Hudba k Misii vznikla jako argument k filmovému obrazu

Krátký rozhovor se vztahuje ke známějším oblastem Morriconeho filmové hudby a jeho spolupráce zejména s režiséry Rolandem Joffém, Sergiem Leonem a Gillem Pontecorvem.

Následující krátký rozhovor je překladem z italského originálu publikovaného na italských internetových stránkách Cinecittà www.cinecitta.com(http://news.cinecitta.com/people/intervista.asp?id=5498). Autorkou interview je Cristiana Paternò.

Misie představuje vaši druhou nominaci na Oscara a jedno z nejoblíbenějších a nejcitovanějších děl.

Není to určitě jediný hudební případ, ale zrodil se z reflexe argumentu filmového obrazu – jezuitští otcové, kteří přicházejí do Ameriky hlásat víru Indiánům. Zde jsou tedy části hudby z doby Tridentského koncilu, například od Palestriny. Poté jsem napsal hudební motiv pro postavu ztělesněnou Jeremym Ironsem, který hrál na hoboj a jen tak pohyboval prsty. Nakonec jsem zvolil etnickou hudbu, která není moc známá a kterou jsem zkomponoval já sám. Napsal jsem tedy palestrianské motteto, motiv pro hoboj a jedno etnické téma, spojoval jsem je různým způsobem jako akustické znázornění Svaté trojice.

Jak naopak vznikly „Voci dal silenzio“ (Hlasy z ticha)?

Pracoval jsem na filmu Liliany Cavani Ripleyho hra (Il gioco di Ripley, 2002) a viděl jsem přímo atentát na Twin Towers. Ale komponování hudby pro oběti mi připadalo jako spravedlivé vzpomínání také na další masakry v historii, protože během události v New Yorku, která byla často prezentována v televizi a novinách, bylo tolik dalších krveprolití, o kterých se média nezmiňovala. Tak jsou v části partitury zvukové případy, které představovaly porozumění, stejně jako toto věnování není abstraktní záležitostí: chóry z celého světa, z jižní Afriky, Jižní Ameriky, středního Orientu. Jsou to hlasy přicházející téměř z onoho světa.

V mnoha ohledech zůstanete se Sergiem Leonem nerozluční

Byli jsme spolužáci ve škole a přátelé a spolupráce s ním představovala počátek mé kariéry. Když jsem pracoval na Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari, 1964), tak mě na začátku požádal, abych začlenil do kompozice Tiomkinův leitmotiv z filmu Per un dollaro d’onore (Pro dolar cti, 1958)¹. Řekl jsem mu, že nebudu přebírat hudbu od někoho jiného a on mi řekl: tak tedy udělej imitaci. Rozhodl jsem se to udělat: vzít část, kterou jsem napsal pro Drammi marini (Manželská dramata) Eugena O’Neilla, ukolébavku, kterou jsem potom použil a zahrál na trubku s akcentem na Tiomkina. Několik let poté odhalil mé tajemství a řekl mi: „Dobře, umožni mi vždy slyšet požadavky od dalších režisérů“.

Jak vznikla idea zaangažovat Joan Baez do práce na filmu Sacco a Vanzetti (Sacco e Vanzetti, 1971)?

Nebyl to můj nápad, protože Joan Baez byla velmi drahá a nemohl jsem si ji dovolit. Rozhodl o tom producent a Giuliano Montaldo, že ji přijmou. Napsal jsem „Ballata – Balada“ a „Here’s to You“ a setkal jsem se s Joan Baez v Saint Tropez, aby si to poslechla. Ona napsala slova a hned se o nás psalo v časopisech: bez orchestru, ale s klavírním základem a výzbrojí. Její hlas mě nepřesvědčil, měla nedostatek intonace, ale technika v nahrávacím studiu dělala zázraky.

Jak vzpomínáte na Gilla Pontecorva?

Zavolal mi, protože viděl Pro pár dolarů navíc (Per qualche dollaro in più, 1965) a chtěl po mně hudbu k Bitvě o Alžír (La battaglia di Algeri, 1965). Naše spolupráce se stala vysoce invenční, velmi přátelským vztahem a udělal jsem s ním tři filmy. Na Bitvě o Alžír teoreticky musel být spoluautorem hudby: pískal motivy na magnetofon a já mu říkal: „děláš to špatně“. Jednoho dne si pískal kráčeje do schodů, když přicházel ke mně, a já jsem všechno zapsal, upravil a poté zahrál na klavír. „Konečně se na všem shodneme“ – mi říkal – „děláme dokonce shodná témata. Ale tvoje se mi nelíbí, ani ty moje.“

Rozhovor vedla Cristiana Paternò

Z italštiny přeložil a upravil Jan Švábenický