Otesánek

Ve filmovém světě Jana Švankmajera, kde neplatí zákony reality, ale principy snu, surrealismu či psychického automatismu, je dítě tím, kdo na rozdíl od dospělých dokáže zmíněné aspekty plně vnímat a účastnit se jich.

Dětství je v tvorbě Jana Švankmajera tradičně se opakující a výrazný motiv. Krom Otesánka (2000) je příznačné zejména pro filmy Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta, Do sklepa či Něco z Alenky. Ve snímku Žvahlav není dětský hrdina osobně přítomen, ale zastoupen hrou oživlých předmětů. „Infantilní svět, svět hraček a her je prezentován sám o sobě, je – ve shodě s magickou praxí – oživován zevnitř (nevystupují zde, s výjimkou úvodní sekvence, živí lidé), jako svět dětské svobody, kde je krutost přirozenou a přiznanou součástí,“ píše ve studii Síla imaginace František Dryje. Tématem Do sklepa, jehož hlavní hrdinkou je malá dívenka je, jak podotýká Dryje, dětský strach. Režisér jej označuje za svůj nejautobiografičtější film a v druhém bodě vlastního uměleckého Desatera zmiňuje že, „(…) z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady. Tím směrem je třeba mít stále bránu otevřenu. Nejde o vzpomínky, jde o pocity. Nejde o vědomí, jde o nevědomí. Nech tuto podzemní řeku volně protékat svým nitrem. Soustřeď se na ni, ale zároveň se maximálně uvolni.“ Možná odtud pramení těžko popsatelná autenticita a důvěrnost, kterou pociťujeme při sledování Švankmajerových děl.

Podobně mají hlavní nebo výraznou hrdinku i tituly Něco z Alenky a Otesánek a mohly by tak spolu s Do sklepa tvořit (velmi) volnou „dívčí trilogii“. Děvče má schopnost vidět a chápat iracionální principy „skutečnosti“. Její vnímání je doposud nezkaženo racionalismem dospělých a „všechápajících“. Holčička v Do sklepa tedy strachu nepodléhá. Nabízí se otázka, proč se ve Švankmajerových filmech nikdy neobjevují malí chlapci. Možná se hoši se strachem vyrovnávají překonáváním, bojem, vlastní agresí, jež je pro ně katarzní. Dívka více využívá senzitivního a emocionálního vybavení, je chápavější, dokáže se vcítit, což však neznamená, že automaticky podléhá.

Něco z Alenky tematizuje sen a snění, stírá rozdíl mezi stavem bdělosti a snění, přechody mezi těmito dvěma stavy ukazuje jako nezřetelné a nepodstatné. Holčička je jedinou lidskou postavou, oproti Alžbětce z Otesánka zde nejsou přítomni její rodiče, kteří by tvořili kontrast k jejímu vnímání reality a zejména ireality. Jediné, co Alenku spojuje se světem „skutečnosti“, jak si jej běžně představujeme, je prostor dětského pokojíku a předmětů v něm se nacházejících. Události ve filmu mohou být chápány jako dívčina představa, jako výplod její imaginace, její hry. Podporoval by to i fakt, že Alenčiným hlasem hovoří všechny postavy. Podobné vidění světa je vlastní i Alžbětce (Kristina Adamcová).

Úvodní titulkovou sekvenci Otesánka tvoří rapidmontáž fotografií novorozeněte. Titulek s názvem filmu je doprovázen detailní fotografií roztáhnutých a zřejmě hladových dětských úst připravených k sání. „(…) podobenství o fatálním vztahu mezi rodiči a dětmi, které se živí krví prvních, vysávají jejich energii a posléze je jako použité, opotřebované nádoby odhodí (děti požírají svého Krona), zároveň jako podobenství o hypertrofované, zaslepené a v jádru nezralé lásce k vlastním potomkům,“ píše Dryje ve studii Síla imaginace.

Otesánek má dva dětské hrdiny: Alžbětku a Otíka, ostatně anglický název filmu zní Little Otik. Záměrně používám jména postavy Otík, ne Otesánek, jelikož ten jako pojmenování celého díla obnáší více významů. Krom nenasytné civilizace v něm autor vidí personifikaci „přírody, která nemá humanistické zábrany, která je naší láskou, přítelem, ale i vrahem,“ může představovat i „naše temné nevědomí, které nás ovládá, ale i ničí, a se kterým dokážou komunikovat pouze děti a blázni,“ jak píše v explikaci k filmu.

Dítě je přítomno i v podobě touhy bezdětných a neplodných manželů Horákových. Muž (Jan Hartl) by zoufalé ženě (Veronika Žilková) rád pomohl. Sám sebe spatří ve frontě u kádě na kapry, kde se namísto ryb prodávají novorozeňata. Když stojí s autem před přechodem pro chodce, pouštějí pouze maminky s kočárky a dětmi. Paní Horáková doma neustále přerovnává připravené dětské prádlo, na chodbě domu potkává Alžbětku Štádlerovou hrající si s panenkou. Miminko pan Horák zahlédne i po rozkrojení melounu, ale hlavně ve vykopaném pařezu, který ukáže ženě a která v něm rovněž spatří dítě. Začne o kus dřeva pečovat jako o opravdové dítě, vsugeruje si i těhotenskou nevolnost a svou nezměrnou touhou jej oživí (animaci Švankmajer popisuje jako oživení neživého) a vzepře se tím řádu osudu/přírody. Dřevěný Otík je oživen magickým úkonem, patologickou touhou. V Otesánkovi se však záhy po narození probudí potřeba sežrat vše, co mu přijde pod ruku, včetně matky. Ona varování (Otík urve a pozře část vlasů, což ona nevnímá jako nebezpečí, ale jako výzvu k novému, kratšímu účesu) nevidí a zaslepena mateřským pudem sebedestruktivně dělá vše na ochranu monstra.

Bystrá Alžbětka se velmi zajímá o své okolí, pozoruje trable neplodné sousedky a studuje příslušné diagnózy v odborných knihách, čímž přivádí matku (Jaroslava Kretschmerová) do rozpaků a otce (Pavel Nový) k zuřivosti. Exaktní, rozumové poznatky aplikuje na skutečnost stejně jako posléze pohádkový příběh. Nepovažuje první za směrodatnější, nevnímá pohádku jako nepravdivou a nereálnou. Její rodiče nerozumí odborným termínům ani pohádce a i kdyby na ni byli upozorněni, její poselství by pravděpodobně zamítli jako báchorku. Podezíravé pozorovatelce Alžbětce se na těhotenství paní Horákové hned něco nezdá, neslučuje se to s jejími poznatky z knih. Když upozorňuje maminku, že se sousedkou není něco v pořádku, je obviněna z vymýšlení si, což však není stejné jako ze záměrné a zákeřné lži. „(…) v průběhu děje přebírá iniciativu a stává se nositelkou a zároveň pokušitelkou zdánlivě beznadějného Osudu. (…) ono dítě, jež podle autora ještě dokáže komunikovat se světem mýtů a archetypů a jež se řídí především instinktem představivosti, neboť rozumí a přes svou ostentativní předčasnou přemoudřelost věří světu pohádek. Odhalí Otesánkovu identitu i jeho patálii s neukojitelným hladem a – na první pohled nelogicky, ale nepochybně v opozici vůči platnému a logickému řádu dospělých – v okamžiku, kdy je svými hysterickými, bezradnými rodiči uvězněn ve sklepě, kde má zemřít hlady, se ho ujme a nakonec mu soucitně opatřuje tolik potřebné jídlo (živé lidi).“ (František Dryje v Síle imaginace) Potravu vybírá losem, krutou hrou (paralela k Žvahlavovi).

Děvče vidí věci, jak jsou, v souvislostech. Její rodiče toho již nejsou schopni. Jsou příliš manipulováni a spoutáváni rozumem a konzumem, jenž je tvůrcem silně ironizován (Štádlerovi jdou o kina na fiktivní film Kanibalové IV., sledují nechutné reklamy v televizi a jejich rozhovory se odehrávají většinou u jídla). Jejich život je omezený na naplňování pudových, tělesných potřeb. Podobně je na tom i vilný stařík, pedofilní pan Žlábek, jemuž se vždy při setkání s nevyvinutou Alžbětkou rozepíná příklopec.

Malé děti žijí mimo etické zvyklosti, jež se jim snaží dospělí vštípit výchovou, nevnímají dělení na dobro a zlo, řídí se instinkty. Instinkty se řídí i kocour Horákových, nežárlí, jak si myslí panička, ale Otesánka se bojí a ví, že je nebezpečný. Však ho také Otík spořádá jako jednoho z prvních. Alžbětka s jediným dítětem v okolí soucítí a pomáhá mu přežít poté, co ho Horákovi uvězní ve sklepě.

Nakonec i dětská nevinnost může být zkázonosná a proto musí přijít akt paní správcové, která mávnutím motyky učiní nestřídmé a anarchické nenasytnosti monstra přítrž. Na základě této zkušenosti, iniciačního gesta, Alžbětka pravděpodobně „dospěje“. Stará žena se rovněž dovede skutečné situace dopídit. Podobně jako dívenka se umí prostě a bystře dívat kolem sebe. Informace o mýtu, o tom co se má stát, respektive co ona musí udělat, se dozví díky pohádce – archetypálnímu příběhu. Pomocí nápovědné funkce umění se náš život naplňuje. Správcová symbolizuje řád. Na začátku filmu upravuje záhon za domem a v průběhu děje sází semínka, okopává, zalévá… Když Otesánek předčasně sklidí její úrodu, naruší tím řád, ohrozí všechny kolem sebe a žena musí zakročit.

Vyprávění o nenasytném dítěti stvořeném ze dřeva, které postupně spořádá všechno živé, situoval tvůrce do tuctového městského činžáku dnešní doby. Spolu s „rodiči“ je potrestán i dům plný poživačných lidí, kteří představují společnost jako celek. Matka se stává čarodějkou, pasuje se do role bohyně (ve scéně kojení má přes hlavu bílý šátek a připomíná tak obraz kojící Madony), ostatně samotnou animaci označuje Švankmajer jako magické gesto.

Otesánek není klasickou adaptací Erbenova díla, Švankmajer se známým dějem pouze inspiroval, pohádkový syžet zasadil do reálné současnosti a využil ji pro vlastní myšlenkový a významový rámec. Pohádky jsou podle autora transformovanými starými mýty. Ukazují nám, co se za určitých situací stává, jaké jsou zákonitosti lidské existence. Alžbětka díky Erbenově knize ví, co se stane, a i přesto se tomu snaží (marně) zabránit.

Otesánek staví na kontrastu současného technicistního světa a světa pohádky. K pohádkovému světu nenápadně odkazuje přetékající hrnec s kaší (Hrnečku, vař!) nebo jméno černého kocoura (Mikeš). Samotný Otesánek představuje „temnou“ přírodní sílu, která, utržena ze řetězu, pohltí, co může. Tvůrce takto kritizuje kapitalistickou a konzumní společnost. Podobně nás naše nenasytnost dovádí k záhubě (např. ekologické katastrofě). Otesánka tudíž lze chápat jako symbol vzpoury proti přírodě končící zničením nás samých. Jediný, kdo se s Otesánkem sblíží, je předčasně dospělá a rodiči nechápaná Alžbětka, ale i ona po sestupu do ponurého sklepení podlehne Otesánkově moci.

Poznámka: Dětské motivy se objevují i v nerealizovaných scénářích Jana Švankmajera (Nikde nikdo, Útěk z deprese, Mentální morfologie), které byly publikovány v knize Síla imaginace (1999).

Otesánek (2001)

Česko / Velká Británie / Japonsko, 2001, 125 min

Režie: Jan Švankmajer

Hrají: Veronika Žilková, Jan Hartl, Jaroslava Kretschmerová, Pavel Nový