Woodstock očima bezvýznamného lokálního podnikatele

Woodstock, legendární hudební festival, ve své době vnesl změnu do poklidného života obyvatel městečka Bethel (stát New York). Především pak farmářů, kteří na zdejších loukách pásli své krávy, dokud se jim po nich v létě ´69 neprohnaly statisíce hippíků, a ze zelených pastvin se nestala oraniště. Událost takového rozměru, jakou Woodstock byl, však nepřepisovala pouze dějiny lokální, ale i ty národní, respektive světové. A proto se v dobách jeho kulatých výročí konalo (a konat bude) mnoho akcí, které se na tuto kultovní akci snažily (většinou neúspěšně) navázat. Letos, čtyřicet let poté, se Ang Lee rozhodl o Woodstocku natočit film.

Na pole farmáře Maxe Yasgura, tedy do areálu festivalu, se však během Leeova snímku dostaneme jako diváci pouze sporadicky. Zažít Woodstock vlastně vůbec není hudebním filmem, jak od něj mnozí mylně očekávali, nýbrž spíše pohledem do festivalového zákulisí. O organizačním zázemí Woodstocku film vypovídá mnohé.

Zažít Woodstock je založen na vzpomínkách Elliota Tibera (ve filmu Demetri Martin), který se ke spolupořádání Woodstoocku dostal tak trochu jako slepý k houslím. Scénář filmu vznikal podle jeho stejnojmenné autobiografické knihy reflektující jeho pohled na tři slavné dny míru, hudby a lásky. Elliot, syn židovských přistěhovalců provozujících v Catskillských horách motel El Monaco, má totiž jako člen zdejší obecní rady povolení k pořádání tradičního hudebního festivalu. Místní a vcelku bezvýznamné interprety na set listu ale díky Elliotově pohotovosti nahradí velká jména hudebního světa. Když jsou totiž lidé ze společnosti Woodstock Ventures vyhnáni z nedalekého Wallkillu, kde měl být festival původně pořádán, Elliot jim před obličejem zamává papírem s úředním razítkem. Leeův film je tak v prvé řadě o lidech, kteří na legendárním festivalu chtěli zbohatnout: Woodstock totiž přinesl chátrajícímu motelu Tiberových rodičů enormní příliv nocležníků, díky kterému zachránili svoje rodinné podnikání ohrožené nesplacenou hypotékou.

Mnoho recenzentů vyjadřovalo zklamání a podiv nad tím, co je to za film o Woodstocku, když tam nezazní Hendrixova kytara či chraplák Janis Joplinové (bystří diváci by si však jejího „vzdáleného“ zpěvu na pozadí jedné scény všimli). Ale proč napodobovat či doslova kopírovat něco, co je tak výstižně, a dovolím si poznamenat, že i vyčerpávajícím způsobem a autenticky, zaznamenáno v dokumentu Michaela Wadleigha? Proto si naopak myslím, že Ang Lee přinesl pohled nový a neotřelý. Jakkoli se totiž dokumentaristé ve Woodstocku (1970) snažili o objektivizující pohled na nejslavnější hudební akci všech dob, stejně zde silně převážilo hledisko návštěvníků festivalu. Wadleighův dokument sice zaznamenává rozmanité výpovědi a názory místních obyvatel i samotného organizátora akce Michaela Langa, nicméně pohled zvenčí je pro něj určující. Lee pro změnu podává pohled zevnitř, z jeho organizační stránky. Chaos s Woodstockem spjatý byl u Wadleigha viděn skrze hippíky stržené ploty, všudypřítomné drogy, nedostatek pitné vody a potravin, výpovědi o volné lásce a sexu a hlavně skrze bláto. Lee festivalový chaos nahlíží očima „domorodců“, kteří zástupy mládeže přijíždějící na festival vnímali jako invazi mimozemšťanů z jiného světa, a již veskrze odmítali. Právě Elliot (a ze zištnosti i jeho rodiče) představuje spojnici mezi konzervativním světem místních lidí a vlasatými rebely z Woodstocku, kterým poskytuje zázemí. Jeho v podstatě marná snaha se festivalu divácky zúčastnit připomíná buñuelovské tápání v kruhu: když se zrovna mezi ostatními netečně nepotácí po dávce LSD, tak se zase díky výbojům proudu po vydatném dešti na pódiu nehraje. Právě zmíněná tripová sekvence a Elliotovo halucinačně zkreslené vnímání je jednou z nejpoutavějších částí celého filmu. Stejně jako samotný název je tak trochu ironickým komentářem k zážitkům mnohých jeho návštěvníků, kteří si díky drogovým úletům z festivalu vlastně příliš hudebních zážitků neodnesli.

Zažít Woodstock je i přes všechnu povrchní kritiku vyjadřující nesmírné zklamání z v podstatě nulové hudebnosti velice osvěžujícím a zábavným pohledem na nesčetněkrát propíranou záležitost. Všichni ti zaujatí pisálkové pravděpodobně viděli Wadleighův dokument z hodně velké dálky, jinak by totiž pochopili, v čem je Zažít Woodstock tak dobrý. Přináší odlišný, neotřelý pohled a současně použitím split screenů zmnožujících obraz, pseudoarchivních záběrů a přímých citací (klouzání se v blátě, chlápek s fekálním vozem, sběr odpadků…) k dokumentu Michaela Wadleigha nevtíravě a s respektem odkazuje.

Taking Woodstock

Režie: Ang Lee

Scénář: James Schamus podle knihy Elliota Tibera

Kamera: Eric Gautier

Hudba: Danny Elfman

Střih: Tim Squyres

Hrají: Demetri Martin (Elliot Tiber), Henry Goodman (Jake Teichberg), Imelda Staunton (Sonia Teichberg), Eugene Levy (Max Yasgur), Jonathan Groff (Michael Lang) a další

USA, 2009, 110 minut