Až na konec světa – zapadlý Wendersův projekt

Zvláštní případ znamená pro kariéru Wima Wenderse ambiciózní a velkolepý snímek Bis ans Ende der Welt (Až na konec světa), realizovaný na přelomu 80. a 90. let. Film, který má několik verzí a pojí se v něm mnoho žánrů. Od typického Wendersova stylu road-movie, s dramatickou romantickou linií zápletky, se svižně odpichuje ke špionážnímu a dobrodružnému žánru, a to všechno na sci-fi podkladu, který sáhá mírně do budoucnosti. Nutno dnes říci, že značně utopicky. Děj se totiž odehrává na sklonku uplynulého milénia, v roce 1999. Je to příběh o hrozící zkáze a lidské fantazii. Dlouhý, přehuštěný výlet do fikční říše takřka obživlé iluze světa a postav, zaručující bohatý zážitek.

Osa Benátky-Paříž-Tokyo …a ještě mnohem dál

Příběh začíná v Benátkách. Z nich, zatopených jako nikdy, právě odjíždí Claire a na cestě prožije náhodné, ale zásadní okamžiky, které změní její život. Vrací se k příteli Eugenovi do Paříže; v průhledné mrazničce schovává peníze, ke kterým přišla při srážce s bankovními lupiči, a vydává se za mužem, kterého cestou potkala. Sam Farber, ostražitý, jako by po něm někdo šel, má ke svému chování skutečné důvody: je stíhán americkými špióny a podezřívá zpočátku i svou následovnici. Zatímco dál objíždí velká evropská města (Berlín, Lisabon, až se vydává směr Asie), Claire cestuje stále za ním. Farber jako „muž na útěku“ cosi před novou známostí skrývá.

Vše vyjeví teprve v malé japonské vísce. O své cestě napříč kontinenty, při níž nahrává hodiny záběrů speciálním kamerovým zařízením, které poté – podle domněnek svého otce a vynálezce aparátu – dovede záznam přehrát přímo do mozku slepé matce. A snad dokonce i zachytit lidské snění. A promluví také o útěku před těmi, od nichž získal nelegálně základní součástku. Do příběhu vstupují další postavy a na cestu se vydá i Eugene, který je spisovatel a celou pouť zaznamenává ve vznikajícím románu. S cílem získat Claire zpět se pohybuje za ní spolu s  náhodným doprovodem.

Co se však děje nad nimi, jako by nikoho z nich příliš nezajímalo: proměna letopočtu totiž hrozí katastrofou a veškerá technika, kterou je planeta již kompletně kontaminována, může zkolabovat. Blíží se pád indického nukleárního satelitu; ale naše postavy se stále v poklidném tempu, nikam nespěchajíce, hýbou za svými zájmy křížem krážem po mapě Země. A my? Pokud chceme, putujeme s nimi.

Příběh zrozený na cestách

Kdo z nás viděl fantasticky formovaná zařízení a fosforeskující design před pařížským monumentem Grand Arche v již tak modernistické čtvrti La Défens, chaoticky pestrobarevné náměstí v malém francouzském městě, plném neonů, světel, graffiti (jakýsi návrat punku?), úzká policejní vozítka, komunikační monitory? Kdo si vysnil podobně bizarní módu (zejména kloboučky), speciální kameru na sny a v prokládaných sekvencích ucítil napětí skladeb nejrůznějších popových top kapel ve verzích jakoby z nového tisíciletí? Jak tento svět vlastně vznikl?

Pro odpověď si zajdeme do poznámek ve Wendersově knize Dech Andělů.¹ Už v roce 1977 se v autorovi zrodil nápad natočit film v červeném australském vnitrozemí, na „konci světa“, kam tou dobou zavítal. Tenkrát se ještě neznal se Solveig Dommartinovou², andělskou cirkusačkou Marion z Nebe nad Berlínem (1987), která se záhy stala jeho partnerkou, herečkou i inspirující spolupracovnicí. V Až na konec světa ztvárnila kouzelnou Francouzku Claire..Než se tak ale stalo, přišly na řadu zásadní a jiné filmy (Stav věcí a Paříž, Texas) a ty myšlenku na projekt oddálily.

„O sedm let později jsem tatáž místa navštívil znovu,“ píše Wenders v knize, „tentokrát se Solveig. Nic se nezměnilo: pořád ještě ona výzva k příběhu. K prvním náčrtům se nyní připojil milostný příběh; příjezdu do Austrálie nyní předchází cesta kolem světa.“³ Tak Wenders s Dommartinovou sepsali základní verzi filmu a objížděli dokola zeměkouli. Scénář byl hotov po dvou letech a podíleli se na něm i autoři Michael Almereyda a Peter Carey. Režisérova produkční společnost Road Movies začala s mnohaletými a nákladnými přípravami v plánovaných natáčecích místech. V druhé půli 80. let se rozpočet prakticky vyčerpal a snad jen proto Wendersův tvůrčí tým mezitím natočil slavnou báseň o andělech z Berlína (zafungovala ona známá náhodná intuice, prostupující celý tento film). Realizace snu tedy odstartovala až na sklonku desetiletí; natáčelo se v osmi státech po Evropě, Asii, USA a Austrálii (vypuštěna byla původně v plánech figurující Afrika).

Není divu, že po tak náročné práci si Wenders musel oddechnout – a my z jeho tvorby 90. let známe zejména lehký Lisabonský příběh (1994) a pak se s ním v širokém povědomí setkáváme snad až skrze kubánský dokument Buena Vista Social Club (1999).⁴ Je to doba, kdy byl též blízce spřízněn s U2 (jakož i celý život s mnoha dalšími hudebníky a populárními hudebními proudy). A tak je požádal o nahrávku titulní písně Until the End of the World, která je známým hitem. A pro hudební stránku filmu oslovil řadu dalších slavných ikon s požadavkem složit takovou hudbu, o které předpokládají, že ji budou sami hrát na konci dekády v roce 1999. Na parádním soundtracku se potkávají U2 a Talking Heads, Lou Reed, Nick Cave & The Bad Seeds, R.E.M., Depeche Mode, Patti Smith, Peter Gabriel, Jane Siberry aj. Ústřední magickou hudbu složil Graeme Revell. Kusy tu zní v barech, radiích nebo jako nálada na cestě a v australské krajině. Do filmu se zapojila řada slavných herců i zajímavých osobností – vedle hlavních mužských postav (William Hurt a Sam Neill) tu Farberovy rodiče a geniálního vědce hrají Max von Sydow a Jeanne Moreau, nechybí ústřední Wendersův herec z jeho cestovní trilogie ze 70. let Rüdiger Vogler.

Můžete se pokusit vyhledat tváře Toma Waitse, dvou vnuček z Chaplinovy rodiny, Wendersova střihače Petera Przygody, kteří sice jsou zapsáni v titulcích, ale pokud si nevšimnete, ani to nebudete vědět. Poutavost a pestrá barevnost kamery Robbyho Müllera mění odstíny i nálady podle místa dění a ve filmu se mluví hned několika jazyky najednou.

Tento zvláštně přitažlivý film s unikátní atmosférou je tak „našlapaný“, až vlastně není dobrý. Eventuálně, je jen těžko použitelný – i když záleží, jakou verzi snímku tím lze hodnotit.

I pět hodin by bylo málo

Moderní odysea totiž existuje ve dvou verzích. Vše, co zde bylo zatím psáno, platí o dlouhé, 280minutové verzi, jediné skutečné a kompletní, kterou Wenders přijímá. Nejdříve byl nucen kvůli producentské smlouvě film sestříhat na 158 minut a tato verze, jdoucí záhy do kin, odstartovala pád projektu prakticky do zapomnění. Zredukovaný a zhuštěný příběh (v němž spousta věcí nedostala svůj prostor a ledasco zůstalo nevysvětleno) zcela propadl v USA a nezaujal ani v Evropě; malá reklama a okamžité zamítavé kritiky, to vše nedalo patřičně obživnout dílu, které jeho tvůrce stálo tolik sil. Wenders v dalších letech ale zareagoval a složil z natočeného materiálu po pořádku příběh znovu. V podstatě rozmáchlý, filmový román se proměnil do výsledného tvaru rozděleného do tří snímků a režisérovi se tak dostalo částečné satisfakce díky několika uvedením v přírodovědných a kinematografických muzeích a jiných institucích, na nichž byl osobně a rád přítomen. Vydání na DVD se nicméně film dočkal pouze v Itálii a záhy v Německu (mluvíme-li o této celé, „jediné“ verzi).

Už byla řeč o hudbě. A je třeba dodat, že soundtrack z Až na konec světa (ne)úspěšnost filmu mnohonásobně přebil: stal se skutečným hitem a mezi filmovými kompilacemi platí za jeden z nejúžasnějších titulů. Stačí si poslechnout ukázky. ⁵

Budete-li se chtít do díla ponořit, pak nezbývá než doporučit sehnat si onu nejdelší verzi, na kterou se ani nemusíte dívat najednou. Stačí třeba volný víkend, odpoledne, dlouhá noc. V případě, že si zvuk pustíte naplno a necháte působit atmosféru , užijete si vědecko-fantastické detaily a snové vize v plné, tak zvláštní kráse. Byť po celém tom výletu zapochybujete, jestli jste všemu rozuměli, a obrázky v paměti vám budou připadat spíše matné a jako sen, v hlavě vám stejně zůstane nesmazatelná vzpomínka, že jste „to“ prožili. Tehdy ještě Wendersovy filmy uměly vytvářet svět, do kterého se vstupuje všemi smysly.

Až na konec světa / Bis ans Ende der Welt

Režie: Wim Wenders

Scénář: Wim Wenders, Solveig Dommartin, Peter Carey, Michael Almereyda

Kamera: Robby Müller

Hudba: Graeme Revell aj.

Střih: Peter Przygoda

Hrají: Solveig Dommartin (Claire Tourneur), William Hurt (Sam Farber), Sam Neill (Eugen Fitzpatrick), Rüdiger Vogler (Phillip Winter), Chick Ortega (Chico Remy), Max von Sydow (Henry Farber), Jeanne Moreau (Edith Farber) aj.

Německo, Francie, Austrálie, 1991, 158/280 min.

1 Složena z vybraných textů tří německých Wendersových knih, vyšla česká verze Dech andělů (Výbor z kritik, esejů a rozhovorů) jako práce Milana Doinela v roce 1996 v Praze (Aurora).

3 WENDERS, W. Dech andělů. (Výbor z kritik, esejů a rozhovorů). Praha: Aurora, 1996. s. 153−4.

4 Natočil však i (trochu násilné) pokračování Nebe nad Berlínem v roce 1993 s názvem Tak daleko, tak blízko! (In weiter Ferne, so nach!). Dále v 90. letech ještě kino-film Linie násilí (The End of Violence, 1997); kromě jiných televizních projektů a filmových spoluprácí.

5 http://www.amazon.com/Until-End-World-Picture-Soundtrack/dp/B000002LQZ