Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Psycho

Psycho

TÉMA – PROJEKT 100: Psycho (režie: Alfred Hitchcock, 1960) – LUKÁŠ MASNER –

„Kompozice tohoto filmu je moc zajímavá a je to můj nejnádhernější zážitek  s pohráváním s diváky. V Psycho jsem měl diváky tak ve své moci, jako bych hrál na varhany.“ Tak se kdysi vyjádřil o svém snímku Alfred Hitchcock. V lednu se jeden z jeho nejslavnějších počinů dostává na plátna českých kin.

Psychologický thriller Psycho (1960) byl již zpočátku zamýšlen jako malý film, zbavený „okázalosti“, které dosahovala většina předchozích děl Alfreda Hitchcocka. Režisér koupil práva na román Roberta Blocha údajně kvůli slavné vraždě ve sprše, která ho uchvátila svou nenadálostí a veskrze nemotivovanou brutalitou. Vznikl tak film s velmi nízkým rozpočtem, natočený na černobílý materiál, navíc s podporou malého štábu a prakticky neznámými herci. Právě absence velkých hollywoodských hvězd byla rozhodující ve vztahu k divákovu vnímání příběhu a jeho postavám.

Psycho je snímek, který si velmi důmyslně a nevybíravě pohrává s publikem, relativizuje a pootáčí určité konvence žánru a způsoby vyprávění, což lze nejlépe vysledovat právě na vztahu obecenstva k postavám filmu. Pozorovatel totiž neustále přenáší sympatie od jedné postavy ke druhé. Zprvu se veškerá pozornost upírá na Marion a její zdlouhavý útěk s penězi, které ukradla, aby zajistila budoucnost sobě a svému milenci. Po její brutálně vraždě divák začíná soucítit s plachým majitelem motelu Normanem Batesem, aby ho však v závěru „zavrhnul“ a soustředil se na dvojici (Lila a Sam), která se pokouší vypátrat zmizelou Marion a odhalit tak celou pravdu.

Hitchcockova radost ze hry jde však ještě dál, takže záměrně vnáší do příběhu řadu falešných stop a náznaků, které v podstatě nemají těsnější vztah k ústřední premise filmu. Tvůrce pracuje s většinou těchto atributů již od samého začátku a natolik důsledně, aby byl dějový zvrat v polovině snímku zcela nepředvídatelný. Hned v úvodů divák získává – formou titulků – informace o místu děje (Phoenix, Arizona, pátek, 11. prosince, 14:43). V knize Rozhovory Hitchcock – Truffaut režisér popisuje, že tyto údaje v podstatě posloužily k tomu, aby divák zaregistroval a uvědomil si, že oba dva mladí lidé, kteří se objevují v expozici, jsou milenci a pouze v tuto hodinu si mohou užívat vzájemné přítomnosti. Tyto informace však báječně vycházejí vstříc i režisérově touze a potřebě záměrně zmást a přivádět na falešné stopy – divák přikládá titulkům určitý význam, který se nakonec jeví jako vcelku irelevantní. Nejvíce matoucí a pozornost odvádějící linií zůstává motiv ukradených peněz. Divák proniká do příběhu o Marioninu „útěku za svobodou“, takže náhlý zvrat a přenesení důrazu na jiný aspekt vyprávění je opravdu nečekaný.

Ačkoliv bývá Psycho velmi často vykládáno z pozice freudovské psychoanalýzy nebo jako příkladné dílo, které staví na neobvyklých vyprávěcích postupech, zůstává mistrný thriller neustále oslavován jakožto vrchol ryzí filmařiny. Hitchcock se koneckonců jen pramálo zajímal o umělecké či významové přesahy a pojal svůj film jako čisté napětí a strach. K tomuto cíli mu posloužily hlavně nejrozličnější filmové postupy, jejichž důmyslnost je obdivuhodná i dnes. „Jsem na Psycho hrdý právě proto, že tento film patří nám filmařům. Způsob, jakým byl tento příběh vyprávěn, přivedl diváky k tomu, že reagovali emocionálně.“

Psycho je po formální stránce velmi sevřené, chtělo by se říci až jednotvárné. Je to dáno nejen kvalitami černobílého materiálu, ale i hudebním doprovodem Bernarda Herrmanna, který vytvořil jakousi hudební analogii k monochromatickému obrazu a celý soundtrack sestavil výhradně ze smyčcových nástrojů. Právě zvuk smyčcového orchestru je patrně nejcharakterističtějším znakem celého filmu, zároveň i signifikantem vražedného běsnění. Ostře řezavé smyčce ve sprchové scéně hudebně evokují způsob zabití, tzn. ubodání nožem, pomalé „vzdechy“ smyčců v závěru sekvence pak pro změnu odkazují k pocitu pomalu umírající Marion. Emocionální a velmi syrová scéna měla původně zůstat němá, ale skladatel pro ni tajně složil doprovod, který režisér posléze s nadšením použil.

Přesnou práci s technickými prostředky filmu považuje Hitchcock za jeden z důvodů, proč je Psycho natolik působivé a vyzařuje z něj tak intenzivní pocit napětí a hrůzy. Hitchcockovu záměru přispívá nejen práce s hudbou a zvukovou plochou, ale i práce kamery, zejména pak ostře kontrastní obraz a motivy „řezu“ – pravidelné linky dominující dílčím kompozicím (úvodní titulky, rolety v oknech, které zajímavým způsobem člení prostor apod.). Hitchcockovou zásadou je, aby divák věřil tomu, co vidí a slyší, ale zároveň si nechává dostatek prostoru pro to, aby mohl s předkládaným obrazem různě manipulovat – od stropu snímaný záběr, v němž vidíme Batese, kterak snáší svou matku do sklepa. Hitchcock diváka sice klame, ale neodepírá mu možnost vidět veškeré dění, spatřit přímo tělo Batesovy matky. Specifický úhel pohledu však neodhaluje vše a dialog navíc zastírá i zbylé pochybnosti, které mělo obecenstvo ohledně existence této postavy.

Hitchcockův odvážný, takřka experimentální film v sobě doslova koncentruje znepokojivost, obnažuje do té doby povětšinou tabuizované obsese a šokuje abnormalitou, jež se ukrývá v nitru ústředních postav. Zároveň zůstává filmařským unikátem, který poukazuje na Hitchcockovu bystrost a režijní invenci.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 383

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru