Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Přijetí uměleckého díla se nedá naplánovat

Přijetí uměleckého díla se nedá naplánovat

FESTIVALY: ROZHOVOR s Lenkou Vochovcovou – LUKÁŠ GREGOR –

Občanské sdružení Inventura letos již počtvrté uspořádalo mezinárodní Normální festival, který se zaměřuje na lidi s hendikepy. V čele stojí Lenka Vochovcová, která čtenářům 25fps není neznámá. Povídali jsme si s ní, když se festival rozbíhal, a povídali jsme si s ní i nyní, když už se z festivalu stává odrostlejší dítě a expanduje i za hranice Prahy.

 

Jsou to už dva roky, co jsme spolu dělali rozhovor, a tehdy jsme se dotkli i ožehavé problematiky, jak vyprávět filmové příběhy o hendikepovaných lidech, aniž bychom se na ně dívali jako na ty, jež zaslouží náš soucit, brali je jako ty slabší. Často pak filmy dopadnou tak, že tyto lidi využijí k intenzivnějšímu „ždímání“ emocí. Změnilo se za tu dobu, podle vaší divácké zkušenosti, něco?

V Inventuře máme obecně radši filmy, které se spíš než na ždímání emocí soustředí na to, co může být na lidech s hendikepem inspirativní, to je pravda. Ale na druhou stranu, pokud film není zrovna manipulativní nebo nenahlíží na lidi s hendikepem s takovou tou nepříjemnou shovívavostí, kterou zmiňujete, nevidím na pár slzách nic špatného. Důležitá je pro nás perspektiva. Je-li film respektující a navíc filmařsky kvalitní, je všechno v pořádku. Ale my jsme tehdy mluvili taky o filmech, na kterých se autorsky podílejí lidi s mentálním hendikepem… tam je problém ve chvíli, kdy vzniká film, který se nesnaží pracovat se specifickou životní zkušeností těch lidí a s jejich inspirativními nápady. Filmy, ve kterých lidi s hendikepem vystupují jako herci a herečky, aniž by měli hereckou průpravu nebo zvolená role respektovala jejich možnosti, jsou z našeho pohledu dost problematické. Hlavně pokud se lidi s hendikepem nijak nepodílejí na vytvoření příběhu a ani obsahem film nenabízí nic netradičního. Takové filmy (nebo divadelní představení, to je podobný princip) mají smysl jako součást terapie nebo volnočasová náplň. Naší filozofií ale je představovat širší veřejnosti jenom taková díla, která mají nějakou přidanou hodnotu a u kterých si člověk nemusí nervózně okusovat nehty, protože neví, jak by na to trapno reagoval. Trapno může být samozřejmě součástí jakéhokoli uměleckého díla, i toho nejprofesionálnějšího, ale nemělo by ho být najednou příliš.

 

Vzpomněla byste si na filmy, které pracují s lidmi s hendikepem právě jako s objekty na „mokré kapesníky“ divaček, popř. zajištění nějaké té filmové ceny? Které snímky vás v tomto přístupu konkrétně iritují?

Mě takové filmy neštvou. Spíš baví. Tuhle jsme se v týmu dívali na film Pumpkin a užili jsme si to jako velkou párty. Tyhle filmy, kdy člověku chvíli trvá, než mu dojde, že to je zřejmě parodie, protože Coppola by přece neprodukoval takovouhle věc vážně, jsou nakonec to, na co nejradši vzpomínáme. Ale kvalitním velkofilmům se rozhodně nebráníme, spíš naopak – ne každý má náladu na závažné intelektuální dokumenty, a pokud chceme téma nějak prosadit do veřejného prostoru skrze film a jiné druhy umění, musíme s tím na Normálním festivalu počítat a nestavět si zbytečné elitářské bariéry.

 

Ale nyní z jiného konce – určitě jsou přístupy zcela opačné, které zacházejí s takovými postavami nesentimentálním způsobem, nezneužívají je. Vybavíte si nějaké?

Já mám moc ráda oba filmy Adama Elliota, které jsme letos hráli na Normálním festivalu. Harvie Krumpet je jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, miluju jeho nadhled, to, že se nebojí dělat si z některých věcí legraci, ale že je zároveň velmi pokorný. Mary a Max myslím na tohle hezky navazuje a dobře vyvažuje širokou přístupnost filmu a jeho originalitu – a to říkám i přesto, že nám tenhle film letos na festivalu způsobil jeden pěkný melancholický večírek, když tradičně depresivního hudebníka Malcolma Middletona přivedl do ještě tíživější nálady. To je přesně ono – někoho ten film potěší, někoho rozesměje, někomu připomene všechny nespravedlnosti světa a přivodí mu depresi. Na tom je krásně vidět, že přijetí uměleckého díla je velmi individuální a nedá se úplně naplánovat.

 

V rámci sdružení Inventura pracujete dnes a denně s lidmi, kteří mají hendikep. Jak vlastně probíhá vaše práce? V čem spočívá, jak navazujete kontakt s novými lidmi, o které se Inventura „stará“?

Vy mi hezky nahráváte tím slovem „stará se“ a určitě víte, že se ohradím. My se o lidi nestaráme, my s nimi nadšeně spolupracujeme, snažíme se motivovat je k tomu, aby se rozvíjeli v tvůrčích oblastech, které jsou jim blízké, odhalujeme jejich talent a dál s ním pracujeme. Tohle se děje ve filmové nebo divadelní dílně, při individuální podpoře lidí, kteří se chtějí zdokonalovat ve fotografii, od ledna otevíráme dílnu tvůrčího psaní a výtvarnou skupinu. Celý příští rok budeme vyrážet do krajů a realizovat publicisticko-dokumentární workshopy vedené dokumentaristkou Lindou Jablonskou a pod jejím vedením bude i naše pražská skupina dobývat veřejný prostor s kamerou a mikrofonem. Teď zrovna jsme nadšení ze spolupráce s animátorkou Lou Polákovou, která vede animační dílnu, nebo z toho, jak Bohdan Bláhovec dokáže proměnit lidi se specifickými potřebami v zábavné slam poetristy. Výsledky naší práce, ale i tvorby spřátelených organizací nebo jednotlivců z České republiky i ze zahraničí, jsou k vidění na www.inventura.org, což je stránka, jejíž obsah je výsledkem široké spolupráce a vzájemné inspirace, které nás těší.

 

Pracujete také s médii, a to právě i tím filmovým. V čem je podle vás tento druh média pro komunikaci, resp. rozvoj lidí s hendikepem vhodnější než jiné druhy?

Po zkušenosti s výtvarnou tvorbou nebo divadelními soubory lidí s mentálním hendikepem bychom si už asi nedovolili tvrdit, že je některá oblast umění vhodnější pro jejich rozvoj než jiná. Zase záleží hlavně na tom, k čemu má konkrétní člověk dispozice a co ho baví. Na filmu nás ale láká možnost propojovat asi víc než jinde světy lidí s mentálním hendikepem a profesionálních tvůrců – film jako výrazně kolektivní dílo poskytuje možnost spojit talenty lidí z různých oblastí. Ale to umožňuje vlastně i divadlo, kterému se teď intenzivně začínáme věnovat a které je pro nás do budoucnosti velkou výzvou.

Můžete porovnat práci na filmových a divadelních projektech?

V Inventuře se tyhle dvě oblasti výrazně propojují a podporují, hlavně díky některým konkrétním projektům, jakým byl letos například videoklip k písni Houby. Divadlo využívá nápady vzešlé z filmové dílny například v podobě projekcí jako součásti představení, film zase může využít pro některé hrané scény dramatickou průpravu lidí z divadla. A všechno se to propojí ještě víc díky našemu novému zaměření na publicistiku a dokument – divadelní průprava výrazně pomůže lidem v komunikaci na veřejnosti. Obě oblasti ale mají společné to, že u každého člověka hledáme, v čem může právě on či ona nejlíp přispět k celkovému výsledku, v čem jsou silné stránky jednotlivců, které se spojí ve funkční a v ideálním případě působivý celek.

 

Inventura letos už počtvrté zorganizovala Normální festival. Vypadá to, že se zájem o akci zvětšuje, neboť jste se vydali i do dalších tří měst. Bylo pro Normální festival obtížné, aby si vydobyl právo na existenci a získal také určitou diváckou základnu?

Normální festival se v tomhle asi neliší od dalších kulturních aktivit a myslím, že při čtvrtém ročníku je pořád ještě brzy bilancovat – i když to děláme samozřejmě každý rok. Na podzim je hlavně v Praze spousta nabídek kulturního vyžití, festivaly se doslova přetlačují o prostory a termíny, aniž by si chtěly nějak záměrně konkurovat. V hlavním městě je prostě převis nabídky, o to jsme radši, že se zdá, že si Normální festival už našel své publikum, hlavně v kombinaci s tradičním místem konání, kinem Aero.

 

Co vás vedlo k letošnímu tématu Umění je práce, práce je umění? Jak byste ve stručnosti popsala dramaturgický záměr?

Letošní téma vzešlo z naší filmové dílny, každý rok zapojujeme do přípravy tématu festivalu celý tým, tedy i lidi z našich kurzů. Práce a zaměstnávání jsou pro lidi s mentálním hendikepem velkým tématem a nás více než před rokem, kdy jsme s nimi o tom mluvili, hodně překvapilo a potěšilo, jak prakticky v téhle oblasti uvažují. Pro řadu z nich je spolupráce na našich kulturních projektech jednou z hlavních pracovních náplní, takže není překvapivé, že vytvořili motto festivalu, které zmiňujete. Smyslem letošního festivalu tedy bylo určitým způsobem oslavit oblast umění jako jedno z možných zaměstnání a zároveň jakoukoli práci ocenit jako umění tvořit, budovat, něčemu se systematicky věnovat, třeba i navzdory hendikepu.

 

Nyní, po skončení akce, určitě už máte jistý odstup a dokážete sepsat to, co se na Normálním festivalu podařilo a co naopak trošku „pokulhávalo“. Je nějaká „věc“, s níž máte pravidelně obtíže?

Už jsem zmínila, že jsme měli radost z návštěvnosti v kině Aero v Praze, ale stejně tak musíme přiznat, že ještě nejsme úplně spokojeni s tím, kolik lidí přišlo do ostatních festivalových míst. Tam to bylo slabší. Ozvěny v Plzni a Hradci byly příjemné, Brno se naopak mohlo předvést líp. Ale návštěvnost je vždycky výsledkem kombinace celé řady faktorů a my už čtyři roky vymýšlíme, kombinujeme a taktizujeme. Samozřejmě není snadné zajistit si velkou propagaci – legální způsob je drahý a pro festival s malým rozpočtem v podstatě nedostupný. Letos jsme se rozhodli, že příští rok se vydáme aktivnější cestou – nebudeme tolik čekat, že lidi přijdou za námi, a vydáme se za nimi sami v podobě různých happeningů a akcí ve veřejném prostoru.

 

A co naopak letos, stejně jako ve všech předchozích ročnících, fungovalo skvěle a patří mezi devízy festivalu?

Výborně jako vždycky fungovala vzájemná inspirace, poznávání se a navazování spolupráce. To je jeden z hlavních důvodů, proč festival pořádáme. Pokaždé se podaří někoho nového inspirovat, aby do své tvorby zahrnul téma životů lidí s mentálním hendikepem a dlouhodoběji se mu věnoval, nebo aby dokonce začal spolupracovat s těmito lidmi a rozvíjet jejich dovednosti, a to je skvělé. Stejně tak nás těší každý nový divák nebo divačka, kteří za námi přijdou a trochu překvapeně shrnují, jak se jim ty filmy líbily nebo co nového se dozvěděli. Radost máme i z rozrůstající se mezinárodní komunity lidí, kteří si zvykli na náš festival přijíždět a přispívat k jeho obsahu.

 

Můžete nám prozradit své další plány, aktivity? Jak s Inventurou, tak Normálním festivalem?

Spoustu plánů už jsem zmínila, ale nejdůležitější asi je, že v příštím roce chceme co nejvíc využít toho, že Inventura má teď opravdu silný tým, a rozvíjet se v celé řadě nových oblastí. Téma příštího ročníku Normálního festivalu bude vycházet z hesla Dobýváme veřejný prostor a shrne celých pět let smyslu existence organizace. Díky evropskému projektu zaměřenému na mezinárodní spolupráci budeme dál rozšiřovat své zahraniční kontakty, získávat zkušenosti od lidí mimo Českou republiku a přinášet je do českého prostředí jako zábavnou a poučnou inspiraci.

otázky kladl Lukáš Gregor

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru