzbuzuje asociace, jakou má barvu, tvar, vůni, jaký zvuk vyluzuje, když se s ním manipuluje. Tím vším se zabývají odborníci. Nabízí se širší úvaha, aniž by ji film explicitně předkládal, nakolik prezentované vypovídá o vlastnostech naší civilizace jako celku. Co vše určuje „pouhá“ image, smyslové vjemy, nereflektované ukájení slastí? Do jakých nečekaných detailů výrobci promýšlejí tabulku čokolády nebo prezidentskou kampaň? Jakou mocí vládne trh a jakých prostředků používá? Nikdo pohnutě nelíčí, jak se náš svět řítí do záhuby, hovoří zde odborníci a jejich závěry jsou doplněny poutavými detailními záběry. Food Design autorů Sonji Stummererové a Martina Hablesreitera by se nepochybně hodil na festival populárně vědeckých filmu Academia film v Olomouci, ideálně by díky hodinové délce zapadl i do chlívku na ČT 2.

Kritika kapitalismu může nabýt i nejapných poloh, což se podařilo Emiru Kusturicovi v portrétu nejslavnějšího fotbalisty všech dob. Už název Maradona by Kusturica napovídá, že slavný režisér zaujme před kamerou podobně velký prostor jako objekt jeho zájmu a netajeného obdivu. Výsledek tak velmi připomíná jiný portrét natočený slavným o slavném, a to snímek Commandante o Fidelu Castrovi od Olivera Stonea. Sledujeme Kusturicu pokoušejícího se navázat kontakt s člověkem, kterého sláva připravila o soudnost. Neupírám jim levicové názory netající se odporem ke všemu z USA nebo Velké Británie a obdiv k osobnostem typu Che Guevary, neuškodila by ovšem elementární míra sebereflexe nebo argumentace. Scéna, v níž se Maradona prodírá ječícími davy k autu, pak se veze a přitom do oken stále tlučou šílící fanoušci, dává divákovi zakusit, pod jakým tlakem se nacházejí za života nadměrně heroizované osobnosti jako je papež, Madonna, Maradona nebo třeba Gott. Udržet si při podobném zbožštění vlastní osoby odstup musí být velmi obtížné. Režisér se nesnaží tento jev ani v nejmenším demaskovat, naopak stvrzuje fotbalistův status obdivované celebrity. Přesvědčit se o tom mohou i návštěvníci kin, neboť dokument koncem listopadu vstupuje do kinodistribuce.

Za českého zástupce aktivismu za kamerou bývá označován Martin Mareček, zejména v souvislosti s novým filmem Automat. Autor však dílo pojímá osobněji než tvůrci výše zmiňovaných titulů, neschovává se za cizí teze a po několik let mapuje snahu občanského sdružení za zlepšení životních podmínek týkajících se dopravy v Praze. Přestože Mareček mapuje ryze aktivistické hnutí, má jeho počin širší záběr a zobecnění díla se dá shrnout jako kritika automatického myšlení neochotného vidět jakoukoliv alternativu vedle již zajetých, v tomto případě automobilových, kolejí. Mareček se podílel i na filmu Doba měděná realizovaném jeho studentem Ivo Bystřičanem. Doba měděná může připomenout předcházející Marečkův titul Zdroj. Bystřičan se vypravil do Zambie, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak funguje tamní zprivatizovaný těžařský průmysl štědře dotovaný z evropských peněz a zda se podpora neminula cílem, tedy zlepšení podmínek pracujících. Snímek se mění v komickou etudu o tom, kde a co se smí točit, a o obcházení všemožných omezení, zákazů a pokrytecké hry na to, že je vše v pořádku. Dokument ukazuje, jak obtížně se lze vůbec čehokoliv dopátrat. Policista doprovázející štáb filmařům vtipně doporučuje točit nevinné záběry à la Cestomanie. Přiblížit se pravdivému obrazu dané země není snadné a režisér tato úskalí přiznává a zahrnuje do své výpovědi. Nicméně ani Doba měděná nerozkrývá, kdo konkrétně stojí za vedením dolů, kdo z jejich provozu profituje.

Kapitalistického řízení společnosti se týká i jedna z vrstev nového filmu Lucie Králové Pahrbek český. Autorka v něm mimo jiné sleduje výstavbu nové Poštovny na vrcholku Sněžky. Jaká úskalí čekají architekty stavby, jejímž zadavatelem je místní podnikatelka v hoteliérství? Při příjezdu hlavy republiky použije Králová ironické prostřihy na Krakonoše ze známého večerníčkového seriálu. Vtipně využije třídních i xenofobních schémat obsažených v dodnes populárním normalizačním dílku.

I mezi spotřebními dokumentárními televizními produkty se občas vyloupne podnětný počin, jak ukázal blok nazvaný Česká televize uvádí. V omezených časových podmínkách se podařilo Theodoře Remundové ve snímku Být jabloňovým květem s humorem a v civilní rovině přiblížit příběh ženy, která po spirituálním zážitku a následném rozšíření vědomí nabyla přesvědčení, že je jabloňovým květem. Její smířlivý manžel na zahradě za domem již několik let staví obří kovovou loď, ačkoli očividně nikdy nebude sloužit svému praktickému účelu. Režisérce se na krátké ploše podařilo zachytit hned několik rovin metafyzických aspektů lidské existence.

Landův lektvar lásky natočený Erikou Hníkovou a Richardem Komárkem se také zabývá duchovnem, ale tentokrát předstíraným. Autoři se pokouší demaskovat pseudoduchovní hloubku Landova divadelního díla Tajemství Zlatého Draka, jež uvádí brněnské Mahenovo divadlo. Zabývají se tendencemi Landovy tvorby přesahovat umělecký prostor a vytvářet spasitelská hnutí s akcentací spirituálních a národnostních hodnot. Otázky, nakolik je Dan Landa neškodným kýčařem anebo potenciálním extrémistou, jsou jen nahozeny a možná Landu autoři tentokrát a priori příliš démonizovali. Téma by si zasloužilo větší prostor. Zajímavější je zachycení „pražského komplexu“ největší moravské metropole. Místní elity reprezentované primátorem, dramaturgem a ředitelem divadla po ohromujícím diváckém úspěchu propadly Landovu charismatu a jeho názorovým bludům. Vyloženě směšně působí primátor Onderka, když režisérku přesvědčuje, že Brno je největší město České republiky, neboť Praha je kraj. Nakonec ale musel přijet někdo z Prahy, kdo by je vedl a dal jejich směřování cíl.

Díky vydání remasterovaných DVD několika děl klasika české kinematografie Jana Špáty byla do programu zařazena dvojice filmů Máňa a zejména celovečerní esej Největší přání II., kterým se šikovně podařilo připomenout dvacáté výročí sametové revoluce. Výběr Špátových snímků se nyní dostává i do kinodistribuce, i když se budou promítat jen z DVD.

V kontroverzně pojmenované sekci Jak Češi hajlovali proběhly projekce několika československých archivních dokumentárních filmů z dob protektorátu. Kdo by čekal přehlídku otevřeně propagandistických agitek, mýlil by se. Tématem většiny filmů jsou prověřená a zdánlivě nekonfliktní témata z historie, biologie, dějin umění apod. Nacistická ideologie se nenápadně odráží v důrazu na krásu a sílu těl a zejména v německém původu významných osobností minulosti, které působily na našem území. V Johanu Gregorovi Mendlovi (jedná se mimochodem o jeden z prvních barevných filmů pořízených na našem území) jsou nacismem pokrouceny vědcovy genetické pokusy ve prospěch domněnky podporující ideje o čisté rase. Zklamáním zejména pro jihlavské obyvatele pravděpodobně skončil přednáškový blok Jihlava pod hákovým křížem vedený autorem stejnojmenné knihy Jiřím Vybíhalem. Pořadatelé podcenili zájem místních o unikátní záběry z Jihlavy a okolí pořízené za 2. sv. války a umístili konání do malého sálu Edison, který ani zdaleka nedostačoval zájmu diváků. Projekce se navíc sekaly. Kraťounké, nepochybně unikátní, pasáže z filmů mohly být doprovázeny podrobnějším výkladem a zasazením do historického kontextu. Nestačí jmenovat, kdo je zrovna vidět na plátně, podstatné je, kdo to je, co udělal a jaké bližší vazby měl na Jihlavsko.

Vtipnou ukázku možností filmové manipulace předvedla projekce Pražského baroka od Karla Plicky z roku 1942. Tradičně natočené záběry pražské architektury doplňuje německý komentář zdůrazňující výhradní podíl německých a italských architektů na pražských barokních skvostech. Úplně identickou obrazovou složkou se může pochlubit Plickův film Barokní Praha z roku 1946, který má pouze novou hudbu a komentář. Tentokrát český. O úloze zahraničních architektů už se nemluví, zdůrazňuje se naopak, že dané stavby byly jen pro bohaté a pracující měli smůlu. Poválečná verze stejného titulu byla ideologicky daleko více podmíněná, tentokrát již třídními hledisky. „Oči tak snadno podlehnou šálení,“ říká příznačně na jednom místě komentátor obdivující estetická kouzla baroka.

Experimenty mají vlastní soutěž nazvanou podle snímku Mika Hoolbooma Fascinace. Ale i v jiných sekcích dostávají prostor počiny hledající neozkoušená kinematografická řešení. Metodou found – footage natáčí už několik let rakouský filmař Gustav Deutsch sérii FILM JE. V sekci Mezi moři byla letos uvedena nejnovější část FILM JE. dívka a zbraň. Z českých děl zastupujících Českou radost můžeme z formálně odvážnějších děl jmenovat počin doposud divadelního režiséra Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže uvedený díky AČFK i do kin nebo Má Vlasta autorky Hany Železné. Druhý jmenovaný titul se snažil uvést do souvislosti současné postavení ženy v české společnosti s mýtem Dívčí války. Dráždivé nadužívání transfokátoru mohlo symbolizovat neukotvenost a roztěkanost, ale ta byla spíše stvrzena informační mělkostí a celkovou „blábolivou poetikou“.

Oproti loňsku hojná česká účast ve Fascinaci dokazuje, že český film není jen to, co nabízí programy kin a televizí. Jan Kršňák si v titulu pojmenovaném 1+0=8 vyzkoušel metodu found – footage, snímky představili i Ján Mančuška (Odlesk), Martin Ježek (Pan Román, Jdi za štěstím), Tomáš Procházka (Pan Román, Janovského 37), Barbora Švarcová (Psycho-analýza), Petr Ferenc (Jdi za štěstím), Michal Brunclík (Jdi za štěstím), Alexandra Moralesová (Janovského 37), Anna Ouřadová (Janovského 37), Michal Kindernay (Art Pollution Kit), Kateřina Zochová (42:24 asi) a Martin Blažíček (42:24 asi).

Pokračoval loni zavedený projekt Fotokomora, jenž na místo předfilmů prezentoval tvorbu světových fotografů. Příliš nahodile a nekoncepčně působilo zařazování videí z youtube, která tematicky souvisela s následujícím dílem.

Třináctý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě trochu dostál špatné numerické pověsti. V důsledku univerzálně skloňovaného slova krize se organizátorům letos nepodařilo zajistit obdobný finanční obnos jako v minulých letech a snížil se kvůli tomu počet sálů. Krom velkého sálu v Domě kultury a odborů (sice s velkou kapacitou, ale se zastaralým a chybujícím projekčním vybavením) zůstalo už jen dvousálové kino Dukla (loni se promítalo ještě v kině Sokol, malém sále DKO a aule místní školy), jehož drahá rekonstrukce se stala často propíraným tématem na zakončeních a zahájeních festivalů za přítomnosti místních politiků. Zrekonstruované kino bylo otevřeno již loni a pořadatelé to stihli doslova za minutu dvanáct, neboť sehnat nyní obdobnou částku by bylo zřejmě nemožné. Každopádně problémovým se ukázal být i menší ze sálů kina Dukla – Edison, který pojme jen několik málo diváků, a i když se organizátoři snažili vybírat méně atraktivní programové položky, jako třeba bloky experimentálních filmů, stejně se mnoho návštěvníků na projekce nedostalo. Podobné to bylo i u několika jiných představení. Na místo obsáhlého a analytického festivalového deníku Dok. Revue, vycházela letos soft obdoba sestávající z jednoho velkého listu, rozkládací plachty, který souvislejší text navíc obsahoval jen z jedné strany. Člověk aspoň neměl špatný pocit z toho, že ho o pauzách mezi projekcemi nestíhá číst. Na několik řádků zestručněla i (před lety tolik vyhlášená) programová brožura. Zbývající standard zůstal, aspoň z pohledu běžného diváka, na úrovni minulých let. Snad nebudou muset pořadatelé v příštích letech zavádět ještě skromnější režim. Byla by to škoda, pozoruhodných děl i jejich diváků je dostatek.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 67

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru