Tvůrčí hra Jane Austenové v seriálové adaptaci románu Pýcha a předsudek

Román Pýcha a předsudek anglické autorky Jane Austenové se stal v minulosti divácky oblíbeným, u filmových tvůrců inspiračním námětem pro televizní a filmové adaptace. Ne každá z nich však dokázala registrovat a tvůrčím způsobem uplatnit jeden z významných autorských postupů Jane Austenové – strategii hry, která se v různých variacích stala hlavním organizačním principem autorčiny tvorby. Adaptace scenáristy Andrew Daviese z roku 1995 ale dokládá, že tato stěžejní taktika není prostřednictvím filmového média zdaleka tak nepostižitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Sebevědomá autorská hra zcela cíleně kombinující jemnou provokativnost s komickou žoviálností, ležérností a impertinentní laškovností, účelně využívající jeden z autorsky vděčných tropů – ironii, satiru a nadsázku k vybudování podtextu, ukrytého za záměrně prezentovanou tematickou prvoplánovost. Hra, jejímž nutným předpokladem je bystrý a přizpůsobivý, tj. modelový čtenář – hráč schopný respektovat daná pravidla, ale připraven je kdykoli porušit, schopný přijmout lacině nabízenou předvídatelnost a zároveň být nečekaně zaskočen zdánlivě lehkovážným přístupem k zavedeným literárním postupům, který tuto předvídatelnost naprosto zavrhuje. Hra vyvolávající přesně specifikované, ovšem zřídka naplněné očekávání, neidentifikovatelnou, stále přítomnou pochybnost společně s nežádoucí, až trestuhodnou melancholií. Hra, ve které přeceňovaný sentiment, srdcervoucí happyend, vážně míněná naivita a nekontrolovatelná, dramaticky přepjatá emocionálnost už nemají místo… To jsou základní atributy tvůrčí hry Jane Austenové, první dámy anglického románu.

Na základě povědomí o autorčině opakovaně se uplatňujícím strategickém postupu vyvstala před Andrew Daviesem nepochybně otázka, zda rezignovat na vlastní inovační přístup k námětu ve snaze co nejpřesvědčivěji zachytit důvtipně konstruovaný svět v autorčiných románech, nebo se naopak autorsky prosadit a kategoricky se odchýlit od původní předlohy. Andrew Davies, jež je dalo by říct dvorním autorem scénářů k adaptacím románů Jane Austenové – Emma (1997), Northanger Abbey (2007), Rozum a cit (2008) – se rozhodl tyto dva zdánlivě protichůdné přístupy zkombinovat a vytvořil šestidílnou televizní adaptaci, která si již léta drží post nejlepšího filmového zpracování. Dosud vzniklo devět filmových podob románu Pýcha a předsudek (1938, 1940, 1952, 1958, 1967, 1980, 1995, 2003, 2005), ale právě tato jako jedna z mála vystihuje poetiku autorčiny románové tvorby.

Zcela ve shodě s autorčinou strategií – pomocí postřehu, minimalistické zkratky, jemné ironii a satiře skrývané za rouškou aforizmů zobrazit venkovské prostředí, v němž sama vyrůstala, vystihnout jeho přednosti i úskalí – je v seriálu pomocí humoru, jemného špičkování a ironických narážek odkrýván tento nevzrušivý, plesy a čajovými dýchánky vyplněný život venkovské šlechty. Austenová netoužila objevovat ani sentimentálně popisovat nezkrotné vášně a trhliny v lidské duši. Životem se spíš bavila, podle popisu jejích přátel asi „jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii“. Své postřehy si zaznamenávala a uplatňovala při svém charakteristickém miniaturním vykreslení atmosféry měšťanského empírového salonu a mikrosvěta od společensky i politicky radikálních změn izolovaného anglického venkova. A i tato tendence – vidět a vnímat svět jako divadlo a společnost jako věčné herce, kteří jsou až s zarážející lehkostí a frivolní groteskností situováni do soudobé „lidské komedie“ – se v seriálové adaptaci účelně uplatňuje. Jsme svědky důmyslně rozehrané režisérské, scenáristické a herecké partie, v níž se střetává úsměvná venkovská přízemnost s korunovanou povýšeností městské smetánky. A stejně jako v předloze, ani zde se nejedná o sžíravou satiru cíleně způsobující duševní trýzeň, ale o jemný humor s prvky úsměvně pohoršující parodie. I přes jisté nevymanění se z těsné kazajky striktních pravidel budujících precizně vystavěnou kompozici románu si herci s jakousi úmyslnou „mladickou nerozvážností“ pohrávají s jednotlivými charakterovými rysy postav. Lze u nich vypozorovat onu autorce vlastní střetávající se touhu po volnosti a nespoutanosti s jistou rezervovaností a mnohdy tiše trpěným lpěním na společenském dekoru. Je zde přítomná také Jane Austenovou často proklamována racionálností přebíjená marnivost mládí, vzdorovitost, napětí i komicky dojemná snaha naklonit si osud na svou stranu všemi dostupnými prostředky.

Základní dějová linie byla v seriálové adaptaci téměř bezvýhradně zachována, přidány byly pouze tři scény, které plní funkci doplňujícího charakterizačního prvku. Dvě zachycují sportovní aktivity pana Darcyho (Colin Firth) a byly vloženy za účelem zlidštit a zpřístupnit jeho neproniknutelnou povahu, dát divákovi možnost vniknout za jeho pozérství, strhnout jeho aristokratickou masku a identifikovat se s ním. Úkolem třetí přidané scény zobrazující střetnutí pana Collinse s jednou z Bennetových dcer v negližé bylo demonstrovat omezenost, nejapnost a servilnost faráře Collinse. Zachována byla také podstatná část dialogů, na jejichž intenzívnosti a hravé břitkosti stojí úspěch jak předlohy, tak adaptace. Rozsáhlé autorské komentáře, stejně jako popisy krajiny a vnitřních stavů hrdinek Austenová v tomto románu eliminuje, upřednostňuje „živý“ dialog ve formě přímé řeči, jehož výstavba v mnohém připomíná divadelní repliky nebo záznam ve scénáři.

Příběh tak začíná (pro Jane Austenovou jinak netradičním) sledem dialogů, jejichž minimalistická, přesto výstižná deskripce předurčuje román k scénickému i filmovému zpracování. Hned v úvodní sekvenci se seznamujeme s téměř všemi postavami – dcerami, sousedy a konečně „potencionálními ženichy“ (tady jsou obě hlavní mužské postavy na rozdíl od románu představeny jako první). Poté se již vše odehrává podle předlohy a tvůrčí hry autorky. Od chvíle, kdy je sdělena zásadní informace, „že netherfieldské panství dostane konečně mladého nájemce“, se roztáčí kolotoč nezáviděníhodných, společensky nepřípustných situací, jež má na svědomí především paní Bennetová, která trpí utkvělou představou, že se jednoho dne tento mladík stane manželem jedné z jejích dcer. Paní Bennetová, uvězněná ve své omezenosti, bez skrupulí uskutečňuje své hlavní životní poslání, které spočívá v honbě za ženichy a jemuž bez výraznějších výhrad neúnavně odolává její manžel. Svatba byla pro dívky v té době jediným klíčem k výhodnému společenskému postavení. Kterýkoliv svobodný mladík v okolí je tudíž na každém kroku sledován neúnavnými udržovatelkami krbu, které pociťují odpovědnost za budoucnost svých neprovdaných ratolestí. A když zde navíc existuje reálné nebezpečí, že se vašeho majetku zmocní žinantní příbuzný, nelze se divit úzkostlivým stavům paní Bennetové, do kterých upadá po každých neúspěšných námluvách. Přistěhování nového nájemce, který se stane příčinou vzrušených dohadů a rozkolů v jinak „poklidné“ domácnosti, se také stane impulsem k příchodu celé řady nových nápadníků. Pan Bingley, nesmělý mladík neobratně usilující o přízeň nejstarší dcery Jane. Jeho přítel, pan Darcy, jenž je díky své rezervovanosti, plynoucí z ostychu před lidmi, kterým nebyl představen, pasován na pozéra a „nepříjemně blazeovaného člověka“. Důstojník Wickham, bezpáteřní milovník s utajovanou minulostí. A nakonec podlézavý farář Collins, dědic majetku rodiny Bennetovy, neúnavně opěvující svou mecenášku Lady Katherine.

Přes jistou monotematičnost románů Jane Austenové – život středních a vyšších vrstev a venkovské šlechty, návštěvy, dýchánky, výlety, plesy, uskutečňovanými za jediným cílem, najít vhodného životního partnera¹ – jsou její příběhy přece jen diferencované, a to právě osobitou kresbou každé z postav, především ženské hrdinky. Austenová vytvořila ve svých románech jakýsi „typ moderní, ambiciózní, hrdé ženy, odhodlané realizovat se podle vlastního přání a rozumu, odhodlané nebýt součástí nedůstojné a ponižující honby za pokud možno materiálně zajištěným manželem, nebýt brána muži na milost, ale být respektovanou a jim rovnocennou partnerkou s vlastním úsudkem. Jenniffer Ehle v této seriálové adaptaci tyto hrdinčiny atributy hodnověrně zpodobňuje. Podobně jako v románové předloze stojí zdánlivě stranou² a když je to nutné, s vrozenou elegancí, ale těžko skrývaným studem odvádí pozornost od matčiných nemístných poznámek, které vzbuzují rozpaky. I když je takto distancována od všeobecného dění, stále je středem pozornosti, právě díky podprahově budovanému očekávání, které vyvolává už postava pana Darcyho a především celková odlišnost této hrdinky od ostatních členů ansámblu. Elizabeth tedy ve shodě s předlohou zůstává „dcerou svého otce“, je to sebevědomá, pohotová, pevná ve svých rozhodnutích, hrdá, v „austenovském pojetí“ vášnivá a energická dívka obdařená nezbytným nadhledem, jejíž průbojnost a vzdorovitost je usměrňována a zároveň poháněna hlavním, jak „genetickým“, tak tvůrčím rysem – ironií. Přes veškeré své vlastnosti, je to ale stále žena. Zranitelná, toužící po naplněném životě, protestující proti nerovnosti. Žena, která chybuje a navzdory svému důvtipu a bystrosti, pomocí nichž se považuje za znalkyni lidských povah, se neubrání předsudkům. Oproti předloze je zde však téměř zbavena své posedlosti analyzovat nejen svou životní situaci. Její postava je oproštěna od nutnosti neustále procházet stádiem nové a nové interpretace, stejně tak se nenechává unést skutečností, že si podmanila srdce pana Darcyho a neopájí se pocitem iluzorního vítězství. V důsledku toho je omezeno i divácké povědomí o jejím vnitřním světě.

Zmínili jsme, že autorka eliminuje popisy krajiny. Venkovské prostředí se však navzdory mnohdy absentujícím popisům stalo nedílnou součástí, dalo by se říct jedním z určujících toposů, spolutvůrcem jejího narativního světa, stejně tak jako se stalo zásadní pro seriálovou adaptaci. Herci jsou zachycováni především v exteriérech a dominujícím prvkem celé série se stala obratná práce kamer viditelná zejména při začleňování člověka do venkovského prostoru. Jednou z klíčových scén je proto návštěva Elizabeth Bennetové v Pemberley v Derbyshire, sídle pana Darcyho.

U adaptací románů Jane Austenové často vyvstává problém týkající se povrchně zachyceného vztahu mezi postavami způsobený nedostatečně uvedenými souvislostmi, v důsledku čehož je oslabena návaznost jednotlivých složek a příběh se tak tříští do několika samostatných a myšlenkově obtížně spojitelných úseků. Navíc se autoři mnoha adaptací snaží záměrnou kontinuálnost románů narušit ve snaze vnést do vyprávění ozvláštňující prvek. Andrew Davies se ale drží předlohy a seriálová forma mu umožňuje tyto vztahy patřičně prokreslit. Zmínili jsme, že Davies kombinuje dva přístupy k této adaptaci. Oním ozvláštňujícím, autorským prvkem, který jako jediný přerušuje, ale nikoli narušuje kontinuitu, je flashback. Austenová vystupuje ve svých knihách jako vypravěč, který svou vševědoucnost, z důvodu plánované gradace umožněné předpokládaným očekáváním čtenáře, odhalí až později, a to prostřednictvím retrospektivního vyprávění zachyceného formou dopisu nebo promluvou postav, které jsou hodny zhostit se úkolu zcela věrohodného svědka. V seriálu je postava vypravěče odsunuta. Davies upouští od možnosti nechat postavy dopis přečíst, nebo převyprávět. Volí zrychlené vizuální retrospektivní vyprávění zprostředkující tyto proběhlé události. Poté opět pokračuje v souvislém vyprávění.

Je obtížné věrohodně zachytit způsob, jakým autorka přetváří nelichotivou kritiku v moderní, místy až zhmotnělý karikaturní obraz soudobého chápaní a zkostnatělých mravů, vždy s nadhledem a jemnou ironií, stejně jako je obtížné imitovat její tvůrčí hru, kterou vědomě hraje s nevědomým i poučeným čtenářem, a přizpůsobit ji možnostem filmového média. Adaptace Andrew Daviese je dokladem toho, že je to sice obtížné, nikoli však nemožné.

Pýcha a předsudek

Režie: Simon Langton

Námět: Jane Austenová

Scénář: Andrew Davies

Hrají: Jennifer Ehle, Colin Firth, Barbara Leigh-Hunt, Alison Steadman, Crispin Bonham-Carter, Anna Chancellor, Susannah Harker, Benjamin Whitrow, Julia Sawalha

Velká Británie, 1995, 327 min.

 

1 I přesto se však svými romány stále vymezuje proti soudobé tvorbě v Anglii na přelomu století, kdy mezi čtenáři dominoval gotický román vyznačující se komplikovaným dějem a výraznou schematičností jak narace, tak postav.