Pročpak se bát T.M.Y?

V šuplících českých scenáristů najdeme bezpočet látek, které čekají na ty správné režiséry, či spíše na producenty, kteří realizaci tun popsaných papírů zaplatí. V poslední době jsme ale svědky otevírání tajemných zásuvek a netušíme, že v mnohých z nich se skrývá víc než 230 voltů.

V posledních letech nastal opravdový boom českého filmu. Ne, že by vznikala zásadní díla, těch najdeme minimum, ale délka filmového pásu nesoucího špatné filmy by se jistě rovnala počtu kilometrů nepostavených dálnic. Nechci tím nijak oba průmysly (filmový a stavební) spojovat, jisté ale je, že čeští scenáristé mají poslední dobou velké štěstí. Téměř to vypadá, jako by chtělo platit, čím déle odkládaný scénář, tím větší pravděpodobnost jeho úspěchu. Tuto iluzi dost možná vytvořil Jan Svěrák, když svého otce scenáristu nechal dva roky přepisovat za značné pozornosti médií scénář k Vratným lahvím. Ty naštěstí dopadly dobře, jenže pak to začalo. Zdál se to být opravdu dobrý mediální fígl. Michal Malátný mluvil při premiéře Chyťte doktora o tom, jak dlouho se připravoval scénář, a ono to fungovalo. První týdny fungovalo. Pak si diváci mezi sebou řekli, že Chyťte doktora je slátanina na třetí a přestali na film chodit. Češi mají dost možná opravdu s chudými scenáristy soucit a patřičná mediální kampaň, která vznikne při případném zastavení natáčení, jejich zvědavost ještě povzbudí. Své o tom ví tvůrci filmu Jánošík. To je jen další případ, kdy zvědavost přikrmená odkládáním realizace zajistila dost dobrou reklamu. Film Juraje Herze T.M.A. ale dosvědčuje, že i stokrát odkládaný průšvih průšvihem zůstane.

Scénář k filmu T.M.A. napsal Martin Němec, hudebník a malíř, který se z českého hudebního undergroundu vnořil do filmových vod po boku Milana Štaindlera před sedmi lety. Tehdy spolu natočili žánrově velmi špatně zařaditelný film Perníková věž. Martin Němec tehdy vysvětloval svůj intuitivní způsob psaní. A opakuje to v podstatě dodnes: „Když jsem začal psát první knížku, vůbec jsem netušil, co spáchám za útvar a v jakém žánru. Po několika stránkách jsem s překvapením zjistil, že to končí, a tak to tedy bude asi povídka… (směje se). Víte, já když píšu, tak jsem sám překvapený vývojem příběhu, jeho pointou. Je to tajemný rituál, který se sice odvíjí v mé hlavě, ale zároveň kdesi hlouběji, na nějakém území ne úplně racionálním.“¹ Je třeba připomenout, že scénář T.M.Y. existoval již před realizací filmu Perníková věž. Počátkem milénia jeho natočení zvažoval jeden z nejtalentovanějších režisérů současnosti Vladimír Michálek. O realizaci filmu T.M.A. se Němec rozhovořil v časopise Žena a život o pár řádků dál. Mimo jiné vysvětluje, jak je možné, že se scénář oceněný v soutěži Nadace Miloše Havla v kinech objevil s takovým zpožděním: „Z finančních důvodů – jak to u filmů bývá. Měl ho tehdy režírovat Vladimír Michálek, ale z natáčení těsně před začátkem sešlo. A to dokonce dvakrát. Když to nevyšlo poprvé ve skromnějších podmínkách, tak se to mělo podruhé točit v mezinárodní koprodukci s Amandou Plummer, hvězdou kultovního snímku Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Těšil jsem se jako malý kluk, ale znovu to nevyšlo. To je pak člověk otrávený jako malajský šíp. Proto si nyní místo těšení udržuji až poněkud nezdravou skepsi“. ²

Popravdě řečeno jsem trochu zděšený při představě, že scénář T.M.Y. mohla ocenit nějaká nadace. Zřejmě jim při rozhodování vypnuli proud nebo jednoduše víc scénářů nebylo. Protože tmavá katastrofa začíná již od scénáře. Stupidní dialogy typu: „Každej se něčeho bojí, čeho se bojíš ty?“ „Já se bojím tmy,“ mohl vymyslet zřejmě jen psaním mírně přepracovaný mozek. To nemluvím o tom, že film nemá jasné rozuzlení, nevíme, jestli se události opravdu staly, nebo se odehrály pouze ve zfetované hlavě některého z hrdinů. To, co zní jako výtka, by mohlo za jistých okolností fungovat a nutno říct, že to tak trochu i funguje, ovšem díky režijní práci Juraje Herze a stylové jednotě, kterou se mu podařilo udržet. Podobně jako nedávno uvedený Normal, film výtvarně udržuje v tmavých konturách, varuje se prudkých pohybů kamery a užívá častých detailů. Dobře vede herce, i přes stupidní dialogy působí zejména Ivan Franěk přesvědčivě. Dokonce i nepochopitelné závěrečné rozuzlení natočí s noblesou. To jsou ovšem jen některá světlá místa T.M.Y.

Tak jako Perníková věž, i T.M.A. má problém s žánrovým zařazením. Vystupuje jako horor a hororem opravdu je. Jenomže horor se v průběhu filmových dějin stal poměrně širokým žánrovým pojmem. Na počátku byly horory typu Nosferatu, Dracula, Mumie, které pracovaly s monstrem, ať už stvořeným znetvořením člověka (Orlakovy ruce) či tajemným nadpřirozenem, které umožní neustálé ožívání tajemného a po staletí uctívaného hrdiny (Dracula, Mumie). Důležitou roli hraje výprava, kostýmy, kulisy (to asi nejvíce podtrhávala atmosféra německého expresionismu stvořená Walterem Reinmannem a dalšími členy německé avantgardy). Takové horory často pracovaly s objevováním tajemství z historie, místem, kde se staly dramatické události (vražda, válka), atmosféru hororu podtrhávala zároveň doba jejich vzniku (hospodářská krize v 30. letech). Důležitou roli hrál kontrast vysokého (Dracula jako představitel hraběcího rodu obývá gotické prostory tajemného hradu) a nízkého (prchající krysy, sexuální pudy, které dovedou ženu úředníka k rozhodnutí pozvat Draculu do svého domu).

Časově blíže k dnešku se proslavily horory s mladými hrdiny, kteří uprostřed svých prázdnin přicházejí záhadně o život zmasakrováni tajemným monstrem odkudsi z daleka (Vřískot, Záhada Blair Witch). Tyto filmy jsou spíše letní zábavou, namísto kulis tu hraje roli klipové tempo a „gotickou strnulost“ nahrazuje ruční kamera.

T.M.A. jakoby chtěla být něco mezi tím. Najdeme zde motivy klasického hororu. Tajemství starého domu, kde se před léty odehrály kruté válečné zločiny, kontrast vysokého, ztělesněného tentokrát barokem (pracovna starého historika, ztemnělý chrám), a nízkého (nové obydlí Marka, zaprášený dům, ale i divní lidé v okolí). Film zároveň pracuje s typickými hororovými motivy (tajemství zavřených dveří, točité schodiště). Udržuje tajemství do poslední chvíle, ovšem tajemství, které se dalo rozluštit už v průběhu filmu.

Na druhé straně tu najdeme prvky onoho teen hororu. Ne, že by umělec Marek byl teenager, ale přinejmenším se tak chová. Nekonečné pitky, sjetí kámoši, ojeté kámošky a tajemná postava v kápi za oknem. Že by Perníková věž číslo 2 nebo Vřískot č 5?

Je patrné, že scénář T.M.Y. se snaží obsáhnout příliš mnoho a ve výsledku pak špatně drží pohromadě. V závěru navíc chce být jakýmsi historickým mystery filmem, kde svoji roli sehrají tajemné pergameny, archivní filmy či kniha s nečitelným hřbetem nesoucím záhadný nápis Die Genesis. Zůstává tak několik otázek: Proč a pro koho vlastně Martin Němec stvořil T.M.U.? A proč ty tečky v názvu? (Mně to asociuje začátek vysílání volání o pomoc. Snad tedy skrytá informace divákovi.) A v neposlední řadě: Proč se vůbec někdo jako Juraj Herz, který v každé době dokázal natočit pozoruhodný film (Sběrné surovosti, Panna a netvor, Straka v hrsti), pouští do něčeho tak podprůměrného, jako je T.M.A.?

T.M.A.

Scénář: Martin Němec

Režie: Juraj Herz

Kamera: Jiří Macháně

Hudba: Martin Němec

Hrají: Ivan Franěk, Lenka Krobotová, Andrej Hryc, Malgorzata Kozuchowska, Bořík Procházka, Michal Dlouhý, Zuzana Krónerová, Dáša Součková, Tereza Němcová

 

Premiéra v ČR: 9. 7. 2009

Distributor: Warner Bros

1 Vlčková, Martina: ŘÍKAJÍ MI INKUBÁTOR ČESKÝCH HVĚZD. Rozhovor s Martinem Němcem pro časopis Žena a život, červen 2008. Dostupné online na (http://www.martinnemec.com/zena.html). Citováno 30. 8. 2009