Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Filmy banskobystrické

Filmy banskobystrické

PORTRÉT- MILAN CYROŇ –

V termínu od 22. února do 1. března 1959 probíhal v Bánské Bystrici I. festival československého filmu. V rámci festivalu se 22. až 28. února konala konference hodnotící dosavadní filmovou tvorbu, na jejímž konci bylo sice několik snímků ohodnoceno kladným znaménkem, mnohé (z dnešního pohledu kvalitnější a závažnější) se však nevyhnuly tvrdé kritice. Závěry konference shrnula rezoluce, v níž se mimo jiné říká právě výše zmíněné: „Československé filmy vytvořené v uplynulém období dosáhly pro své humanistické zaměření, uměleckou a ideovou úroveň a technického výboje vysokého ocenění doma i ve světě. Byly však natočeny také filmy, které jsou vzdáleny myšlení a cítění našeho lidu, ve kterých vážné chyby, plynoucí z jednostranného pohledu a nedostatečné znalosti života, z ideové nepevnosti, mohly přerůst v otevřený projev revizionismu.“1

Mezi pozitivně přijatá díla patřil Vynález zkázy (1958) Karla Zemana nebo animovaný snímek Eduarda Hoffmana Stvoření světa (1957).2 Dále pak dobrodružný film Vladimíra Čecha Černý prapor (1958) o příslušnících cizinecké legie ve Vietnamu, Útěk ze stínu Jiřího Sequense, v němž někdejší majitel lékárny (František Smolík) pletichami dovede svou dceru k pokusu o sebevraždu, jelikož se nedokáže smířit s tím, že se provdala za obyčejného technického kreslíře, nebo Spitzerův a Kudláčkův Poslední návrat.

Negativně zhodnoceným filmům se vytýkal zkreslený pohled na socialistickou současnost a její deformace způsobená neznalostí skutečných poměrů ze strany umělců a vnášením „myšlenek včerejška“. Nesouhlas panoval také s užitím tvůrčích metod (ačkoli někdy pokrokových) z kapitalistického světa, které autoři nevyužili dostatečně tvůrčím způsobem, a tak jimi nemohli dosáhnout pravdivého obrazu skutečnosti. Otakar Vávra např. kritizoval prvky neorealismu v některých snímcích3, přestože byl prvním, kdo je k nám ve své Němé barikádě (1948) přivedl, jelikož neorealismus dle něj nepatří do beztřídní společnosti. Nejvíce se kritizoval čtvrtý počin režijního tandemu Ján KadárElmar Klos Tři přání (1958). Pohádková moralita podle divadelní hry Vratislava Blažka vypráví o manželském páru (Rade Marković a Taťjána Beljaková), jemuž kouzelný dědeček (Bohuš Záhorský) plní přání, jež vedou k pohodlnému životu. To však vede k odcizování mezi párem a jejich přáteli. Ve chvíli, kdy se má hrdina (Marković) rozhodnout, zdali bude žít i nadále v blahobytu, nebo za cenu jeho ztráty pomůže svému kamarádovi (Vlastimil Brodský) v nesnázích, film otevřeně končí. Už otevřený konec se neslučoval s oficiální doktrínou a k dobrému tvůrcům nepřispívalo ani obsazení jugoslávských herců do hlavních rolí. Po stránce obsahové se Tři přání tvrdě pouštěla do socialistické společnosti v tehdejším Československu. Film byl až do roku 1963 zakázán a Kadára s Klosem pod cejchem revizionismu postihly materiální důsledky a vynucená pětiletá tvůrčí pauza. Jejich dalším celovečerním dílem se stal až snímek Smrt si říká Engelchen (1963), relativizující partyzánské hnutí na Moravě. Podobné ladění jako Tři přání měly i další tituly kritizované v Banské Bystrici. Jan Žalman uvádí, že se tato díla: „(…) pohledem obracela k současnosti a metodou se hlásila k tradiční realistické linii. Novota ve srovnání s ostatní produkcí spočívala v sociálněkritickém obsahu těchto děl. Poprvé se tu český film pokusil oprostit od schematismu, od didaktiky a předkládá divákovy skutečné konflikty.“4 Například Zářijové noci Vojtěcha Jasného obracely své kritické ostří do armády. Přestože nezpochybňovaly armádu jako takovou, ale pouze určité nešvary, které v ní panovaly, setkaly se se značně zápornými reakcemi. A nezáleželo na tom, že režiséra Vojtěcha Jasného ani autora divadelní předlohy i spolutvůrce scénáře Pavla Kohouta nevedly k upozornění na nedostatky snahy o nabourání systému, ale o jeho nápravu. Žalman si všímá toho, že: „Dnešku by se Zářijové noci nepochybně jevily jako celkem nevinné nakouknutí za oponu, v době jejich zrodu však i to málo, co tu zaznělo, mělo rys odvahy jako první závan ‚neposlušného‘ myšlení.“5 Další Jasného dílo – povídkovou Touhu (1958) vinili oficiální činitelé z přílišného formalismu, stejně tak neorealismem ovlivněnou Žižkovskou romanci Zbyňka Brynycha. Zářijové noci postihl stejně jako Tři přání zákaz, jemuž se nevyhnuly ani krátkometrážní Konec jasnovidce (1958) Vladimíra Svitáčka a Jána Roháče, či Škola otců (1957) Ladislava Helgeho6, původně hodnocená pozitivně. Další zakázaný film Zde jsou lvi (1958) natočil Václav Krška podle scénáře Oldřicha Daňka. Vypráví o důlním inženýru Štěrbovi (Karel Höger), jehož poslali kvůli negativnímu posudku na venkov, kde dojde po neuposlechnutí jeho rady k tragédii: „Film je bezútěšnou moralitou, kde z lidských vlastností nejvíce dominují apatie a sobeckost.“7 Jako poslední nevyhovující snímek uveďme Štěňata Ivo Nováka podle námětu a scénáře (společně s Novákem) Miloše Formana, zabývající se problematikou mladých lidí. V první polovině se skupina absolventek ošetřovatelské školy bouří proti tomu, aby byly z Prahy, již si během čtyř let oblíbily, poslány na pracoviště v jiných městech. Kromě jediné však musejí ustoupit a rozloučit se s milovaným městem. V polovině druhé hrdinka Hana se svým milým Otou hledají byt. S nelibostí se setkalo jednak sloučení obou částí do jednoho filmu, ale také pojetí mladých lidí, jež bylo vytýkáno i řadě dalších děl věnujících se mládeži, např. Probuzení (1959) Jiřího Krejčíka s Janou Brejchovou v hlavní roli napravené „výtržnice“. Podle kritiků filmy o československé mládeži nijak nevypovídaly, vybíraly si pouze nepatrnou skupinu problémových jedinců, jichž však nenalezneme ve společnosti mnoho.

Bánská Bystrica se stala výrazným mezníkem v československé filmové historii. Nejeden tvůrce si za uvedené filmy vysloužil nálepku revizionisty a na čas nesměl točit. Jan Žalman tvrdí, že: „Nešlo ani tak o to, o čem inkriminované filmy vypovídaly, jako o to, že by mohly dát příklad k následování i ostatním uměleckým druhům.“8 Ačkoli sice Bánská Bystrica zabrzdila slibný vývoj československého filmu po roce 1956, nepodařilo se jí ho zastavit úplně. Kadár s Klosem opět točí od roku 1963 své společensky angažované filmy Smrt si říká Engelchen (1963), Obžalovaný (1964) nebo Oscarem oceněný Obchod na korze (1965). Vojtěch Jasný vytváří volnou trilogii, když k Touze přidává Až přijde kocour (1963) a Všichni dobří rodáci (1968). Poeticky laděným autorským filmem se k němu svou Holubicí (1960) přidává autor pozdějších historických prací František Vláčil a v šedesátých letech nastupuje také československá nová vlna, jíž autoři postižení v Banské Bystrici svými formálními postupy připravili „pevnou půdu pod nohama“.

 

 

Literatura:

HAMES, Peter: Československá nová vlna. KMa, Praha 2008.

PTÁČEK, Luboš a kol.: Panorama českého filmu. Rubico, Olomouc 2000.

ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008.

 

Prameny:

FRANCL, Gustav: Do třetice všeho dobrého. Film a doba, 3, 1957, č. 11.

FRANCL, Gustav: Mladý film o mladých lidech. Film a doba, 4, 1958, č. 2.

ZVONÍČEK, Stanislav: Zde jsou lvi…. Film a doba, 4, 1958, č. 10.

ZVONÍČEK, Stanislav: Blíž k životu našich dnů. Film a doba, 5, 1959, č. 4.

 

1 ZVONÍČEK, Stanislav: Blíž k životu našich dnů. Film a doba, 5, 1959, č. 4, s. 219.

2 Animovaná tvorba si držela daleko lepší úroveň, než hraná produkce. Kromě Eduarda Hofmana a Karla Zemana si vysokou uměleckou úroveň drželi také Hermína Týrlová, Jiří Trnka, Zdeněk Miler nebo Jiří Brdečka.

3 Z banskobystrických filmů jsou to např. Jasného Zářijové noci, Novákova Štěňata, čí Brynychova Žižkovská romance. Dále pak povídka Pavučina z Brynychova filmu Pět z milionu (1959). Nejvýrazněji se v československém prostředí neorealismus projevil v Tam na konečné (1957) Jána Kadára a Elmara Klose.

4 ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008, s. 16.

5 ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008, s. 42.

6 Během konání konference natáčí Ladislav Helge svůj druhý snímek Velká samota, jenž potká osud nejzmrzačenějšího filmu v historii československé kinematografie.

7 HAMES, Peter: Československá nová vlna. KMa, Praha 2008, s. 54.

8 ŽALMAN, Jan: Umlčený film. KMa, Praha 2008, s. 16.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru