Když kino bylo rájem

Snímek Bio ráj (Nuovo cinema Paradiso, r. Giuseppe Tornatore, 1988) vypráví o osudech maloměstského kina Ráj a lidech, kteří s ním byli neoddělitelně spjati. Zavádí nás do doby, kdy biograf představoval v zapadlé vesnici jedinou zábavu a jeho návštěva byla považována za společenskou událost.¹ Vesničanům umožňovalo kino zapomenout na poválečnou bídu a alespoň na chvíli se ocitnout ve světě filmových hvězd a spolu s ostatními prožívat příběhy na filmovém plátně.

Pro italského režiséra Giuseppe Tornatoreho² znamenal jeho druhý celovečerní snímek Bio Ráj významný přelom v kariéře. Do té doby ve světě téměř neznámý režisér na sebe upozornil poměrně jednoduchým a přímočarým nostalgickým příběhem o chlapci, který propadl kouzlu filmu a o jeho vztahu k promítači Alfredovi. Sentimentální a melancholickou atmosféru Bio ráje podtrhuje hudba Ennia Morriconeho³ a zejména ústřední melodie snímku, kterou složil syn výše zmíněného italského skladatele Andrea Morricone. Snímek se i téměř po dvaceti letech těší oblibě mezi diváky, a tak byl v roce 2002 znovu uveden v režisérském sestřihu, který je oproti původní verzi delší o 48 minut.⁴

Bio ráj vypráví o úspěšném režisérovi Salvatoru de Vitovi (Jacques Perrin), který se dovídá o smrti vesnického promítače Alfreda (Philippe Noiret) a vzpomíná na své dětství spojené s touto postavou. Nejprve se setkáváme se Salvatorem jako malým klukem (Salvatore Cascio), v té době u něj propuká bezmezná láska k filmu a on odkrývá tajemství ukrývající se v promítačově kabině. Druhou časovou rovinu tvoří období dospívání hlavního hrdiny (Marco Leonardi), během kterého prožívá první lásku k Elen (Agnese Nano) a namísto pasivního diváka se z něj stává aktivní tvůrce, když začne natáčet první filmy. Ve třetí části, která tvoří rámec Bio ráje, je Salvatore už úspěšným režisérem, který se po třiceti letech vrací do rodné vesnice, aby se zúčastnil pohřbu svého přítele Alfreda, a při návratu na povrch vyplavou nevyřešené otázky z minulosti.⁵

Giuseppe nebo Salvatore

U snímků vyprávějících o dětství a dospívání, jako je Bio ráj, se často objevují tendence považovat filmový příběh za obraz režisérova vlastního života. Bio ráj bezpochyby lze označit za Tornatoreho subjektivní výpověď, ale nikoliv o sobě samém, ale jako vyjádření osobní pocty kinematografii.

I přesto v něm můžeme spatřovat jisté paralely, ve kterých se odráží režisérovy osobní vzpomínky. Pro natáčení filmové vesnice Giancaldo, ve které se děj Bio ráje odehrává, si tvůrce zvolil svou rodnou ves Bagheria na Sicílii.⁶

Důležitá je i skutečnost, že Bio ráj natočil Giuseppe Tornatore podle vlastního scénáře a do jisté míry mohl při psaní vycházet z vlastních vzpomínek. Dostáváme se ale na úroveň spekulací, nakolik bylo režisérovo vlastní dětství předobrazem filmového Salvatora.

Chlapec a muž

Filmy o dětech jsou divácky vděčné téma, ale tvůrce se pokaždé ocitá na hraně, ze které může lehce sklouznout ke klišé. V případě Bio ráje jej však Giuseppe Tornatore dokázal vyvážit, jak se to podobně povedlo například Charlesu Chaplinovi v Kidovi (Kid, 1920). V obou případech jsou filmy postaveny na vztahu mezi dítětem a mužem, jejich kontrastu a vzájemné spolupráci. Silnou stránku Bio ráje tvoří především první část, která vypráví o malém Salvatorovi a jeho okouzlení filmem.

Promítací kabina s hučící promítačkou, filmovými plakáty na stěnách, lístky z filmů a všude se povalující vystřižené scény, takto je vyobrazeno místo, kterému vládne promítač Alfredo, a které očarovalo malého chlapce. Salvatore hledá jakoukoliv záminku, jen aby mohl sledovat dění v promítací kabině, zároveň má strach z Alfreda, který se navenek tváří nepřátelsky, ale svou nezlomností si chlapec u něj postupně získává sympatie.

Přes počáteční nevoli Alfreda vůči uličníkovi Salvatorovi oba nacházejí ve druhém blízkou osobu, kterou postrádali. Promítač našel syna, kterého nikdy neměl, a už nemusí mluvit pouze s filmovými hvězdami na plakátu. Naopak Alfred pro chlapce představuje otcovskou autoritu a mentora.

Chlapcova oddanost kinematografii je nesmírná. Peníze, za které měl koupit mléko, raději utratí za vstupenku na projekci a s provinilým výrazem očekává výprask, který musí následovat. Nepromarní příležitost účastnit se projekce a případně se dostat co nejblíže k promítačce. Kino představuje pro Salvatora osudové místo, stojí za zrodem jeho celoživotní lásky k filmu (později se stal režisérem), potkal zde blízkého přítele, který výrazně ovlivnil jeho život, poprvé se miloval právě v prázdném kině a když se zamiloval do Elen, tak se poprvé líbali u promítačky.

Kino jako ráj ve vesnici

Vedle vztahu Alfreda a Salvatora je ve filmu důležitým elementem samotné kino, resp. jeho diváci. Již samotné pojmenování biografu Ráj koresponduje s postojem, který k němu místní obyvatelé zaujímají. Jedině zde je všechno dovoleno a oni mohou alespoň během projekce zapomenout na svět venku. A tak kino vedle kostela představuje důležitou instituci.

Pobožnost ve vesnici má na starosti otec Adelfio (Leopoldo Trieste), jehož činnost je úzce spjata i s děním v kině, protože zastupuje ve vesnici funkci cenzury. Farář se jako první podívá na film, který se má promítat, a na jeho příkaz musí Alfredo vystříhat všechny nevhodné scény, především se jedná o polibky. Diváci se při projekci už jen marně bouří: „Už dvacet let chodím do kina a za celou dobu jsem neviděl, že by se políbili.“

Kino se ale především stává místem kolektivního zážitku. Diváci spontánně prožívají filmové příběhy a dohromady se smějí, bojí či pláčí. I přes společného ducha se v kině zachovává hierarchizace vesničanů, a tak ti majetnější sedí na balkoně a shůry pohlížejí na ostatní v sále. Zejména jeden z nich několikrát opovržlivě plivne dolů na přítomné, až se mu to jednou vrátí v podobě hnědé hmoty na jeho obličeji.

Diváci v kině vytváří specifický mikrosvět. Jedná se o prostředí, kde není jediným úmyslem sledovat promítaný film. Projekce je příležitostí sejít se s přáteli, někdo se naopak chodí do kina vyspat nebo během ní lehké ženy za závěsem provozují svou živnost. Někdo tu potká svého celoživotního partnera a naopak jiný divák za výstřelu v gangsterce umírá. Kino prostě žije svým vlastním životem.

Filmy ve filmu

Bio ráj lze pokládat především za poctu kinematografii, a tudíž obsahuje mnoho filmových odkazů, více či méně explicitních. Se snímky se setkáváme při projekcích, filmové hvězdy na nás koukají z plakátů a Alfredo říká jednu filmovou repliku za druhou.

Promítané filmy korespondují s osudy postav, například když se Salvatore snaží rozloučit s milovanou Elen a negativní vyznění jeho snah se shoduje s osudem hlavního hrdiny snímku Michelangela Antonioniho Výkřik (Il grido, 1957), který se ve stejnou chvíli promítá v biografu.

Bio ráj představuje koláž, ve které je téměř nemožné odhalit všechny filmové odkazy, a poskytuje obraz tehdejší filmové produkce. Zároveň je zde reflektován i postupný úpadek kina a nástup televize. Závěrečná demolice kina uzavírá příběh a s ním i éru, ve které biograf představoval místo, kam lidé rádi chodili už jen pro jeho výjimečnou atmosféru.

Nakonec zůstanou jen vzpomínky

Snímek Giuseppa Tornatoreho Bio ráj se zaměřuje především na emocionální stránku diváků a jedná se o nostalgickou vzpomínku režiséra na období, kdy jako malé dítě propadnul kouzlu zvané kinematografie. I po letech si tyto chvíle uchovává ve vzpomínkách i přesto, že doba se už dávno změnila.

2 Z další filmografie Giuseppa Tornatoreho jmenujme např. snímek Pouhá formalita (Una pura formalita, 1994), v němž se v roli vyšetřovatele představil Roman Polanski a jako vrah Gerard Depardieu; nebo mezinárodně úspěšný film Malena (Malena, 2000), který byl několikrát uveden v naši televizi.

3 Ennio Morricone je jako autor hudby podepsán u všech celovečerních snímků Giuseppa Tornatoreho s výjimkou jeho debutu Neapolský mafián (Ill Camarrista, 1985).

4 Cinema Paradiso: Review [online]. 2008 [cit. 2009-05-22]. Dostupný z WWW: <http://movies.tvguide.com/cinema-paradiso/review/127867>.

5 Scény doplněné v režisérském sestřihu se zejména týkají návratu Salvatora de Vita do jeho rodné vesnice a rozuzlení vztahu k první lásce Elen.