Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Nebezpečné známosti vs. Valmont

Nebezpečné známosti vs. Valmont

TÉMA – FILMOVÉ ADAPTACE LITERÁRNÍCH DĚL – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

Jedna předloha, dvě různá pojetí. Čím se liší a co mají společného dvě adaptace románu Nebezpečné známosti?

Na konci 80. let přišly na plátna kin dva filmy zpracovávající stejnou látku. V roce 1988 Nebezpečné známosti režiséra Stephena Frearse, o rok později pak Valmont Miloše Formana. Prvotní předlohou byl román francouzského autora Choderlose de Laclose vydaný roku 1782, který se skládá z rozsáhlé korespondence několika postav. Záhy po svém vydání toto dílo vyvolalo veliké pozdvižení a těšilo se obrovské popularitě, navíc bylo natolik sugestivní, že mnozí lidé tehdy věřili v pravost těchto dopisů. Nebezpečné známosti se staly filmařsky oblíbenou látkou (ze známějších adaptací jmenujme například Nebezpečné známosti Rogera Vadima z roku 1959 či moderní verzi příběhu Velmi nebezpečné známosti natočenou Rogerem Kumblem v roce 1999), stimulem pro opětovné natočení obou jmenovaných verzí byla úspěšná divadelní hra Christophera Hamptona, uvedená na divadelní prkna tři roky před Frearsovým filmem. Hampton podle své hry sepsal scénář pro Nebezpečné známosti, autorem scénáře pro Valmonta je vedle Miloše Formana také Jean-Claude Carrière – ti při psaní vycházeli přímo z knihy Choderlose de Laclose. Fakt, že mezi knihou a filmem stojí u Frearse divadelní hra, má na výsledné podobě filmu velký podíl. Frears totiž ve svém filmu utváří uzavřený svět o několika postavách téměř nereflektující další společenské dění okolo ústředních charakterů. Stejně jako na divadle se nám představuje několik postav omezených prostorem pódia, tak i Frears omezuje prostory, ve kterých se film odehrává, na nezbytně nutný základ. Do exteriérů se vydává méně než Forman, přičemž se vyhýbá slunečnému počasí, stejně tak v interiérech převládají večerní scény, místnosti jsou tmavé, často osvětlené pouze svíčkami, v denních interiérech ladí obraz do šedivých, vyšisovaných barev. Opět tím lehce upomíná na přítmí divadelního sálu. Forman tvoří prostředí svého filmu naprosto opačným způsobem než Frears, dalo by se říci více „filmově“. Místo tmavých, dokonale vyzdobených místností a tmavého parku volí jasnější, otevřený prostor, který je jakoby zasazen do reálného světa konce 18. století. Domy dýchají životem, vypadají jako by v nich jejich obyvatelé opravdu žili, Forman si všímá detailů (např. přirozený zvuk – vrzání parket), postavy jsou v interakci s vnějším okolím (např. madam de Tourvel jde nakupovat na rušný trh), čímž vytváří plastičtější obraz dobové společnosti.

Divadelní vliv lze ale u Frearsových Nebezpečných známostí nalézt i ve způsobu vyprávění, které přesně vytyčuje aristotelovské části dramatu. Na jednotlivé události je kladen větší důraz, čímž dodává Frears své verzi dojem sevřenosti a události nabývají silnějšího významu. Stačí srovnat způsob jakým je v obou filmech prezentována titulní sázka. V Nebezpečných známostech vikomt de Valmont a markýza de Merteuil berou celou záležitost velmi vážně, přičemž markýza nehodlá uznat sázku z Valmontovy strany za vyhranou, dokud nebude mít písemný důkaz. Na druhé straně Forman podává celou záležitost pouze jako z Valmontovy strany nepochopený žert. Jednotlivé repliky Nebezpečných známostí jsou strojenější a vybroušenější než u Formana, ten dává přednost přirozenějšímu jazyku a volné konverzaci. I výběrem herců se podařilo Formanovi dosáhnout vytvoření živějších charakterů – na rozdíl od Frearse vybral mladší (nebo mlaději vyhlížející) představitele titulních rolí. Valmont a markýza de Merteuil v podání Colina Firtha a Annette Bening působí mladistvým dojmem fyzicky i psychicky, rádi se baví, jsou společensky aktivnější, v konfrontaci s ostatními postavami rádi vtipkují, smějí se. Věk mladičkých představitelů Cécile de Volanges a rytíře Dancenyho (Fairuza Balk a Henry Thomas) odpovídá nezkušenosti a lehké hlouposti jejich postav. Frears šel cestou důstojnějšího a vážnějšího pojetí hrdinů, tomu odpovídá i výběr herců (do stejných rolí obsazuje Glenn Close a Johna Malkoviche). Uma Thurman a Keanu Reeves oproti Formanovým zamilovaným náctiletým hrdinům přece jen trochu ztrácejí na mladické naivitě.

Herectví v Nebezpečných známostech opět odkazuje k divadlu, toto se odráží nejen v poněkud dramatickém způsobu přednesu, ale také v tom, jak jsou postavy prezentovány. Valmont i markýza de Merteuil jsou ve svém životě „herci“, kteří svou vlastní osobnost nedávají téměř najevo, zato perfektně zvládají své role – markýza se vydává za inteligentní společnici, která ráda pomůže svou radou (ve skutečnosti je prostopášnicí a intrikánkou, která sleduje jen vlastní záměry) a Valmont jako příjemný a ve společnosti oslňující muž (pod tímto povrchem svůdník, jehož touhou je jen další zdolaná oběť, jeho pověst je ale na rozdíl od markýzy známá – přesto dokáže okolí svými hereckými schopnostmi přesvědčit, že se jedná o pomluvy, či ji převrátit ve svůj prospěch – to je právě případ madam de Tourvel). I v okamžicích, kdy jsou spolu markýza a vikomt spolu o samotě ale nevypadá jejich jednání upřímně i když relativně dobře znají své povahy, stále nosí masku, za kterou se kryjí, jejich „herectví“ má několik vrstev a jejich pravé já se ukazuje jen výjimečně – ve vypjatých scénách. V úvodní scéně Nebezpečných známostí, ve které sledujeme jak Valmonta, tak markýzu de Merteuil při jejich ranní toaletě – jejich služebnictvo je pečlivě strojí, jejich nákladné šaty, šperky a líčení jsou jakousi maskou, kterou každé ráno nasazují a neshodí ji, dokud nejdou večer spát. Naproti tomu Forman se nebojí ukázat postavy v úplných nedbalkách či neustrojené (vzpomeňme třeba markýzu de Merteuil ve vaně či Valmonta v rybníku). Forman vytváří živější charaktery, které ačkoliv také hrají určité divadlo na okolní společnost, jsou reálnými lidmi s lépe patrnými slabostmi, více ukazují své emoce. Celkově Forman vytváří obraz společnosti, která se ráda baví, nevyhýbá se ani humoru (jehož představitelem je především stará Vikomtova teta).

Kouzlo knihy spočívá ve velkém množství subjektivních pohledů. Každý dopis odráží charakter dané postavy a jsou nám předkládány různé úhly vnímání stejných událostí – od pohledu mladičké Cécile, přes její matku, ne vždy chápající události správně, načež z její strany přicházejí i různé matoucí informace, až k ústřednímu duu, které ve svých dopisech vede soukromý souboj. Všem postavám je v knize dán relativně stejný prostor, ale právě proto, že hybateli děje a manipulátory s ostatními postavami se stávají vikomt a především markýza, nejčastěji bývají právě oni hlavními postavami. Tady postupují obě adaptace podobným způsobem. Oba staví do středu markýzu de Merteuil, když začne Valmont svádět madam de Tourvel, začínají se větší měrou věnovat i jemu – tomu, kdo má zrovna v ději výraznější roli, je věnována větší pozornost. Ani jedna z adaptací se bohužel nesnažila převést na plátno onu mnohoznačnost knihy a jedinečné množství úhlů pohledu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru