Filmy banskobystrické

V termínu od 22. února do 1. března 1959 probíhal v Bánské Bystrici I. festival československého filmu. V rámci festivalu se 22. až 28. února konala konference hodnotící dosavadní filmovou tvorbu, na jejímž konci bylo sice několik snímků ohodnoceno kladným znaménkem, mnohé (z dnešního pohledu kvalitnější a závažnější) se však nevyhnuly tvrdé kritice. Závěry konference shrnula rezoluce, v níž se mimo jiné říká právě výše zmíněné: „Československé filmy vytvořené v uplynulém období dosáhly pro své humanistické zaměření, uměleckou a ideovou úroveň a technického výboje vysokého ocenění doma i ve světě. Byly však natočeny také filmy, které jsou vzdáleny myšlení a cítění našeho lidu, ve kterých vážné chyby, plynoucí z jednostranného pohledu a nedostatečné znalosti života, z ideové nepevnosti, mohly přerůst v otevřený projev revizionismu.“¹

Mezi pozitivně přijatá díla patřil Vynález zkázy (1958) Karla Zemana nebo animovaný snímek Eduarda Hoffmana Stvoření světa (1957).² Dále pak dobrodružný film Vladimíra Čecha Černý prapor (1958) o příslušnících cizinecké legie ve Vietnamu, Útěk ze stínu Jiřího Sequense, v němž někdejší majitel lékárny (František Smolík) pletichami dovede svou dceru k pokusu o sebevraždu, jelikož se nedokáže smířit s tím, že se provdala za obyčejného technického kreslíře, nebo Spitzerův a Kudláčkův Poslední návrat.

Negativně zhodnoceným filmům se vytýkal zkreslený pohled na socialistickou současnost a její deformace způsobená neznalostí skutečných poměrů ze strany umělců a vnášením „myšlenek včerejška“. Nesouhlas panoval také s užitím tvůrčích metod (ačkoli někdy pokrokových) z kapitalistického světa, které autoři nevyužili dostatečně tvůrčím způsobem, a tak jimi nemohli dosáhnout pravdivého obrazu skutečnosti. Otakar Vávra např. kritizoval prvky neorealismu v některých snímcích³, přestože byl prvním, kdo je k nám ve své Němé barikádě (1948) přivedl, jelikož neorealismus dle něj nepatří do beztřídní společnosti. Nejvíce se kritizoval čtvrtý počin režijního tandemu Ján Kadár – Elmar Klos Tři přání (1958). Pohádková moralita podle divadelní hry Vratislava Blažka vypráví o manželském páru (Rade Marković a Taťjána Beljaková), jemuž kouzelný dědeček (Bohuš Záhorský) plní přání, jež vedou k pohodlnému životu. To však vede k odcizování mezi párem a jejich přáteli. Ve chvíli, kdy se má hrdina (Marković) rozhodnout, zdali bude žít i nadále v blahobytu, nebo za cenu jeho ztráty pomůže svému kamarádovi (Vlastimil Brodský) v nesnázích, film otevřeně končí. Už otevřený konec se neslučoval s oficiální doktrínou a k dobrému tvůrcům nepřispívalo ani obsazení jugoslávských herců do hlavních rolí. Po stránce obsahové se Tři přání tvrdě pouštěla do socialistické společnosti v tehdejším Československu. Film byl až do roku 1963 zakázán a Kadára s Klosem pod cejchem revizionismu postihly materiální důsledky a vynucená pětiletá tvůrčí pauza. Jejich dalším celovečerním dílem se stal až snímek Smrt si říká Engelchen (1963), relativizující partyzánské hnutí na Moravě. Podobné ladění jako Tři přání měly i další tituly kritizované v Banské Bystrici. Jan Žalman uvádí, že se tato díla: „(…) pohledem obracela k současnosti a metodou se hlásila k tradiční realistické linii. Novota ve srovnání s ostatní produkcí spočívala v sociálněkritickém obsahu těchto děl. Poprvé se tu český film pokusil oprostit od schematismu, od didaktiky a předkládá divákovy skutečné konflikty.“⁴ Například Zářijové noci Vojtěcha Jasného obracely své kritické ostří do armády. Přestože nezpochybňovaly armádu jako takovou, ale pouze určité nešvary, které v ní panovaly, setkaly se se značně zápornými reakcemi. A nezáleželo na tom, že režiséra Vojtěcha Jasného ani autora divadelní předlohy i spolutvůrce scénáře Pavla Kohouta nevedly k upozornění na nedostatky snahy o nabourání systému, ale o jeho nápravu. Žalman si všímá toho, že: „Dnešku by se Zářijové noci nepochybně jevily jako celkem nevinné nakouknutí za oponu, v době jejich zrodu však i to málo, co tu zaznělo, mělo rys odvahy jako první závan ‚neposlušného‘ myšlení.“⁵ Další Jasného dílo – povídkovou Touhu (1958) vinili oficiální činitelé z přílišného formalismu, stejně tak neorealismem ovlivněnou Žižkovskou romanci Zbyňka Brynycha. Zářijové noci postihl stejně jako Tři přání zákaz, jemuž se nevyhnuly ani krátkometrážní Konec jasnovidce (1958) Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče, či Škola otců (1957) Ladislava Helgeho⁶, původně hodnocená pozitivně. Další zakázaný film Zde jsou lvi (1958) natočil Václav Krška podle scénáře Oldřicha Daňka. Vypráví o důlním inženýru Štěrbovi (Karel Höger), jehož poslali kvůli negativnímu posudku na venkov, kde dojde po neuposlechnutí jeho rady k tragédii: „Film je bezútěšnou moralitou, kde z lidských vlastností nejvíce dominují apatie a sobeckost.“⁷ Jako poslední nevyhovující snímek uveďme Štěňata Ivo Nováka podle námětu a scénáře (společně s Novákem) Miloše Formana, zabývající se problematikou mladých lidí. V první polovině se skupina absolventek ošetřovatelské školy bouří proti tomu, aby byly z Prahy, již si během čtyř let oblíbily, poslány na pracoviště v jiných městech. Kromě jediné však musejí ustoupit a rozloučit se s milovaným městem. V polovině druhé hrdinka Hana se svým milým Otou hledají byt. S nelibostí se setkalo jednak sloučení obou částí do jednoho filmu, ale také pojetí mladých lidí, jež bylo vytýkáno i řadě dalších děl věnujících se mládeži, např. Probuzení (1959) Jiřího Krejčíka s Janou Brejchovou v hlavní roli napravené „výtržnice“. Podle kritiků filmy o československé mládeži nijak nevypovídaly, vybíraly si pouze nepatrnou skupinu problémových jedinců, jichž však nenalezneme ve společnosti mnoho.

Bánská Bystrica se stala výrazným mezníkem v československé filmové historii. Nejeden tvůrce si za uvedené filmy vysloužil nálepku revizionisty a na čas nesměl točit. Jan Žalman tvrdí, že: „Nešlo ani tak o to, o čem inkriminované filmy vypovídaly, jako o to, že by mohly dát příklad k následování i ostatním uměleckým druhům.“⁸ Ačkoli sice Bánská Bystrica zabrzdila slibný vývoj československého filmu po roce 1956, nepodařilo se jí ho zastavit úplně. Kadár s Klosem opět točí od roku 1963 své společensky angažované filmy Smrt si říká Engelchen (1963), Obžalovaný (1964) nebo Oscarem oceněný Obchod na korze (1965). Vojtěch Jasný vytváří volnou trilogii, když k Touze přidává Až přijde kocour (1963) a Všichni dobří rodáci (1968). Poeticky laděným autorským filmem se k němu svou Holubicí (1960) přidává autor pozdějších historických prací František Vláčil a v šedesátých letech nastupuje také československá nová vlna, jíž autoři postižení v Banské Bystrici svými formálními postupy připravili „pevnou půdu pod nohama“.

Literatura:

HAMES, Peter: Československá nová vlna. KMa, Praha 2008.

PTÁČEK, Luboš a kol.: Panorama českého filmu. Rubico, Olomouc 2000.

ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008.

 

Prameny:

FRANCL, Gustav: Do třetice všeho dobrého. Film a doba, 3, 1957, č. 11.

FRANCL, Gustav: Mladý film o mladých lidech. Film a doba, 4, 1958, č. 2.

ZVONÍČEK, Stanislav: Zde jsou lvi…. Film a doba, 4, 1958, č. 10.

ZVONÍČEK, Stanislav: Blíž k životu našich dnů. Film a doba, 5, 1959, č. 4.

 

1 ZVONÍČEK, Stanislav: Blíž k životu našich dnů. Film a doba, 5, 1959, č. 4, s. 219.

2 Animovaná tvorba si držela daleko lepší úroveň, než hraná produkce. Kromě Eduarda Hofmana a Karla Zemana si vysokou uměleckou úroveň drželi také Hermína Týrlová, Jiří Trnka, Zdeněk Miler nebo Jiří Brdečka.

3 Z banskobystrických filmů jsou to např. Jasného Zářijové noci, Novákova Štěňata, čí Brynychova Žižkovská romance. Dále pak povídka Pavučina z Brynychova filmu Pět z milionu (1959). Nejvýrazněji se v československém prostředí neorealismus projevil v Tam na konečné (1957) Jána Kadára a Elmara Klose.

4 ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008, s. 16.

5 ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008, s. 42.

6 Během konání konference natáčí Ladislav Helge svůj druhý snímek Velká samota, jenž potká osud nejzmrzačenějšího filmu v historii československé kinematografie.

7 HAMES, Peter: Československá nová vlna. KMa, Praha 2008, s. 54.