Hrůza z křiku beze slov

TÉMA – PROJEKT 100: Anténa (režie: Esteban Sapir, 2007) – LUKÁŠ GREGOR –

Na první dojem ne zcela tahoun Projektu 100, argentinský příspěvek Anténa, dokáže překvapit. A to až nečekaně moc. Stylizovaná pocta němé kinematografii, surrealismu, filmu noir, komiksu, ale především dechberoucí audiovizuální fontána, tím vším je druhý celovečerní film režiséra Estebana Sapira.

Letošní Projekt 100 by nebylo zcela od věci tematicky „onálepkovat“ jako variaci na vzájemné doteky reality a fikce. Dvojí uchopení hororové klasiky o hraběti Drákulovi (Upír Nosferatu, Nosferatu – fantom moci) vychází z legend, a tedy i skutečných událostí, přičemž „normálno“ je zde pohlceno něčím neskutečným, pohádkovým – monstrem, které nemůže přeci být reálné. Bajka George Orwella Farma zvířat vypráví o hrůzách naší lidské (a vpravdě reálné) civilizaci tak, že z apelu udělá podobenství, v němž je hrozba totalitních systémů vsunuta do života zvířat. Surrealistické vidění světa dominuje Švankmajerovu dílu Něco z Alenky a psychoanalytické čtení Psycha není náhodné a v případě střetu fikce a reality zde nacházíme například přenesení monstra na nereálnou bytost. Rekviem za sen se posouvá až do halucinogenní roviny, kdy se skutečnost deformuje. Snad jedině Sedm samurajů se drží (budeme-li hovořit o zmíněném společném tématu) při zemi.

Od reality se nejradikálněji odtrhává argentinská Anténa, letos jediný „čerstvý“ titul (rok vzniku 2007). Společného má hodně s Nosferatem (hororovost, formu odkazující na německý expresionismus a němou kinematografii), ale také s Alenkou, a to jistou dávkou surrealistické snovosti, stejně jako s Farmou zvířat, neboď varuje před nebezpečím totality (a vlády jedince).

Anténu mohli čeští diváci spatřit již na karlovarském filmovém festivalu, kdyby se ji nechopila AČFK, pravděpodobně by ji minulo vydání na DVD a do televizního klubu by se dost možná také neprotlačila. Osobně ji považuji (i přes výtečnost ostatních snímků z P100) za takovou zářivou hvězdu letošního výběru. Má v sobě dechberoucí hravost, fantazii, formální kouzelnost, dokonce i potenciál oslovit více diváků – přičemž (paradoxně) jí ale mnoho diváků neprorokuji, neboť vedle osvědčených „kultovních“ titulů působí po přečtení anotace nejistě, „nemarketingově“…

Opomenout ji by byla ale velká škoda! A ne proto, že argentinská kinematografie se v české distribuci objevuje asi v takovém množství, jako jsou k vidění koaly u zastávek pražského metra.

Příběh v jejím případě tak důležitý není, v podstatě jde o banální vystavění děje okolo základní myšlenky, že město ovládá mocný pan TV, který lidem vzal hlasy a chce jim vzít i jejich slova (a mít je tak pod kontrolou). Ústřední tým hrdinů se pak vydává tomuto úmyslu zabránit. Stavba děje je lineární, neoperuje s nečekanými překvapeními, dokonce ani nepotřebuje mít své postavy příliš plastické a psychologizované. Vzpomeňme na nejrůznější podobenství či žánrové záležitosti z němého období kinematografie – předlohy mnohdy nacházely inspiraci v sešitových románech či knížkách brakového charakteru. Ani vzývané Metropolis Fritze Langa nestojí na nějaké duchaplné a dramaturgicky vystavěné myšlence/příběhu. Anténa na tyto filmy vysloveně odkazuje, a to jak je již zřejmé, nejen obrazem, ale právě i obsahem.

I přes tuto jednoduchost však můžeme číst Anténu jako alegorickou reakci na současnost – na vliv médií podsouvat nám své informace, stejně jako nám de facto odebírat něco, čemu jsme věřili, co bylo „naše“. A vedle médií je v centru pozornosti zneužití moci, vlivu, které fascinovalo filmaře od počátku filmu, a to i díky tomu, že je tato hrozba prostě hold neustále aktuální (a možná).

Film čtyřicetiletého Estebana Sapira ale svět uhranul díky svému stylu. Anténa mísí formální postupy němého filmu (a to nejen sci-fi typu Metropolis, ale i expresionismu), obrazovou výraznost filmu noir a klidně by mohla být komiksovou adaptací ve stylu Sin City (s tím, že narozdíl od Sin City nenudí). Režisér dobře věděl, že se zručnou prácí s černou, bílou a odstíny šedi by si nevystačil, a tak nechává hrát všechny prvky scény – nádherně působí omrzlé automobily, všudypřítomný sníh, retro nábytek. Jenže ani tohle mu nestačilo. Filmařskou krasojízdu doplňuje hudební kompozice Leo Sujatoviche, která na jedné straně dokáže podtrhávat existenciální úzkost postav a jejich bezmocnost (neschopnost hovořit), na stranu druhou zvýrazňuje silnou stylizaci filmu (a svým způsobem tak shazuje onu vážnost nenápadným „pomrkáváním“).

Jako poslední bod k chválení jsem si nechal práci s titulky. Vzhledem k důležitosti slov, kterou pro přežívání lidí ve městě bez hlasu mají, dal jim režisér život – titulky se tak objevují v různých plánech obrazu, o různé velikosti, tvaru, mohou se hýbat, mohou být ovládany svými emocemi (reps. významu slova) či emocemi toho, kdo je „vypouští“ na svět.

Anténa je sice postavena především na obraze, ale vůbec to nevadí, ačkoliv obvinění z exhibionismu by nebylo zcela liché. Jenže ona přehršel audiovizuálních ataků skvěle drží pospolu, funguje i ve prospěch příběhu. A neurčité dějové vyústění (s grandiózní hrůznou scénou, kdy slova zmizí a navrátí se hlas) dělá z Antény prostě film, který i kdyby byl jediným dobrým snímkem v letošním Projektu 100, tak by Projekt 100 v roce 2009 měl smysl.