Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Clint Eastwood, znaky a Edgar Allan Poe

Clint Eastwood, znaky a Edgar Allan Poe

TÉMA: Zahrajte mi Misty (režie: Clint Eastwood, 1971) – MARIE MEIXNEROVÁ –

Článek věnující se Eastwoodovu debutu Zahrajte mi „MISTY“ sice začíná pěkně zvesela, končí ovšem krvavými jatkami a obsahuje až toxické množství poezie. Jak se do něj připlet Edgar Allan Poe a kdo je k čertu ta Misty se dozvíte na následujících několika stranách.

V roce 1971 se „Old west action“ (anagram ze jména Clint Eastwood, jak si trefně všimli v květnové Cinemě[1]) představil svým divákům v trochu jiné roli, než v jaké s ním doposud měli čest. Vůbec poprvé na ně zaútočil pěkně ze zálohy. Tedy skoro „vůbec poprvé“, protože není vůbec žádným tajemstvím, že při natáčení Callahanky[2] občas musel na režisérskou židličku usednout místo nemocného Siegla. Eastwood obsadil režisérskou pozici a svou novou kariéru našlápl hned pěkně zostra. Eastwood je zkrátka multifunkční a dokáže efektivně útočit na všech frontách (včetně skládání hudby, zpívání, kaskadérských kousků a dalších takových těch věcí, co se ve filmech dělají). Že to myslí po čertech vážně se rozhodl dokázat tím, že své dílo podložil hutným symbolismem, morálními lekcemi, které by mu záviděl i Ezop, kdyby občas přišel do kina, a dokonce si na pomoc přizval i depresivního amerického básníka Edgara Allana Poa, který se zabýval veselými věcmi jako smrt, aby dal jedné z jeho nejslavnějších básní zcela nový rozměr…

Zakončeme ještě tento výjimečně rozverný úvod tematickou básničkou (osmdesát nám je přeci jen jednou), kterou věnujeme Mistrovi k narozeninám, ale pak už zcela vážně a smrtelně akademicky.

i když se to může zdát,

nemáme se čeho bát,

před kamerou, za kamerou, Clint Eastwood může stát,

protože umí hrát

i ostatní herce hnát

a divák…

to tak má rád.

Zahrajte mi „MISTY“

Kamera visí vysoko nad pobřežím oceánu. Zvukovou stopu ovládá pouze šplouchání vln a křik mořských ptáků. Na možná až příliš dlouhém a příliš poklidném leteckém záběru, který se konečně zastaví na osamělé postavě stojící na zápraží domu a hledící na oceán, je něco znepokojivého. Představení hrdiny v juxtapozici s čistokrevnou romantickou přírodou, po vzoru romantických básníků reflektující jeho vnitřní rozpoložení, kontrastuje s typickým, odkládaným a pečlivě načasovaným představením drsného, „typicky eastwoodovského“ hrdiny z hercovy zlaté éry. Tichý, „opuštěný“ oceán, klidná a vyrovnaná příroda, nikde ani noha. Ani noha rovněž není ani v domě Clintovy milované, kterou přišel navštívit, a na jehož zápraží marně čeká. Za zamčenými a prosklenými dveřmi se na něj zasmušile a nepřítomně dívá jen jeho vlastní obraz, jenž může naznačovat rozpolcenost hlavního hrdiny. Jako obdoba typických záběrů odrazu hrdiny v zrcadle (typických např. pro filmy noir), signalizujících jeho morální nejednoznačnost, je obraz jeho věrným obrazem, hrdinou v minulosti, na kterého se dívá hrdina v přítomnosti. Na první pohled stejní, ale –. A o tom také celý příběh je, vše se odehrává na půdorysu hrdinovy nevalné minulosti a na tom, že chce svou bývalou přítelkyni přesvědčit, že se změnil, i když na povrch vypadá pořád stejný. A „na povrchu“ se promítá bohužel nejen jeho vzhled, ale také jeho činy. Jak to všechno doopravdy je ví jenom divák a on sám. Ano, změnil se k lepšímu (o čemž – nyní opět svou – dívku úspěšně přesvědčí), poté, co své minulosti (jako netečnému obrazu) pohlédl do očí, odvrátil se od ní a nechal ji za svými zády – stejně jako onen obraz. Obraz, který nelze zničit, neboť je uzavřen za skleněnými dveřmi, kde je přítomný a neustále na očích. Co lze udělat, je jít dál – a to také hrdina udělá.

Co se odehraje v první minutě a půl filmu je tak vlastně esencí celého snímku, hlavní myšlenkou (?) ve zkratce. Šlo by tak o tzv. foreshadowing, nebo o sebereflexi, interní vtípek tvůrců, hru s divákem. Nebo taky může samozřejmě jít o náhodu, souhru okolností, kterou si špatně vykládáme. Protože ač se vám to možná zdá šílené a nadinterpretované, i takto lze „číst“ záběry filmu. Vtip je v tom, že bez znalosti děje snímku (alespoň v tomto konkrétním případě) „podstatu“ takového záběru neodhalíte.

A od toho je tu prapodivná disciplína, nazývající se sémiotická analýza. „Úkolem sémiotické analýzy je dekódovat latentní, skryté sdělení, jež se na počátku nejevilo jako očividné a zřejmé a budilo zdání, že na něm není nic, co by bylo potřeba dešifrovat, interpretovat či demystifikovat.“[3] Velmi stručně řečeno, a to je také to hlavní, o čem nám v tomto článku jde. Samozřejmě je k tomu třeba rozložit filmovou

V tváří tvář sobě si stát

realitu na znaky, indexy a symboly, což nám takovou interpretaci umožní. V naší interpretaci záběru bychom se mohli pustit ještě dál – mohli bychom usuzovat z kadence vln, barvy oceánu, roční doby, síly větru, vnějšího vzhledu hrdiny i stavení na pobřeží, zkrátka z celé mizanscény i např. z pohybů kamery, a vše rozložit na jednotlivé znaky, symboly a indexy a nějakým způsobem si je vykládat. „Úkolem sémiotické analýzy je nalezení relací mezi znaky a odhalení významů, které znaky manifestně či skrytě produkují, když se setkají s konceptuálním světem konkrétního „čtenáře“.“[4]

Ano, jde o konkrétního čtenáře, naše analýza bohužel bude vždy ovlivněna konkrétním interpretem a jeho znalostmi a kulturním prostředím, ze kterého pochází (což u něj ovlivní např. čtení některých konvenčních symbolů apod.). Casetti k tomu hezky podotýká: „…filmové znaky v různých kontextech neznamenají vždy totéž, ani nemají stejný význam pro všechny; nemají stabilní platnost v různých sociálních kontextech, ani nepromlouvají stejně ke všem.“[5] (Viz klasický příklad bílá barva radosti vs. smrti u některých národů). V našem článku bychom rádi upozornili zejména na zajímavý faktor, který ve snímku představuje báseň romantického básníka Edgara Allana Poea.  Tato báseň se totiž vůči snímku (nebo on vůči ní?) chová stejným způsobem jako ona úvodní scéna, a tematizuje v sobě druhou hlavní narativní linii. Kromě boje s vlastní minulostí a o budoucnost s vytouženou ženou, což jsme již zmínili výše, představuje druhou linii thrillerový příběh Eastwoodem posedlé a neodvrhnutelné milenky. Tato narativní linie je právě pokřivenou parafrází Poeovy básně, na což ve snímku upozorňuje řada faktorů.

„Zahrajte mi Misty“

Faktorů, které divák básně neznalý snadno přehlédne. Báseň „Annabel Lee“ je jedna z nejznámějších Poeových básní a v angloamerickém prostředí ji detailně zná každý školák. Je tak obeznámen nejen s jejím dějem, ale i se jmény postav a je schopen si povšimnout sofistikovaných narážek, které většina českých diváků nezaregistruje – ne snad proto, že by s básní nebyli obeznámeni (schválně, kdo z vás je ji schopen zarecitovat – to není provokace, jen upozornění na fakt, že v našem prostředí se na báseň logicky a zcela přirozeně neklade takový důraz jako ve vlasti jejího vzniku), ale zkrátka proto, že verbální detaily, s kterými si film slastně pohrává a šibalsky přetváří, se setřou českým překladem. Nechceme si tu hrát na Poeologa ani se nechceme kasat bůhvíjakou odbornou znalostí americké literatury. Naše pré je film samotný (pěkně rozložený na jednotlivé významy), spíše tedy chceme učinit jen jakýsi „nástřel“ a upozornit na zvláště vtipná fakta, která nám snímek nabízí při náhledu skrze Poeovu slavnou báseň. V dalším štěpení na ikonky, znáčky a symbolky a jejich veselé interpretaci si pokračujte samostatně sami. Jen nezapomínejte, že aby to nebylo jednoduché, film v sobě zahrnuje všechny tři vlastnosti znaku: indexovou, ikonickou i symbolickou, je „esteticky bohatý“. Na plátně nejsou nikdy čistá řešení: je tam vždy proměnlivá kombinace prvků. Ostatně: ono to vždycky vyplyne tak nějak samo.

Kdo s čím zachází…

Tady je Evelyn ještě klidná. Vlevo Don Siegel.

Dohoňme nyní hlavního hrdinu v další scéně, tedy v okamžiku, kdy opustil dům své přítelkyně na pobřeží. Jeho auto, do kterého nasedá, hudba, kterou poslouchá, ano, i to jsou další znaky hovořící o jeho charakteru. Ty teď ale nechme být, ať se co nejdříve dostaneme k meritu věci. Ostatně film znaky jen překypuje. Dave Garver (Clint Eastwood) dorazí do rádia, kde pracuje, na noční směnu. Přečte do éteru pár veršů,[6] o písničku na přání se přihlásí první volající – tajemný ženský hlas si, jako každý večer, přeje „zahrát Misty“. Po práci se Dave v baru setkává s mladou ženou (Evelyn, ztvárněná Jessicou Walter), kterou pomocí rafinovaného triku sbalí. Nebo si to alespoň myslí. Když se po nezávazné společně strávené noci stále znovu a znovu objevuje v jeho životě a způsobuje mu tím velké nepříjemnosti, Dave si začne poměrně rychle uvědomovat, že má problém. Zvednutí telefonu nebo otevření domovních dveří se pro Eastwoodovu postavu stává noční můrou. Obdivovatelka je čím dál agresivnější, žárlivější a hysteričtější a zbavit se jí je naprosto nemožné. Je Davidem posedlá a odmítá akceptovat fakt, že on její city neopětuje a odmítá se chovat podle jejích fantasmagorických představ. Snaží se na sebe strhnout pozornost a zapudit od něj jeho skutečnou vyvolenou, až spáchá demonstrativní sebevraždu u něj v bytě…

Měl to být nezávazný sex na jednu noc…

Věci dospějí do takového stádia, kdy pobodá a téměř zabije Davidovu hospodyni. Poté, co téměř zničila jeho kariéru a vážně poškodila osobní život, se konečně ocitá v odborné péči psychiatrů a je odklizena z Davidova života. Populární DJ si může konečně vydechnout. Bohužel ne na dlouho. Při jedné z nočních směn zazvoní telefon o písničku na přání: „Zahrajte mi Misty…“

Věci nabírají nový spád a na scénu přichází Edgar Allan. Přitáhne ho tam s sebou sama antagonistka.

Kdyby Edgar Allan točil filmy…

Právě modifikovaný verš z básně „Annabel Lee“ od E. A. Poa totiž připojí ke svému telefonátu. A o čem že ona báseň je? O veliké lásce mezi dvěma mladými milenci, lásce tak velké, že jim ji záviděli i andělé na nebesích, o lásce, kterou nemohla přerušit ani smrt milované dívky… Ve filmu je explicitně upozorňováno na první dvě sloky, celá báseň je však hořkým komentářem dění filmu. Morbidní a až šílená láska se zde však objevuje jen z jedné strany, a tak báseň variuje do podoby psychické poruchy, která bohužel nemůže vyústit jinak než v samotné básni (báseň je vyprávěna v první osobě z pozice přeživšího hrdiny, zůstává tak otázkou, zda jeho nezlomné city byly stejnou měrou opětovány, nebo zda on sám nebyl takovou malou „Evelyn“).

A taková je pořád…

Ač populární překlad Vítězslava Nezvala zachovává bezesporu poetické kvality původního textu, ve vztahu k Misty z něj příliš moudří nebudeme. „Přebásněním“ do češtiny se totiž místy ztrácejí drobné významové nuance, které jsou právě pro snímek podstatné. Pro nás (jakožto diváky Zahrajte mi „MISTY“) je v tomto okamžiku informační hodnota básně primární, proto zde nejprve uvádím Nezvalův překlad, a poté se pokusím prostřednictvím komentáře naznačit, jaký symbolický vztah má báseň k Eastwoodovu snímku.

Annabel Lee (překlad Vítězslav Nezval)

Je to už mnoho a mnoho let

co v přímořském království

bydlela dívka, již poznali byste hned

podle jména Annabel-Lee –

ta žila jen jediné myšlence,

že má mne ráda tak jako já ji.

Já jsem byl dítě a ona též

v tom přímořském království,

a naše láska byla větší, než

láska a já a Annabel-Lee –
taková láska, že andělé

záviděli nám ji.

Každý večer David čte svým posluchačům básně. V jeho rozhlasové knihovničce proto nesmí chybět ani Edgar Allan Poe.

Tak stalo se, je to už mnoho let

v tom přímořském království

že vichřice změnila v ledový květ

mou krásnou Annabel-Lee –

a přijeli vznešení příbuzní

a odvezli mi ji,

aby ji položili do hrobu

v tom přímořském království.

Andělé sotva tak šťastní jsou,

tož záviděli mi ji –

hle! To byla příčina (jak každý ví

v tom přímořském království),

že přiletěl vítr z půlnočních mlh

a zabil mi mrazem mou Annabel-Lee.

Však naše láska déle potrvá

než lásky všech starších, než my –

však moudřejších, než-li jsme my

a nejenom andělé z blankytného ráje

ani démoni z podmoří

neodloudí mne od duše

té krásné Annabel-Lee.

Nevyjde měsíc, leč zbudit můj sen

o krásné Annabel-Lee

a nevyjdou hvězdy, leč roznítit zrak

mé krásné Annabel-Lee –

tak celou noc ležívám s bolestí

u krásné své mrtvé nevěsty,

v té truchlivé hrobce v přímoří,

v tom truchlivém hrobě při moři.

Podáno trochu přízemnější češtinou, jako by vzpomínal samotný David Garnet:

Je tomu již řada let

co v u moře žila království (obrat kingdom by the sea − království u moře − je ve snímku vtipně variován: dějištěm snímku je Carmel-by-the-Sea, město v Kalifornii, kde mimochodem Eastwood nejen řadu let žije, ale také zde působil jako starosta)

dívka již snad můžete znát

pod jménem Annabel Lee; (právě pseudonym Annabel si Evelyn vybere k rozpoutání závěrečných jatek, zároveň je to součást vodítka, aby byla Davidem odhalena a mohla tak dovršit svou pomstu)

a ta dívka žila jedinou myšlenkou

milovat a býti milována mnou (tématem celého snímku je její nezdravá obsese jako protiklad k řadě dívek, jež David nemiloval nebo jim zlomil srdce)

A taková je pořád…

Ve variaci na poslední sloku však „Annabel Lee“ neskončí v hrobce při moři, nýbrž přímo v moři (v Carmel-by-the-Sea), a David se sotva kdy večer vyspí, aniž by pomyslel na Annabel (její děsivé noční útoky s kuchyňským nožem nebo nůžkami, kterým předchází noční pronásledování), nebo se podíval na oceán a nevzpomněl si přitom na její driftující mrtvolu…

David je ve snímku vykreslen jako skutečná oběť, napravený svůdce s dobrým srdcem a duší romantika. Kdo je však čí obětí? Dlouhý závěrečný záběr na mrtvou Evelyn v pozici ukřižovaného Krista jakoby sváděl k zamyšlení a (nad?)interpretaci. I ona je obětí. Obětí své psychické choroby, obětí Davidova sukničkářství. Kdoví, kdyby ji tenkrát nesvedl, možná by se u ní vražedné sklony nerozvinuly… alespoň v takové míře. Jako by tak na sebe brala břímě jeho promiskuity a pomohla mu definitivně smít hříchy minulosti a umožnila mu tak začít nový život. David-oběť si za své utrpení samozřejmě také může sám (jak podotýká jeho spolupracovník z rádia: „Kdo s čím zachází, tím také schází.“). A když už jsme zase u těch znaků, zmiňme jen pár lahůdek z vyvrcholení snímku (hrají zde totiž zásadní roli): díky stopám na řezných ranách na zápěstí (index sebevražedného pokusu) Davidova přítelkyně odhalí skutečnou identitu své nové spolubydlící – bohužel příliš pozdě. Rozpáráním obrazu (ten samý, o kterém jsme mluvili na začátku, který namalovala Davidova přítelkyně Tobie) – ikonu, zastupujícího Davida samotného – demonstruje Evelyn svou nenávist k Davidovi, zároveň je obraz znakem pouta lásky mezi Davidem a Tobie (to ona obraz namalovala, Davidovy oči jsou na něm vřelé, na rozdíl od okamžiků, kdy je s Evelyn: „Jen ty oči jsou špatně. David je má… Jak to mám říct? Chladnější.“). A nůž v zaťaté pěsti je jasným symbolem bezprostředního nebezpečí. Věta „Zahrajte mi Misty“ pak značí, že na druhém konci drátu se skrývá Evelyn. Je jejím indexem; ke konci snímku pak symbolizuje potíže.

Šťastná milenecká dvojice? Zdání klame! aneb Pro noc s Clintem Eastwoodem by si leckterá i žíly podřezala.

A o čem že je mimochodem ta slavná písnička Misty? Opět: v Americe jde o text vklíněný do tamějšího diskurzu jako jablečná slupka mezi zuby. V roce 1954 ji zkomponoval pianista Erroll Garner, slova později dodal Johnny Burke a nazpíval Johnny Mathis (v roce 1959). Píseň byla mnohokrát interpretována předními hudebníky typu Ella Fitzgeraldová, Sarah Vaughanová, Billy Eckstine, Frank Sinatra, Earl Grant a další. Ve filmu hraje Misty roli stejně klíčovou jako rozebíraná báseň (tematicky shrnuje první polovinu[7] filmu, do návratu Evelyn). A opět: ve filmu ani jednou neuslyšíme celou píseň (opatřenou českými titulky), takže českému divákovi, často neobeznámenému s významem slov tolikrát zmiňovaného songu jeho význam v narativu uniká.

Připomeňme si tedy ještě na závěr tuto písničku (uvádím originální text následovaný překladem). Až se budete příště chtít podívat na Eastwoodův debut, možná už se na něj budete dívat trochu jinak. Pořád to bude skvělý, podle mnohých možná poněkud rozvolněný thriller (viz komentáře na csfd.cz http://www.csfd.cz/film/2510-zahrajte-mi-misty/), ale rozhodně s mnohem komplexnější strukturou, než by se mohlo na první pohled zdát. Kdo ví, třeba už teď ta „rozvolněnost“ nebude tolik vadit. Tak abych nezapomněla: Misty. Tahle je speciálně pro Evelyn.

Misty

Look at me

I’m an helpless as a kitten up a tree

and I feel like I’m clinging to a cloud

I can’t understand

I get misty

just holding your hand

Walk my way

and a thousand violins begin to play

or it might be the sound of your hello

that music I hear

I get misty

the moment you’re near

You can say

that you’re leading me on

But it’s just what I want you to do

don’t you notice how hopelessly I’m lost

that’s why I’m following you

On my own

would I wander through this wonderland alone

never knowing my right foot from my left

my hat from my glove

I’m too misty and too much in love

You can say…

On my own…

A teď hrubý překlad pro ty, jež se v angličtině ztrácejí podobně jako Misty.

Misty (zamlžený, nejasný, zahalený mlhou, ale také ženské jméno)

Podívej se na mě / jsem bezbranná jako kotě na stromě / připadám si, jako bych tíhla k mraku / nerozumím tomu / ztrácím se / a jen tě držím za ruku.

Pojď za mnou / jakoby začaly hrát tisíce houslí / ale možná je to jen tvoje Ahoj / ta hudba, co slyším / ztrácím se / jakmile jsi nablízku.

Můžeš říct / že mě vedeš / ale to je přesně to co chci, abys dělal / copak sis nevšiml, jak beznadějně jsem ztracená / to proto tě následuji.

Já sama / cožpak bych putovala touhle říší divů sama / aniž bych rozeznala pravou nohu od levé / čepici od rukavice / jsem příliš ztracená a příliš zamilovaná.

Můžeš říct…

Sama…

Zahrajte mi „MISTY“ / Play Misty for Me

režie: Clint Eastwood

scénář: Jo Heims

hrají: Clint Eastwood, Jessica Walter, Donna Mills, Don Siegel a další

USA, 1971, 102 min

Zdroje:

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Misty (song)“. 10. května 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Misty_(song)

BLAŽKOVÁ, Marika: „Vymezení a referenční rámec vybrané metody: Sémiotická analýza“.  25. 1. 2006. Čerpáno 10. 5. 2010. http://www.zkola.cz/zkedu/pedagogictipracovnici/kabinetspolecenskychvedaumeni/abecedaspolecenskychved/18034.aspx

STRÁNSKÝ, Petr: „Osmdesát let nabitých filmem“. Cinema, 5/2010, sešit 229. str. 72– 75.


[1]STRÁNSKÝ, Petr: „Osmdesát let nabitých filmem“. Cinema, 5/2010, sešit 229. str. 72– 75.

[2] Snímek Drsný Harry (r. Don Siegel) měl premiéru ve stejném roce, jako Clintův celovečerní debut. Ve stejném roce je ještě na imdb uveden jako režisér u krátkometrážního snímku The Beguiled: The Storyteller, který byl jeho úplně prvním filmem vůbec.

[3]BLAŽKOVÁ, Marika: „Vymezení a referenční rámec vybrané metody: Sémiotická analýza“.  25. 1. 2006. Čerpáno 10. 5. 2010. http://www.zkola.cz/zkedu/pedagogictipracovnici/kabinetspolecenskychvedaumeni/abecedaspolecenskychved/18034.aspx

[4]BLAŽKOVÁ, Marika: „Vymezení a referenční rámec vybrané metody: Sémiotická analýza“.  25. 1. 2006. Čerpáno 10. 5. 2010. http://www.zkola.cz/zkedu/pedagogictipracovnici/kabinetspolecenskychvedaumeni/abecedaspolecenskychved/18034.aspx

[5] CASETTI, Francesco. Filmové teorie 1945–1990. AMU, Praha 2008. str. 160.

[6] Které se, mimochodem, objevují v žebříčcích nejstupidnějších filmových hlášek (viz např. http://www.lottareviews.com/bad-dialogue). Posuďte sami: „Lidé zničili cesty zázraku / a jejich města dřepí jako černé ropuchy. / V sadech života není nic čistého ani skutečného / a nic se nepodobá nahé dívce, / která má milovat nebo být s mužem.

[7] Bráno z narativního hlediska (snímek má dvě vyvrcholení, obě v podobě zběsilého Evelynina útoku), z hlediska čistě časového není druhá „polovina“ dlouhá ani jako „čtvrtina“.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o digital graffity by Glitchr, multiplied̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊ oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, multiplied ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, mash-up ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ guerilla curating by (c) merry ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ it took me two and half fucking hours to curate Glitchr onto wordpress on my computer

Počet článků : 134

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru