Patrioti z Vest pocket Revue

Nakladatelství Akropolis souběžně s obsáhlou Korespondencí V+W vydalo i doposud nepublikované materiály, které mapují ovzduší kolem Osvobozeného divadla. Součástí publikace je i antologie časopisů − Vest Pocket Revue a Lokální patriot.

Když se řekne Osvobozené divadlo, většině se vybaví nanejvýš spojení Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek, nebo několik písniček jako Babička Mary nebo Život je jen náhoda. Tyto informační mezery se rozhodlo vyplnit nakladatelství Akropolis knihou Františka Cingera Tiskoví magnáti Voskovec a Werich s podtitulem Vest Pocket Revue a Lokální patriot. Cinger se už poněkolikáté vrací k této tématice (Smějící se slzy…), na rozdíl od svých poněkud bulvarizujících knih¹ zaměřených na soukromý život populárních osobností a jejich třináctých komnat autor tentokrát soustředil svou pozornost na dvě divadelní periodika, která provázela Osvobozené divadlo po většinu jeho desetileté existence, a která spoludotvářela jeho mýtus.

Prvním z nich je časopis Vest Pocket Revue, jenž vycházel jako v letech 1929–1930. Jeho šéfredaktorkou se stala Staša Jílovská, jejíž napojení na tehdejší avantgardu² zaručovalo kromě článků zaměřených pouze na Osvobozené divadlo také překlady moderních básníků a prozaiků. Speciálně pak překlady a občasné příspěvky takových autorů jako Alfreda Jarryho, Jeana Cocteaua, Tristana Tzary, Dessaignese i Ilji Erenburgra jsou cenné i dnes. Z dalších rubrik, které sestavovala Staša Jílovská, je nutné zmínit přehledy pozitivních a negativních recenzí, jež se staly neodmyslitelnou součástí časopisu a pro velký úspěch byla přebrána i pozdějším Lokálním patriotem. Většinu ovšem pokrývaly články pánů Voskovce a Wericha. Rozpětí tématiky bylo opravdu široké. Od básní Jiřího Voskovce³ přes představování portrétů jejich hereckého ansámblu až po žertovné paměti Jana Wericha či reportáže z cest. Představování nových inscenací pak sloužily jednak jako určitá propagace, ale také jako určitý programový manifest. Příkladem mohou být články k Líčení se odročuje, kde přiznávají obdiv k detektivkám⁴, nebo k představení Fata Morgana, ve kterém vytvořili nové formy jevištního revue inspirované černošskými show, jež se uváděla v zahraničí⁵.

Posledním typem článků byly příležitostné studie externích přispěvovatelů. Za všechny by bylo možné jmenovat práci E.F. Buriana o Českém synkopismu Voskovce a Wericha nebo stať o africkém tanci od téhož autora. Mezi takto pojaté články patří i výtečný text Jaroslava Ježka Hudba v Osvobozeném divadle, který shrnul vývoj a proměnu hudební poetiky Osvobozeného divadla.

Následovníkem časopisu Vest Pocket Revue se stal v letech 1935–1938 Lokální patriot. Na rozdíl od Vest Pocket Revue se však nepodařilo prosadit nějakou pevnější dramaturgii. Staša Jílovská měla tady pouze poradní hlas jako jedna z editorek. To se projevuje v úbytku překladů a absencí jakýchkoli nových literárních trendů. Samotná struktura časopisu se příliš nezměnila. Přibyly pouze rubriky Rybářská hlídka psaná Janem Werichem nebo ankety zasílané předním osobnostem české kultury (Karel Čapek, Eduard Bass, Vladislav Vančura). Z externích dopisovatelů tak přibyl pouze Vítězslav Nezval s ukázkami ze sbírky Praha s prsty deště a Jaroslav Seifert se svou básní, kteroužto Voskovec s Werichem uplatnili ve své poslední hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Studie pak zastupoval článek Jiřího Voskovce, ve kterém kriticky zhodnotil scénografickou práci Bedřicha Feuersteina.

Díky stále se stupňující útočné kampani pravicového tisku zaměřené proti nim samotným, stejně jako proti Osvobozenému divadlu, se stávají jejich programová prohlášení více politicky útočnými (Rub a líc, Těžká Barbora). Poměrně ostré politické tóny zaznívaly i v reportážích ze Španělska nebo v komentářích známých osobností. Poslední čísla vydaná těsně před uzavřením divadla v roce 1938 se pak věnují desetiletému výročí vzniku Osvobozeného divadla a zhodnocení jejich snah na poli jevištním.

Kniha Tiskoví magnáti Voskovec a Werich poskytuje čtenáři reprinty obou těchto časopisů. Vzhledem k nepříliš rozsáhlé literatuře o Osvobozeném divadle⁶ tak zaplňuje mezeru zejména v oblasti scénografické (Zelenka, Feuerstein), ale také hudební (Jaroslav Ježek, E. F. Burian). ⁷

Oba časopisy jsou opatřeny poměrně dlouhým komentářem, který popisuje historický vývoj Osvobozeného divadla. A na tomto komentáři lze vidět pozitiva i negativa přístupu Františka Cingera. Ten se snaží ,,dějiny Osvobozného divadla“ ozvláštnit medailony některých méně známých osobností (Josef Háša, Staša Jílovská aj.) a jakkoliv jsou to portréty informačně objevné, často v nich opakuje historicky ne vždy spolehlivé historky (rozchod s Josefem Hášou popisovali odlišně Jan Werich i Jiří Voskovec,⁸ napsání Vest Pocket Revue líčil Jiří Voskovec v Rozhovorech rozdílně od Jana Wericha, který dokonce několikrát měnil okolnosti⁹). Problematickým shledávám také nezačlenění některých základních faktů. Jako první bych zmínil naprostou ignoraci skutečnosti, že k desetiletému výročí Osvobozeného divadla vyšel sborník textů, ve kterém lze najít klíčovou interpretační stať Romana Jakobsona Dopis Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy nebo práci filmového kritika a teoretika Jana Kučery o zhodnocení jejich místa ve filmové komedii. Za menší nedostatek také pokládám nezačlenění do kapitoly o filmových snahách Voskovce a Wericha jejich pokusy o zfilmování života Francoise Villona.¹⁰

Úplně se také opomíjí začlenění Osvobozeného divadla do gramofonového průmyslu¹¹a jejich nahrávky pro firmu Ultraphone, stejně jako alespoň hrubé načrtnutí proměny hudby v Osvobozeném divadle (vývoj od přebírání cizojazyčných hitů přes prvotní náznaky jazzu v orchestru Jaroslava Ježka až po swingové ozvuky závěrečného období téhož tělesa).

I přes tyto nedostatky se jedná o knihu velmi zajímavou a informativně bohatou. Díky nakladatelství Akropolis tak máme možnost blíže proniknout do tajemství úspěchu Osvobozeného divadla.

František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich

nakladatelství Akropolis

380 stran, váz., cca 250 fotografií a karikatur

449 Kč

 

1 Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha je nejlepším příkladem. I další knihy na toto téma jako 12 podob Jana Wericha, 13 českých skandálů připomíná někdejší úspěšné historky a memoáry Jiřího Tvrzníka.

2Přes přítelkyni Milenu Jesenskou se znala s Devětsilem.

3VOSKOVEC, Jiří. Želva, o které se nikdo nezmiňuje. Praha: Garamond, 2001.

4 Spíše než klasický detektivní román je to obdiv k šestákovým detektivkám (Leon Clifton, Nick Carter), nebo, v případě Líčení se odročuje, také soudním dramatům, která byla populární v USA. Z tohoto obdivu vzešly dvě hry − Líčení se odročuje a Gorila ex machina. Podle J. Wericha měl dokonce předcházet Vest pocket revue detektivní román Benzínový pes. Blíže viz Werich Jan Listování.

5Jan Werich s J. Voskovcem uvádějí vliv revue Blackbirds, které viděli v Paříži.

6Většina publikací vydaných na toto téma před rokem 1989 byla silně ideologicky ovlivněna (PELC, Jaromír: Zpráva o Osvobozeném divadle. Práce, Praha 1982 nebo jinak v detailech zajímavý OBST, Milan – SCHERL, Adolf: K dějinám divadelní avantgardy, Honzl – Burian. Nakladatelství Čs. akademie věd, Praha 1962). Jedinou polistopadovou publikací tak zůstává dizertační práce SCHONBERG, Michal: Osvobozené. Odeon, Praha 1992.

7Více v HOLZKNECHT, Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. Státní nakladatelství krásné literatury, Praha 1957 nebo KOTEK, Josef: Jaroslav Ježek a orchestr Osvobozeného divadla. Supraphon, Praha 1982.

8Srv. SCHONBERG, Michal: Rozhovory s Voskovcem. Nakladatelství Blízká setkání, Praha 1994. Srovnej také s WERICH, Jan: Jan Werich vzpomíná… vlastně potlach. Melantrich, Praha 1982 .

9Srov CD Táto povídej.

10KOFROŇ, Václav: Příběh básníka. Krátké uvedení do jedno z filmových snů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Iluminace č. 4, r. 1993.